Ambon
Administrátor
--- 27. 4. 2008
Vstup do Paschy
Velká sobota
Ve hrobě s tělem, v pekle s duší co Bůh, v ráji s lotrem, na trůně s Otcem a Duchem, vše nevystižitelně naplňuje, byl jsi, Kriste.
V sobotu tělesně mrtvý Ježíš Kristus sestoupil do podsvětí a duším, které tam byly uvězněny zvěstoval spásu. Starozákonní svatí totiž nebyli v ráji, ač přebývali zde s útěchou víry, že tam budou uvedeni, jak jen přijde na zemi Zaslíbený, vírou v Něhož žili. Jeho příchod zde oznámil sv. Jan Křtitel a Předchůdce. Když však sestoupil sem Spasitel, všichni věřící přilnuli k Němu a byli jím vyvedeni do ráje. Leč i tento ráj je teprve předsíní opravdového ráje, který se má otevřít po všeobecném vzkříšení z mrtvých a posledním soudu. I všichni novozákonní svatí, ačkoliv již přebývají v blaženosti, očekávají, že tam je čeká dokonalá blaženost budoucího věku - až bude nové nebe a nová země, až bude Bůh vše ve všech. (Dle Theofana Zatvornika)
----------------------------------
V Řecku je zvykem na Velký pátek večer klanět se Božímu hrobu, který je bohatě ozdoben květinami, kněz jej kropí vonnými esencemi a lidé jej zasypávají okvětními plátky růží. Poté pozdvihnou Boží hrob vycházejí z chrámu a putují krajinou. Stmívá se, tisícihlavé zástupy lidí se vinou ulicemi či cestami mezi poli, všichni drží v rukou rozžaté svíce a zpívají pohřební hymny. Konají se při tom zastavení s ektenií a modlitbou. Osoba kráčející za Božím hrobem sype na něj cestou okvětní lístky. Před Božím hrobem jde kněz s evangeliem a dítě s kadidelnicí okuřující nesenou pláštěnici. Nesou se ikony. Pak se vracejí ke chrámu a zastavují před jeho zavřenými vraty. Kněz volá (podobně jako při svěcení chrámu) slova ze žalmu: "Otevřte své brány!, otevřete se, brány věčné!, a vstoupí Král slávy." Zevnitř mu odpovídá hlas: "Kdo je ten Král slávy?" Kněz venku: "Hospodin silný a mocný ... otevřte své brány!, otevřete se, vchody věčné!, a vstoupí Král slávy." Hlas z nitra chrámu opět: "Kdo jest ten Král slávy?" Kněz znovu: "Hospodin mocností – On jest Král slávy." A otevírá se chrámová brána. Boží hrob se pozdvihne a všichni putující vstupující do chrámu kráčejí pod ním. Pak je nesen do chrámu Boží hrob s pláštěnicí. Kněz bere pláštěnici a odnáší ji do oltáře, třikrát s ní obchází svatý prestol a pak ji na něj uloží.
(Zvyk opakovat při vcházení do chrámu věty z 23./24. žalmu jako při svěcení chrámu evokuje myšlenku, že každou oslavou Paschy, hlavní křesťanské událostí a hlavního církevního svátku, se jakoby obnovuje posvěcení chrámové.)
U nás se dle slovanského ritu a jerusalemského typikonu s pláštěnicí chodí kolem chrámu v sobotu ráno. Na jitřní Velké soboty ke konci slavosloví vynášejí duchovní pláštěnici ven z chrámu a nesou ji následováni průvodem věřících kolem chrámu na znamení sestoupení Ježíše Krista do pekla a jeho procházení všemi kouty podsvětí a vítězství nad smrtí. Pak se nese opět do chrámu a je přinesena do blízkosti otevřené královské brány před ikonostas na znamení, že Spasitel neodlučitelně přebývá s Bohem Otcem a že svým utrpením a smrtí opět nám otevřel bránu ráje. Zpěváci v tu chvíli zpívají:
Počestný Josef, z dřeva sňav přečisté tělo tvé, plátnem čistým je ovinuv a pokryv je věcmi vonnými, ve hrob nový je položil.
Když pláštěnici položí opět na stůl uprostřed chrámu, čte se paremije z proroka Ezechiele o vzkříšení mrtvých. Pláštěnice se odnáší do oltáře až před půlnocí ze soboty na neděli.
Liturgie sv. Basila se slouží později než obvyklá liturgie (správně by se měla konat odpoledne či večer). Čte se při ní 15 starozákonních čtení (která mají vztah ke Vzkříšení). Po nich a po přečtení apoštola začíná svátek Vzkříšení. Zpívá se pomalu a důrazně: "Povstaň, Bože, a suď zemi." Bohoslužebné odění se převléká - z černé barvy na bílou. Je to obraz vidění žen myronosic, které ještě za tmy spatřily při hrobě Kristově anděla ve světlých řízách a slyšely od něho radostnou zprávu o Vzkříšení Kristově. Pak vychází diákon ve světlém oblečení a - podoben onomu andělu - na středu chrámu před pláštěnicí zvěstuje lidem evangelium o vzkříšení Kristově.
Pascha je v jistém smyslu soudem světa, soudem nad každým z nás.
Paschální radost je svatou radostí, s níž se nemůže srovnávat nic na celé zemi. Je to nekonečná radost věčného života a blaženosti. Spasitel o ní pravil: "Radostí naplní se srdce vaše, a radosti vaší vám nikdo nevezme." (Jan 16,22)
Administrátor
--- 26. 4. 2008
Svatý oheň
Dnes po 14. hodině našeho času sestoupil v Jerusalemě blahodatný oheň.
Administrátor
--- 26. 4. 2008
Starozákonní předobraz Kristovy oběti
Den smíření
Konal se desátého Tišri. Podle Talmudu se na něj připravovali židé od začátku měsíce. Někteří se bičovali a přátelé si vzájemně prokazovali tuto službu. V zákoně bylo stanoveno, aby lid zmrtvil toho dne své tělo. Pod trestem smrti bylo zakázáno pracovat. Nic se nejedlo a nic nepilo toho dne.
Velekněz probděl celou noc.
Kromě ostatních obětních zvířat přivedli dva úplně stejné kozly. Losem určili, který bude pro Hospodina a který pro Azazele. Kozla, který byl pro Hospodina, obětovali. Pak přistoupil velekněz k druhému kozlu položil mu ruce na hlavu, vyznával hříchy celého národa a přenášel je jaksi na obětní zvíře. Kozla pak určený muž vyvedl na poušť, což symbolizovalo, že Bůh odpustil lidu jeho hříchy a nebude je trestat. Shromážděný lid plival na kozla a rval jeho vlnu.
Maso první kozla a druhých obětovaných zvířat byl spáleno za hradbami města. Druhého kozla později nejen vyvedli na poušť, ale tam ho ještě (pro jistotu aby se náhodou nevrátil) svrhli ze skály.
Jméno Azazel znamená ďábla, který je původcem hříchu. Na poušť vyváděli druhého kozla, protože tam zlý duch nejraději přebývá. Vraceli tím tedy ďáblu hříchy, jichž se v jeho službě dopustili.
Podle židovské tradice býval druhý kozel uvázán červenou stuhou k bráně chrámové; jakmile kněz pronesl kající modlitbu, červená stuha zbělela; tak se dálo každým rokem. Je dochováno, že asi 40 let před zbořením města (což je doba ukřižování Vykupitele) se tento zázrak již přestal opakovat (viz svědectví Joma 6,8 a babyl. Roš hašana 31a). Zdá se, že právě na tento každoroční zázrak naráží Isaiáš známými slovy: "Byť by vaše hříchy jak šarlat, jako sníh budou zbíleny" (Is 1,18).
Dalším pozoruhodným rysem této události bylo poplivání kozla, který na sebe přijal hříchy lidu. Jak doslova kryl se tu předobraz se skutečností! Totéž předpověděl Isaiáš o Božském Beránkovi (Mesiáši; muži bolesti, Is 53. kap.) a z evangelií se dozvídáme, jak se jeho slova bolestně naplnila.
Den smíření byl tedy předobrazem Velkého pátku, jak vyložil apoštol Pavel (Žid 13,11 a dále); také Ježíš trpěl za městem. A nejen že události tohoto svátku předobrazují Ukřižování Kristovo. Byly jakýmsi - ještě nedokonalým - předchůdcem spásy, vykoupení a očištění od hříchů, které definitivně přinesl Pán Ježíš nejen jednomu národu, nýbrž všem, kteří uvěří.
(Použito: Miklík: Biblická archeologie)
Administrátor
--- 25. 4. 2008
Velkopáteční jitřní
Ze synaxáře Velkého pátku
»Vězme, že ukřižování Kristovo stalo se v pátek (tj. 6. den týdne dle biblického kalendáře), protože v šestý den byl stvořen člověk. O šesté hodině denní visel Pán na kříži, protože v tuto hodinu, jak se traduje, Adam vztáhl svou ruku na zakázaný strom, dotkl se dřeva a zemřel. Náleželo se tedy, aby ten, kdo byl rozdrcen, byl v tutéž hodinu znovu stvořen. V sadu tyčících se kmenů křížů Kristus podobně jako Adam v zahradě ráje přijal smrt. Hořký nápoj (víno se žlučí) znovuzbudoval smysl chuti. Rány, které utrpěl, nám zjevily svobodu. Poplivání a zneucťující zacházení s Pánem Ježíšem jsou naší ctí. Trnová koruna zapudila kletbu na nás uvalenou. Roucho šarlatové místo koženého oděvu nám vrací královské insignie. Hřeby jsou definitivním znehybněním hříchu. Kříž je tím stromem v ráji. Probodení boku Kristova zobrazilo Adamovo žebro, z něhož vyšla Eva, z níž pocházelo přestoupení. Kopí připomíná plamenný meč, který mne zahnal. Voda, která vytekla z boku, je podobenství křtu. Krev a třtina, jsou inkoustem a perem, jimiž nám jako Král rudým písmem podepsal darování dávné domoviny.
Říká se, že tam, kde Kristus jako hlava všech ukřižován byl, spočívala dole hlava Adamova, a ten byl pokřtěn Krví Kristovou stékající. „Místo lebky“ se tomu tam říká proto, že za potopy vynesena byla ze země hlava Adamova; jenom kosti byly odneseny, kdežto hlava zůstala, což byl zřejmý zázrak, takže ji Šalomoun s celým svým vojskem z úcty k praotci zakryl množstvím kamení. Proto se to místo od těch dob nazývalo Lithostroton, což znamená kamením vykládané, dlážděné. Praví totiž někteří svatí dle posvátného podání, že na tom místě byl sám Adam pohřben andělem. Kde nebožtík, tam přiletí orel, Kristus, Věčný Král, Nový Adam, uzdravil dřevem kříže starého Adama, kvůli dřevu stromu padlého. Nadpřirozeným, nevyjádřitelným milosrdenstvím prokázaným nám, Kriste Bože, smiluj se nad námi. Amen.«
Něco k Velkému pátku viz též vloni.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1443 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 361 do č. 364)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.