Ambon
Administrátor
--- 23. 9. 2008
Narození Přesvaté a svátek svatého Kříže
Svátek Narození přesvaté Bohorodice
letos připadl (podle starého kalendáře) zrovna na neděli „Před povýšením svatého kříže“, kdy čteme z evangelia ta slova Kristova, která jsou páteří křesťanské věrouky: "...tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný" (Jan 3,16). Je to svědectví o veliké Boží lásce, která přesahuje vše, co si člověk dokáže představit. "V tom zjevena jest láska Boží k nám, že Syna svého toho jednorozeného poslal Bůh na svět, abychom živi byli skrze něho" (1 Jan 4,9).
Narození přesvaté Bohorodice je jedním z těch kamenů, na nichž Bůh začal budovat stavbu spásy člověka, připravovat vtělení Božího Syna. Vtělení a oběť na kříži - dvojí vydechnutí lásky, kterou je zachraňován člověk ze svíravé bažiny hříchu pro věčný život. A tak oba tyto nedělní svátky se podstatným způsobem dotýkají základního předmětu křesťanství, o němž se sice většinou neopomíná hovořit, ale většinou se jej nedaří uskutečňovat - o lásce.
Křesťané, kteří mají před očima lásku Boha k člověku, by měli být schopni ji v mezilidských vztazích byť jen vzdáleně napodobit - alespoň v chabém odlesku - leč, spíše jsme svědky, jak se nám to žalostně nedaří. Proč? Jedna z příčin možná tkví v tom, že ani ten příklad Boží lásky vlastně nejsme schopni pojmout do své mysli, a právě o tom bude dnešní povídání.
„Bůh je láska“ - výrok ap. Jana (1 Jan 4,16), který má v pravoslavné církvi sílu a postavení hlavního křesťanského dogmatu. To je výchozí bod další úvahy, kterou jsem přeložil z přednášky profesora Moskevské duchovní akademie Alexije Osipova:
Rád bych obrátil vaši pozornost k jedné stránce křesťanského učení, která je do současnosti velice obtížně přijímána lidským vědomím. Dokonce bych řekl: s velice slabým úspěchem je přijímána lidským uvažováním. A to nejen prostě lidským myšlením, ale křesťanským myšlením. A to i přes to, že křesťanství vlastně o ničem jiném nehovoří. O ničem jiném křesťanství neučí tak jako právě o tomto. A přesto to stále naše mysl ani duše nemohou pojmout. Řeč vedeme o čemsi velice prostém, o tom, že Bůh je láska. Natolik jsme tomuto úsloví přivykli, že na první pohled nevidíme žádný problém. Avšak řeknu vám: v historii náboženského myšlení prakticky nenalezneme žádné jiné náboženství, ve kterém by tak zřetelně, ostře, výrazně a silně byla vyjádřena idea, že Bůh je láska. Možná to řekneme ještě silněji: taková idea mimo křesťanství vůbec neexistuje.Dále uvádí A. Osipov další výroky svatých Otců, které vysvětlují, že používání jmen různých lidských vášní (radost, hněv, zalíbení, zuřivost), stejně jako pojmů jako smilování či trest, ve vztahu k Bohu má ve skutečnosti význam pastýřský, pedagogický. Někteří lidé (a to platí hlavně o naší době) nic jiného nepochopí než jen kategorie trestu a odměny, neboli ztráty či zisku. Křesťan by však měl ve svém duchovním růstu časem překročit tyto kategorie, překročit omezené hranice, které jeho uvažování klade poškozená lidská přirozenost, jakoby překročit svůj stín a otevřít svou mysl bezednosti Boží lásky. Ze skutků Jeho lásky Ho poznáváme. A jestli ho poznáme, pak si ho zamilujeme, neboť není možné poznat Boha a nezamilovat si ho. Pak člověk miluje Boha i bližní. Z lásky k Bohu takový člověk koná dobro, nikoliv pro strach z trestu či z touhy po odměně.
Byla tu (již před křesťanstvím) idea o Bohu milostivém? Ano, správně. O Bohu, který může svou láskou osvěcovat člověka? Ano. O Bohu spravedlivém, který trestá zlo a odměňuje spravedlivého? Všechno toto už zde bylo. Ale pohleďte, jaký to rozdíl od křesťanského učení o Bohu, který je láska! Jak se křesťanství liší dokonce i od učení o Bohu spravedlivém, milujícím, smilovávajícím se, jehož idea skutečně existovala v některých náboženstvích i před křesťanstvím. A posléze našla své vyjádření i postkřesťanském myšlení, např. v náboženství muslimském, kde se na Alláha hledí jako na spravedlivého a nejmilostivějšího.
Odlišnost je v tom, že ve všech těchto náboženstvích Bůh stojí nad světem, nad člověkem. Je všemohoucí, a jestli se mu zachce, může se smilovat. A ještě více - jsa spravedlivým, může ustanovit spravedlnost na zemi. Stojí nad všemi. A jestli chce, tak činí. A On chce. Křesťanství však hlásá úplně jinou myšlenku. Hovoří o tom, že Bůh nejen jestli chce, tak se smiluje, ale sama jeho podstata (nakolik je dostupná našemu lidskému poznání) je láska. A ještě více - řekl bych dokonce toto (ač mne možno odsoudit za nesprávné vyjádření): Bůh se nemůže nesmilovat a nemilovat člověka. Přímo jeho samotná podstata (jsoucnost, bytí) je láskou. Vyjadřuje se to v krásných evangelijních slovech: "Tak si Bůh zamiloval svět, že svého jednorozeného Syna dal, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný." Je to vyjádřeno s ohromující silou v Božím vtělení a v oběti na kříži, což do té míry neodpovídá lidskému myšlení, že to apoštol Pavel zcela oprávněně vyjádřil slovy: "My hlásáme Krista (z lásky k člověku) ukřižovaného - židům pohoršení a Řekům bláznovství."
Proč židům k pohoršení? Přece i oni učili o jediném Bohu?, ano. O Bohu, který se smilovává?, samozřejmě. Je spravedlivý?, není sporu. Tak proč to pohoršení? Nebylo možno si ani představit, že by Bůh mohl sestoupit do takové hlubiny ponížení kvůli lásce k člověku. To bylo protipřirozené. Ten samý pocit nepřirozenosti, byť vyjádřený jinou formou, vzbuzuje křesťanská zvěst v každé lidské mysli, a proto Pavel pokračuje: a Helénům (to připadá jako) bláznovství. Že by Božstvo mohlo takovým způsobem spasit svět? Že by si mohlo tak zamilovat lidstvo, aby se snížilo ke smrti takového typu? To je bláznovství! A doposavad to tak zůstává. Není prostě možno si představit, že by Bůh mohl tolik milovat svět.
Ano, umíme si představit, že bohatý člověk udílí ze svého přebytku almužny a dary chudým. Dnes jednomu, zítra někomu druhému. Ještě bychom si dokázali představit, že nějaký chudý člověk dá ze svého nedostatku almužnu či dar. Kdo si však dokáže představit, že by někdo šel dobrovolně na soud a nechal se úmyslně odsoudit místo zločince, aniž by z toho měl tento dobrodinec jakoukoliv výhodu? Řeknete si: "Nemožné. Nesmyslné." A ještě hůře: co třeba, kdyby se někdo nechal popravit místo vraha? Zkuste si představit, že by někdo mohl přijít za odsouzeným vrahem, který byl usvědčen a nakonec se i doznal k úmyslné vraždě, a nyní čeká v cele smrti na svou popravu; a tento dobrodinec by mu řekl, když mi slíbíš, že už takové věci dělat nebudeš, tak se nechám popravit místo tebe - ty odejdeš a já si vezmu tvé šaty, zůstanu zde a zítra mne popraví. Řeknete si: "Vyloučeno!" A možná se najde někdo, kdo bude tak otřesen nepřirozeností takového počínání, že by řekl: "Nechutné! A co když tento "dobrodinec" svým skutkem jen umožní páchat tomu vrahovi další vraždy?" Náš Bůh, Ježíš Kristus, však šel ještě dál - nejen, že se za nás nechal popravit, ale dokonce ani nežádal žádný slib a záruku, že se budeme chovat lépe. Jediným motivem takového jednání může být láska, a to láska v takovém rozměru, šíři, hloubce a mohutnosti, že se to vymyká jakékoliv přirozené zkušenosti člověka.Už chápete ten rozdíl? Když je ve všech nekřesťanských náboženstvích bůh chápán jako laskavý a milostivý, je to milost toho výše zmíněného boháče, Všemohoucího, jehož to nic nestojí, aby projevil libovolnou formu milosti, cokoliv daroval jakémukoliv člověku. Dát však sám sebe - to je úplně něco jiného! To je úplně jiný typ, jiný charakter (náboženství)!
Naprostou krajností, kam je člověk ještě schopen zajít, je obětovat život za své rodné či přátele - prostě blízké lidi. To balancuje na samotné mezi toho, co je ještě schopna pojmout lidská přirozenost. Kdo se však bude obětovat za toho, s nímž ho nepojí společný úděl či přirozené pouto, neřku-li dokonce za toho, kdo se ke mně staví přezíravě či dokonce nepřátelsky a kdo se proti mně spojil s mým nepřítelem? Přijít a podstoupit hanebnou popravu za takové lidi, je láskou, která se staví proti všemu, co je lidské hříšné přirozenosti vlastní. A k tomu si zkuste představit, že by takovou - podle všech lidských měřítek: absurdní - oběť přišel dobrovolně vykonat za své nepřátele nějaký král či jiný vznešený člověk! Natož Bůh!
Tak překvapující učení křesťanství bylo velice těžké přijmout. Dějiny jsou plné neustálých pokusů vysvětlit křesťanství nějak jinak. K čemu to vedlo? K tomu, co je sice přirozené, ale žalostné. Západ, Řím se vydal cestou starozákonní. Toto vnitřní nepřijetí ideje Boha jako lásky, jak to učí křesťanství, postupně vedlo k tomu, že vztahy mezi Bohem a člověkem začaly být vykládány na čistě právním principu - na bázi zákona. Co to znamená? Člověk spáchá přestupek, a přirozeně je za to potrestán. Jestli koná dobro, je odměněn. Římskokatolická teologie je i dnes přesně takovou. Tento systém odměn a trestů je tam základním principem a svědčí o římském, resp. západním, chápání Boha. Jaké je to chápání? Skrz naskrz starozákonní. A to není příliš vzdáleno od pohanského. Proto se v římskokatolickém systému setkáváme s takovými podivnými idejemi, jako je satisfakce (zadostiučinění), zásluhy (poklad zásluh Ježíše a svatých, z něhož čerpají sílu odpustky, nebo zásluhy žijících křesťanů, jichž se má v tomto světě dosáhnout). Nikoliv náhodou jeden z ruských slavjanofilů Jurij Feodorovič Samarin pravil, že katolicismus to je skutečné židovství v křesťanství. Je to pravda - tentýž zákonický základ, totéž zákonické právní pojímání vztahů mezi Bohem a člověkem.
Zkusil jsem vyhledat v novém katolickém katechismu (v jeho digitálním podobě) výskyty slova "trest". Výsledek může být pro někoho překvapující - zvláště, když vezme do úvahy, že jde o katechismus "náboženství lásky". Slovo trest (tresty, trestání apod.) tam nemá charakter termínu používaného výjimečně či sporadicky. Opakuje se tam mnohokrát a hlavně - zaujímá pozici pojmu, jednoho ze základních, bez nichž se předkládané učení nemůže obejít. Teologický systém římsko-katolické církve není myslitelný bez trestu; vyškrtněte toto slovo, vypreparujte tento pojem, a celá teologická konstrukce římské věrouky se zhroutí. Jsou tam tresty časné nebo věčné, trest, který je následkem uražení Boží lásky (jak se láska může urazit?); tresty ve spojení s odpustky atd. Frekvence toho slova není zanedbatelná a kdybych nevěděl, co je to za knihu, kterou prohledávám, pak bych to mohl ukvapeně tipovat na nějakou příručku trestního práva soudního. (A obávám se, že ve starých katolických katechismech to bude ještě o poznání horší.)A nyní jeden zajímavý moment - důležitý pro dnešní dobu. Vezmeme-li Bibli či díla svatých Otců, zjistíme, že často, mnohokrát a v nejrůznějších variantách se tam hovoří o trestech či odměnách, které sestupují od Boha jako následek způsobu života lidí. Setkáváme se tam tedy s tím, co jsme právě ohodnotili jako nesprávné, nenáležité, nedokonalé. Jak to chápat? Sami svatí Otcové výborně objasňují, co znamenají tyto výroky. Vybral jsem několik silných výroků, které na jedné straně ukazují, jak hledí na svého křesťanského Boha, jak ho vnímají, a s druhé strany, jak vysvětlují používání takových pojmů jako trest, Boží odplata. Jak to chápou, proč používají taková slova?
Nejdříve uvedu slova člověka, askety, jehož svatost zaujímá mimořádné místo. Je to člověk nejhlubšího duchovního poznání. Kdo někdy četl jeho teze, myslím, že to cítil. Není to nikdo jiný než sv. Antonín, nazývaný Církví Velikým. Málo svatých je Velikými, on je jeden z nich. Tento asketa tedy píše o našem křesťanském chápání Boha:
»Bůh je dobrý a bezvášnivý a neproměnný. Uzná-li kdo jako správné a pravdivé, že Bůh se nemění, jak má potom chápat, že On - jsa takovým - nad dobrými lidmi se raduje a od zlých se odvrací, na hříšníky se hněvá, a když se kají, je k nim milostiv? Na to je vhodno říci, že Bůh se neraduje ani se nehněvá, vždyť radost i hněv jsou vášně. Není pěkné si myslet, že by Bohu bylo lépe či hůře kvůli lidským skutkům. Bůh je dobrý a jen dobré činí. A že by škodil? Nikomu neškodí! Zůstává stále stejným. To my, když jsme dobří, vstupujeme ve společenství s Bohem, protože se mu začínáme podobat. A staneme-li se zlými, tehdy se oddělujeme od Boha, jelikož se mu nepodobáme. Žijeme-li ctnostně, jsme Božími, ale skutky zlými, stáváme se zavrženými Jím. To však neznamená, že by dštil svůj hněv na nás, ale znamená to, že naše hříchy nepovolují Bohu, aby v nás vysvitl, a sjednocují nás démony mučícími. Pokud následně modlitbami a skutky dobrodiní získáváme rozhřešení svých hříchů, neznamená to, že jsme Boha potěšili a změnili ho, ale že prostřednictvím takových skutků a naším obrácením k Bohu, léčivše zlo v nás, opět se stáváme způsobilými okoušet Boží dobrotu. Takže říkat, že se Bůh odvrací od zlých, je to samé, jako říci, že se slunce skrylo před slepými.« (Dobrotoljubije, 1. díl)Na hříšníky se Bůh nehněvá a spravedlivé miluje ne více než hříšníky. Co se to tedy děje? Ct. Antonios ukazuje ty procesy, které probíhají v naší duši v souvislosti s tím, když hřešíme nebo když se kajeme. Ukazuje, co se to děje, když člověk hřeší: zakrývá před sebou slunce, lépe řečeno: oči své zavírá před sluncem. Hřích skryje Boha před člověkem. Slunce svítí jako dříve. Jenže člověk se před ním skryje. Dále ukazuje, co se stane s člověkem při pokání: srdce člověka se stává přístupným pro Boha. Jako když se umyje špinavé okno a sluneční paprsky znovu začínají vstupovat do lidské duše. V Apokalypse je velice dobře řečeno: "Hle, stojím před dveřmi a klepu. Kdo mi otevře, k tomu vejdu a budeme večeřet (tj. slavit) společně." Bůh je jako slunce, které stále svítí, - je to láska ke všem a ke všemu. Avšak my jsme různí - každý jinak přijímáme toto Boží působení - každý závisle na stavu své duše. Nám se však zdá, že Bůh jedny trestá, kdežto jiné odměňuje.
Představte si tento obraz. Někdo, kdo vůbec nezná poměry na naší zemi - např. návštěvník z jiné planety, by nahlédl do lékařské ordinace a co uvidí? Jednoho nemocného lékař posílá do lázní, kdežto druhému říká: "Okamžitě na operační sál a budeme řezat". Návštěvník by si pomyslel: "Ano, ten první pacient se lékaři zalíbil, asi mu něčím dobře posloužil, ale ten druhý ho asi něčím naštval." Jenže ve skutečnosti je příčina úplně jiná a jednoduchá: ten první byl zesláblý, možná měl nějakou tuberkolosu, a potřeboval posílit a odpočívat, kdežto ten druhý měl akutní zápal slepého střeva, jestli okamžitě nepůjde na operaci, zemře. Jedna a tatáž láska, v závislosti na stavu člověka se však projevuje rozličnými způsoby a skutky: od těch nejpříjemnějších (lázně) až k těm nejhroznějším, když jde člověk pod nůž. Bohužel, většinou hledíme na vztah Boha k různým lidem podobně jako ten ufon v lékařské ordinaci.
Z toho pocházejí mnohá nedorozumění. Pokud bychom opravdu přijali, že Bůh trestá hříšníky a odměňuje spravedlivé, co by z toho plynulo? Když vidíme, že se někomu přihodilo neštěstí, co si pomyslíme? Je to jasné: "Dobře mu tak! To mu patřilo." Nám se nestalo nic? To nepochybně znamená ... Nyní už chápete tu psychologii, chápete podstatu otázky, kterou zadali učedníci Kristu, když pravil: "Jak těžko vejde bohatý v království Boží." Reakcí učedníků bylo ohromení: "A kdo pak může být spasen?" Co je to za otázku? Ve skutečnosti je to reakce zcela pochopitelná. Ve starozákonním uvažování - co znamená být bohatým? Být Bohem milován. A ten, koho Bůh miluje, to je spravedlivec. Bohatství - to je Boží smilování nad člověkem, resp. odměna. A je-li člověk odměňován, značí to, že je ctnostný. A Kristus praví, že takový těžko vejde do Božího Království! Co tedy říci o jiných lidech? Takovým primitivním chápáním bylo proniknuto uvažování židů té doby. A dokonce od apoštolů, kteří byli neustále s Kristem, náhle zní taková otázka! Nechápali a nevěděli ještě, že Bůh je láska a jenom láska.
I samotný Pán pravil, že velí slunci svému, aby vzcházelo nad lidmi dobrými i zlými, a sesílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé. Krásný je to obraz. Bůh je slunce, které vždy svítí, jenže jeden člověk na slunce vyjde, druhý člověk se skryje před sluncem. Každý podle svého vnitřního, tj. duchovního, stavu.
„V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat“ (1 Jan 4,10-11). Ano, cesta, na kterou Bůh volá člověka, je následovat Boží lásku.
Administrátor
--- 18. 9. 2008
Z tisku - vladyka Hilarion připomíná protestantům existenci pekla
Ruská pravoslavná církev doporučuje protestantům odmítajícím skutečnost pekla, aby si prostudovali spisy pravoslavných otců
Moskva. "Problém současných protestantských teologů, kteří odmítají reálnost pekla, se zakládá na jejich neznalosti dědictví otců východní církve," prohlašuje představitel Ruské pravoslavné církve u evropských organizací, Ilarion, biskup vídeňský a rakouský.
"Liberální protestanti dnes polemizují se středověkými představami o pekle a o ďáblu, ale nenamáhají se seznámit se svatootcovskou tradicí, aby se pokusili pochopit, jak si Otcové představovali posmrtnou odplatu," uvedl vladyka Ilarion v interview pro portál Interfax Religia.
Okomentoval tím zprávy, že řada hierarchů dánské lutheránské církve má v úmysl prohlásit peklo za "metaforu" a ráj za skutečnou realitu.
Vladyka Ilarion je toho názoru, že takové případy je nutno nahlížet "v obecném kontextu liberalizace křesťanského dogmatického i morálního učení", kterou mnohá protestantská společenství procházejí v posledních desetiletích.
"Chtěli by z křesťanství vyhodit vše, co ho činí "nepříjemným" a "nepohodlným", očistit ho od dědictví "temného středověku". Vytváří se jakási "odlehčená verze" křesťanství, ve které není zhola nic o peklu a o ďáblu."
Dle vladykových slov "východokřesťanské svatootecké tradici však byla od samého počátku cizí myšlenka, že peklo je místem, které Bůh připravil pro potrestání hříšníků." "Peklo není učiněno Bohem - je vytvořeno svobodnou vůlí lidí. A existuje nikoliv kvůli tomu, že to Bůh chce, nýbrž protože lidé stále udržují jeho existenci. Nejdříve peklo člověk vytvoří zde na zemi, a to potom pokračuje v záhrobním světě," podtrhl známý pravoslavný teolog.
Radio Radoněž dle Interfax Religia
Administrátor
--- 16. 9. 2008
O výzvě k následování Páně
5. neděle po Padesátnici. Neděle o vymítnutí běsů ze dvou posedlých
Za onoho času...
18 Když Ježíš viděl kolem sebe zástup, rozkázal odjet na druhý břeh.
19 Jeden zákoník přišel a řekl mu: "Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš."
20 Ale Ježíš mu odpověděl: "Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil."
21 Jiný z učedníků mu řekl: "Pane, dovol mi napřed odejít a pochovat svého otce."
22 Ale Ježíš mu řekl: "Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé."
23 Vstoupil na loď a učedníci ho následovali.
(Matouš 8. kap.)
Pro naše úvahy si všimneme poslední věty: "Pojď za mnou a nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé, ale ty jdi zvěstovat Království Boží" (upravil jsem znění Ježíšova povelu podle vyprávění Lukáše 9,59-60). To je poměrně drsné vyjádření, máme-li v patrnosti, že Pán Ježíš hovoří o živých lidech - o rodině toho, jehož povolával za apoštola. O světských lidech se Kristus vyjadřuje jako o mrtvých. Má na mysli duchovně mrtvé, což je z jeho hlediska důležitější než fyzický život. Člověk si tak říká: "A co já? Jakým jsem v Božích očích? Mrtvým nebo živým?" Komu by se při takové myšlence nesevřelo srdce obavou?
Živý strom poznáme od mrtvého stromu nikoliv podle kmenu či podle toho, že ještě stojí, ale podle toho, jestli má zelené listy a dává plody. Tyto projevy vydávají svědectví o vnitřním životě dřeva a kmenu. Podobně i o našem vnitřním duchovním životě vydávají svědectví jeho vnější projevy: co s životem činíme, jak s ním nakládáme, jestli přináší duchovní plody, jakými skutky naplňujeme své dny.
Na mnohých křesťanech nevidíme jiný projev jejich víry a duchovního života než to, že přijdou v neděli do chrámu (a to mluvím o těch, kteří alespoň v neděli do chrámu vůbec chodí). V průběhu týdne žijí na chlup stejným životem jako jejich světští nevěřící spoluobčané. Chápu, že jsou případy lidských osudů, kdy mají lidé tolik povinností a tak těžký život, že nemají sílu na nic jiného, než vydělávat sobě a rodině na chléb. Jenže v naprosté většině se lidé, žijící v současnosti a v naší civilizaci, na starosti a námahu se zajištěním obživy spíše vymlouvají. Byl to, možná, starec Antonij (na downloadu je v PDF knížka s jeho proroctvími), kdo vzpomínal, jak se žilo v jeho dětství na vesnici: jeho rodiče namáhavě pracovali, starali se o hospodářství, podobně jako všichni ostatní kolem, a přesto měli čas na modlitbu, bohoslužbu, na posezení a besedu s rodnými každého dne. Všechno se stihlo.
Starec Paisij Svatohorec vzpomíná na zbožného staříka, který zpíval v chrámu. Bylo mu přes osmdesát let. Každé ráno po rozednění sestupoval s hor, aby zpíval při bohoslužbě. Šel pěšky, cesta byla dlouhá. Říkal o sobě: „Jsem pes Kristův,“ (zřejmě tím chtěl vyjádřit svou oddanost Pánu Ježíši). V zimě, když byla cesta zledovatělá, byl sestup velice nebezpečný; opatrně musel hledat, kam šlápnout, aby neuklouznul. Těmto obtížím, námaze a nebezpečí však nevěnoval pozornost. To byla zbožnost!
-------------------------
Vnitřní duchovní stav, naladění nitra, zcela zásadním způsobem ovlivňuje, zda bude duchovní život člověka chřadnout a vysychat, nebo bude-li růst a prokvétat. Jenže jak mohou ovlivnit vnitřní duchovní stav dnešní lidé, kteří mají tak málo času? Nad výzvou k více modlitbám a k askezi se jen pousmějí. Chtělo by to nějakou radu, kterou lze snadno uskutečnit, jinak je pro dnešního duchovně vykrváceného Evropana nepoužitelná.
Duchovní problémy současného člověka řešil znovu a znovu starec Paisij, za nímž přicházeli na Athos duchovně chřadnoucí lidé a on svou prozřetelností viděl příčinu jejich duchovní nemoci: zesvětštění, světský způsob života, život vedený podle „evropské logiky“ (tak starec pojmenovával západní duchovní úpadek, racionalismus, důvěru v materialistickou vědu atd.)
Starec Paisij vysvětloval lidem přibližně toto: my sami do značné míry určujeme naladění svého vnitřního člověka už jen něčím tak prostým, jako je výběr lidí, s nimiž se stýkáme.
Vnitřní stav člověka je záležitostí „infekční“ - vnitřní naladění duše je nakažlivé při běžném mezilidském kontaktu, zvláště pak při delším a bližším společenství. Člověk vášnivý vám předává své vášně, nedbalý svou nedbalost, nekající se hříšník předává svůj sklon k hříchům a zatvrzelost; a člověk zbožný předává svou zbožnost. Od člověka bezbožného se tedy můžeme nakazit jeho bezbožností, kdežto zbožný věřící nás nakazí svou zbožností.
Čili bez zvláštního přičinění a mimořádných asketických výkonů už jen tímto můžeme jednoduše (a při tom významně) ovlivnit duchovní stav svého nitra. Stačí jen být opatrný a omezovat kontakt (a hlavně společenství) s lidmi zkaženého ducha. Nemůžeme příliš ovlivnit, s kým se setkáme v zaměstnání, či s kým budeme muset jednat v rámci nevyhnutelných životních okolností. Ale je plně v naší moci rozhodnutí, zda trávíme své večery v hospodě, nebo utrácíme hodiny drbáním se sousedkami na "pavlači" (dnes už jsou klasické pavlače vzácností, ale drbáren je stále habaděj). Stejně tak ovlivňujeme svého ducha sledováním televize a hltáním novin a časopisů.
Sv. Kosma Aitolský (který v 18. století prorokoval, co vše budou mít lidé na zemi v době před druhým příchodem Kristovým: vykreslil takové technické vynálezy jako automobil, ponorky, letadla, telefon atd.) pronesl zvláštní proroctví: „Přijde doba, kdy do příbytků lidí budou vcházet démoni skrze malé krabice, a jejich rohy budou trčet na střechách.“ O čem to asi sv. Kosma hovořil?
A to nemluvím o počítačových hrách. Zatímco sledováním filmů a pořadů pasivně otevíráme vstup do svého nitra duchovní nečistotě, tak při těchto hrách člověk aktivně vstupuje do nečistého virtuálního světa a sám do sebe vdechuje a nasává jeho duširozkládájící atmosféru. Někde jsem nedávno četl jakousi vědeckou studii, ve které jakýsi učenec psycholog dokazoval, že hraní takovýchto her nemá žádný vliv na dětskou psychiku a chování. Co si myslet o takové vědě, jejíž služebník zapře nos mezi očima?
Jak snadné je ovlivňovat svůj vnitřní stav bez kdo-ví-jakých namáhavých výkonů - prostou sebekontrolou, bez většího přinucení. Stačí si udržovat kontrolu nad tím, co do sebe vpouštím a kdo na mne duchovně působí. Nakolik je to možné, je záhodno vyhledávat společnost lidí zbožných a duchovních.
„Vedle svatého se staneš svatým,“ praví stará moudrost.
---------------------------------------
Jiným námětem na přemýšlení z citovaného evangelijního úryvku je tam načrtnutá hierarchie hodnot. To je velice důležité téma, protože něco podobného řešíme ve svých životech takřka neustále. Jednoduchá je řeč přikázání a kánonů, ale složité a nejednoznačné jsou situace v praktickém životě. Někdy se dostáváme do situací, kdy musíme jedno z přikázání porušit, abychom jiné mohli splnit. Jednu povinnost opominout kvůli jiné - důležitější. A co bývá ještě povážlivější - když se dopustíme jednoho hříchu jen proto, abychom se vyhnuli jinému - horšímu.
Jednoduchý příklad - když jde pravoslavný křesťan do války bránit svou vlast, pak je jasné, že jde zabíjet, a zabíjení je hřích. A co více - bojovat nelze ve skutečnosti bez nenávisti. Dopouští se voják bránící svou vlast hříchů? Bohužel, nutno říci že ano. Je to však volba menšího zla. Vždyť obrana své víry, rodných, vlasti a kultury ospravedlňuje tento hřích. Nicméně si pravoslavná církev vždy uvědomovala, že vojáci se z války vracejí poskvrněni proléváním krve. Ač jsou doma oslavováni za vítězství, církev jim po návratu z boje nedovolovala přistupovat ke svatému přijímání. Kánon sv. Basila stanovuje, že tři roky se musí voják po svém návratu z války kát a být při tom oddělen od svatých Tajin, a teprve po této lhůtě může začít přistupovat ke svatým Tajinám. Ta epithimie, lhůta pro pokání, je nikoliv kvůli trestu, ale kvůli léčení. Ty tři roky se voják očišťuje ode všech poskvrn, jimiž boj poznamenal jeho duši, modlí se za ty, které zabil, duchovně se smiřuje a vyrovnává se vším, čím prošel. Církev tento proces stanovila, aby nebyly žádné vietnamské či afghánské syndromy (dnešní vojáci jsou ještě po deseti či dvaceti letech, ne-li do konce života, zničenými osobnostmi, protože neprošli v církvi tímto procesem léčení válkou rozdrásané duše).
Leč zpět k hierarchii hodnot, resp. k jejich možnému střetu, jehož se dotkl příběh naší evangelijní perikopy. Ten Ježíšem povolávaný člověk chce jít pochovat svého otce. To není žádná svévole ani potěšení, to je jeho morální a hlavně náboženská povinnost. On vlastně chce splnit Boží ustanovení. K jeho překvapení však Kristus říká: „Ne.“ Volá ho stát se apoštolem, a to znamená zpřetrhat svazky s rodinou a uvolňuje to ode všech povinností vůči ní.
A při tom rodina je nepochybnou, biblicky důrazně vyzdviženou, hodnotou. A přesto praví Ježíš Kristus: „Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden“ (Matouš 10,37) nebo: „...každý, kdo by opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě“ (Matouš 19,29 i Marek 10,29). Rodina a láska k rodným je vysokou hodnotou, avšak nikoliv nejvyšší.
Jedné ctnosti je v tomto případě nutno se zříci kvůli jiné, vyšší ctnosti. A v celocírkevním životě? Tam se hledaní této hierarchie hodnot dotýká např. způsobu aplikace církevních pravidel všeobecných sněmů a svatých otců - čili tzv. kánonů. To je žhavé téma, o němž jistě stojí zato, ztratit pár slov či vět.
Lze říci, že někdy je nutno porušit kánon, aby církev mohla žít. Ba, možno říci, že „nikdy se v církvi všechny kánony v celé plnosti neplnily“. Jsou kánony, které se momentálně nepoužívají (a některé se nepoužívají už hodně dlouho), nicméně církev nikdy žádný kánon nezrušila. Mnohé kánony se tedy církev ani nesnaží splnit, ale přesto i tyto kánony zůstávají nejen v kanonických sbírkách ale hlavně jsou přechovávány ve vědomí církve - tedy církev o nich ví a nezapomněla na ně - jsou pro nás připomínkou, jací bychom měli být, je to součást obrazu dokonalosti církevního života, dokonalosti, jež je vzorem, o který nutno usilovat.
Kánon je jako ikona. Všimněte si (např. na ikoně Ukřižování nebo na ikonách zobrazujících hubení křesťanských mučedníků), že i mučitelé vojáci a kati mají namalované andělské výrazy tváří. Ikona nezná karikaturu. Ikony jsou zpodobením toho, jaké by nás Bůh chtěl mít, je to Boží představa o člověku. Kunsthistorikové píší, že ikona je statická. To je nepochopení. Ikona ukazuje hlubinu, která je Bohem vložena do každého z nás. Ikona vyjevuje, jak si Bůh přeje nás vidět. Boží obraz v nás, ikonu, kterou v sobě nosíme a nemůžeme ji zničit (ač se o to, bohužel, často snažíme, seč nám síly stačí). Ikona nám to připomíná a vyzývá nás: obnov se, získej opět podobu Boží. Podobně i posvátné kánony.Takový obraz stále musíme mít před očima, pamatování na to, jací bychom měli být, - to nás polidšťuje. V kánonech (dokonce i v těch nepoužívaných) je schován klíč ke správnému a požehnanému řešení všech situací, do nichž se církev na své dějinné pouti může dostat. To však neznamená doslovně všechny kánony vykonávat, ale naučit se z nich správnému způsobu uvažování, najít v nich reflexi vzoru církevního života, o jehož realizaci je v každé době a na každém místě nutno usilovat - dle daných možností.
Reálný život církve je spleten ze dvou principů: akrivie a ikonomie. Akrivie je přísné doslovné plnění kánonů a pravidel. Slovo ikonomie znamená "stavba domu", čili praktické budování spásy každého konkrétního člověka v církvi (pojem ikonomie má vlastně význam: umění vést domácí hospodářství; tomu přiléhá známá západní podoba toho slova: ekonomie). V církevním životě se pod ikonomií myslí právo duchovenstva pozastavit platnost některého církevního pravidla pro danou osobu a v důsledku konkrétních specifických okolností a na jistý čas. Nikdo (ani všeobecný sněm) sice nemá právo zrušit ani ten nejmenší kánon, ale církev má právo pozastavit působení kánonu, a to tehdy je-li to pro určitou dobu potřebné pro daného člověka k dosahování spásy. (Tak potvrdil používání obou principů v církevním životě jeden z konstantinopolských sněmů v polemice se sv. Theodorem Studitou a jeho žáky.)
Z toho je zřejmé, že každá ikonomie je už ze své podstaty dočasná (na přechodném charakteru jejím nic nemění ani, je-li používána dlouhodobě) a má splnit jasně definovaný účel. Bylo by bez pochyb vážným pokleskem, kdyby se některá ikonomie stala jevem trvalým, neřku-li dokonce, aby začala být vnímána jako nějaké nové církevní pravidlo. Nu, a není snad potřeba rozvádět, že žádná ikonomie není přípustná v otázkách víry. Dogma, jako consensus patrum (společné mínění otců; to, co vždy, „všichni a všude věřili“ /sv. Vincent Lerinský/), nikdy nepodléhalo přístupu z hlediska akrivie či ikonomie. Dogma je dogma, a hotovo.V církevní realitě byl život ve všech dobách vždy hojně prostoupen větší či menší mírou ikonomie. Ba, ukazuje se, že bez ikonomie není církevní život vůbec možný. Na druhé straně bylo v církvi vždy jisté napětí mezi zéloty (akrivisty) a politiky (tj. zastánci ikonomie; termín politik není odvozen od slova "město", ale od slova "kompromis"; politikem byl v Byzanci míněn ten, kdo netrvá neústupně na svých stanoviscích, ale je ochoten vyjít vstříc druhé straně, čili ten, s nímž je možno se dohodnout). Akrivisté se vždy snaží svým vlivem klást jakési hráze politikům, aby nešli s ikonomií až k úplnému opuštění principů a pravidel církevního života, což je bez pochyb správné, církev však - v celkovém dějinném přehledu - vycházela spíše vstříc ikonomii.
Dokladů pro to je v církevních dějinách mnoho. Např. známý spor z prvokřesťanské doby, zda lze znovupřijímat do Církve tzv. lapsí, padlé křesťany (ty, kteří po křtu kvůli pronásledování zapřeli Krista, a když pronásledování křesťanů pominulo, toužili vrátit se).
Předznamenáním podobných disputací a nadcházejícího napětí mezi akrivií a ikonomií byl ostrý spor mezi svatými apoštoly Petrem a Pavlem (Petr chtěl při přijímání do církve pohany obřezávat, Pavel byl proti tomu) - zabýval se tím pak apoštolský sněm a ukázal všem příštím církevním pokolením cestu řešení podobných problémů: nezpůsobí-li to křesťanu duchovní škodu, pak mu cestu ke spáse všemožně ulehčit a zbytečně ho nezatěžovat.
K podrobnějšímu výkladu však pro tuto stať vyberu jiný příklad (a prakticky neznámý), velice zajímavý, z období ikonoborectví.
7. všeobecný sněm (r. 787) teologicky i kanonicky uzavřel otázku ikonoborectví a potvrdil starou víru, podle níž je úcta k ikonám neodňatelnou součástí křesťanské orthodoxie. Kromě toho tento sněm stanovil, že byl-li nějaký biskup či kněz dříve ikonoborcem, ale nyní se z toho kaje, pak je možno jej přijmout skrze pokání v jeho duchovenské hodnosti (tj. jako biskupa či kněze): ať se pokloní ikonám, políbí je, a může sloužit dál jako duchovní.V životě církve stále probíhá napínavé hledání správné hierarchie hodnot. Samozřejmě, v základních rysech je tato hodnotová posloupnost jasná - daná Biblí a principy křesťanské víry. Jenže v každodenním konkrétním životě křesťanském se řeší nejen ty hlavní příčky na žebři ctností, ale i jemnější zařazení a hodnocení všedních skutků a řešení drobných případů, které přináší naše církevní existence. A tu se mohou střetnout různé pohledy a názory. (V dějinách církve vidíme, že ani svatí nebyli v některých dobových otázkách jednotni.) Tohoto napětí nás nikdo nezbaví a jednoduché řešení neexistuje. Sv. Vincenc Lerinský pravil (spolu s blaž. Augustinem, jehož některé názory kritizoval): „V podstatném jednota, v nepodstatném svoboda, ve všem láska.“
Po několika letech se však dostal k vládě opět císař - ikonoborec. A začala nová válka proti ikonám. A mnozí z těch duchovních, kteří před otci na 7. všeobecném sněmu slibovali věrnost Pravoslaví, odřekli se svého slibu. Později přišla k moci císařovna Theodora a ukončila pronásledování ikon. Svátek Pravoslaví. A na patriarší trůn dosazuje zélotu - Methoděje (jako nepochybnou duchovní autoritu - je to vyznavač Pravoslaví, tedy ten, kdo pro Krista trpěl, ač nebyl zabit; dříve byl ikonoborci pronásledován a dokonce zohaven na tváři; proto si rozstřihl svůj mnišský závoj a dvěma bočními pruhy si zakrýval tváře; na památku tohoto vyznavače Pravoslaví mají dodnes všichni pravoslavní mniši svůj závoj po obou stranách nastřižený).
V té době žil sv. Methoděj v Římě (Řím byl v té době pravoslavný, tam moc byzantských císařů tenkrát už nedosahovala, a tak mohl Řím zůstat nedotčen ikonoborectvím a skýtat oporu ctitelům svatých ikon). Stal se konstantinopolským patriarchou pod podmínkou, že bude dělat pořádek v církvi a císařovna Theodora mu při tom nebude překážet (císařovně stačil slib, že nebude anathemován její zesnulý manžel; jinak Methoděje neměla v úmyslu „brzdit“, protože sama byla podobně zélotsky orientovaná jako on).
Poté svt. Methoděj začal čistku v církvi - 30.000 kněží zbavil kněžství. Zbavil kněžství všechny, kteří byli vysvěceni ikonoboreckými biskupy. Zbavil kněžství ty, kteří byli vysvěceni pravoslavnými Tarasijem i Germanem, ale pak měli kanonické společenství s kněžími ikonoborci. Všechny je svrhl z jejich duchovenské hodnosti. Zbavil kněžství téměř všechno duchovenstvo Byzantského císařství.
Sv. Metoděje při úvahách o nabídce stát se patriarchou jistě napadla myšlenka, že jeho působení na konstantinopolské katedře bude v dějinách církve přelomové - ukončí staletí hereze a pronásledování pravoslavných a - dá-li Bůh - otevře triumfální dobu Pravoslaví. Chtěl asi důstojně a bohulibě začít novou éru života církve, která nebude poskvrněna kýmkoliv z duchovenstva, kdo selhal či zradil nebo pochází z heretického prostředí. Možná si říkal, že po překonání těžké doby herezí, je potřeba začít budovat novou svatou epochu, která musí stát na čistých základech, aby vše, co na nich bude zbudováno, mohlo být čisté a svaté. Kdo ví?, snad vnímal očištění církevního života od těch, kteří se poskvrnili kolaborací s Bohu odpornou herezí, jako duchovní posvěcení základů nadcházející éry. Třeba se inspiroval putováním Izraelitů do zaslíbené země, kam Hospodin nevpustil nikoho, kdo vyrostl a dospěl v duchovní nečistotě Egypta.Jestli čte tyto řádky někdo, kdo má teologické vzdělání, byla by na místě otázka, zdali zná tuto historii. Nejspíše nikoliv. Skoro nikdo o tom neví. Církev se rozhodla tuto historii zapomenout. Vlastně celý tento případ "zcenzurovala". V životě sv. Methoděje o něm nic nenaleznete. Ani v jedné knize církevních dějin to nenajdete. V kánonu sv. Methoděje je sice zmínka: "Jako Eliáš žrece Baalovy pobil - tak i ty", ale bez dalších podrobností. A tím spíše bez toho čísla: třicet tisíc. Následující patriarcha svt. Ignatios totiž obnovil kněžství všech, které zbavil kněžství Methoděj. A právě k Ignatiovu názoru na věc se církev posléze přihlásila.
Methoděj v podstatě postupoval dle kánonů, ale církev nesouhlasila s jeho kanonickou přísností. A v konečném výsledku všech těchto událostí církev aplikovala rozsáhlou ikonomii. A zélotské počínání sv. Methoděje zamlčela, aby nebylo v budoucnosti bráno za příklad.
(V poslední části použita část přednášky diakona Andreje Kurajeva; profesora Moskevského teologického institutu sv. Tichona)
Administrátor
--- 15. 9. 2008
Z tisku - problém hospodaření církve v Americe
Finanční skandál Pravoslavné církve v Americe
New York. 4. září t.r. byl rozhodnutím posvátného synodu Pravoslavné církve v Americe (PCA) poslán do výslužby metropolita celé Ameriky a Kanady, vladyka German. Stalo se tak po oznámení výsledků auditu provedeného speciální komisí a metropolitní radou. Bývalému metropolitovi Theodosiovi (předešlému představiteli Pravoslavné církve v Americe) bylo zakázáno vykonávat bohoslužby a navštěvovat všechny chrámy PCA s výjimkou chrámu sv. Jana v Canonsburgu (Pensylvánie). Bývalému kancléři PCA R. Kondratikovi bylo již dříve zakázáno vykonávat bohoslužby a byl zbaven kněžství.
Metropolita German stál v čele PCA od r. 2002, kdy vystřídal metropolitu Theodosije, který je nyní v důchodu.
Den před tím, 3. září, na zvláštním společném zasedání posvátného synodu a metropolitní rady PCA oznámila komise pro vyšetření finančních přestupků, jichž se vedení PCA dopouštělo v období od r. 1998 do r. 2007, výsledek své téměř rok trvající práce. Zpráva obsahovala materiály o vážných finančních přestupcích ze strany metrop. Theodosije a bývalého kancléře PCA R. Kondratika, a dále o skrývání těchto přestupků a bránění, aby se jich dopátrali klerikové a křesťané PCA (včetně vyhrožování těm, kteří chtěli věc vyšetřit). Komise také poukázala na nedostatečně odpovědnou reakci na tyto přestupky ze strany posvátného synodu, metropolitní rady i pokladníků. Jak pravil v úvodním projevu předseda komise, biskup sanfranciský a celého Západu Venjamin: "Revizní zpráva svědčí o neuvěřitelné ztrátě schopnosti odpovědného přístupu, která se projevila na mnohých úrovních."
4. září posvátný synod PCA obdržel dopis od metrop. Germana s jeho žádostí o odchod do důchodu "v nejlepších zájmech Pravoslavné církve v Americe i kvůli mému zdraví". Na zasedání bylo přijato usnesení schvalující jeho žádost.
Dle tiskové zprávy PCA: www.st-catherine.ru
---------------
Stručně k vývoji situace:
27. února 2006: podle zprávy agentury EAI začal synod PCA interní vyšetřování ohledně některých finančních problémů a špatnému hospodaření s fondy.
2. března 2006: synod PCA se rozhodl zveřejňovat finanční operace církevních administrativních struktur. Je to výsledek tlaku kleriků i laiků, kteří poukazovali na špatné hospodaření (na internetu se začínaly objevovat dokumenty svědčící, že byly promrhány až miliony dolarů a to i na osobní záležitosti).
20. března 2006: dle agentury ITAR-TASS nejvyšší představitel PCA, m. German, inicioval provedení rozsáhlého šetření finančních problémů v církvi.
10. dubna 2006: metropolita German se omluvil za finanční skandál: zveřejnil poselství, v němž požádal o odpuštění "všechny, kteří byli šokováni a deprimováni lidskými slabostmi v životě církve". Dále se zaručil, že jeho "úřad bude plně spolupracovat s auditory, dokud nebudou všechny problémy vyřešeny". "Beru na sebe zodpovědnost za vše, co se mohlo stát v době, kdy jsem spravoval církev."
13. června 2006: dle oficiálního webu Moskevského patriarchátu zkoumá metropolitní rada PCA otázku špatného hospodaření nejvyššího duchovenstva.
23. dubna 2007: dle tiskové zprávy PCA bylo kancléři PCA prot. Robertu Kondratikovi zakázáno vykonávat bohoslužby a v souladu s církevní ústavou byl povolán před církevní soud. V březnu 2006 byl zbaven úřadu kancléře metropolie celé Ameriky a Kanady a to kvůli obvinění z finančních přestupků.
-----------------
Stručně o Pravoslaví v Americe
Pravoslavná církev v Americe má 400.000 věřících.
Původně se jednalo o Ruskou pravoslavnou církev v Americe; v r. 1970 se stala nezávislou na Moskevském patriarchátu, od něhož získala autokefalitu.
PCA není jedinou pravoslavnou církví v USA. Své církevní struktury zde má celá řada pravoslavných jurisdikcí: např. ruská zahraniční církev, řecká církev, antiochijský patriarchát, srbská, rumunská, ukrajinská církev atd. (Viz přehled pravoslavných církví v USA)
V poslední době bylo zaznamenáno, že stále více Afroameričanů v USA přijímá Pravoslaví. Podle svědectví amerických černochů jsou silně osloveni pravoslavnou vírou a liturgií.
Credo.ru
patriarchia.ru
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1444 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 421 do č. 424)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.