1444

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Editovat příspěvek č. 442

Administrátor --- 8. 11. 2008
Nový film

Zjevné zázraky

Na web s pravoslavnými filmy přidáno nové video (rusky s českými titulky): Zjevné zázraky (52 minut)








Editovat příspěvek č. 441

Administrátor --- 7. 11. 2008
Zamyšlení nad památkou našeho patrona

Na okraj svátku sv. Václava

V jeho době v naší zemi působilo jak křesťanství východní (dnes bychom řekli: pravoslavné), tak i křesťanství západní (dnes bychom řekli římsko-katolické; v současnosti bývá sice zvykem zdůrazňovat, že i západní křesťanství bylo až do roku 1054 vlastně pravoslavné, takže mluvit o římskokatolickém křesťanství před r. 1054 není korektní, ale je to spíše jen bazírováním na formalitách, protože co se ducha /ba, i učení/ týče, pak už v době cyrilometodějské byl zřetelný duchovní rozchod mezi křesťanským Východem a Západem). V Čechách tedy bylo duchovenstvo z obou křesťanských sfér - bylo tudíž možno srovnávat jejich působení, resp. porovnávat ducha, jehož nositeli byli duchovní ze slovanské (cyrilometodějské) sféry, s duchem, kterého sem přinášeli ti, kteří náleželi do sféry německé (resp. západní, římské).

Sv. Václav (podobně jako před ním Bořivoj s Ludmilou) mohl volit - a vybral si pro svůj duchovní život cyrilometodějské východní křesťanství. Jako panovník zde nechával existovat i franské duchovenstvo, ale sám pro svou osobu zcela zřetelně dával přednost kněžstvu slovanskému. Vybral si víru, která mu ze světského hlediska nepřinášela prospěch - právě naopak, spíše ho jeho příchylnost ke slovanskému východnímu křesťanství dostávala do potíží. Kdyby preferoval západní kněžstvo, neslo by mu to spoustu výhod - za západním duchovenstvem stála celá světská moc západní Evropy - a tu by měl jako panovník na své straně (a to není bez významu; připomeňme si, že to byl panovník malé země). Přesto svůj duchovní život začlenil do slovanského křesťanství, za nímž nestála žádná světská síla, která by mu mohla reálně pomoci. Proč takto volil? Protože to byl především zbožný člověk a až potom panovník (i tahle jeho vlastnost mu způsobila tolik potíží a nakonec se stala záminkou pro jeho zavraždění).

Sv. Václav si vybral východní Pravoslaví jak srdcem tak i rozumem - byl to člověk vzdělaný (byl vyučen v knihách slovanských, latinských i řeckých - a to v době, kdy bylo na Západě běžné, že panovníci tamních států neuměli ani číst). I to byla možná jedna z příčin jeho volby: bylo jasně patrné, že s pravoslavným cyrilometodějstvím přichází vzdělanost, která pozdvihuje národ, v němž je východnímu křesťanství umožněno působit; to byl v té době veliký rozdíl vůči křesťanství západnímu, které tehdy trpělo zaostalostí (Řím mohl jen závistivě hledět na kulturní rozkvět Byzance) a i později pěstovalo vzdělání především v latině, čímž mohlo jen nepřímo pozdvihovat národní kulturu západních států (jaký to rozdíl proti cyrilometodějské byzantské misi, jež jako první své dílo překládala knihy do jazyka Slovanů).

Než, svatý Václav nebyl jediným panovníkem, který měl možnost poznat oba křesťanské proudy, či dokonce různá náboženství, a volit mezi nimi. Jiným takovým byl sv. Vladimír, který vyslal poselstva k okolním monoteistickým náboženstvím, aby se seznámila s islámem, judaismem a křesťanstvím. Ke křesťanství byl nakloněn možná ještě jako pohan i jednou ze svých manželek, která byla bulharskou kněžnou. Jenže k tomu, aby se zřekl pohanského mnohoženství a odmítl nabídky islámu, si muselo křesťanství získat jeho srdce (nelze za vším vidět jen holou politiku). A jeho srdce bylo - podobně jako v případě Václava - získáno pro Pravoslaví především kvůli jeho duchovní síle, která dokázala povznést lidského ducha, aby vytvořil tak vznešenou kulturu, že ti poslové Vladimírovi, kteří byli vysláni seznámit se s křesťanstvím, vyprávěli o své účasti na bohoslužbách v konstantinopolském chrámu Boží Moudrosti: "Nevěděli jsme, jestli jsme ještě na zemi, nebo už jsme v nebi."

Jiným případem byl sv. Alexandr Něvský, jehož se Řád německých rytířů snažil stůj co stůj získat pro římské křesťanství - sliby i hrozbami. A nešlo-li to po dobrém, pokusili se to uskutečnit po zlém. Leč když si Alexandr prohlížel jejich církevní knihy, a viděl v nich zřejmě i obrázky, jak vypadá západní evangelizace křížem a mečem, odvrátil se od vyslanců katolíků s nechutí. Proč? Byl to zbožný panovník. A tak posílali tajné agenty s cílem vyvolat převrat, jindy se pokusili sv. Alexandra otrávit, a když se to vše nepovedlo, vypravili proti němu Švédové (s požehnáním papeže Řehoře IX. táhli na Novgorod v r. 1240) a Němečtí rytíři (1242) válečná tažení. Alexandr vždy zvítězil. "Tyto dvě bitvy učinily obrat ve snaze papeže, šířit silou panství katolicismu na Rusi. Papež Innocenc IV. poslal roku 1251 kardinály ... přemluvit Alexandra, aby uznal papeže za hlavu církve i východní, ale marně" (Ottův slovník naučný). Alexandr totiž už nabyl přesvědčení, že více náboženské snášenlivosti se dočká od Tatarů než od západních křesťanů. Sv. Alexandr Něvský mohl srovnávat své křesťanství pravoslavné a římsko-katolické, a proto tak důrazně odmítl křesťanský západ; a byl to právě on, kdo definitivně zastavil západokřesťanskou expanzi na Východ (proto je to na Rusi jeden z nejslavnějších podnes nejuctívanějších jejich světců).

Dalším případem je Boris Bulharský. První křesťanský král tohoto národa přijal křesťanství (r. 864) na prosby své sestry, která byla válečnou zajatkyní v Cařihradu a stala se tam křesťankou. Boris byl pokřtěn v byzantské církvi (kmotrem mu byl císař Michal; ten císař, který vyslal sv. Cyrila a Metoděje na Moravu) a poté do Bulharska přišlo duchovenstvo z Byzance. Papeži se však podařilo intrikami a sliby přesvědčit Borise, že se tím dostane pod řeckou nadvládu. Ten se tedy oficiálně obrátil k papeži s žádostí o vyslání jeho kněžstva do Bulharska a při příchodu latiníků byli byzantští duchovní vyhnáni. Začalo se zde budování odnože Římské církve (dorazil i latinský biskup) a zavádění latinského obřadu, při čemž byla snaha církev konstantinopolskou u Bulharů všemožně diskreditovat.

Např. latiníci prohlašovali o byzantských kněžích, že nejsou vůbec kněžími, protože jsou ženatí, a že pomazání svatým myrem /biřmování/ z Konstantinopole není platné atd. To byl také jeden z důvodů proč sv. patriarcha Fótios (přítel sv. Konstatina - Cyrila Moravského; tento patriarcha spolu s císařem vypravil k nám misii soluňských bratří) svolal konstantinopolský sněm v r. 867, kde celý Východ přerušil společenství s papežem Mikulášem I. (který ostatně sv. Fótia už nějaký čas před tím proklel).
Jenže pak teprve Bulhaři viděli, jak se chová papežské duchovenstvo, a mohli srovnávat. Netrvalo to dlouho (asi v r. 870) a Bulhaři, nespokojení s latinským obřadem a chováním římských biskupů, přišli do Konstantinopole s prosbou, aby jim byli znovu posláni řečtí kněží. Brzy poté papežovo kněžstvo vyhnali.

Už v březnu r. 870 vysvětil konstantinopolský patriarcha pro Bulharsko arcibiskupa Theofylakta, jehož i se všemi, kdo s ním přišli do bulharské země, papež proklel, a patriarchovi třikrát pohrozil vyloučením z církve, neodvolá-li Theofylakta; na to však už na Východě nikdo nebral zřetel.
Od té doby už Bulhaři neopustili duchovní sféru byzantského křesťanství. Řím se s tím však nesmířil a stále se intrikami i výhružkami pokoušel přimět konstantinopolského patriarchu, aby "vrátil Bulharsko papeži" (mimochodem, spory o Bulharsko jsou jeden z kořenů velkého církevního rozkolu, kterým se v r. 1054 oddělil západní patriarchát od čtyřech východních patriarchátů a tím i od většiny tehdejšího křesťanstva). I přes veškeré úsilí Říma zůstali Bulhaři už na věky pravoslavní. Zaplatili však za to nesením těžkého osmanského jha a potoky mučednické krve.

Jak to uzavřeme? Osobním vyznáním. Jsem hluboce přesvědčen, že každý, kdo má tu možnost a může kvalifikovaně srovnávat, vybere si Pravoslaví.

Stejně jako není možné poznat Boha a nemilovat ho, tak - jak celým srdcem věřím - není možno poznat duchovní podstatu Pravoslaví a nezamilovat si je.

-----------

Příloha: ruská ikona sv. Václava








Editovat příspěvek č. 440

Administrátor --- 5. 11. 2008
Patriarcha Pavle odchází

Srbský patriarcha podal žádost o uvolnění k odchodu do důchodu

Sdělují to srbské noviny a nejmenované církevní zdroje.
Patriarcha Pavle podepsal žádost o odchod už 12. října. Nyní musí rozhodnutí patriarchy schválit archijerejský sněm Srbské pravoslavné církve. Volba nového patriarchy se bude konat měsíc poté.

Credo.ru





Editovat příspěvek č. 439

Administrátor --- 4. 11. 2008
O záhrobním životě

Byla Dimitrijevská zádušní sobota, kdy pravoslavná církev koná modlitby za zesnulé

Vybral jsem sem něco o tom, jak potřebné je vzpomínání zesnulých zvláště na proskomidii

Vyprávěla m. M.: »Když umíral otec, poprosila jsem ho, aby se mi na přímluvy báťušky Lavrentije zjevil ve snu, a on to slíbil. Jednou se mi skutečně ukázal ve snu: "Děkuji za bochníčky. Nic lepšího nepotřebuji, tohle mi pomáhá. Vím, že jsi v dluzích, jenže já bez těch bochníčků zahynu," řekl mi zesnulý otec v tom snu.
Šla jsem o tom povědět báťuškovi Lavrentiji a ten mi řekl, že ty "bochníčky" jsou ve skutečnosti prosfory, které se přinášejí na proskomidii (pro vzpomínání zesnulých). Jimi jsou smývány lidské hříchy.
Po čtyřiceti dnech se mi otec zjevil ve snu opět. Ptám se ho: "Jsi mrtev?" Odvětil mi: "Jsem mrtvý i živý." Táži se ho: "Na jakém jsi místě? Kde je ti určeno přebývat?" Odpověděl: "Ještě mi nikde neurčili."
Vypravila jsem se k báťuškovi, vyprávěla mu sen, a on pravil, že otec ještě neprošel celnicemi. Stává se, že někdo jimi projde za tři dny, za 20 dní, za 40 dní, jiný za rok či dva nebo za čtyřicet let. Záleží na tom, jaké má hříchy, a kde ho na jaké celnici zadrží. Proto je nanejvýš potřebné udělovat za něho almužny a přinášet prosfory na proskomidii. Čtyřicet let prochází celnicemi ten, za koho se někdo modlí, ale kdo má za sebou velké hříchy.«

Z vyprávění o ct. Lavrentiji Černigovském, jasnozřivém starci a prorokovi posledních časů

Proskomidie

Metropolita Lávr z Ruské zahraniční církve koná obřad proskomidie; chléb připravený pro Eucharistii je už na diskosu; biskup v ruce drží prosforu a vyřezává částečky za živé a zesnulé.
Poznámka:
zvyk přinášet chléb na liturgii má své kořeny v nejstarších křesťanských dobách. Už v době biblické se křesťanská obec scházela každý večer k bohoslužebnému shromáždění, s nímž bylo spojeno i společné stolování a Eucharistie. Bohatší křesťané přinášeli na toto shromáždění chléb, který byl požehnán a rozdělen mezi přítomné chudé, takže nikdo netrpěl hladem. Z těchto agape (hostin lásky) pochází - až do současnosti nadšeně udržovaný - pravoslavný obyčej rozdělovat po bohoslužbě mezi přítomné požehnaný chléb.
Zvláště v Řecké církvi stále ještě žije prastará praxe, kdy věřící v hojné míře sami pečou liturgické chleby (prosfory) a přinášejí je do chrámu ke konání bohoslužby, požehnání a k následnému rozdělení mezi přítomné.
Na některých místech ve slovanské církvi je zase obvyklé, že prosfory (jejichž přípravu ve slovanské církevní oblasti většinou zajišťuje duchovní správa církevní obce) jsou k dispozici v chrámové prodejně, kde je možno si jednu či více zakoupit a poslat je knězi do oltáře k proskomidii spolu s lístkem, na němž je zapsáno jméno pravoslavného křesťana, za něhož je prosfora obětována.

Proskomidie je obřad, který koná kněz před každou svatou liturgií na menším bočním stole zvaném žertveník. Žalmista v chrámu má v průběhu proskomidie číst žalmy - tzv. hodinky. Při tomto obřadu se s modlitbami připravuje chléb a víno ke konání eucharistie (je to poměrně složitý proces rozřezávání liturgického chleba, vyřezávání částí prosfor k proměně na Tělo Kristovo a na památku přesvaté Bohorodice a devatera řádů svatých). Proskomidie má důležitý symbolický význam: nad přinesenými dary jsou při jejich přípravě k Eucharistii recitovány úryvky z biblického proroctví o Kristově oběti a v rámci liturgie má proskomidie symbolický význam naplnění proroctví a předpovězeného narození Kristova.
Při proskomidii jsou z donesených prosfor na památku zesnulých i k modlitbě za živé vyřezávány malé částečky, které jsou kladeny vedle chleba připraveného ke konání Eucharistie a spolu s ním jsou později při liturgii přinášeny na svatý prestol (oltář).


Viz o tom i článek O síle modlitebních vzpomínek při proskomidii









Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1444 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 439 do č. 442)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz