Ambon
Administrátor
--- 8. 2. 2009
Zemřel známý berlínský schiarchimandrita a náš přítel
V sobotu měl v Berlíně pohřeb schiarchimandrita Theodor

Osobní vzpomínka na výjimečného člověka a kněze.
V bývalém západním Berlíně si otec Theodor (Petrowski) před čtvrt stoletím pronajal sklep v činžovním domě, kde bydlel, a tyto prostory proměnil v krásnou pravoslavnou kapličku zasvěcenou sv. Symeonu Stylitovi (byla to kaple tak řka „peščerní“). Zde (skoro pod zemí) měl svou duchovní základnu pro dílo pravoslavné misie v Berlíně. Scházela se zde menší podivuhodně různorodá farnost složená z příslušníků nejrůznějších národů (i Češi). Byli jsme tam několikrát na návštěvě. Život a atmosféra této farnosti na mne silně zapůsobily. Nejvíce však osobnost otce Theodora. Ta duchovní hlubina, spolu se zvláštní sdílnou tichostí a komunikativním mlčením a nevyjádřitelné spojení pevnosti s měkkou vlídností, - s tím se setkáváš u opravdových starců.
![]() |
Seznámil jsem se s ním někdy začátkem devadesátých let kdesi na předměstí Prahy; byl zde na návštěvě u svých pražských přátel. Večer jsme dlouho všichni seděli a otec Theodor nám (přes tlumočníka) vyprávěl o Pravoslaví. Doposavad si dobře pamatuji, jak mocným dojmem na mne jeho slova zapůsobila. Nebylo to jen získání nových vědomostí, byl to hlavně duchovní dotyk, který nelze zapomenout. Vlastně pro mne tenkrát toto setkání znamenalo jakýsi obrat v osobním duchovním životě, a potažmo i ve způsobu theologického myšlení i v některých praktických záležitostech mojí kněžské služby (např. právě od rozhovoru s ním jsem začal křtít - děti i dospělé - plným ponořením). Mnohé praktické věci jsem v průběhu času na své farnosti zavedl podle vzoru berlínské farnosti sv. Symeona.
Otec Theodor se po nějakém čase rozhodl přestěhovat se do České republiky a vstoupit do naší církevní jurisdikce; začal se už učit česky. Jenže právě tehdy zasáhla do jeho záměrů (a našich nadějí) těžká choroba, která ho skrze různé praktické souvislosti upoutala k Berlínu, takže z příchodu do naší země sešlo.
I tak nám ještě pomáhal radami i duchovně. Při naší poslední návštěvě v Berlíně jsme ho svými otázkami, trvajícími dlouho do noci, málem umořili :-) Svými radami a názory ovlivnil přímo či zprostředkovaně řadu našich lidí a ti tyto ideje pak předávali u nás zase dál. Citelně to pomohlo při hledání orientace v trochu zmatené době devadesátých let. Odlesky praxe farnosti sv. Symeona a střípky učení otce Theodora jsou na různých místech u nás, jak to vidím, živou součástí duchovního života nejednoho našeho pravoslavného křesťana a teologie nejednoho našeho kněze (z nichž většina o otci Theodorovi asi ani neslyšela.)
Kromě kněžské služby a práce v nemocnici (na traumatologickém oddělení) se zabýval překladem liturgických a duchovních textů do němčiny. Na poli bohoslužebně-pastýřském věnoval hodně pozornosti hledání liturgického výrazu (chrámová praxe, bohoslužebné nápěvy apod.) vhodného pro místní okolnosti a pro pravoslavnou misii v Německu - vždy však bez kompromisů co se plnosti pravoslavné tradice týče. Pro berlínskou veřejnost konal přednášky o Pravoslaví.
Bohoslužby sloužil s takovým nasazením, jaké jsem si do té doby nedokázal ani představit. Jeho chování v chrámu - ať při službě nebo mimo službu - bylo inspirující: ukazovalo jak srostlé může být srdce člověka s oltářem Božím.
Naučil nás mnoho ze své praktické bohoslužebné a modlitební praxe, v níž svou duchovní zkušeností spojoval prvky řeckého i ruského pravoslaví a modlitebního umění starců všech tradic. Především pak byl nositelem ducha živého autentického křesťanství, ducha svatých Otců. Nechal nás okusit něco z jeho skrytého díla. Svou modlitbou vybojoval zápas za mnohé duše. Jeho duchovní dítka, vedená péčí svého pastýře, ho ctila jako duchovního starce. Nedávno jsem slyšel, že uzdravoval modlitbou nemocné. Byl znám daleko za hranicemi své farnosti i jurisdikce.
![]() |
+ 17. ledna 2009 - ve věku 66 let. |
Letos jsme mu poslali pozdrav ke svátkům Narození Páně. Kdo mohl tušit, že pár dnů po přečtení naší pohlednice zemře? Je to zvláštní - orthodoxní způsob křtu bylo to první, co k nám otec Theodor přivezl. Křest dítěte pak byl zřejmě poslední bohoslužbou, kterou ve svém životě (necelých 24 hodin před smrtí) vykonal. A zemřel těsně před svátkem Zjevení Páně - čili Křtu Ježíše Krista v řece Jordán.
Kdo si vzpomenete, postavte za otce Theodora svíci. Byl to tichý přítel naší České pravoslavné církve. Jeho památka zde bude žít - zjevně i skrytě - dále.
Věčná paměť!
Administrátor
--- 5. 2. 2009
Malé ohlednutí za svátkem Křtu Páně v Rusku
Více než deset tisíc lidí se v Soči koupalo v rozbouřeném moři v noci na svátek Zjevení Páně
Na pobřeží v Soči se koná na svátek Křtu Páně (19. ledna) v noci koupání. Od půlnoci do osmé hodiny ranní se rekreanti i místní obyvatelé scházejí na všech místních plážích. Ze sanatorií vycházeli pacienti v županech a gumových sandálech, zažehli ohně a veselili se. Po celém pobřeží se v noci koupalo v moři přes 10.000 lidí. Před příchodem na noční pláže lidi neodradila ani rozbouřená mořská hladina.
Mořskou vodu nejprve posvětil místní kněz. Po svěcení se moře na několik minut ztišilo a lidé v něm plavali.
Teplota vody i vzduchu byla shodná - 5 stupňů. Žádné problémy nebyly hlášeny.
(Interfax)
---------------
Více než 27 tisíc lidí se v noci z 18. na 19. ledna koupalo ve svěcené vodě v Moskvě
Téměř 150.000 věřících Moskvanů se účastnilo svátečních bohoslužeb v neděli 18. ledna a v noci na pondělek. Noční bohoslužby navštívilo přes 36 tisíc Moskvanů.
Věřící a milovníci zimních koupelí se potápěli do svěcené vody na 15 speciálně připravených místech, kde byl organizován dohled policie a přítomna byla záchranná služba. Tam, kde lidé sestupovali do otvorů vyřezaných v ledu, drželi pohotovost záchranáři v potápěčských oblecích. Žádné problematické události nebyly zaznamenány.
(RIA Novosti)
---------------
Krátká televizní reportáž z noční koupele ve svátek Zjevení
(Přehrává se videosoubor z našeho serveru; můžete si od nás stáhnout soubor FLV. Zdroj: RIA Novosti)
Stovky věřících se vykoupaly ve svěcené vodě v jezeru Bezdonnom v Serebrjanom Boru na severozápadě Moskvy. Lidí, kteří po tom toužili, bylo tolik, že jejich nápor kordon policistů sotva zvládal.
Biskup, který zde světil vodu, říká: "Před devíti lety jsme zde poprvé konali svěcení vody. Od té doby sem přichází stále více a více lidí, aby do posvěcených vod ponořili."
Moskvané přicházejí k otvoru v ledu s celými rodinami, aby "se namočili a nebyli celý rok nemocní", jak praví jeden z nich. Nejčastěji lidé zdůvodňovali své přání ponořit se vody svou příslušností k pravoslavné víře a věrností tradicím.
-------------------------------
Něco o svěcené vodě
Vzpomínám si na úsměvné vyprávění prof. Osipova, který na nějaké veřejné přednášce reagoval na dotaz, jak to, že se svěcená voda nekazí. V Rusku o tom ví snad i většina ateistů, a tak to občas bývá předmětem různých lidových pokusů. Někdy tam dokonce i lidé, kteří do chrámu nechodí (nebo tak nanejvýše jednou za rok), nabírají na tento svátek svěcenou vodu a skladují si ji doma ve sklenici a zvědavě sledují, jestli se opravdu nebude kazit...
Píše o tom už sv. Jan Zlatoústý (4.-5. století). Voda posvěcená na tento svátek vydrží bez jakýchkoliv konzervantů (a soli) čerstvá po celý rok (a velice často i celá desetiletí).
V době, kdy na Rusi vládla ideologie vědeckého materialismu, způsobovala svěcená voda komunistické "osvětě" nemalé problémy. Stávalo se, že na různých lidových propagandistických akcích, které měly přesvědčit obyvatelstvo, že Bůh není, dokázal i ten nejprostší posluchač přivést vyškoleného politruka do úzkých otázkou: "Jak to tedy, že se nekazí svěcená voda?" Pro vládnoucí ideology to byla tak nepříjemná situace, že zadali nejlepšímu vědeckému výzkumnému ústavu úkol zjistit, jak je s tou svěcenou vodou: jestli se opravdu kazí méně než obyčejná voda nebo se případně vůbec nekazí, a pokud se vskutku nekazí, tak co s ní ti popové u všech všudy dělají, aby se nekazila.
Ústav plný bílých plášťů zkoumal svěcenou vodu řadu let. Nakonec byla publikována teorie, která měla prostému lidu poskytnout "přirozené vysvětlení" toho zázraku. Prý je nekažení vody způsobeno tím, že popové namáčejí při svěcení do vody stříbrné kříže. Částice stříbra z křížů přechází do vody, která se tudíž nekazí. Nádhera. Až na to, že popové světí vodu i pozlacenými, či mosaznými nebo dřevěnými kříži. A jedním křížem světí takový pop vodu třeba v celém jezeru. A co teprve říci, když se světí tekoucí voda v řece?
V Ruské církvi se výsledkům vědeckého výzkumu od srdce zasmáli. Kouzlem nechtěného však bylo, že ateističtí soudruzi učenci svými závěry - jen tak, mimochodem, aniž by to měli v úmyslu - vědecky potvrdili, že se svěcená voda opravdu nekazí. Takže od té doby má církev v Rusku na tento zázrak orazítkované osvědčení, vydané oficiální vědeckou komunistickou institucí - největšími nepřáteli Boha, církve a křesťanství.
-----------------
K samotnému svátku Zjevení jsme zde už něco psali v příspěvku č. 295. O zázraku, který se občas děje na Jordánu, si můžete přečíst v časopise Dobrý pastýř - duben 2006, který je v PDF (je tam to na str. 33).
Administrátor
--- 4. 2. 2009
Podobenství a proroctví, jinotajné poselství
Evangelium o milosrdném Samaritánu
Za onoho času...
25 ...jeden zákoník vstal, pokoušeje (Pána Ježíše), a řka: Mistře, co mám činit, abych život věčný dědičně obdržel?
26 A on řekl k němu: V Zákoně co jest psáno? Co tam čteš?
27 A on odpověděv, řekl: Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a z celé duše své, a z celé síly své, i veškerou myslí svou, a bližního svého jako sebe samého.
28 I řekl mu Ježíš: Právě jsi odpověděl. To čiň, a živ budeš.
29 On pak chtěje se sám ospravedlniti, dí Ježíšovi: A kdo jest můj bližní?
30 I odpověděv Ježíš, řekl: Člověk jeden šel z Jeruzaléma do Jericha, i upadl mezi lotry. Kteříž obloupivše jej a zranivše, odešli, zpola živého nechavše.
31 I přihodilo se, že kněz jeden šel tou cestou, a uzřev jej, pominul.
32 Též i levita až k tomu místu přišed, a uzřev jej, pominul.
33 Samaritán pak jeden, cestou se bera, přišel až k němu, a uzřev jej, milosrdenstvím pohnut jest.
34 A přistoupiv, obvázal rány jeho, naliv na ně oleje a vína, a vloživ jej na hovádko své, vedl do hospody, a péči o něj měl.
35 Druhého pak dne, odejíti maje, vyňav dva peníze, dal hospodáři, a řekl: Měj o něj péči, a cožkoli nad to vynaložíš, já až se vrátím, zaplatím tobě.
36 Kdo tedy z těch tří zdá se tobě bližním býti tomu, kterýž upadl mezi lotry?
37 A on řekl: Ten, kterýž učinil milosrdenství nad ním. I řekl jemu Ježíš: Jdi, i ty učiň též.
(Lukáš 10. kap.)
Bylo to jedno z nejmilovanějších čtení staré církve. Snad skoro každý starokřesťanský spisovatel se nějak zmiňuje o milosrdném Samaritánu. Tento pojem dokonce vstoupil do modliteb církve, která nikdy nepochybovala, že tímto "milosrdným Samaritánem" míní Pán Ježíš sám sebe.
Je tu několik důvodů k oblíbenosti tohoto podobenství. Nejdříve zmíníme jeho jinotajný výklad. Chápat slova podobenství nejen v jejich prvoplánovém výkladu, ale i v hlubším (tajemném, skrytém) smyslu, nebylo v církvi nic neobvyklého. A starodávný alegorický výklad našeho podobenství, jak se odkrýval vidění prvokřesťanské církve, je skutečně pozoruhodný, jak jistě hned uvidíme.
Nejdříve však ještě něco k úvodu do tohoto podobenství, resp. k evangelijnímu vyprávění o tom, co předcházelo. Přišel jeden zákoník, aby Ježíše Krista pokoušel. Vcelku obvyklá situace. Učenci zahledění sami do sebe a opájející se svou učeností a představou, kolik toho už vědí, se přece většinou stavějí k Bohu vyzývavě (stejně tenkrát jako dnes). Zákoník byl vzdělanec, dnes bychom řekli specialista na Písmo svaté. On dobře věděl, jak to či ono zaonačit, aby se zdálo, že si Písmo odporuje, kde jsou tam všelijaké kličky, a co a jak se kde musí sofisticky seskládat, aby se z toho zamotala hlava tomu, kdo není v tomto "umění" zběhlý. A tak si řekl, že toho Ježíše Nazaretského dostane. A jde hned přímo k jádru věci: jak zdědit život věčný? Do ničeho jiného se v biblickém zákoníku s jeho stovkami všelijakých pravidel, jak se Bohu líbit, a předpisů zbožnosti nemůžeš tak snadno zamotat, jako právě při řešení této klíčové otázky. Pánu Ježíši, který viděl do lidských srdcí, bylo bezpochyby zcela jasné, že tento člověk netouží po poučení ani po vyřešení své palčivé životní otázky, nýbrž že se mu jedná jen o jedno - vyvolat jalový spor a hašteřit se tam třeba až do večera. A tak na tuto hru nepřistupuje a opáčí protiotázkou: "V Zákoně co je psáno?" A když se právě zákoníka ptá, co je psáno v zákoně, nemůže si zákoník dosti dobře dovolit nějakou neprofesionální odpověď. Je hned na počátku přimáčknut ke zdi, a tak ze sebe vysouká jedinou správnou odpověď. A tím si sám odpověděl, načež Pán Ježíš uzavírá tuto scénku slovy: "To čiň a živ budeš." Čímž mu skrytě (ale laskavě) sděluje, že doposavad tak nečinil a nezmění-li se, pak věčně žít nebude. To však zákoník pochopí až později. Nyní se cítí být ponížen, doběhnut (stalo se to na veřejnosti) a mozek mu rychle pracuje s hledáním řešení, jak z toho vycouvat se ctí. No, nic moc nápaditého se mu takhle narychlo vymyslet nepodařilo. Tak alespoň vyhrkne poněkud trapnou otázku: "É... a kdo je to vlastně ten bližní, he?" V první chvíli by se zdálo, že tuto nedůstojnou frašku Ježíš už rázně ukončí, ale Spasitel překvapí (jako skoro vždycky). Tentokrát se kupodivu rozhodne, že tuto hru s ním začne hrát, a na otázku, která snad ani nebyla myšlena doopravdy, začne rozsáhle odpovídat. A nebo se rozhovořil, protože nepřehlédl, že se v zákoníkovi náhle začal probouzet upřímný zájem? Tak či onak, právě tento zákoníkův trapas se stal podnětem pro vznik jednoho z nejkrásnějších a nejhlubších podobenství, jaké v Bibli máme.
Takže nyní už ten starokřesťanský výklad slov Páně.
Člověk jdoucí z Jerusalema do Jericha. To je Adam, který opustil ráj. Obrátil se k Bohu zády a kráčí do světa - ke hříchu, k vášním. Inu, ať žije svoboda!
Na cestě ho přepadnou lotři. Logický důsledek této nebezpečné cesty. Démoni se nedočkavě vrhnou na člověka, který opustil Bohem chráněný ráj a pyšně se sebe setřese Boží záštitu.
Oloupili jej, zmlátili a odešli, zanechavše ho tam polomrtvého. Démoni člověka obrali o všechny dary, jimiž byl člověk při svém stvoření od Boha obdařen, obrali ho o všechnu vznešenost, moc a krásu. Vydrancovali srdce člověka. Při tom poničili jeho duši, v níž ledva zůstal nějaký život. To je stav, v němž je dnes člověk, - duchovně více mrtvý než živý, oloupený s krvácející duší. Taková je ďáblova "péče" o člověka.
Kněz jeden šel tou cestou, viděl ho, ale šel si dál svou cestou. Také levita dorazil k tomu místu, koukl na něj, a pak spěchal za svými záležitostmi. To je obraz nekřesťanských náboženství, které ve skutečnosti nemohou člověku pomoci. Mohou přijít k člověku a pohledět na něho - to znamená utěšovat člověka, dát mu morální oporu a třeba i soucit, možná i duchovní diagnózu - ale nemohou ho uzdravit, ba nemohou ho ani léčit, ani sebeméně zlepšit jeho duchovní stav. Jdou kolem, ale člověk v tom zůstává sám. Terapii nejsou schopna nekřesťanská náboženství poskytnout.
Samaritán jeden kráčel tou cestou... Samaritán je nejen jméno příslušníka sousedního národa, či lépe řečeno: etnické židovské skupiny a zároveň příslušníka schismatického náboženství, ale především je to synonymum pro někoho opovrhovaného. Žid se nesměl Samaritána ani dotknout, aby se kulticky neznečistil. Jiným slovy: tou cestou kolem zmírajícího člověka se nyní ubírá někdo, do něhož bys zprvu žádné naděje nevkládal. Právě od toho Samaritána nečekali posluchači Ježíšova podobenství vůbec nic.
... přišel až k němu, a uviděv jej, byl pohnut milosrdenstvím a přistoupil... Samaritánem Ježíš míní sám sebe. Sám se tedy prezentuje jako někdo, kdo je lidstvu odporný (viz Isaiášův znectěný muž bolesti /Isai 53,1-12/) a od koho lidstvo nic nečeká a nežádá. Jenže právě tento malý, přezíraný a "nečistý" Samaritán je tím jediným, kdo nejen projeví soucitný pohled, ale i prokáže skutečné milosrdenství, a nejen to! On chce, a co je nejdůležitější: jako jediný i může, něco pro člověka učinit - pomoci mu, ujmout se ho. On přistupuje ke zbědovanému člověku, shýbá se k němu, dotýká se ho, objímá ho, on bere polomrtvou lidskou duši do svých léčivých rukou.
Obvázal jeho rány, naliv na ně olej a víno... Čili léčí zraněnou a krvácející lidskou duši. Zastavuje krvácení a zaceluje rány. A jak? Hojivý obvaz, olej a víno - to byl od pradávna obraz svatých Tajin: křtu, svatých olejů a Krve Kristovy - svatého přijímání, a potažmo všech svatých Tajin - protože všechny Tajiny (křesťanská mysteria) mají jediný smysl a účel - léčit člověka pro věčný život.
Naložil člověka na zvířátko své... Obraz vtělení Božího Syna - přijetí padlé lidské - živočišné - přirozenosti. Tím, že se Bůh Syn stal člověkem, naložil si člověka na sebe, na svá záda, aby ho nesl k záchraně. Jako pastýř nese na své šíji ztracenou ovečku zpět do ovčince (jak je to v jiném proslulém podobenství o Kristu, viz Luk 15,2-7). Stal se jakoby oslátkem, které nese zraněnce do nemocnice. (Koresponduje to skrytě s obrazem ve chlévě narozeného Ježíška, položeného do jeslí určených pro krmení zvířat.)
Dovezl ho do hostince a měl o něj péči. Zpodobení Církve. Místo, kde je o člověka postaráno. Je to duchovní nemocnice - raději než nemocnice používáme staročeské: léčebnice. Tedy místo, kde je člověk léčen a kde získává zpět ztracené zdraví. Prostor, kde může být uzdravena lidská duše, aby byla schopna věčné blaženosti. A kdo nás zde léčí? Sám milosrdný Samaritán. Samotný Boží Syn, Ježíš Kristus osobně - on je zde lékařem, a nejen jakýmsi vrchním primářem této nemocnice, nejen tím, kdo vede léčení, ale On sám je každému lékařem i lékem.
Druhého dne pak musel odejít... Podobenství odchodu Pána Ježíše z této země při Nanebevstoupení.
Dal hostinskému dva peníze a řekl mu: Měj o něj péči... Hostinský - to je církevní hierarchie, duchovenstvo, které dostalo od Pána pověření, prostředky a léky na pokračování léčby lidstva (služebnictvo církevní má mít o člověka péči - použit je stejný slovní obrat, jako v případě péče samotného Samaritána; tím se naznačuje, že péče Církve o člověka je ve skutečností péčí Krista samotného).
Dva peníze - v řečtině "denáry". Denár to je mzda za jeden den práce. Čili Církev dostala prostředky (a pověření) k léčbě na dva dny. Podle symbolického biblického počítání se chápe jeden den u Boha jako tisíc let u lidí. Někteří vykladači Evangelia zde odedávna viděli proroctví, že Církev bude existovat dva tisíce let po odchodu Pána Ježíše; pak se Kristus vrátí. Nu, nebude to trvat dlouho, a přesvědčíme se, je-li to správný výklad.
...A cokoliv více vynaložíš, já až se vrátím, zaplatím tobě. Hovoří se zde o odměně církevním služebníkům. Nejsou to jen bezduší pracovníci, najatí dělníci či dokonce otroci, mechaničtí plnitelé rozkazu, vojáci, kteří nemají myslet, ale jen splnit zadaný úkol (jak bolestně často se v církvi setkáváme s tímto pojetím "armády" duchovenstva - zvláště na Západě). Nikoliv, biskup, kněz, diákon, každý duchovní, má vlastní iniciativu a má nasadit do církevní služby vše - a za vše, co do toho dal ze svého, bude jednou odměněn. Kdy? Při druhém Samaritánově příchodu. Ano, jasně se zde zvěstuje, že Kristův odchod není definitivní; On se vrátí. Podobenství o Samaritánu vysvětluje, že čas vymezený jeho odchodem a opětovným příchodem je dobou léčby lidstva v církvi. Tedy tato léčebnice zde nebude věčně - církev v této podobě zde nebude k dispozici na nekonečné věky. O návratu Samaritána je zde činěna zmínka ve smyslu vyúčtování s hostinským, a tím je naznačeno ukončení pověření hostinského a zároveň ukončení celé té záležitosti s léčením člověka, která začala tam někde v příkopu, kde se Samaritán ujal umírajícího pocestného.
----------------
Nyní se podíváme na dnešní podobenství ještě z jiné strany, abychom pochopili, proč je toto čtení tak důležitou součástí křesťanství. V našem podobenství se totiž skrývají dva momenty, které mají klíčové postavení v křesťanském myšlení.
1.) Lineární chápání času, resp. dějin. Dějiny křesťanství (a potažmo světa) jsou zde chápány jako něco, co má svůj začátek a svůj konec. Spějí od stvoření k druhému příchodu Páně. Zejména druhý příchod Samaritána zřetelně vypovídá o blížícím se konci světa - čili o druhém příchodu Kristově. A má-li mít svět konec, je zřejmé, že není věčný. A není-li věčný, musel mít i svůj počátek. O tom není sporu.
Tím se křesťanství zcela zásadně liší od pohanství, kterému není dáno vidět, co bylo před stvořením a není mu dáno vidět, co bude po konci světa. Pohled pohanských náboženství je takto zásadně omezen, a proto se zaměřil na sledování cyklicky se opakujících dějů: kruh dne, či ročních období, let a případně i dalších periodicky se opakujících delších cyklů - ať již reálných či mýtických (v hinduismu např. jugy). Tedy chápání času a dějin v pohanství je cyklické, a protože z jejich pozice pohledu není vidět nic, co bylo před stvořením, a co bude po konci, tak jsou pohani přesvědčeni, že svět je věčný (to přejal i Marx, který tvrdil, že hmota je věčná), jen se cyklicky opakují různá dlouhá období, vesmír pulzuje, a stále se obnovuje v nekonečném kruhu vzniků a zániků. Odtud potom zkreslený pohled na existenci člověka a na lidskou duši, kterou např. indičtí pohané vidí stále klokotat v kruhu věčných odchodů a návratů (tzv. reinkarnace).
Někomu by se mohlo zdát, že je to jen jakási filosofická jemnůstka, drobná odlišnost v myšlení, která nemá zásadní vliv na praktickou víru a život. Pravý opak je pravdou! Právě lineární pojetí ubíhajícího času, a necyklický pohled na dějiny světa, mají zásadní vliv na křesťanský světonázor a na křesťanské myšlení v jeho každodenních projevech. I pohanovi se jeho cyklické pojetí dějin promítá do praktické víry tím, že se cítí být navždy nějak spojen s tímto světem.
Jak jsme již zmínili, cyklické pojetí času a dějin je nepochybnou inspirací pro např. hinduistickou ideu reinkarnace, koloběh převtělování, - což je v jádru vlastně neschopnost transcendence, resp. připustit představu či ideu věčné existence zcela odlišné od pozemské. Takže pohan si nedokáže připustit lidskou existenci zcela oproštěnou od tohoto světa. Buď vidí člověka jako stále se opakovaně vracejícího na zemi, anebo se drží téměř materiálního muslimského pojetí ráje, či např. staroegyptských představ záhrobního života, - tam všude vidíme záhrobí jako pouhý otisk matrice pozemského života (k tomu nemají daleko ani katolické představy ráje). S tím paradoxně souvisí také idea buddhistické nirvány - materialistickou podobu života ve věčnosti buddhista sice zavrhuje, jenže život lidské osoby na zcela jiné úrovni, než je cokoliv připomínající zemi, není pro buddhistu připustitelný, a proto může být jediným ideovým východiskem z této situace: "blažené" ukončení nejen tělesné ale i duchovní existence lidské osoby, nirvána, vyvanutí; konečným cílem buddhistovy náboženské snahy je rozplynutí jeho osobní existence v neosobním božství čili konec lidské osoby - konec problémů (to je vskutku osobité řešení duchovní situace člověka; je to jako byste chtěli léčit bolest hlavy gilotinou). Mimo sféru křesťanského zjevení a křesťanské duchovní zkušenosti není žádné ponětí o Bohem daném smyslu věčné existence každé lidské osoby.
Nu, a konečně má neschopnost pohanů oprostit svou duchovní nauku od světa zásadní a určující vliv na představu o Bohu či bozích, resp. na ponětí o Božství. Bohové v pohanství - to jsou jacísi nadlidé (nejlépe je to samozřejmě vidět na starořeckých bájích o Olympu: tam se bohové hádají, intrikují proti sobě, řeší všelijaké manželské problémy atd.). V jiných pohanských systémech to nemusí být tak naturalistické, ale nějaké lidské vlastnosti jsou Bohu či bohům přisuzovány prakticky všude, a nejsou-li to přímo lidské vlastnosti, pak je to nějaká jiná návaznost na náš svět: buď se klaněli bohu v podobě člověka, nebo zvířete, nebo v podobě toho, kdo může trestat či se smilovat, jehož si lze naklonit oběťmi. (Zase bychom mohli poukázat, jak tato pohanská přízemnost pronikla i do křesťanství - stačí připomenout katolické obrázky zpodobující Boha jako dědečka na obláčku, ideu odpustků apod.) A co se týče vztahu těchto bohů k člověku - je to vztah jako k hračce - činí s ním, co je jim libo.
A pokud pohan pocítí neuspokojivost takovýchto antropomorfních představ o Bohu či bozích, pak nevyhnutelně upadá v opačný extrém - a tím je neosobní božství či filosofické kategorie, ideje, reprezentující božskou sféru. Nebo si Boha představovali jako všudypřítomnou sílu či spravedlnost. A vztah takového božství k člověku? Naprostá oddělenost, indiference, lhostejnost. V nejlepším případě se setkáme s pojetím Boha jako "univerzální mysli"- dále už mimo křesťanství lidské uvažování není schopno jít. Pohanské náboženství zůstává stále uvázané jako na řetězu u tohoto stvořeného světa. Skutečná transcendence je mu cizí.
Docela zajímavé srovnání: pohanství se snaží učinit člověka nezávislým na tělu, ale zároveň ho připoutává k tomuto světu (v tom tkví skutečná tragédie pohana). Naproti tomu křesťanství zachovává (ba upevňuje) celistvost lidské - psychosomatické - bytosti, tělo je očišťováno, ale není přezíráno ani odhazováno či zavrhováno; údělem těla je po vzkříšení a proměně věčnost stejně, jako je věčnost perspektivou duše; spojení duše a těla míří do věčnosti. Je to právě tento padlý svět, od čeho křesťanství člověka odděluje, resp. osvobozuje.
Aby to nebylo tak teoretické, co jsem tu zrovna psal o té lhostejnosti boha vůči člověku v pohanství, uvedu dva literární příklady, jako miniaturní ilustraci.
Naproti tomu autentické křesťanství přichází s něčím, co tu ještě nebylo: "Bůh je láska" a "Bůh je Trojice". Trojiční dogma je vyjádřením prvotního křesťanského dogmatu: Bůh je láska. Tři Osoby dokonale sjednocené v Jedno. Čím jsou sjednoceny? Jenom láska má tu moc sjednocovat naprosto. Podle věrouky jsou sjednoceny jediným Božstvím. Jestliže jedno Božství sjednocuje tři Boží Osoby, pak toto Božství je láska. Tedy Bůh, čili ten, kdo je pramenem veškeré existence, není nic jiného než láska. - To je v rámci pohanského náboženství nepochopitelné, nepředstavitelné. Pohan by se mohl otázat: "Pardon, Bůh je přece bytost, ne? Ale co je to láska? To je přece stav. Nebo cit." "Bůh = láska, absurdní představa!" Bůh jako dokonalá Mysl - to je ještě pochopitelné. Jednalo by se o jakéhosi beztělesného nadčlověka. To lze pochopit. Jenže říci, že Bůh je láska - to je rozumu naprosto nestravitelné. S druhé strany: pohleďme jak mocně trvá křesťanství právě na tomto prvotním dogmatu. Veškerou svou silou na něm lpí. A v souladu s tím ještě křesťanství tvrdí, že Bůh je jeden, co se podstaty týče, ale ve třech Osobách. Jeden a zároveň tři. Teprve na tom je vidět Boží láska. Kdo viděl Boha, viděl lásku. Kdo poznal lásku v její podstatě, ten poznal Boha. Něco takového předkřesťanský svět neznal. A něco takového nenapsal žádný učenec, žádný koncil mudrců, ale apoštolé - rybáři. A tito neučení rybáři říkají takové věci, které dávají lidem všech následujících staletí poznat smysl života. (V odstavci použity výroky prof. A. Osipova)
Henry David Thoreau zaznamenal tuto pohanskou zkušenost s divočinou: "Jasně bylo cítit přítomnost síly, která neměla žádný důvod projevovat jakoukoliv lítost nad člověkem. Bylo to místo neorané půdy a pohanských rituálů. Bylo předurčeno být obydleno muži, kteří jsou blízcí příbuzní se skalami a divou zvěří..."
Pohan jak dělo, Don Juan z Mexika, kaktusový mág, indiánský čaroděj, popisuje svou zkušenost s bohem, o němž mluvil jako o "primární síle": "...stát tváří v tvář nekonečnu, to není pro slabochy. Nebude to (tj. tato síla) odpovídat na vaše snažné prosby - vychčí se to na vás zvysoka. Jste tomu šumafuk." Při tom však vyzýval ty, kteří se chtějí stát čaroději, aby s touto sílou nahlas hovořili. V podobném duchu se nese zkušenost sibiřských šamanů. (Může být poučné něco o tom zvědět. Křesťané už namnoze zapomněli, co je to pohanství. Od čeho nás Kristus přišel vysvobodit.)
Toto zjevení Boha, jak je podávají apoštolé, nám ukazuje Stvořitele, který je zcela nezávislý na jakýchkoliv kategoriích tohoto světa, a co více, který činí takto nezávislými a svobodnými i ty, kteří se s Ním sjednocují. To je spojení absolutní Boží transcendence s absolutní láskou Stvořitele ke Stvoření - a je to právě tato láska, co překonává propast mezi stvořeným a Nestvořeným, mezi světem a Bohem. Náboženské učení, vně křesťanství - zcela neznámé a nepochopitelné.
Až sem tedy vedou nitky souvislostí odvíjející se od různého pojetí času - otevřeného lineárního nebo do sebe uzavřeného zacykleného.
Křesťan pak je svým světonázorem veden k tomu, aby vnímal perspektivu své existence nezávislou na tomto světě, oddělenou od něj. Tento svět jednou - v určitém prvním okamžiku dějin - vzniknul a jednou také zahyne. Někdy nebyl a jednou zase nebude. Netrvá věčně. Avšak my jsme přece povoláni k věčnosti. Máme sice svůj počátek (nejsme a nikdy nebudeme věční jako Bůh, ve smyslu: bezpočáteční), ale Bůh chce, abychom už neměli konec (a ve smyslu bezkonečnosti byli věční). Což samosebou znamená, že náš osud nemůže být spojen s tímto rychle pomíjejícím světem. Takový přístup ke světu se promítá do křesťanského myšlení i praxe. To je smysl křesťanské askeze, o níž hovoří ap. Pavel jako o cvičení; ano, cvičíme v oddělenosti od materiálního světa, abychom se naučili svobodě pro věčnost. Oproti tomu např. hinduistická askeze má za svůj cíl dosáhnout nějakých nadpřirozených schopností a sil. Nic takového pro křesťana! Po celý svůj život se křesťan učí hledět na svět jako na dočasný příbytek, který dříve či později opustíme a vydáme se na cestu a už jej nikdy neuvidíme a nebude se nám po něm stýskat, protože budeme na velikolepějších místech.
Tady se střetáváme s jedním z problematických bodů dnešního ducha ekologie. Samozřejmě ochrana Božího stvoření - to zní krásně a nelze těmto třem slovům ničeho vytknout. Jenže duch, který v ekologických kruzích vane, je v principu pohanský - vidí svět jako věčný a jako cíl lidského myšlení, a jako takový je tento svět zbožšťován (ať už výslovně - bohyně Země, Gaya apod. - nebo skrytě, kdy se to sice neřekne naplno, ale v podstatě se podle toho uvažuje a jedná). Není náhodné, že se při ekologických akcích mohou tak krásně domluvit křesťané a pohani. Duch ekologie v tichosti a nenápadně odsunuje Ježíše Krista skrze změnu způsobu myšlení křesťanů - ekologů. A při tom je to úplně zbytečné, protože samo křesťanství, ve svém duchovním principu i každodenní náboženské praxi, je tím nejekologičtějším, co si lze vůbec představit. Křesťanské myšlení zacílené mimo tento svět je nejlepší zbraní proti exploataci přírodních zdrojů, křesťanská askeze, sebeomezení, je tím nejlepším lékem na zhoubné bujení průmyslu, které je rakovinou světa, a na stále se roztáčející kolotoč spotřeby, který dříve či později přivede lidskou civilizaci k infarktu a kolapsu. Stačí jen věřit, myslet a žít jako křesťan, a nepokažené křesťanství nabídnout lidstvu jako lék na všechny nemoci. Ber nebo nech. Žij nebo zemři.
-----------
2. Ještě jeden zásadní křesťanský moment je v podobenství o milosrdném Samaritánu obsažen. To je zásadní křesťanská idea, že poslání Církve, smysl její existence, spočívá v léčení člověka. Lidstvo je smrtelně raněno a leží krvácející v příkopu u cesty, a nikdo jiný mu nemůže pomoci než Ježíš Kristus. A on to chce učinit a nechá-li se člověk naložit a odvést do Církve, pak ho tam Sám Pán, osobně, léčí svatými Tajinami. Často to zde opakujeme: podstata křesťanství je terapeutická - tj. tkví v uzdravení člověka od smrti.
V tomto podobenství se odrážejí všechny principy křesťanství, jako se ve vybroušeném křišťálu odráží v jeho ploškách celé nebe.
------------
Závěr celého příběhu už je možno nechat bez dlouhých komentářů. Pán Ježíš, který se nejprve představí jako milosrdný Samaritán, na konec vyzve zákoníka a potažmo všechny, aby ho napodobili. Aby uskutečnili lásku, soucit a milosrdenství, protože uskutečňovat lásku znamená spojovat se s Bohem, a tím vstupovat do věčného života. Aby se snažili o lidskou dokonalost, jejíž vzor ukazuje slovem i skutky Ježíš Kristus.
Administrátor
--- 3. 2. 2009
Střídání stráží
Jaký asi bude nový ruský patriarcha?
Kolem volby nového patriarchy koluje tolik domněnek, fám, očekávání v dobrém či zlém, že by asi bylo na místě pokusit se trochu se tím probrat a střízlivě to zhodnotit.
Tedy první - nejčastější postesknutí nad zvolením nového patriarchy: "Kyrill nebude to, co býval Alexij." Střízlivě nahlíženo - lze připustit, že to možná opravdu nebude. Jenže Alexij II. - to byla opravdu mimořádná osobnost. Bylo vskutku Boží řízení, že se člověk takového formátu a takové přirozené autority a dobroty dostal v pravý čas na takové místo.
Takové úkazy, jako byl patriarcha Alexij, jsou výjimečné a vyskytnou se tak jednou či dvakrát za století. Vladyka Alexij odešel a zbyli tu "obyčejní biskupové". To není žádná tragédie. To je normální situace. Je však nevděčné být nástupcem velikána.
------------------
Hned na druhém místě následuje obava, že patriarcha bude provádět reformy. Jeden z liberálních ruských teologů, diákon Andrej Kurajev, k tomu píše, jak se vyjádřil nově zvolený patriarcha Kyrill ohledně možnosti reforem v Moskevském patriarchátu: "Žádné reformy, prováděné shora, nebudou. Bože, chraň, aby byť jediný patriarcha vstoupil do dějin s nálepkou: reformátor. Jsou však změny, které vyrůstají z hloubi života národa. Cožpak za života mého předchůdce stál církevní život na místě? Kdo by však mohl nazvat patriarchu Alexije reformátorem?"
Dokonce i liberálněji smýšlející ruští duchovní, kteří jsou přívrženci některých změn v církevním životě (např. aby se evangelium při liturgii četlo rusky a ne církevně-slovansky), se ohrazují proti tomu, co napsal Reuter - že "v osobě 62-letého Kyrilla podpořilo vyšší duchovenstvo Ruské pravoslavné církve reformátora, který vystupuje za užší vztahy s Vatikánem". V co tedy doufají ti, kteří podpořili Kyrilla? Jaké změny očekávají? Sami to říkají (vybírám ze souhrnu, který sestavil jeden z "liberálů"): prohloubení a zintenzivnění obnovy církevního života. V praxi tím myslí především zesílení misijního působení mezi formálními příslušníky pravoslavné církve. Očekávají reformu misie - např. prosazení výuky pravoslaví na školách (tj. zavedení předmětu Základy pravoslavné kultury, což chtěl i Alexij, leč nepodařilo se mu to dovést do konce). Za patriarchy Alexije byla přijata řada dokumentů týkajících se misie, leč nebyly většinou v celé šíři uvedeny do praxe (to je koncepce misie a péče o mládež, misijní metodika hlásání evangelia, vytváření eucharistických společenství, metodika organizování farního života, větší otevření církevních obcí společnosti, uvádění ruštiny do širšího použití při obřadech - patriarcha Alexij k tomu řekl: "Církevně-slovanský jazyk není každému srozumitelný, proto mnozí liturgisté naší církve už dlouho kladou na stůl otázku překladu všech bohoslužebných textů do ruštiny"; sv. Theofan Zatvornik to už v 19. stol. prohlašoval za "věc krajně potřebnou"). Dále je požadován posun v řešení otázky ruské zpovědní praxe (zvláště vztahu zpovědi a svatého přijímání) a hlavně definitivní schválení praxe častého svatého přijímání (což znamená např. zrušit neoficiální ruskou praxi třídenního půstu před přijímáním pro laiky).
Naše noviny o vl. Kyrillovi píší: »Je pokládán za hlavního představitele reformátorského křídla ruské pravoslavné církve. On sám to ale popírá. "Jestliže reforma ničí hodnoty, je to kacířství. Jsem proti jakýmkoliv reformám. Úlohou církve je udržovat tradiční víru napříč generacemi," řekl na konci loňského roku.« (I dnes)
Liberálové připouštějí, že některé misijní metody (zvláště ty, které se týkají bohoslužebného života) se mohou ukázat jako chybné, ale mají zato, že by se měly alespoň vyzkoušet. Našel jsem mezi požadavky přívrženců "reformy" i poukázání na jakési odtržení školské teologie od církevního života. Stejně jako kritiku některých forem ruské lidové zbožnosti (lidové tvořivosti v oblasti svérázných akathistů a podivných ikon), které jsou teologicky nemožné a nekanonické - použito je o nich dokonce slovo "antipravoslavné". Výtky padají i směrem k některým podobám příliš autoritativního duchovního vedení na farnostech (což nezřídka kritizovali i starci). Mnohé z výše zmíněných "reformních" kroků už nemálo duchovních na své vlastní riziko potichu ve svých farnostech stejně provedlo... Už v jednom z dřívějších oficiálních dokumentů RPC se klade zvláštní důraz na nutnost misionářské obrody: "Misie, stejně jako duchovní a mravní výchova osobnosti, musí nyní stanout v centru našich aktivit ... aby lidé znali principy pravoslavné víry, účastnili se svatých Tajin a bohoslužeb, a v osobním i společenském životě se řídili mravními normami Evangelia Kristova."
Na závěr píše jeden (reforem žádostivý) ruský kněz: "Chraň nás Bůh před reformami shora. Historie ukazuje, že reformy prováděné shora, vnucené, vedou v Ruské církvi ke hlubokým a dlouhým rozkolům. Leč chraň nás, Bože, bránit změnám, které přicházejí "zdola" a rodí se v praktické činnosti živých církevních obcí a pastýřů, kteří nejsou lhostejní ... Síla církve je v jednotě hierarchie a všeho Božího lidu." (Takže to byl přibližný přehled toho, co je konkrétně míněno, když se v Ruské církvi hovoří o "reformách".)
Éra obnovy chrámů a znovu vybudování základního rámce církevního života se pomalu završila. Snad se nový patriarcha zaměří na další pozdvihování duchovních hodnot evangelia a svatootcovské tradice a povzbuzování vnitřního duchovního života Pravoslaví. Platí totiž, že pouze církev se silným vnitřním životem, ozdobená kvetoucími ctnostmi a postavená na pilířích umění modlitby, může být k užitku svému národu a celému světu.
Zdá se mi, že se k tomu vl. Kyrill chystá. Nový patriarcha totiž zakončil svůj intronizační projev těmito slovy:
»Vzpomínám na posvátný odkaz 1. a 15. patriarchy: „Dobré je budovat a krášlit chrámy, psal patriarcha Jov, budeme-li však současně poskvrňovat sebe hříšnými vášněmi, pak se Bůh ani neslituje nad námi ani nenavštíví naše chrámy. Mnohé světce dalo Rusko světu; Rusko budující chrámy v městech, vesnicích i srdcích; Rusko, které září celému světu pravdou a láskou, Svatá Rus.“ Dej, Bože, aby se tato inspirativní slova patriarchy Alexije II. stala prorockými.«
------------------
Další obava. Nový patriarcha ještě jako metropolita hodně cestoval, věnoval se politice a všelijakým kontaktům... (Nemusíme příliš rozvádět co se těmi "všelijakými kontakty" myslí; hlavně se tu jedná o ty - na Rusi ne všemi milované - katolíky.) Nesmí se však zapomínat, že vl. Kyrill byl předsedou oddělení pro vnější vztahy (takový ministr zahraničí) Moskevského patriarchátu. Měl tedy cestování, církevní politiku a "všelijaké kontakty" v náplni svého úřadu. Jako patriarcha bude mít úplně jinou roli. Být patriarchou - to znamená být především pastýřem, nikoliv politikem. A není to jednoduché udržet takový kolos, jakým je Ruská církve, v jednotě a ještě ho vést k dalšímu rozvoji. To jsou okolnosti, které budou na patriarchu působit velikým tlakem, aby přesunul těžiště svého zájmu od politiky k pastýřským otázkám.
Připouštím, že jsou tu i další faktory - hlavně to, že je vskutku blízkým duchovním dítkem metropolity Nikodima (to je ten, co umřel u papeže ve Vatikánu, když ho zřejmě omylem otrávili místo papeže Jana Pavla I.; toho pak otrávili až na druhý pokus; alespoň tak se o tom obvykle soudí, ale dokázat to samozřejmě nikdo nemůže). Metropolita Nikodim byl vskutku pozoruhodnou osobností - z toho mnohého, co se o něm traktuje, vyberu jen jeho neuvěřitelně široký ekumenický záběr (dokonce prý světil na kněze příslušníky jinoslavných církví - i mezi Čechy je údajně takový). V tomto duchu se odvíjí i kariéra metropolity Kyrilla - účast prakticky na všech významnějších ekumenických akcích, které jen ve světě za poslední půlstoletí byly... Jenže, dovolí mu církevní lid, aby pokračoval tímto směrem i jako hlava církve?
Co v Rusku znamená církevní lid - tato "Boží armáda" (viz pověstné ruské "babičky", o nichž Alexij II. prohlásil, že jsou nesmrtelné) a mnišstvo, to si snad nikdo na Západě neumí představit.
------------------
Ruská církev to není žádná pouze virtuálně existující instituce. Nelze ji rovnat např. s konstantinopolským patriarchátem, jehož většina biskupství je jen titulárních - jsou to historické a dnes již v reálu dávno neexistující eparchie; a většina duší ze stádečka věřících tohoto patriarchátu je roztroušena po celém světě (ani Řecko nepodléhá celé přímé správě Konstantinopole). Nic takového nemůže nikdo říci o Ruské církvi. Tam jsou masy věřících, a ty mají svůj hlas a svou sílu modlitby. A tento hlas a síla jsou na stráži starobylých tradic a staví se proti všem cizím vlivům (o nichž je na Rusi známo, kolik škody tam už v minulosti napáchaly). A ruská mentalita dokáže být ohnivá, mysticky iracionální, Rus nelituje při tom sám sebe a je připraven k sebeoběti (ne nadarmo říkají ti, kteří Rusi nemilují, že jsou to fanatici). Co všechno dovolí tento hlas mas novému patriarchovi? A co všechno mu dovolí Bůh, k němuž se za věrnost patriarchy modlí takový bezpočetný zástup? To jsou věci, o nichž nemá suchý Západ ani páru.
S tím souvisí další postesknutí, které můžeme slyšet: nový patriarcha pustí papeže do Ruska a bude prosazovat ekumenismus. Můžeme k tomu jen zopakovat: jednou věcí je pěstovat nějaké ekumenické styky jako "pouhý" metropolita v rámci ruského patriaršího systému, a úplně jinou věcí je být hlavou církve, patriarchou, který má v prvé řadě odpovědnost za jednotu církve. V Rusku snad každý ví, že taková problematická témata, jako je ekumenismus či otázky kolem návštěvy papeže, jsou výbušným materiálem a snadno mohou způsobit rozkol. Dokonce by mohly zmařit dílo sjednocení Moskevského patriarchátu s Ruskou zahraniční církví (která i tak šla, co se ekumenismu týče, při sjednocení na jistý kompromis). Neumím si představit, že by patriarcha Kyrill riskoval kvůli ekumenismu rozkol v Rusku. Obávám se, že jeho patriarchát dá západním ekumenistům spolknout hořkou pilulku.
Z některých telefonátů se dozvídám, že "katolíci si mnou ruce" nad zvolením Kyrilla. (České mluvené zprávy nemám čas sledovat, tak nevím, jestli si někdo mne ruce :-) Mohu se samozřejmě mýlit, ale typoval bych, že si mnou ruce předčasně, a že patriarcha Kyrill nebude tím, kdo byl metropolita Kyrill. Počkejme, uvidíme.
Zatím to však vypadá, že v otázce návštěvy papeže, resp. sekání s papežem, přejal principy, na nichž trval minulý patriarcha: o setkání lze uvažovat, až budou vyřešeny problémy, které dnes tvoří překážku nastolení dobrých vztahů mezi oběma církvemi (míní se tu hlavně římskokatolický proselytismus v Rusku, který způsobuje, že ekumenické nabídky z Říma jsou z Ruska vidět jako pokrytectví).
České noviny o vl. Kyrillovi napsaly: »Hodně cestoval a setkal se například i s papežem Benediktem XVI. Vatikán si s ním spojuje naděje na pokrok v dialogu mezi oběma církvemi. Kirill ale v minulosti několikrát kritizoval působení katolické církve v Rusku. "Nedovolíme, aby pod záminkou dialogu pokračovaly dobře naplánované a dobře financované misionářské aktivity," řekl například v roce 2004. "V západní Evropě jsou prázdné chrámy a je tam duchovní a náboženská krize. Ať katolická církev obrátí svou pozornost na vlastní ovečky na svém území..." (2002)« (I dnes)
------------------
Různé jedovaté pomluvy (a v některých bodech jde skutečně o závažné obvinění a nejstrašnější hříchy) o nově zvoleném patriarchovi Kyrillovi už u nás začala tlumočit ekumenická média - pěkně za tepla - prakticky několik minut po jeho zvolení (přidaly se samozřejmě katolické Lidové noviny). Nechám to bez komentáře. Bylo by pod úroveň o tom vůbec diskutovat (stejně jako kdybychom tu chtěli probírat některé stránky mládí současného papeže).
Závěrem
Éra patriarchy Alexije II. nečekaně skončila. Buďme za ni Bohu vděčni. Dlouhou dobu stál v čele většiny pravoslavných křesťanů, co jich na světě je, člověk Boží, osobnost velikého formátu, důstojná postava, která jako by byla odleskem něčeho z dávné slavné minulosti. Možná i ten náhlý odchod je jedním z projevů důstojnosti a velebnosti, kterou zpodoboval.
Vzpomínám si, jak mi bylo (tak obyčejně lidsky) líto římskokatolických věřících za éry papeže - klauna, který na jakémsi monstrpódiu chaplinovsky točil hůlkou, nebo dělal různé grimasy pro fotografy, oblékal si před kamerami indiánskou čelenku s dlouhými péry... A potom v době vleklé nevyléčitelné nemoci byl smutným a drásavým obrazem lidského chátrání vystaveným na církevním štítu; to asi nebylo pro západní křesťany moc povzbuzující - konec konců, řada z nich to otevřeně přiznávala. (Katolíci, kteří si ještě zachovali smysl pro důstojnost a vážnost náboženství, s hořkostí hovořili o některých rozverných výstupech svého "taťky z Říma" /jak ho nazvala česká mládež na oficiálním transparentu/, a slyšel jsem z katolického prostředí utrousit cosi o "papežských šaškárnách").
Připomněl jsem tyto obrazy, protože vytvářejí světské kulisy, kolem nichž se ubírala pastýřská životní cesta patriarchy Alexije. Postavíme-li si památku tohoto pravoslavného hierarchy právě před pozadí reality západního křesťanství, pak si teprve s ohromením uvědomíme, jakým darem shůry je pro naši církev pastýř, který slovem, skutkem, příkladem a vnějším dojmem vyzařuje povzbuzení a stále pozdvihuje "korouhev křesťanů pravoslavných" (jak se říká v obřadu litije).

Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1444 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 493 do č. 496)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.