
Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 1256: #
Administrátor
--- 22. 8. 2019
Podobenství o cestě záhrobím
Tunel
S laskavým svolením otce Vladimira Dojčeva, autora
Možná jste slyšeli o „tunelu“, který vidí někteří, když jsou na prahu smrti. Nevím, jestli doopravdy existuje, ale v Sofii máme jeho kopii. Zcela skutečnou. Formálně to má být podchod, ale ve skutečnosti je to tunel. Jeden jeho konec začíná, když necháte za zády prašné centrum města a dojdete na předposlední zastávku trolejbusu č. 9. Na jeho druhém konci je Centrální hřbitov. Ten tunel je na tak zapadlém místě, že byste do něj nikdy nevešli, pokud by to nebylo nezbytně nutné. Předpokládám, že i s tím druhým „tunelem“ to lidé mají také tak…

Z mně neznámých důvodů na vstupu do tunelu ze strany centra města je tabule s nápisem „Celnice“. Někteří současní teologové popírají existenci takové duchovní celnice (neboli mytarstev, jestli tak tomu lépe rozumíte). Tady o tom nechci polemizovat, protože to není tématem tohoto textu. Omezím se jen na to, že kolem tunelu pobíhají toulaví psi. Nevím, kde se schovávají, ale objevují se ničeho nic a vrhají se na vás se štěkotem ze všech stran. Jednou jsem se jim bránil deštníkem. Jindy jsem zase musel utíkat před smečkou asi 200 metrů. Jen si představte kněze s vyhrnutou rjasou, za kterým běží několik psů, kteří štěkají jako šílení. Kněžský oděv nezachrání kněze před útoky „celníků“, ale jen je ještě víc vydráždí.

Už při prvních krocích dolů po schodech vás ovane nesnesitelně dusivý smrad čpavku. Jeho zdroj se po léta usazoval na schodech, podlaze a zdech, a tím se tam vytvořila taková špinavě šedá vrstva. Tou musíte projít, ať se vám to líbí nebo ne. Nadechnete se hluboce čerstvého vzduchu a vnoříte se do tunelu. První věc, která vás v něm šokuje, je, jak je dlouhý, a zjištění, že zásoba vzduchu vám nevydrží až do jeho konce. Útěchu skýtá jedině to, že v dálce je vidět denní světlo. Nu, je tam i pár mihotavých lamp, ale jejich blikání spíše zesiluje strašidelný efekt.

Jdete dál kupředu s tím, že do plic už jste vdechli zatuchlý vzduch. Denní světlo na druhém konci je ještě pořád daleko. Nyní situace kulminuje. Někdo nepříliš vzdělaný v cizích jazycích napsal anglicky „demons in my mind not sorry“. Předpokládám, že to má znamenat „démoni v mé mysli nelitují“. Nápis je nový – minulý týden tam ještě nebyl. Dokonce i já jsem se ho zalekl. To konstatování se objevilo přesně tam, kam patřilo. Zrychlil jsem krok, abych vyšel ven co nejdřív. Hřbitov byl přede mnou a utápěl se v zeleni. Vzal jsem si vodu z kavárny a odpočinul jsem si na lavici. Poté jsem se postaral o jednoho nebožtíka.


Následujícího dne se démon zjevil znovu a starec mu sdělil, co mu bylo řečeno. Démon se mu začal vysmívat a řekl: „Kdybych se chtěl nazvat zatraceným a dávno zlým, pomateným pokušitelem, temným a prokletým, pak bych to udělal na samotném začátku. A hned bych se spasil. Ale abych se teď prohlásil za odedávna zlého? Ne! To je vyloučeno! Protože dnes jsem obklopen slávou. Všichni mi slouží, všichni se mě bojí a chvějí se přede mnou. Já, který panuji nad všemi hříšníky, abych se změnil v pokorně se kajícího nepotřebného služebníka?! Ne, starče! Tohle se nestane!“ A s těmito slovy démon zmizel s hrozným křikem.
Svatý Amfilochij vypráví ten příběh, aby nás přesvědčil o milosti a nekonečné dobrotě Pána, který je ochoten přijmout dokonce i ďábla. Je připraven vyzvat ho k pokání. Ale démon prostě nechce. I kdyby nás v životě potkalo cokoliv, sotva existuje mocnější pobídka, abychom si nezoufali, než je nekonečná láska Pána, který za nás dal ukřižovat. Zároveň je však jeho láska pádným usvědčením pro toho, kdo se nekaje. Protože mu nenechává omluvu. Co může říct na Božím soudu člověk, který byl celý život v Církvi, ve společenství lidí vykoupených Kristovou Krví, ale nekál se opravdově? Myslel si, že se mu spásy dostalo právem. Že Ježíš je povinen za mě umírat, a já mohu dělat, co se mi zachce. Lze přijímat plnými doušky slávu a marnost tohoto světa, a vzít si to s sebou do druhého světa?
Dnešní křesťané čím dál víc opovrhují pokáním. Považují ho za přežitek. Za něco, co patří minulosti. Co je středověkým rozmarem. Ale teď je jiná doba. Svět už se začíná podobat démonovi z příběhu sv. Amfilochije – mluví s předstíraným pokáním, které v nitru necítí. Prostě už uplynuly roky. Nezaseli jsme pokání hned na začátku a obklopili jsme se slávou tohoto světa. Už se nedokážeme nazvat zatracenými. A i kdybychom se o to pokusili, mnozí to děláme jenom ústy, ale už ne srdcem. A ještě hůř. Docházíme už tak daleko, že popíráme i samotný Boží soud. Myšlenka, že někdo o nás rozhodne jako Pán, je pro nás ďábelsky nesnesitelná. Jednou při jednom křtu mi nějaký děda přísně vyčinil, abych už nikdy nenazýval jeho vnučku „Boží služebnicí“. Prý není služebnice pro nikoho! Jak výmluvné, že?
Setkal jsem se s tím už tolikrát! Viděl jsem to v sobě i v ostatních. Viděl jsem to v lidech s rjasou i bez rjasy. Hleděl jsem na lidi nosící na prsou zlaté kříže ozdobené drahými kameny, na uznávané učitele zbožnosti a na vlídné církevní činitele – jak je drží ve spárech chmurné odhodlání, aby se nikdy, za nic na světě nekáli. Zeptáte se, jak se to pozná? Podle touhy po slávě tohoto světa. Podle činů, jimiž celou svou bytostí směřují za touto slávou a uznáním. Podle tyranie, která si chce splnit každé přání a požaduje, aby jí také ostatní prokazovali, co si zamane. A nežije už pro nic jiného. A když na ni přijde krize, naplní se sebelítostí. Kvílí jako hladové zvíře, kterému unikla kořist. To nejsou slzy pokání. To není to, co od nás Kristus očekává.

Netíží mne moje služba. Tíží mne naše nekajícnost, která se nás zmocňuje, útočí odevšad a chce docílit to, aby se celý svět začal podobat podchodu. Celý svět spěje k tomu, aby lidé svých myslí vpustili démony a ničeho nelitovali. Co bych byl za kněze, kdyby mne to netížilo? Jediná smysluplná věc, o které musím psát, je nutnost pokání. Ono obsahuje v sobě Ráj. Proto, dřív než dojdeme k smradlavému čpavku a šedému „koberci“ z nečistot, zaplačme. Zanechme tento svět a jeho bohatství a hledejme budoucí slávu. Co budeme za lidi, jestli to neuděláme? Varuji – v „tunelu“ už bude pozdě.
Text známého bulharského kněze ze Sofie, protojereje Vladimira Dojčeva přeložila Nikoleta Zdražilová.
Originál článku viz outsideri.org/archives/3574.
Otec Vladimir Dojčev je bývalý novinář, který už má v Bulharsku publikovány tři knihy esejí a kázání.
Fotografie pořízené autorem článku jsou použity s jeho povolením. Další ilustrace pocházejí z internetových zdrojů. Freska zobrazující pátou celnici posmrtného putování duše pochází z Rilského monastýru.

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.