1435
Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 239: #
Administrátor
--- 23. 10. 2007
Neděle o vzkříšení jinocha
20. neděle - o vzkříšení mládence
11 ... šel Ježíš do města, kteréž slove Naim, a šli s ním učedlníci jeho mnozí a zástup veliký.
12 A když se přiblížil k bráně města, hle, mrtvý byl nesen ven, syn jediný matky své, a ta vdova byla, a zástup města mnohý s ní.
13 Kteroužto uzřev Pán, milosrdenstvím hnut jsa nad ní, řekl jí: Neplač.
14 A přistoupiv, dotekl se már. (Ti pak, kteříž nesli, zastavili se.) I řekl: Mládenče, tobě pravím, vstaň.
15 I pozdvihl se mrtvý, sedl, a počal mluviti. I dal jej mateři jeho.
16 Tedy podjala všecky bázeň, i velebili Boha, řkouce: Že prorok veliký povstal mezi námi, a že Bůh navštívil lid svůj.
(Lukáš 7. kap.)
Dnešním vyprávěním o tomto zázraku, který Pán Ježíš tenkrát učinil, nám Církev říká, že Ježíš Kristus - tentýž včera i dnes i na věky (Žid 13,8) - je stejně milosrdný tehdy jako i nyní. Evangelium jednak vypravuje konkrétní historické události, a zároveň zjevuje věčné pravdy - duchovní skutečnosti, které jsou stále platné. Ježíš křísil z mrtvých tenkrát, křísí i dnes. Evangelium není od člověka ale od Ježíše Krista, jak píše sv. Pavel v epištole, která patří k dnešnímu evangeliu.
Událost, s níž se Pán setkal u města Naim, byla skutečně tragická. Nejenže zemřel mladý člověk, ale jakoby toho neštěstí nebylo dosti, ještě navíc to byl jediný syn své matky, a - ještě ke všemu - ta byla vdova. Po smrti jediného syna by se o vdovu nikdo nepostaral. O ženu se musel starat muž: buď otec nebo manžel nebo syn. Tak byla izraelská společnost uspořádána. Co z toho vyplývalo v konkrétní situaci, s níž se tam Ježíš setkal? Čekal by ji život žebráka. Asi si jen těžko dokážeme představit, že by Ježíš prošel kolem bez povšimnutí, a nebo že by přešel celou tuto smutnou situaci jen tichým soustrastným zadumáním a pronesením nějakého poučení k učedníkům... A tak se stalo, co se stalo.
Mohli bychom toto povídání uzavřít důtklivým napomenutím, že jako Ježíš nebyl lhostejný vůči lidskému utrpení, tak ani my - Kristův lid - nesmíme být nevšímaví k tomu, co se kolem nás děje, k lidskému neštěstí. Což tímto také činím. A není to bezvýznamné poučení. Jenže, evangelium především řeší otázky duchovní a teprve v jejich světle rozplétá provázané uzly lidských trápení a běd.
Ač je napomenutí k milosrdenství důležitou součástí křesťanského učení, není podstatou křesťanství. Tradice církve vybrala nedělní čtení evangelia, jak je máme každoročně seřazena v pravoslavném kalendáři, vždy tak, aby ukazovala z nějakého úhlu na samu podstatu křesťanství. Každou neděli je osa víry křesťanské osvícena z jiného úhlu, ale jedná se stále o tutéž svatootcovskou pedagogiku, která nás učí a stále znovu a znovu připomíná, co je samotnou podstatou našeho náboženství. Takže i v dnešním čtení z Evangelia bychom měli hledat to, proč bylo vybráno do souboru nedělních čtení.Nacházíme, co hledáme, v tzv. jinotajném výkladu dnešního čtení. Celé Písmo má dle starokřesťanské tradice kromě významu doslovného a morálního také význam jinotajný (skrytý, duchovní, vyprávějící symbolickou řečí o neviditelných věcech, prorokující o budoucnosti apod.). Zkusme jej rozkrýt mezi řádky dnešního evangelijního čtení.
Podobně jako je žalostné, když zemře mladý člověk, tak žalostný a nepřirozený je stav lidské duše, která je ve stavu hlubokého poškození a rozkladu. Každé lidské duše před křtem. Smrt a vzkříšení jinocha je obrazem svatého křtu. Uzdravení duše člověka ze stavu smrti k životu. Jako ten jinoch potřeboval Krista ke svému vzkříšení ze smrti, tak i každá lidská duše potřebuje Spasitele, aby mohla žít.
Jestli je v této rovině výkladu jinochem, synem matky lidská duše, pak matkou je míněno lidské tělo, možná lépe říci "tělesnost" (zahrnujeme sem ve shodě s otci i psychiku - a máme tím na mysli nikoliv duchovní záležitosti duše, nýbrž to, co je dnes tak často v péči psychiatrů) - to je úroveň lidské existence, která je na duši závislá. Žije sice, i když je duše umrtvená, ale co je to za život?
Zástup plačících lidí vyprovázejících nebožtíka, to jsou nebešťané, kteří pláčí nad každým člověkem, který nedosáhne spásy a zemře ve svých hříších. A radují se nad každou duší, která je zachráněna pro věčný život.
Mladík začal po svém vzkříšení z mrtvých hovořit - promluvil. A tak i duše člověka prodlévá v mrtvé němotě, ale může promluvit, až po svém vzkříšení - a tou řečí je modlitba. To jsou jediná slova, která jsou před Boží tváří považována za opravdovou řeč. Když člověk promluví k Bohu, teprve tehdy se začne zásadně lišit od "němých tváří". Řeč modlitby nenáleží pokažené lidské přirozenosti, ale je to výraz a projev toho nadpřirozeného v nás. Jak praví Písmo: Duch Svatý nás učí modlitbě - vlastně je to On, kdo se v nás modlí a lká za nás k Bohu nevýslovně (Řím 8,26).
A tak vypráví dnešní čtení skrytě o vzkříšení lidské duše. Při křtu umře starý člověk a narodí se křesťan - člověk Kristův. Ke starému životu se narodil ze své matky, aby jednou umřel. K novému životu se rodí "z vody a Ducha", aby se sjednotil s Kristem, aby vstoupil do jeho Těla a žil jako Jeho součást navždy. První rození se děje způsobem vycházení; druhé zrození se děje způsobem vcházení. Při prvním rození přestáváme být součástí těla matky, které nám dalo smrtelný život; při druhém rození se stáváme částí Těla Kristova, které nám dává život nesmrtelný.
Při křtu ztrácíme život dosavadní a získáváme život budoucí. Světského způsobu života se křesťan svým křtem odříká, opouští jej, umírá pro svět. Svět už je pro něj mrtvý a on se stává mrtvým pro svět.
To jsou myšlenky, které vyzdvihovalo staré křesťanství. Ap. Pavel píše: "starý člověk v nás byl spolu s ním (s Kristem) ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili" (Řím 6,6); "jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha. Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus" (Galat 2,19-20); "já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět" (Gal 6,14).
Jako toho mladíka vrátil Ježíš za všeobecné radosti přítomných jeho matce, tak i naši vzkříšenou duši Pán při křtu vrací člověku k dalšímu životu. A nebeské sféry se nad tím radují.
K jakému životu je člověk vzkříšen? Co se má jeho v životě změnit? V životě apoštola Pavla se změnilo všechno, celý jeho život se obrátil na ruby:
»Slyšeli jste přece o tom, jak jsem si kdysi vedl, když jsem ještě byl oddán židovství, jak horlivě jsem pronásledoval církev Boží a snažil se ji vyhubit. Vynikal jsem ve věrnosti k židovství nad mnoho vrstevníků v našem lidu a nadmíru jsem horlil pro tradice našich otců. Ale ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům....« píše ap. Pavel v dnešním epištolním čtení (Galat 1,11-19). Z horlivého nepřítele se znovuzrozením stává Duchem Svatým prodchnutý neúnavný vyznavač a šiřitel nového náboženství.
Dávní křesťané byli uchváceni tím, že už nepatří tomuto světu, že s ním nesdílejí jeho osud, že náležejí světu jinému. Intenzivní prožívání této skutečnosti dávalo křesťanům sílu a inspiraci žít své každodenní životy v pohanském prostředí a často i tváří v tvář neustálé výzvě mučednické smrti pro Krista. Nám jakoby se toto - v pravém slova smyslu extatické - nahlížení na naše životy vytrácelo. Jako bychom už neměli tak docela jasno, kam vlastně patříme, co tu děláme, kde je náš domov - prostě: kdo jsme a kam kráčíme. A právě tento úpadek, který probíhá v myslích křesťanů, kteří už neprožívají své oddělení od světa, ale naopak jsou k němu přitahováni, je největším nebezpečím pro jejich křesťanskost. Kristovo: "Nepatříte tomuto světu," je základní "nosnou vlnou" křesťanského smýšlení.To vše nám chce připomenout dnešní evangelium, které staví před člověka otázku, zda i on už není mrtvý, zda i on nepotřebuje vzkřísit k novému, jinému životu.
Jako bychom uprostřed vší té sociální a ekologické angažovanosti zapomínali, že jsme Božím lidem, který opouští tento svět, je takříkajíc "na odchodu", že církev je mostem, který Kristus rozklenul, aby po něm lidé přecházeli z tohoto světa do jiného, že pastýři nejsou manažeři církevních organizací, ale jsou tu proto, aby provázeli lidi při jejich přecházení ze země do nebeského království.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.