Ambon
Administrátor
--- 20. 10. 2023
Pokračování diskuse o ženské otázce
Nad článkem bratra Jana a s dalším rozvedením problematiky práce žen v církvi
Tuším, že toto téma přichází i do české církve, a proto jsem se rozhodl původně sepsanou kratší reakci rozšířit a probrat téma z několika pohledů. Různé návrhy a požadavky se budou asi periodicky vracet, tak ať už máme jakýsi úvod do problematiky. Hned z kraje podotýkám, že ačkoliv se stavím k obnovení služby diakonis skepticky, nejsem rozhodně žádným zastáncem vytlačovaní žen z orgánů církevního života, ani je „neposílám k dětem či k plotně“. Snad to vysvítá z níže uvedeného zamyšlení a snad bude na straně zájemců o tento text dost dobré vůle to vidět. Na koho je text moc dlouhý, může přelétnou alespoň hlavní myšlenky či argumenty zvýrazněné tučným písmem.
V článku na webu Pravoslavné zprávy jsem si přečetl reakci br. Jana na moji poznámku k článku Vassy Larin: Ženské otázky v naší církvi. Jeho článek artikuluje současnou „touhu a připravenost žen zapojit se více do služeb církve“. To je samozřejmě touha chvályhodná, ale - jak už jsem psal dříve - realizovatelná bez přijímání nějakých nových kánonů anebo bez obnovování dávno zaniklých forem, které prostě nepatří naší době, protože v životě církve nejsou za současných sociálních okolností potřeba. Domnívám se, že pokud některé ženy volají po obnovení těchto zaniklých forem, je není to kvůli prospěchu církve jako celku, ale děje se to spíše z důvodů uspokojení jejich osobních ambicí, tak jak je zformoval vývoj na poli feminismu v průběhu 20. století. Nechci tento svůj pohled nikomu vnucovat, ale sám v sobě jsem si jist, že až církev (nikoliv aktivistky) bude k svému praktickému životu potřebovat nějakou ještě větší míru zapojení žen do církevní správy, než se to děje v současnosti, pak to prostě bez zvláštního humbuku církev prostě udělá.
Dalším osobním názorem bych ještě rád přispěl do této diskuse: otázka míry zapojení žen do správy a funkcí v životě církve je dána každým konkrétním biskupem. Eparchiálního biskupa nemůže k ustanovení žen do nějakých nových funkcí přinutit žádné usnesení nějakého nového sněmu, ba ani pokyn patriarchy (stejně jako ho nikdo nemůže donutit vysvětit toho či onoho muže, kterého z jakýchkoliv důvodů vysvětit nechce). Pokud by se ještě po Krétě v dohledné době mohl konat nějaký autoritativní celocírkevní sněm, který by nebyl torpédovaný Ruskem, pak by stejně neměl sílu něco podstatného změnit, protože nový sněm nemůže přijmout žádné nové kánony, které by byly v takovémto rozporu s Písmem svatým a s předchozími sněmy, jakož i s tradicí Církve. Vše je na eparchiálním biskupovi, takže moc nechápu to volání po jakýchsi nových kánonech, které stejně nemohou dát ženám to, co není už v kánonech starých.
* * *
Proč nemohou být ženy svěceny
Připomeňme v maximální krátkosti argumenty, které nikdy nedovolí právoplatné svěcení žen. Písmo svaté: není žena hlavou muže, ale muž hlavou ženy a hlavou muže je Kristus (to se vždy vykládalo nejen v souvislosti s rodinou, ale i ve vztahu k ženskému kněžství). „Rád bych, abyste si uvědomili, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy muž a hlavou Krista je Bůh.“ (1 Kor 11,3) „Žena je stvořena z muže a pro muže.“ (1 Kor 11,8-9; Gen 2,18-23) Podle tohoto duchovního uspořádání vztahu mezi mužem a ženou nemůže žena hierarchickou službou posvěcovat muže, ale jedině muž může posvěcovat ženu. Žena však může posvěcovat muže, manžela např. svou vírou, svou zbožností, svým posvěcením, kterým ji Kristus posvěcuje.
Následování dávné praxe. Přestože kolem Pána Ježíše byli nejen muži (apoštolové), byly mezi jeho učedníky i ženy (myronosice, zvláště očividným příkladem Marie sestra Marty), a přesto na poslední večeři a při ustanovení Eucharistie byli jen apoštolové a jen jim bylo řečeno: „Toto čiňte na mou památku.“ Podobně na Padesátnici - na některých ikonách se sice zobrazuje spolu s apoštoly i Panna Marie, ale je to míněno symbolicky (odkaz na její osobní Padesátnici při početí Pána Ježíše). A ani přesv. Bohorodice nikdy nepředsedala žádnému církevnímu shromáždění. Mezi ženami byly i apoštolům rovné svaté ženy - přesto nikdy nesloužily jako kněžky ani jinak u přinášení nekrvavé oběti. To jen pár příkladů argumentace. Každá církev se sama musí rozhodnout, zda bude respektovat Písmo či nikoliv. Protestanti se už rozhodli dávno a podřídili autoritu Písma lidským názorům (a skončili ustanovováním homosexuálních kněží a kněžek). Chceme jít touto cestou?
Ženy nejsou méně svaté než muži. Přes to, co tu bylo řečeno, se nejedná o žádné snižování žen či odpírání jim posvěcení. Ve věcech spásy je mezi muži a ženami naprostá rovnost. V Kristu muž ani žena. (Gal 3,28) Jak nás učí Otcové: Není žádný kvalitativní (ani jiný) rozdíl mezi duší muže a duší ženy. Ale jsou tu rozdíly tělesné, fyziologické a psychologické související s rozdílnými úlohami životními. Hierarchická služba v církvi nikdy nebyla přístupna všem. Byla a je odepřena i mnoha mužům, kteří buď nesplňují kanonické požadavky či charakterové, duchovní, morální, psychologické i tělesné předpoklady. Posvěcení lidské duše vůbec nesouvisí se zastáváním hierarchické služby (mnoho svatých výslovně odmítlo nechat se vysvětit na kněze), ani s tím, jestli se smím dotýkat svatého prestolu nebo nikoliv. Tím nechci říci, že by k vysvěcení nebyl zapotřebí předchozí zbožný život, ale že udělení svěcení samo o sobě nezpůsobuje pokrok v duchovním životě. Hierarchie je věcí pozemské církve a její discipliny a je ustanovena shůry k plnění úkolů života církve. Posvěcení sestupuje od Boha skrze církevní hierarchii a dostává se v církvi ke všem buňkám církevního Těla. Obávám se, že se za současným voláním po hierarchické službě žen ve skutečnosti skrývá nedostatek chápání a prožívání toho nejvyššího posvěcení, jehož se nám všem v církvi dostává. A hojnost tohoto požehnání, sestoupivšího na tu či onu osobu, nemá nic co do činění s jí svěřeným hierarchickým stupněm, ale s jejím pokáním, pokorou a láskou. A právě tyto vlastnosti vidím, jak dnes slábnou - všude a u všech, ale - omlouvám se - často právě u žen, volajících po naplnění svých tužeb po hierarchických stupních či různých vyvýšených místech...
Proto odmítám logiku věty br. Jana: „Ve skutečném pravoslaví je ženství posvěceno, a není proto důvod zamezovat ženám vstup do oltáře.“ Ženství je samozřejmě v Kristu posvěceno, stejně jako mužství, ale to nemá s hierarchickou službou nic společného. Celý nesčíslný zástup svatých žen pravoslavné církve je důkazem pro to, co bylo právě řečeno. Když psal ap. Pavel: V Kristu muž ani žena, a při tom nedovoluje ženám přístup k hierarchické službě, pak je jasné, že to myslí s ohledem na spásu a na rovnost před Bohem.
Pokud ekumenický patriarchát vidí zvelebení církve v takových návrzích jako: „Pokud mohou v oltáři přisluhovat chlapci, mohou tak činit i dívky,“ pak si dovoluji s touto jednotlivostí nesouhlasit nebo se mohu domnívat, že k takovému netradičnímu postupu jej vedou mně neznámé vyšší ohledy na církevní zájmy. A možná by také bylo vhodné seznámit se podrobně s tím, jak vlastně to přisluhování dívek v chrámech EP v Americe vypadá v praxi.
* * *
Reálné zapojení žen do života církve
Br. Janovi však dávám v něčem za pravdu. Uvědomil jsem si nad jeho článkem, že v každé eparchii a potažmo v každé místní církvi může být jiná situace. A jsou zřejmě některé oblasti či eparchie či místní tradice, které prostě ženám nepřejí (resp. aktivně brání ženám angažovat se v církevním životě, či je dokonce vystrkují i z těch funkcí a činností, které by dozajista konat mohly a měly). Jenže na tom žádný kánon ani usnesení nic nezmění, je to věc osobnosti biskupa. Já pochopitelně píši z pozice příslušníka moravské eparchie naší církve, kde jsou dosti živé tradice Gorazdovy církve (narozdíl např. od pražské eparchie, která je v rovině církevní správy asi již více-méně rusifikovaná a Rusové obecně přisuzují ženám trojí funkci ve společnosti: děti, plotna, chrám; jak to nedávno otevřeně deklarovala ruská propaganda). Zde na Moravě je totiž účast žen na církevní správě hojná: v naší eparchiální radě jsou skoro polovina členů ženy, na farnostech ve farních radách je spousta žen, ikonopisky u nás to jsou všechno ženy, předpokládám dobře polovina učitelů náboženství na farnostech jsou ženy, nevím, jak jinde, ale u nás si bohoslužby nelze představit bez žen a to kvůli zpěvu, a to nehovořím o krášlení chrámu; fungování úřadu církevního ústředí je zcela závislé na našich sestrách; když zde v eparchii dlouhá léta fungoval odbor pro vězeňskou službu, vedla jej po celou tu dobu žena... To samé platí v oblasti charitativní práce našich žen. Tajemníkem eparchiálního biskupa je žena, tajemnicemi našich církevních úřadů bývají ženy (to samé na nyní zřízeném bohosloveckém Institutu), na farnostech mají ženy důležitá místa v církevní správě. Tedy v právě zmíněných ohledech hledím na argumentaci br. Jana jako na svědectví o stavu sousední eparchie, nikoliv jako popis všeobecné situace v církvích.
Ženy v církvi, zvláště aktivistky, by si měly přiznat, že mnoho mají v rukách i ony. Tj. nestačí jen dožadovat se nějakých vyšších míst v církevní službě, ale zároveň se musí na tyto funkce připravit (např. vystudovat bohosloveckou fakultu, která už dávno přijímá ke studiu i ženy); kolik našich sester dobře - do hloubky - ovládá třeba typikon, vyzná se v liturgice?, kolik z nich je opravdu kvalifikovaných k misijní službě a k výuce, tj. ovládá dogmatiku, něco z pastorální teologie a církevní dějiny? Kolik žen absolvovalo na pedagogické fakultě kurz „pedagogického minima“ nebo rovnou celou pedagogickou fakultu? Kolik žen, které pracují ve školství, se hlásí k pedagogické práci pro církev? Každá větší farnost by potřebovala cosi jako manažera, aby se kněz mohl plně věnovat duchovenské a pastýřské činnosti; kolik žen, které mají ze světa zkušenost s takovou organizační činností, nabízí na farnostech své služby? Jak bychom potřebovali takové ženy, ne diákonky, ale teoložky, učitelky, historičky, právničky, profesionálně školené zpěvačky atd.!
Teď jsme otevřeli teologické učiliště a většina přihlášených jsou muži přesto, že jsme zdůrazňovali, že přijímáme ke studiu i ženy.
Nebo jiná otázka: Proč jsou v naší místní církvi mniškami jen cizinky? Jak to, že z našich místních žen žádná nechce být mniškou? A při tom, tu máme ženské monastýry; nevím jak v Čechách, ale na Moravě je ženský monastýr vedený duchovně zkušenou a velice dobrou igumenií. Přiznejme si, že se církevní tradice vyvinula tak, že obecně vážnost žen v církvi se mj. odvíjí od počtu dobrých mnišek či rovnou od počtu ženských monastýrů plných mnišek. Uznávám, že to není cesta zdaleka pro každou ženu, ale právě mnišky vyjevují krásu a vznešenost ženské křesťanské cesty, protože cílem žen je stát se obrazem přesv. Bohorodice.
Ženy by u nás docela dobře mohly přednášet i na našich církevních školách (a byly by vítanou pomocí), ale buď nemají erudici nebo zájem nebo čas. Kam se v církvi podíváš, tam bychom potřebovali lidi na pomoc (ženy i muže). Kdyby absolvovaly nějaké novinářské vzdělání, něco kolem publicistiky, nebo trošku literárního vzdělání, ovládly do hloubky český jazyk včetně jeho literární a církevní polohy(!), nebo nastudovaly pravidla typografie, mohly by pracovat v redakci církevních tiskovin, připravovat církevní kalendária a knížky, psát, překládat, dělat korektorky atd. To všechno je jen na jejich připravenosti, schopnostech a zájmu. Kolik našich žen dodává články pro naše církevní periodika (např. každoroční kalendář)? Ať ženy píší, překládají, dělají sazbu knížek! Připravujte publikace např. pro výuku dětí. Pedagožky ať zpracují osnovy církevní výuky. Vystudujte teologii a udělejte si na fakultě tzv. pedagogické minimum, a připravujte manuály, sešity a katechismy pro výuku náboženství, pro katechumeny. Bude-li to mít úroveň, jde to hned do tisku. Církev je připravena, ženy, hlaste se do práce!
Chtěli jsme zřídit mediální odbor, ale zkrachovalo to kvůli nedostatku kompetentních lidí (klidně to mohly zajišťovat ženy, které by měly příslušné schopnosti).
* * *
Avšak zpět k původnímu tématu. Z projevů žen aktivisticky volajících, aby je církev ustanovila za diákonky, lze nabýt dojmu, jakoby přestávaly vnímat svou účast na všeobecném kněžství (myslím, že to lze vytušit z výroků těch žen, které se cítí být oprávněny promlouvat za všechny ženy). Vždyť všeobecné kněžství stojí výše než kněžství hierarchické. A dále: proč aktivistky přehlížejí roli žen - mátušek, tj. manželek duchovních, které mají bezprostřední účast na hierarchické službě svého manžela, resp. i na jeho svěcení, protože jsou s ním jedno tělo a mysticky vzato, skrze hlavu muže je celé toto tělo (muž i jeho žena) při chirotonii svěceno (to je jeden z důvodů, proč by kněz i diákon v případě ovdovění neměl uzavírat další sňatek). Manželky duchovních, zvláště když absolvovaly teologické vzdělání, mají široké pole působnosti v církvi - ať už na rovině farní či eparchiální.
Myslím, že církev má zájem o práci žen. A to zvláště, když dnes „získávají vyšší vzdělání, vedoucí a řídící funkce v různých oblastech; stávají se živitelkami ve vlastních rodinách; premiérkami ve vládách (jako nedávno jedna žena zde ve Finsku); CEO v korporacích; profesorkami na vysokých školách“, jak píše br. Jan. Jenže mají takto zaměstnané ženy, jak o tom br. Jan píše, čas a síly pracovat ještě pro církev? Stejně jako pro kněze i pro ně totiž platí, že světská kariéra a plná angažovanost v církevním životě nejdou dost dobře k sobě.
Církvi dnes zoufale schází pracovníci, angažovaní jedinci, lidé (lhostejno, zda muži nebo ženy) schopní vykonávat tu či onu funkci. Ale v praxi je zájem pramalý. Mám zkušenost, že věřící, který chce pracovat a pomáhat, ten to začne dělat, sám si najde způsob a nepotřebuje kvůli tomu žádné strukturální změny v církvi. Proto mi ty diskuse o diákonkách připadají tak trochu jako víření vody ve sklenici a stále nevidím, jak by církvi měla obnova postřihování diákonek pomoci.
* * *
Má obnovení služby diákonek dnes smysl?
Dále br. Jan píše o náplni práce dávných diákonek. Resp. že kromě činností, o nichž jsem psal minule, konaly také charitativní službu. Má samozřejmě pravdu. Charitu konaly mezi vdovami a sirotky. Zřejmě však nikoliv širším okruhu. Dnes však můžeme všichni působit charitativně bez omezení. Avšak k čemu dnes kdo potřebuje - ať už žena nebo muž - pro konání charitativní služby udělení nějakého hierarchického stupně? Kdysi byla duchovenská hodnost jakýmsi odznakem církevní oficiality a lidé dávající dary na chudé, měli jistotu, že přítomnost diakonissy je zárukou hodnověrnosti charitativní sbírky. Stejně tak měly diakonissy příslušnou autoritu při rozdělování charity chudým. Dnes je ke stejnému účelu spíše potřeba pověřující listina od biskupa s velkým oficiálním razítkem. Na základní úrovni je charita povinnost každého křesťana daná Evangeliem. Kdyby se chtěl někdo věnovat charitě v širších rozměrech nebo ji potřeboval začlenit do správy církve, stačí písemné schválení a požehnání eparchiálního biskupa nebo členství ve zřízeném charitativním odboru a může pracovat „od nevidím do nevidím“ (pokud si to přeje).
* * *
Dříve mělo v církvi a v jejím životě vše nějaký účel a jednalo-li se o duchovenskou službu, tak každému účelu odpovídal patřičný hierarchický stupeň. Dávná církev měla mnoho služeb, do nichž postřihovala či světila nebo do nich věřící posílal Duch Svatý. Byli putující proroci, nebo kazatelé, exorcisté, dveřníci, akoluti, zpěváci, učitelé, bývaly i presbyterky a diákonky (měly velice podobnou službu) a mnoho dalšího. Něco z toho se zachovalo v řecké církvi (viděl jsem jak biskup postřihuje absolventy školy byzantského zpěvu a obléká je do speciálního roucha), něco vniklo nově (např. zpovědníci), něco se spojilo do služeb žalmistů, přisluhujících, hypodiákonů, ale většina dávných služeb a církevních povolání však postupem času zanikla či přešla na kněze, když se změnila situace a církev tyto služby přestala potřebovat. V církvi nebylo nic samoúčelného nebo zbytečného či vyžilého. My už tohoto ducha eklesiologické střízlivosti trochu ztrácíme.Začalo to pronikáním scholastických západních vlivů do Ruska, kde se před udělením autokefality nepodařilo dovést tuto církev k plné dospělosti, jak to dokázal malicherný a tmářský staroobřadcovský rozkol, pokračovalo to strnulým či ochromeným přístupem k službě liturgie, která je osou celého církevního života. Podílela se na tom nevzdělanost kněžstva. Snad by se to mělo nazvat magickým či zformalizovaným chápáním liturgie. Klade se důraz na podružnosti, na nepodstatné či neaktuální, a zakrývá se nám pak to, co je podstatné. Jeden příklad za všechny: jsme zvyklí, že v liturgii každou neděli slyšíme dávno neúčelné prvky (platí hlavně pro slovanské Pravoslaví) - všichni zbožně nasloucháme ektenii za katechumeny, kteří ve shromáždění žádní nejsou, pak místo katechumenů skláníme hlavy a kněz čte modlitbu, aby Hospodin shlédl na katechumeny, kteří tam stojí (i když všichni vědí, že tam žádní nestojí), pak zbožně vyslechneme vyhánění katechumenů z chrámu, a nakonec si před Symbolem víry ještě vyslechneme důraznou výzvu k uzamknutí chrámových vrat (aby nám žádný věřící neutekl). Ale protože se to vše většinou děje v církevní slovanštině, které málokdo dobře rozumí, tak nám celá ta absurdita vlastně nevadí. V prvotní církvi by přednášení neopodstatněných nebo bezúčelných proseb a modliteb bylo nemyslitelné a snad by to věřící dokonce považovali za rouhání.
V současnosti to vypadá tak, že se obnovením diákonek chystáme udělat druhý krok a obnovovat i církevní úřady a služby, které dnes v jádru nemají opodstatnění, ale vypadají zajímavě, a tak trošku tím vstřícně reagujeme i na ducha dnešní doby (nutno dodat: na úpadkového ducha). Bojím, že Církev pomaličku spěje k tomu, že přestává být morální oporou, kotvou, které je možno se chytit a držet), když vše kolem je v pohybu. Snad se Církev nezačne vézt na té lavině, která se všude kolem valí do propasti.Kdyby se tak v církvi věnovala obnovení katechumenátu stejná pozornost jako diákonkám! Jenže v některých národních církvích kněží ani neznají jeho smysl, a když k nim přijede katechumen třeba od nás, vůbec nechápou, proč už není pokřtěný, když přece věří (a případně tam cizího katechumena někde v monastýru hned polijí hrníčkem vody, oddrmolí modlitby a katechumen vůbec nechápe, co tam s ním provádějí). Taková je místy ve světě praxe. To jsou naše problémy, ne dávné zrušení služby diákonek.
* * *
Služba diákonů
Projevy tohoto nebezpečí, či „pokušení protestantismu“, vidím místy prosakovat (ale třeba se mýlím) v jinak jistě dobře míněném článku br. Jana. Jednak mě udivilo, že klade do protikladu „reálnou diákonskou službu“ a „čestnou liturgickou funkci“ (tj. účast diákonů na službě liturgie). Od samotného počátku je přece diákonská služba spojením obou služeb - první diákoni (= služebníci) (a byli to výhradně muži) byli ustanoveni pro službu při stolech, resp. pro přisluhování vezdejší (tj. dílem charita, ale spatřuje se v tom přisluhování při eucharistii), a pak pro péči o vdovy: „Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou.“ (Skut 6,3-6) Dále se podíleli na učitelství a mohli konat svatou Tajinu křtu (Skut 8,5-12), dále od počátku přisluhovali při liturgii a ostatních Tajinách - starali se o pořádek při hostině Agapé, nosili svaté přijímání nemocným do jejich domovů (Justin Filosof), učili katechumeny a kajícníky, navštěvovali mučedníky a vyznavače. Byli podřízeni biskupovi a kněžím. (Ignatios Antiochijský)
V církvi řešíme všechny - i zcela novodobé - problémy na základě Písma svatého, posvátných kanonických pravidel sněmů nebo Otců a obecné posvátné tradice. Uvažuje-li pravoslavný křesťan o službě diákonek, obrací se především k Písmu a posvátným kánonům. Podle toho, jak je v těchto zdrojích, jimiž se řídí církevní život, otázka diakonis upravena, pokračuje náš křesťan v dalších úvahách.
Služba diákonek a jejich ustanovování
 |
Diákonky konaly v životě církve především: doprovázely ženy, které chtěly přistoupit k biskupovi, staraly se o vdovy a sirotky, při vypuknutí pronásledování zařizovaly některé věci jménem presbytera či biskupa, nevzdělané dívky učily, připravovaly ke křtu a na život po křtu, při samotném křtu pomáhaly při svlékání a oblékaní křtěných žen, sestupovaly s nimi do baptisteria, byly jim za kmotry. Poté, co kněží či diákoni pomazali čelo křtěnců, diákonky je pomazávaly po těle. (Vše dle Apošt. konstitucí) Dohlížely u vstupu do chrámu, měly dozor nad ženským oddělením v chrámu, vykonávaly některé práce (úklid) i v oltářním prostoru (stejně jako dnes mnišky v ženských monastýrech), sloužily v chrámu - ale nepodílely se na přinášení obětí nebo při jiných bohoslužbách. Sloužily v církvi až do 12. století.
Dalším problémem těch, kteří horují pro „navrácení“ služby diákonek, je kanonický věk - nejméně 40 let (IV. všeob. sněm, 15. kánon - o chirotesii diákonek; český překlad je mylný, kánon hovoří výslovně o postřižení, chirotesii nikoliv o svěcení, chirotonii; ap. Pavel předepisoval dokonce 60 let), a dále tyto ženy byly vdovy a měly jen jednoho muže. Podléhaly doživotnímu celibátu, jehož opuštění bylo posuzováno s krajní přísností (anathema). Zatím jsem neslyšel z těchto kruhů (na západě) ani náznak toho, že s případným návratem diakonek by logicky měly být reaktivovány i kánony, které s jejich ustanovováním souvisí (tak jako pro muže platí kanonická opatření pro jejich hierarchickou službu). Zkoumá někdo kanonickou způsobilost žen, které se dovolávají obnovení funkce diákonek? U muže, který chce být duchovním, se zkoumá jeho kanonická způsobilost v prvé řadě.
Ač se mnou br. Jan nesouhlasí, troufám si trvat na tom, že moje věta: „ustanovení diákonek nebylo v žádném případě diákonským svěcením“ odpovídá historickým pramenům. Možná nějaký moderní teolog publikuje své domněnky o chirotonii diákonek, ale měli bychom se spíše věrných obecných pramenů a závazných usnesení, které církev učinila. Ustanovování diákonek se i podle současné seriózní teologie nekonalo svěcením (chirotonií), ale postřižením s patřičnou modlitbou (o chirotesii jasně hovoří 15. kán. IV. všeob. sněmu, o věku a dalším pak viz 14. a 40. kánon VI. všeob. sněmu; připomínám, že pojem "rukopoložení" se vztahoval na chirotonii i chirotesii, viz výklad Balsamona). Konalo se vně oltáře, a proto se jejich ustanovení vztahovalo na službu vně oltáře. Argumenty, proč si někteří myslí, že do jejich služby spadala i služba oltářní u prestolu, si rád vyslechnu. Stejně tak bych si rád přečetl tu modlitbu nad diákonkou v nějakém autentickém znění, z něhož to bylo přeloženo do češtiny nebo do angličtiny. Dnešní „navracení se“ žen do oltářního prostoru, je dle mého názoru modernismem popírajícím obecně přijatou tradici, a nevím, čemu má v církvi posloužit. Možná je to blízké spíše moderním ženám s moderní výchovou, která je na hony vzdálena pravoslaví, aby neutekly od pravoslaví k protestantům?
* * *
Ve světle výše uvedeného bychom si zřejmě dokázali představit ustanovování diákonek v případě mnišek. V životě a potřebách monastýru by taková funkce totiž dávala smysl. Za předpokladu splnění kanonických požadavků bych dále chápal smysluplnost služby diakonis v Africe (kde jsou podmínky v něčem velice podobné prvokřesťanské církvi). Pokud by se zde na západě mělo zavést postřihování žen do nějaké z jejich církevních služeb, tak by takové postřižení asi měly mít např. kvalifikované profesionální učitelky náboženství.
Nad různými úvahami, teologickými spekulacemi a historickým rozbory, jimiž se má ospravedlnit služba nových diakonis, cítím lítost, protože v nich vnímám spíše touhu po vyšším místě, jakýsi nátlak až vášeň, a skoro nikdo se neptá, co na to říká Hospodin. Připadá mi, že ve všech těch provoláních některých žen, že moderní církev musí vyjít vstříc jejich požadavku a jejich charismatu a že je už nesmí upozaďovat, je strašně málo ducha pokory a bázně Boží. Cítila se přesvatá Bohorodice upozaděná, když v žádném shromáždění nikdy nepromlouvala jménem církve? Ptá se někdo, jestli v konečném důsledku celá ta věc nových diákonek neuškodí Církvi, kterou bychom přece měli milovat jako to nejcennější, co na zemi máme? A co to provede těm ženám, z nichž učiníme diákonky?, neublíží to jejich duším, jestli to Bůh nepožehná? Známe přece, kolika mužům těžce ublížilo kněžství, když se ho nějakou cestou domohli, ale nebyli k tomu Bohem povoláni. Aktivistky si takové otázky nekladou, jen požadují. (Tak mi připadá. Nic ve zlém.)
Stejně tak se nikdo neptá pravoslavných žen obecně, jaký mají názor na zavedení diákonek do života současné církve. Soukromě jsem se otázal několika věřících žen a nenašel jsem mezi nimi žádnou podporu pro ambice kandidátek na diákonky. Vzpomínám si, jak asi před 15 lety se premiérka Finska(?) začala v Bruselu dožadovat zrušení zákazu vstupu žen na Svatou Horu Athos (prý je to diskriminace atd.), nakonec tyto plány zarazila vzpoura řeckých žen, které začaly publikovat svůj nesouhlas se zrušením tohoto zákazu.
V principu tu nejde o zabránění obnově služby diakonis (za předpokladu splnění daných kanonických kritérií), ale o otázky: jaký to má dnes smysl?, jakou úlohu, kterou nemohou zastávat v pozici laika, mají v dnešní církvi plnit?, a jestli to nejsou jen světským duchem vykultivované ambice, které mají s potřebami církve jako celku jen málo společného. Toto pojednání má být spíše voláním k střízlivosti a k eliminování vášní, které chtějí sahat na strukturu církve.
Bratra Jana, s nímž tu nyní trochu polemizuji, si samozřejmě vážím, zdravím jej a přeji mu vše dobré.
P.S.
Pak mám otázku, zda by br. Jan mohl upřesnit (alespoň číslo knihy) svou citaci z Apoštolských konstitucí? Protože to, co jsem tam zatím našel, se vždy týkalo: biskupa, presbytera a diákona; o „diákonce“ v jedné řadě s biskupem, presbyterem a diákonem jsem tam zatím nečetl. To však neznamená, že to tam někde není. Je to celkem obsáhlá kniha (vlastně osm knih), mohl jsem to přehlédnout. A navíc v té citaci, kterou br. Jan uvádí, není nic explicitně heretického, jen je trochu podivná... (Nevzpomínám si na analogický způsob myšlení formulovaný v jiných starobylých modlitbách, žena přirovnávaná k Duchu Svatému jako k Dárci života; a navíc tenkrát byl za dárce života dítěte, čili ten, kdo dítě zplodil, považován spíše muž - otec.)
V článku, na který reaguji, mne opravdu zarmoutila jedna věta, v níž vidím manifestaci začátku působení cizích vlivů v našem uvažování: „...pronikání pohanských prvků, nahlížejících na ženu jako „nečistou“, do církevních kánonů.“ Tato věta mě naplnila obavami, že tušení protestantských vlivů na pravoslavné myšlení nebylo úplně neopodstatněné. Co se týče intimního tématu, jehož se citace dotýká, je názor Pravoslaví navázán na celou starozákonní epochu i na dobu novozákonní. O těchto věcech, které patří k lidské přirozenosti, panuje jasný názor a těžko si v Pravoslaví představit nějakou diskusi o nich. Svatí Otcové přepokládali, že to samy ženy chápou a vedeny zbožností a bázní před tím, co je svaté, by v takovém stavu rozhodně nepřijímali svatou Oběť ani jinou svatou Tajinu. A to, že pohanské vlivy ovlivnily svaté Otce na sněmech, kde se kánony přijímaly, je také silně problematické tvrzení. Vždyť skrze sněmy řídí Církev Svatý Duch, jak v to věříme už prakticky dvě tisíciletí. „Vidělo se Duchu Svatému i nám...“ (Skut 15,28) Tato formulace apoštolského sněmu je pečetí na všech následujících kanonicky uznaných sněmech Církve.
Jinde píše br. Jan: „některé kánony – vymezující život církve v dynamickém průběhu dějin – přestávají platit (protože přestávají fungovat) a jiné jsou zaváděny. Proto i dnes potřebujeme nová kanonická ustanovení, mimo jiné ta, která se týkají žen v církvi.“ Opět velmi problematické tvrzení. Žádný posvátný kánon nepřestává platit ani nemůže být zrušen; může být pozastavena jeho účinnost, resp. dočasně postaven mimo používání (podobně jako kánony o diákonkách jsou dnes mimo církevní užívání, když se diákonky přestaly vyskytovat, ale tyto kánony stále platí). I nepoužívaný kánon, který se vztahuje k jevu, jenž se už nevyskytuje, stále pracuje v církevním vědomí, působí, vyjevuje církevní mysl a může být použít ve smyslu aplikace na moderní situaci. Mnoho kánonů se používá v aplikovaném významu. Jsou v nich skryty návody jak uvažovat, hodnotit a řešit problémy, na které svatí Otcové snad ani nepomysleli. Oficiálně a závazně pro církev může být kánon upraven či problematika, kterou kánon pojednává, může být upřesněna jedině dalším platným a všeobecně uznaným církevním sněmem. Nevím, jestli potřebujeme nová kanonická ustanovení o ženách, když máme ta původní. Způsob, jakým br. Jan otázku diakonis nahlíží (a předpokládám, že tlumočí názory nebo alespoň ducha kruhů kolem ženské otázky), vzbuzuje pochybnost, zda tu opravdu jde o obnovení staré tradice diákonek, nebo (a tak to vypadá a prosvítá mezi řádky) se tu jedná spíše o tlak na vytvoření zcela nové funkce nových diákonek, nového pojetí jejich služby, která bude mít s tou původní službou společný jen ten název.
Vraťme se v této souvislosti ještě k větě Vassy Larin, k symptomatické větě, která je dnes obvyklým výrazem nepravoslavného postoje vůči posvátným pravidlům svatých Otců: „V církvi se povolání žen stále řídí kanonickými texty napsanými muži před více než tisíciletím.“ Snaha zlehčit význam kanonických pravidel tím, že je prý „napsali muži“, mi připadá - ať mi to Vassa odpustí - opravdu hodně mělká a ignorující působení Svatého Ducha na sněmech i v průběhu života Církve (obdobnými výroky, jako přinesla Vassa, se obvykle vyjadřuje jakási ženská vzpoura: co mají muži co mluvit do ženské problematiky!, a nakonec to skončilo až u takových invektiv, jako - proč se mají muži vyjadřovat k potratům, když je to věc ženského těla, které patří ženě a ne muži). A dále se musím ohradit k druhé části věty od Vassy a ptám se: kdo pravoslavný může relativizovat pravidla svatých všeobecných sněmů poukazem na skutečnost, že byly napsány před více než tisíci lety? Ať tedy takto smýšlející nezůstávají v půlce cesty a rovnou prohlásí: K čemu je nám Evangelium, které bylo napsáno před dvěma tisíciletími (a ještě ke všemu je sepsali muži)?, k čemu jsou apoštolské listy v Bibli, když je psali muži a navíc v úplně jiné době?, a k čemu je dnešnímu člověku Desatero a Starý zákon, který byl napsán v zaostalém patriarchálním prostředí ještě dříve?! A jsme u protestantů.
Odkazy na dva weby:
Odpověď dívkám a ženám na otázku: proč pravoslavná církev nepřipouští možnost vysvětit ženu na kněze
Ženské kněžství
Administrátor
--- 16. 10. 2023
O bohorodičném svátku „Pokrov“
Záštita přesv. Bohorodice
 |
Nepřátelská vojska barbarů byla všude kolem, ti, kteří nebyli vojáci, se shromáždili v chrámech a prosili Boží milosrdenství o pomoc a záchranu vznešené byzantské civilizace před barbary ze severu. Lidé byli zoufalí a všechny své naděje upínali k naději na zásah shůry.
Ne jinak tomu bylo ve Vlachernském chrámu (zbudován v r. 450 poblíž posvátného bohorodičného pramene), což byl jeden z chrámů císařských, byly zde uloženy vzácné relikvie a děly se zde zázraky; viz např. svědectví o tzv. „každotýdenním či obvyklém zázraku“, od r. 511 (je o tom zpráva v článku Vlachernský chrám Matky Boží v Konstantinopoli v Eparchiální ročence Olomoucko-brněnské eparchie 2023, str. 130 - v PDF). Byly zde opatrovány: říza přesv. Bohorodice (z Palestiny v r. 473), její pás a pokrývka hlavy. Také zde byla ikona Matky Boží Vlachernské (přivezena roku 439 z Jeruzaléma císařovnou Eudokií; zhotovená na dřevěné desce a ozdobená stříbrem a zlatem). Podle tradice je to jedna z ikon namalovaných evangelistou sv. Lukášem, ale spíše se to myslí tak, že byla učiněna podle vzoru Lukášovy ikony - byla zhotovena z vosku spojeného s popelem křesťanských mučedníků zabitých v 4.-5. století. Není zcela jasné, zda se „každotýdenní zázrak“ konal nad touto ikonou nebo nad jinou ikonou, která byla zhotovena jako mozaika. Vlachernská ikona přestála sto let zazděná na Athosu (mon. Pantokrator) zázrakem epochu ikonoborectví, a pak ji ukrývali v době křižáků, posléze se nakonec dostala do Moskvy (r. 1653), kde se stala uctívanou přímluvkyní proti nepřátelským nájezdům, pak však její uctívání na Rusi upadalo a v době napoleonských válek ji ani neevakuovali z Moskvy a po válce byla nalezena poškozená. Skončila v ruském muzeu. Pavel Aleppský, který navštívil Moskvu v roce 1655, o ní napsal: „K velkému překvapení pozorovatele ikona není namalována barvami, ale jakoby tělesně nebo zobrazena tmelem, neboť části jejího těla silně vystupují z povrchu desky a vzbuzují úctu... Je to, jako by byla ztělesněná.“
* * *
Byla neděle 1. října r. 910 za panování císaře Lva VI. Moudrého. Probíhala bohoslužba všenočního bdění a byl zde přítomen i blažený Andrej (pozoruhodná osoba, vyznačující se tak nesmírně přísnou a k sobě nelítostnou askezí, že byl dokonce za svého života vytržen do ráje a viděl rajské stromy a jejich ovoce a další výjevy nebeské reality). Právě on uviděl ve vzduchu kráčející Matku Boží, kolem ní záři světla nebeského a obklopenou anděly a svatými. Její doprovod vedl sv. Jan Křtitel a sv. apoštol Jan Teolog. Panna Marie vyšla z oltářní části (tam, kde zřejmě byla mozaiková ikona každotýdenního zázraku) a ubírala se vzduchem nad shromážděný lid. Se slzami se nebeská Královna v kleče modlila za křesťany a posléze sňala pokrývku hlavy, aby ji rozprostřela nad modlícími se lidmi v chrámu a chránila je tak před nepřáteli viditelnými i neviditelnými. Tato pokrývka zářila v jejích rukách víc než slunce. V jejích rukách se stala tak velikou, že pokrývala celý pravoslavný svět.
Sv. Andrej zřel toto vidění a otázal se svého učedníka blaž. Epifánije: „Vidíš, bratře, Královnu a Paní, jak se modlí za celý svět?“ Epifánij odvětil: „Vidím, svatý otče, a žasnu.“ Nejblahoslavenější Panna Marie prosila svého Syna Ježíše Krista, aby přijal modlitby všech lidí, kteří vzývají Jeho přesvaté Jméno a utíkají se k jejím přímluvám: „Králi nebes, přijmi každého, kdo se k tobě modlí a volá si na pomoc mé jméno, ať neodejde od mé tváře s prázdnou a nevyslyšen.“ Oba asketové dlouho hleděli na zjevení, viděli rozprostřenou záštitu nad lidmi, a světlo, které bylo jako vzplanutí blesku. Poté, co přesvatá Matka zmizela, ztratila se lidským očím i záštita, ale zanechala po sobě blahodať, která tam pak přebývala.
V tu samou noc se nepřátelé rozprchli. Nebylo to poprvé, kdy Matka Boží zachránila Město. Dříve totiž v r. 626 nesli Vlachernskou ikonu Bohorodice (přivezenou z Jerusalema) kolem hradeb a Město tím bylo zachráněno z obležení Avarů (vyděsilo je prý vidění vzácně oděné ženy kráčející po hradbách (v té době se rozšířilo zpívání akathistu). Byzantské vítězství během arabského obléhání v letech 717-718 bylo rovněž připisováno ochraně Matce Boží Vlachernské. Ponoření její řízy, která byla ve Vlachernách také opatrována, do vod mořských zahnalo na útěk loďstvo Skitů, trochu později Hagarény, v r. 866 (860?) zachránila přesv. Bohorodice Byzantince před útokem jiných ruských pohanů vedených Askoldem a Direm s jejich vojskem. V roce 926 během války proti Simeonovi Bulharskému pomohla síla relikvií Bohorodice také přesvědčit bulharského cara, aby raději vyjednával s Byzantinci, než aby zaútočil na město.
Za povšimnutí stojí, že se přesv. Bohorodice nezjevila ani patriarchovi, ani žádnému jinému z přítomných biskupů, ani císaři, ani mnichu, ale všemi opovrhovanému jurodivému, jehož se slušní lidé štítili. Když sv. Andrej, oblečen jen do hadrů, jednou v zimě chodil po městě a hledal, kde by se mohl za mrazu trochu ohřát a přečkat noc, všichni se od něj odvrátili, ani do chléva ho nikdo nevpustil. A tak se usadil v nějakém koutě města, kde se choulili toulaví psi. Andrej si zalezl pod psy a snažil se je přitáhnou na sebe, aby ho trošku zahřáli, ale i psi od něho utekli.
* * *
Ve Vlachernách chránili památku na toto zjevení. V 14. století tam poutník Alexandr viděl ikonu, zobrazující tuto událost tak, jak ji viděl sv. Andrej. V řecké církvi však nebyl této události věnován zvláštní svátek (až do nedávna). Na Rusi byl svátek Záštity (Pokrovu) ustanoven v 12. století. V té samé době se začaly objevovat chrámy zasvěcené tomuto svátku. Viz např. celosvětově uznávaný památník pozoruhodné architektury - chrám zvaný „Pokrov na Nerli“ (zbudovaný v r. 1165 knížetem Andrejem Bogoljubskim, který byl možná také iniciátorem ustanovení tohoto svátku). Někteří však tvrdí, že i v Byzanci byla tato událost slavená, a to v rámci svátku sv. Romana Sladkopěvce (6. stol.), který čtyři století před tím skládal písně k uctívání Matky Boží a možná i akathist; sv. Roman dostal od Bohorodice dar zpívat a skládat posv. hymny. Každopádně je sv. Roman Sladkopěvec na ikonách Záštity často zobrazován na ambonu chrámu.
Zajímavá je otázka, proč byla památka této události tak vroucně a velkolepě přijata u severních Slovanů, když je to vlastně oslava přemožení vojska jejich předků, kdežto v Byzanci zůstala jen památeční událostí a nestala se svátkem. Odpověď asi není tak složitá. V Byzanci už měli s pomocí od přesv. Bohorodice tisícileté zkušenosti. A tato událost byla jen jednou v řadě - jedním z mnoha zázraků Matky Boží. Na severu, kde v Kyjevě přijali dávní Rusové v r. 988, v dobách knížete Vladimíra křest, postupovalo pokřesťanštění jen velice pomalu. Lid byl hrubý, zatemněný, a proto dokázal jen obtížně a velice pomalu přijímat a osvojovat si tak ušlechtilý dar, který od Byzance, tehdejšího vrcholu civilizace a vzdělanosti, obdržel (ve světle současné války vidíme, že si jej vlastně nikdy plně neosvojil). Zázrak, který se stal ve Vlachernách a kterým je zároveň ukázána starostlivost a ochrana přesv. Bohorodice, její péče o své duchovní děti, působil na tyto Slovany velice silně. Bylo to pro Rusy, kteří ještě byli v křesťanství jako děti, jedno z prvních zjevení moci a milosti Matky Boží. Proto si památku na Vlacherny tak zamilovali a vyvýšili ji jako svátek, podobný svou slavnostností svátkům z Dvanáctera.
* * *
Jak už jsem zmínil, Bohorodice pečuje o své duchovní děti mateřskou láskou. Co to znamená v tomto kontextu být jejím dítětem?, aby i o nás řekla (jak to jednou pronesla, když se spolu s dvěma apoštoly zjevila jednomu asketovi): „Tento je našeho rodu.“ Především musíme být jedné krve s jejím Synem. To znamená víru, vést bohulibý život a přijímat svaté Tajiny. A podobně jako děti mají vlastnosti svých rodičů, náleží i nám neumdlévající snaha osvojit si vlastnosti, jimiž oplývala přesvatá Panna Maria. Podle dávných památek to byly hlavně: pokora, čistota a mírnost.
Přesvatá Bohorodice se za svého života s nikým nehádala, nikoho nepřesvědčovala, komu mohla, pomohla. Nikdy nepromlouvala na veřejnosti jménem Církve ani jménem svým. Podle zjevení sv. Siluánovi Athonskému ji nikdy ani nenapadla zlá či nečistá myšlenka (komu to připadá nevěrohodné, toho ať poučí svatí Otcové a starci, kteří říkají, že dlouhodobým a všemi silami vedeným bojem za očištění srdce je možno dosáhnout, aby mu Bohorodice udělila podobný dar). Její mírnost odzbrojovala nepřátele, nikdo z židů si nedovolil se na ni osopit, urazit ji, či na ni vztáhnout ruce (vyjma jediného případu, který se však stal při jejím pohřbu a byl ihned potrestán andělem), hrubí římští vojáci se neodvážili se jí dotknout, neboť byli odraženi její mírností.
Do jaké míry jsme dětmi naší nebeské Matky a jak hojná je její záštita nad námi, rozhodujeme sami. Snažíme se získat něco z jejích vlastností, alespoň vzdáleně se jí svým myšlením i chováním připodobnit?
Administrátor
--- 24. 9. 2023
Příspěvek do diskuse nad článkem o ženské otázce
Jedním z témat, které dnes stále častěji zaznívají v pravoslavném prostředí, je role žen v církvi. Debatuje se o něm v odborných teologických kruzích, ale řeší se i na „nejnižší“ úrovni každodenního fungování farností. Tématu se dotýká i glosa pravoslavné teoložky, sestry Vassy Larin, jejíž překlad byl uveřejněn: (text článku viz: Pravoslavné zprávy)
Představit si život církve bez služby žen je samozřejmě nemožné. Ženy zastávají na farnostech tolik služeb - od zpěvu, přes organizační záležitosti a kvalifikovanou výuku dětí i katechumenů až po krášlení chrámu a přípravu bohoslužeb; ženy u nás studují teologii, věnují se ikonografii atd. atd. Obávám se, že to, kam míří sestra Vassa Larin, je trošku už pronikání světského ducha do církevního myšlení či protestantismus. O tom svědčí věty sestry Vassy: „V církvi se však povolání žen stále řídí kanonickými texty napsanými muži před více než tisíciletím.“ Nebo: „...mluvit o naší dnešní situaci, která vyžaduje nové kanonické formy a normy...“ Není zde cítit pokušení odsunout posvátné kánony někam do starověku jako již neaktuální a překonaná ustanovení? Kanonické normy jsou v dnešní době aplikovány s největší možnou ikonomií (a reálná praxe církevního života je v mnoha místních církvích ještě volnější), ale nemůžeme kánony opustit či přeformulovat tak, aby to vyhovovalo duchovnímu úpadku současné společnosti. Vždyť kánony se zakládají na biblickém svědectví, na působení Svatého Ducha na sněmech i na myšlení svatých Otců a na posvátné tradici církve - jsou dnes stejně jako kdysi - jedním z kritérií pravoslavnosti.
Autorka textu pokračuje: „...měly bychom přestat mluvit a svědčit o svém novém povolání?“ Na podporu svých tezí uvádí však příklady žen z dob úsvitu křesťanství a přechází mlčením, že dnes není ženám nic z toho upíráno, ba navíc jsou ženy volány do mnoha dalších služeb. To, co tenkrát ženy konaly pro církev, mohou i dnes a žádná kanonická norma jim v tom nebrání. Tedy, jaké „nové povolání“? Ženy jsou už dávno vtahovány do celého spektra účasti na církevním životě. Copak je církevní život záležitostí výlučně mužů? Církev přece není jako některé krajní verze islámu, kde jsou ženy zavřené doma a ven chodí jedině v doprovodu muže a se zakrytým obličejem. Ani nejsme v Rusku, kde se hlásá, jak má vypadat správná tradiční Ruska: děti, kuchyně, chrám (tím chrámem se myslí mlčet, stát, stavět svíce a případně uklízet - nanejvýš zpívat soprán z partu Rachmaninova; možná ještě prodávat svíčky a vybírat peníze za zápisky).Ano, přiznejme, že byla zrušena služba diákonek (lépe řečeno nikdy vlastně zrušena nebyla, ale přestala se používat). Důvod je prostý: sociální změny. Dříve by bylo v mnoha případech skandální či nepřijatelné, kdyby za nemocnou křesťankou chodil kněz (muž), nebo vyučoval ženu v soukromí či pomáhal ženě při křtu apod., a proto církev zřídila službu diákonek, které se o tyto věci staraly. Tím církev, která tenkrát ještě velice dbala na to, aby byla morálním vzorem pro okolní společnost, předcházela pohoršení. Dále měly diákonky za úkol starat se o pořádek v ženských odděleních chrámu (při bohoslužbách stáli muži a ženy odděleně, což se i dnes částečně dodržuje). Nutno dodat, že akt ustanovení diákonek nebyl v žádném případě diákonským svěcením, jak je tomu u diákonů, a diákonky se nepodílely na kněžské službě při liturgii. Později byla tato služba zrušena, protože se změnily společenské normy (vlivem působení křesťanství), společenský status žen se povýšil, a proto už nebyly diákonky zapotřebí (jejich úlohu při ženských křtech převzaly kmotry).
Po čem tedy autorka vlastně volá? Nejedná se spíše o zavádění či protlačení současných sociálních změn (viz sestrou Vassou zmiňované „ženy premiérky“ či ženy ve „vedoucích a řídících funkcích“) do církve, což by v podtextu mělo vést k ženskému kněžství a biskupství?
To je cesta, kterou dávno prošlapali protestanté, - nejdřív se zbavili tradice a kánonů, a pak i autority Písma svatého.
Administrátor
--- 16. 9. 2023
Podzimní svátek naší místní církve
Velký světec místního Pravoslaví, vladyka mučedník Gorazd
4. září je den narozenin svt. muč. Gorazda pro život věčný. V různých vzpomínkách pamětníků a oslavných článcích se vyzdvihují jeho mimořádné kvality v tom či onom ohledu jeho činnosti a projevu: vzdělanost, lidská úroveň, pravdivost, organizační schopnosti, vytrvalost a cílevědomost, spisovatelské kvality, vědecká práce, lidskost a pastýřské působení, trpělivost a soucit, řečnictví a argumentační nadání, hudební vzdělání a další talenty atd. Pokud mohu připojit to, co mě osobně zaujalo na tak všestranně obdařené osobnosti, pak bych připojil: láska a sebeoběť, které přinášel Bohu i lidem po celé své kněžské působení.
Dnes bych se rád zamyslel nad odkazem vladyky Gorazda. Stále slyšíme volání po tom, jak je potřeba pokračovat v díle vladyky Gorazda, následovat jeho odkaz. 40 let to poslouchám stále znovu a znovu. Leč nevím o tom, že by se někdo pokoušel v širším měřítku rozebírat otázku: Jak by nás hodnotil svatý vladyka? Jak nás vidí s nebeské výše? A tak jsem se rozhodl začít toto téma promýšlet. Jaké vysvědčení by nám dal sv. Gorazd za tu dobu, co žijeme ve svobodě, tedy za to, co u nás dělo posledních 33 let?
K pokusu o toto zhodnocení mě přiměla moje osobní zkušenost. Zatím jsme ještě nedospěli ani k takové elementární reflexi, abychom si vyjasnili, co pojem „odkaz vladyky Gorazda“ vlastně znamená. Vzývání vladykova odkazu se stalo v naší místní církvi obligátní slovní figurou, která je pro naše pravoslaví typická. Náplň této figury je dílem libovolná (vejde se do toho skoro cokoliv) nebo je nulová. Stalo se z toho dílem klišé a dílem nepochopení či deformace vladykových misijních myšlenek. Co si po těch letech myslet o takových výzvách, které skoro nikdo nemyslí vážně? Odpovíme si citací klasika: „-Co to čtete, princi? -Slova, slova, slova...“
* * *
Tak tedy, jak by asi hodnotil současný stav naší církve vladyka Gorazd?
Od starší generace duchovních jsem slýchával, že vladyka Gorazd je vzor a základ našeho díla v tomto národě. Jenže stačilo půl století k tomu, aby naše církev začala chápat Gorazdův odkaz a příklad tak povrchně! Všichni sice hovoříme o svatém vladykovi s úctou, ale jak si vykládáme jeho cestu budování místního pravoslaví? Jak často se setkáme s tím, že stejně jako odkaz sv. Cyrila a Metoděje, tak i odkaz sv. Gorazda vnímáme jako muzeum. Čili jako udržování všelijakých prozatímních pomůcek, oprašování exponátů, již se dotkla ruka světcova, restaurování reliktů, jako umělé udržování dobových nouzových liturgických útvarů, které už nekorespondují s potřebami současnosti. Mám na mysli např. tzv. Gorazdův sborník modliteb a zpěvů, který před stoletím sestavil a vydal vladyka Gorazd jako „prozatímní pomůcku“ (jak sám neopomněl zdůraznit), která měla být prahem na začátku cesty a měla uvádět jeho duchovenstvo a věřící do liturgických pravoslavných forem. Sám vladyka se na začátku druhé světové války vyjádřil v tom smyslu, že už za deset let bude tato přechodná pomůcka vyřazena z používání. Místo toho po druhé světové válce vyšla v druhém vydání. I se všemi chybami, omyly a jinými nedostatky, kterým se při přípravě Sborníku na počátku 30. let buď nebylo možno vyvarovat kvůli nedostatku času a sil, nebo byly nutnou daní za krácení, při kterém musely být určité typy bohoslužeb „ořezány až na kost“ - tj. skoro ke ztrátě podstatné části obsahu a smyslu.
Protože liturgie je osou života církve, věnoval bych rád této části dnešního zamyšlení více prostoru.
Možná bychom měli otevřít otázku, proč se vlastně vladyka k těmto přechodným formám uchýlil. Jsou to samozřejmě především důvody pedagogické, výchovné, protože byly určeny pro bývalé katolíky přestupující do pravoslavné církve, a vzdálenost mezi katolickým ritem a pravoslavnou liturgií jim připadala značná. Vladyka Gorazd v postavení vůdce tohoto zástupu neměl jednoduchou úlohu. Obrovská část věřících si přestoupení do pravoslavné církve interpretovala jako: zrušení latiny v chrámu a kněžského celibátu a rozloučení se s římským papežem. Pro tyto věřící bylo nejdůležitější, aby si v chrámu pěkně česky zazpívali a netrvalo to moc dlouho.
Když se vladyka Gorazd rozhodl postoupit o krůček dál a zavést v českých chrámech východní pravoslavnou liturgii sv. Jana Zlatoústého, tvrdě narazil na odpor věřících a bohužel i odpor části duchovenstva. Odpor byl i proti ikonostasu, proti uctívání ikon atd. Pomalu a s velikým úsilím se vladykovi dařilo překonat tento odpor - a někdy měl více práce se svými duchovními než s věřícími. Někteří duchovní ho stále přesvědčovali, že to nejde a že to věřící nepřijmou a že je to moc složité a že to není potřeba. Za takové situace sv. Gorazd oprávněně psal v předmluvě svého Sborníku o svých obavách, že i přes všechna zkrácení a zjednodušení bude jeho Sborník některým připadat ještě jako příliš složitý. Vladyka musel sám jezdit po farnostech a učit věřící zpívat bohoslužebné nápěvy, postup liturgie a práci se Sborníkem, protože s všemi duchovními nemohl tak úplně počítat.
Stejně jako tenkrát, tak i dnes jsou v tomto nikoliv věřící, ale spíše my duchovní brzdou dalšího budování a pokračování po cestě načrtnuté vladykou Gorazdem. Setkáváme se s tím pravidelně, když se zjeví, že jsme se naučili jen tu nejjednodušší variantu služby, a nic dalšího se nám učit nechce. Vytváří se tím atmosféra stagnace a zpozdilosti v církevním životě, protože věřící odříznutí od liturgické plnosti nejsou poučováni a vzděláváni v pravoslavné duchovnosti, v níž nás bohoslužby skrze bohoslužebné hymny průběžně vyučují a vedou.
* * *
Těm, kteří nechápou význam liturgie, budou tyto řádky připadat jako nějaké formalistické hádání se o obřad ve stylu scholastických problémů středověkého západu, který dokázal vášnivě řešit takové problémy jako: „Kolik ďáblů (andělů) se vejde na špičku jehly“. Chápou liturgický život církve jako cosi odděleného od víry a spirituality. Někteří vnímají liturgii jako nějaký „program schůze“. To je strašné nedorozumění či protestantismus. Stačí se podívat, jak milují liturgii naši svatí a ti, kteří uspěli v duchovním životě. Takoví současní modlitebníci, jako byl např. Josef Hesychasta, si neuměli představit den bez liturgie. Při liturgii na nás dýchá Duch Svatý a není to jedno, jaký obřad používáme. Ty staré liturgické formy, které dodnes používáme, jsou záznamem praxe prvotní církve a jejich redakci prováděli svatí lidé. Jsou posvěcené tisíciletím používáním a toto posvěcení přechází i na nás.
Liturgie nemá jen význam mystický, ale také morální a didaktický. Text liturgie je prakticky poskládán z citací Písma a hymnů zjevených skrze svaté lidi. Posvátné hymny nás stále učí, oslovují nás, inspirují a povznášejí. Vedou nás a utvářejí náš způsob myšlení. Bohatství liturgické hymnografie má pro život Církve zásadní význam - zvláště z dlouhodobého hlediska a v misijním prostředí.
Když si uvědomíme, jak význam připisoval liturgii sv. Gorazd, snadno uznáme, že za lpění na jeho Sborníku, tj. na jím sestaveném úvodu do pravoslavné liturgie, čímž vyjadřujeme své trvání na tom, že jsme jako ti Gorazdovi bývalí katolíci, kteří mají o pravoslaví ještě jen velice povrchní představy, by nám na vysvědčení napsal čtyřku, možná pětku.
* * *
Západ používá takové racionální pojmy, jako jsou platnost či neplatnost bohoslužby - z takového způsobu uvažování vznikla např. praxe křtít třeba jen třemi kapkami vody, které jsou „nutné a postačující“. Tento způsob smýšlení proniká v dobách úpadku i do pravoslavné církve. Naproti tomu pravoslavné myšlení raději hovoří o plnosti či neplnosti (proto se u nás křtí ponořením). Každý duchovní pastýř by se měl snažit otevírat svým věřícím přístup k plnosti všech duchovních darů udělovaných mj. skrze plnost pravoslavných liturgických forem. Odepírat věřícím účast na plnosti (ať už liturgické, či věroučné nebo spirituální) není pastýřské.
Věřící i duchovenstvo má myšlení stále pokřivené racionalismem, a proto se ptá jen: je to platné nebo ne? Místo toho bychom však měli všichni žíznit po plnosti a nespokojit se s ničím menším. To není o délce bohoslužeb, ale o účasti na veškerém užitku, který bohoslužba může dát.
Dám příklad. Jaké poučení o obsahu velkého svátku mohou získat věřící ze služby podle Gorazdova sborníku, když jediné, co se týká daného svátku a co mohou zaslechnout (dávají-li bedlivý pozor), je kratičký tropar? Kondaky ve Sborníku nejsou a z večerních stichir, které obsahují oslavu a výklad svátku (a které se mohou znovu přečíst před svatým přijímáním), zbylo ve Sborníku jen pár; u památek svatých je to kromě obecného troparu nula.
Uvědomoval si to vladyka Gorazd? Ovšemže ano. Sám vladyka v roce 1933 píše, že k vydání obsáhlejší liturgické pomůcky zatím nedochází z důvodů metodických (a také finančních a technických). Proto do budoucnosti nepočítal se službou dle Sborníku, ale předpokládal další vrůstání české církve do plnosti pravoslaví, tj., že budou vydány obsáhlejší bohoslužebné texty. Důkazem je nejen jeho dosvědčené prohlášení na začátku války, že do deseti let už nebude nikdo moci vytknout českému pravoslaví nějakou odlišnost od světové pravoslavné praxe. Dalším důkazem je bohoslužebná kniha, ze které svatý vladyka překládal texty hymnů pro Sborník; zesnulý prot. Miroslav Mužík nám o této knize, kterou viděl, referoval s tím, že v ní spatřil rukou vladyky Gorazda zaškrtané další stichiry, které chtěl přeložit a rozšířit jimi Sborník.
* * *
Dnes se už nepotýkáme s problémy, které měl vladyka při převádění věřících z římskokatolického ritu do pravoslaví. Jenže se stále chováme, jako kdybychom žili ve dvacátých letech dvacátého století. To, co vladyka Gorazd přinesl jako progres, my jsme obrátili v úpadek. Bohužel si nějak neuvědomujeme, že modlitba Církve začíná a končí svatou liturgií a potažmo dalšími bohoslužbami. Osou církevního duchovního života je chrám (tuhle formulku si pamatuji ze školy). Kněz, který tam věřící jednou týdně přivítá a za hodinku se už s nimi loučí, sklidí potlesk, podobně jako lékař, který nežádá po svých obézních pacientech cvičení a dietu. Pak se nedivme, že výsledkem je oslabení modlitebního života církve a nedostatečné duchovní vzdělávání věřících. A za tím jdou další projevy tohoto úpadku - věřící ochabují v duchovním životě (dokladů k tomuto tvrzení vidíme kolem sebe v církvi přehršel).A tam, kde není osobní energie investována do duchovního zápasu s vášněmi a hříchy, přebývá a může škodit člověku. Může dokonce poškozovat církev. Takové věřící, kteří přetékají neinvestovanou duševní energií, více zajímá svět či různé cizí duchovní nauky; mají-li rádi církev, vrhají se na církevní politiku, řeší se pak, jestli se dodržuje ústava, v církvi není klid, stále se něco někomu nelíbí; žádná malichernost nebo podružnost není tak malá, aby se nad tím nedal zinscenovat povyk; ve finále si pak věřící neváží ani bohoslužeb ani církve ani všeho, co se jim dává v církvi, v níž vidí nakonec už spíše spolek a na její život hledí jako na spolkaření. (Velká část problémů našeho církevního společenství má kořeny v nedostatcích místního liturgického života.)
V tak důležité oblasti církevního života, jako je bohoslužba, jsme ustrnuli, zamrzli v Gorazdově době, nenaplnili jsme jeho naděje na další růst, a proto si asi nezasloužíme jinou známku než čtyřku či rovnou pětku.
* * *
Když jsme připomněli palčivý a přetrvávající nedostatek v našem liturgickém životě, nyní připomeneme, že jsou tu i dobré věci. Především vděčíme svatému vladykovi za samotnou existenci české pravoslavné církve a českého Pravoslaví. To není nic samozřejmého. Nebýt zápasu vladyky Gorazda, dávno by to zde ovládli Rusové, kteří mají tendenci dělat si monopol na pravoslaví, kamkoliv přijdou. To, že dnes není místní pravoslaví ve službách imperiální rozpínavosti Ruska a že nemusí pod hrozbou sankcí podporovat Putina a že všichni zdejší duchovní nespadají pod patriarchu Kyrilla a my čeští kněží nemusíme pod hrozbou nejtvrdších církevních trestů schvalovat ruské válečné vraždění, je z velké části zásluhou vladyky Gorazda, který už ve své době odkázal Rusy, soustavně útočící na pravoslavné Čechy, do patřičných mezí. V těchto ohledech mu jeho duchovenstvo dobře rozumělo a činilo vše proto, aby česká pravoslavná církev udržela svoji naprostou nezávislost na Rusech.
Za udržení nezávislosti na Rusku by nám vladyka Gorazd napsal na vysvědčení tak dvojku až trojku (vzhledem k tomu, že jsme si do Karlových Var nechali nasadit zastupitelství ruské církve a s nezávislostí na Moskvě si někteří naši vladykové docela povážlivě zahrávají). Kdybychom stáli o jedničku za věrnost vladykovi Gorazdovi, karlovarské zastupitelství, zřízené pod taktovkou bolševické totality a skrze intriky KGB a StB, bychom ihned museli zrušit, i kdyby se kvůli v Moskvě třeba stavěli na hlavu.
A jaké další kroky se podařilo učinit na cestě vytyčené svatým vladykou? O pražské eparchii už psát nebudu. Obrátím zrak k naší Moravě. Současná církevní situace v olomoucko-brněnské eparchii se s příchodem vikárního biskupa konečně otevřela některým impulzům k navázání na Gorazdovo budovatelské dílo. V duchu této tradice jsme otevřeli naši eparchii ukrajinským věřícím způsobem, jakým by zřejmě zareagoval i náš mučedník. Tj. snažíme se zachovat bilingvní prostředí v bohoslužbě a český jazyk v běžné církevní komunikaci, aby Češi vždy vnímali, že jsou v české církvi. Většina duchovních je českého původu nebo češtinu ovládá. Věřím, že v duchu naší tradice na žádné naší farnosti čeština při bohoslužbě nechybí. Takže můžeme soudit, že i v tomto předmětu bychom si mohli od svatého vladyky vysloužit dvojku.
Další téma. Myslím, že (alespoň na Moravě) pokračuje Gorazdovo dílo utváření místní podoby pravoslaví, protože je zde otevřenost vůči jiným národním tradicím, které se v rámci českého kulturního prostředí a cítění zde funkčně mísí, reagují spolu a vzniká tím postupně nová pravoslavná forma. Už od dob vladyky Kryštofa je moravské pravoslaví otevřeno zvláště řeckým bohoslužebným zvyklostem, které jsou na cestě dosahování plnosti liturgického života pro Čechy jednoznačně nejvhodnější, protože je to čistý a prvotní pramen pravoslavné autenticity (na rozdíl od slovanských, spíše folklórních, tradic či západního, scholastikou ovlivněného, liturgického bohosloví na Rusi apod.) Navíc Čechům vyhovuje, že zatímco ruské liturgické myšlení lpí na všech, dnes zcela nefunkčních přílepcích a středověkých dávno neaktuálních doplňcích a odumřelých větvích, tak naproti tomu řecké pravoslaví podvědomě pamatuje na byzantské rozdělení farního a monastýrského typikonu a reflektuje realitu na farnostech, resp. nemá problém uznat, že na farnosti se nemusí sloužit jako v monastýru. Tudíž je schopno pro farnosti vyvíjet formy smysluplně, při zachování autentického ducha, kratší bohoslužby pro potřeby našich farností.Ano, liturgická teologie zná řadu možností, jak upravit liturgii pro potřebu farností a to tak, aby to bylo v souladu se světovou pravoslavnou tradicí (např. proč má kněz volat na katechumeny, aby odešli, když v chrámu žádní katechumeni nestojí? atd. V duchu východní liturgie je dbát na to, aby vše, z čeho se skládá, bylo funkční). To je další námět k vývoji Sborníku vladyky Gorazda, který bohužel zvláštnosti řecké služby nemohl znát a navíc se obával fanatismu zdejší Rusů, kteří by zavedení řeckého pojetí liturgie ihned skandalizovali. I svou kulturní úrovní je nám řecký svět bližší než ruský. Přece jen kolébkou západní kultury je Řecko...
K tomu bych rád poznamenal, že toto dílo, které je skutečným rozvíjením Gorazdova odkazu, není (bohužel) samozřejmost, a zde Moravě pokračuje díky otevřenosti a vzdělanosti vladyky Izaiáše, který má rozhled v tom, jak se slouží ve světě, a chápe českou potřebu nechat volnost českému pravoslaví k hledání cest vývoje.
Pokud bychom měli pohovořit o hudební stránce našich bohoslužeb, vladyka Gorazd z důvodů očividně počátečnicky misijních volil cestu největší prostoty a zjednodušil některé nápěvy ruské, jiné sám složil. Tak připravil osm nápěvů a každý z nich se používá na všechny liturgické hymny v průběhu liturgie - podle čísla hlasu na danou neděli. Škoda, že se střídání těchto nápěvů týká i neproměnlivých částí bohoslužeb. Liturgie zpívaná celá od začátku až do konce na stále se opakující jednu prostinkou melodii totiž činí dnes problémy nově přicházejícím věřícím, kterým to připadá až příliš primitivní. Toto schéma liturgického zpěvu by už mělo být konečně opuštěno a nápěvy by se při liturgii měly alespoň střídat (jak to prosazovali i někteří starší duchovní, viz např. Zpěvníček pravoslavné rodiny od prot. Šimka). V současnosti je střídání Gorazdových nápěvů v rámci jedné liturgie zachyceno v českém liturgickém zpěvníku Angelár (zde) (v němž jsou napraveny některé neduhy Šimkova zpěvníčku, které tehdejší duchovní kritizovali; např. transpozice nápěvů).
Vladykovi Gorazdovi se líbily liturgické nápěvy srbské, pro jejich náročnost je však nemohl k zahájení pravoslavné misie u nás použít. Možná, že by po válce s jejich zavedením začal experimentovat. Na těchto liturgických nápěvech je pro nás zajímavé, že se v nich odráží dědictví byzantské liturgické hudby (některé nápěvy zní jako srbsky zpívaná řecká liturgie). Dříve či později se budou muset alespoň některé farnosti (zřejmě ne všechny) vydat cestou přibližování k dědictví Byzance. Je to jediná cesta vedoucí od pobožných písniček k modlitebnímu zpěvu, jakožto zpřístupnění ducha hesychasmu věřícím na farnostech. Cesta k tomu může vést staroruský tzv. „znamennyj razpěv“, což je odnož jednoduché farní byzantské kultury a duchovní dědictví, kterého se Rusko ve staletích úpadku zřeklo, resp. ho zakázalo a zavedlo v chrámech italskou operu. Minulou neděli experimentovali s byzantským zpěvem v olomoucké katedrále (video). Něco lze najít i na této stránce se zpěvy k Angelárovi a více českých zpěvů, které odrážejí tento směr vývoje, je na stránce zpěvů k večerní bohoslužbě.
Myslím si, že by tento vývoj měl možná probíhat rychleji, ale chápu, že hledání celoeparchiálního konsenzu chce čas. I tak myslím, že by nás za jakýkoliv posun vpřed k českým plnějším a autentičtějším liturgickým formám vladyka Gorazd pochválil.
* * *
Věřím, že by považoval za úspěch i další prvky našeho eparchiálního života. V duchu vladyky Gorazda se např. rozvinulo konání eparchiálních poutí na místní posvátná místa či do chrámů spojených s památkou našich svatých (Hrubá Vrbka, Mikulčice, Vilémov, Olomouc, Brno, Znojmo). To je jednoznačně pokrok na cestě vytčené sv. Gorazdem. Vladykův záměr vytvářet komunikaci mezi farnostmi a budovat celoeparchiální společenství, aby se věřící vzájemně znali nejen v rámci jedné farnosti, ale i mezi farnostmi, se rozvíjí nejen poutěmi, ale i publikační činností. Zprávami a fotografiemi z farních událostí a slavení církevních svátků zveřejňovanými na naší eparchiální internetové stránce (zde se předávají informace z farností, vytváří se komunikace a lidé i duchovní z farností mají možnost pocítit, že nejsou jen izolovaným ostrůvkem, ale jsou součástí širšího společenství). Drtivá většina našich současných duchovních to pochopila. Bez vnitřní církevní komunikace prostřednictvím eparchiálního Věstníku si nelze Gorazdovu práci na budování eparchie ani představit. Už ve své době se svatý vladyka přesvědčil, že jakmile se nějaká farnost začne uzavírat do sebe, izolovat se od ostatních, je to projev vážné nemoci na farnosti a škodí to nejen farnosti, kterou to může poškodit či obrátit v sektu, ale celé eparchii.
Vychází eparchiální časopis Sůl země, kalendářní ročenka a knížky od různých autorů. Za našeho současného eparchiálního episkopátu se konečně po 25 letech svobodného života začala soustavně vydávat literatura (vydavatelem je Eparchiální rada olomoucko-brněnské eparchie). Připravuje se redigované vydání Gorazdova katechismu. To vše je jednoznačné naplňování odkazu vladyky Gorazda.
Konají se mnohé akce, koncerty, výstavy. Nyní bude proběhne ikonografický kurs v Olomouci. V Brně se otevírá Institut (učiliště pro teologické vzdělávání). Jistě, mohlo by toho být ještě více, ale jsme omezeni „lidskými zdroji“ (jak se říká ve světě). A navíc jsme v situaci nikoliv nepodobné té, kterou prožíval vladyka Gorazd, o níž napsal:
Největší zkoušky byly mi připraveny zklamáním se v (některých) lidech... Snáze lze čelit otevřeným nepřátelům... Bylo i mnoho bojů, mám však vědomí, že z mé strany byly to boje obranné proti nebezpečenstvím, jež hrozily započatému dílu hned z té, hned z oné strany; často se stávalo, že bylo nutno současně jednou rukou pracovat a druhou bojovat, jak to činili Israelité, když po návratu ze zajetí znova budovali Jerusalem.
To je dosti výstižná charakteristika i našich posledních deseti let na Moravě. I my jednou rukou pracujeme, kdežto druhou musíme naši eparchii stále bránit, proti těm, kteří jako by neměli nic jiného na starosti, než se snažit moravské eparchii ublížit.
* * *
Pokusil jsem jen na několika tématech zhodnotit, jak se asi líbí svatému vladykovi současný život jím zbudované církve. Byl bych rád, kdyby úvahy na toto téma zaznívaly z různých úst častěji. Vlastně mě k tomuto psaní vyprovokovalo všechno to kolovrátkovité volání po udržování odkazu vladyky Gorazda, které tu už 40 let poslouchám. Připadá mi trapné, že se celkem pravidelně týká jen zcela povrchních věcí a nebo spíše resuscitaci právě těch součástí vladykova díla, které jsou dnes nejproblematičtějšími anomáliemi v celém širém pravoslavném světě a sám vladyka by je jistě zrušil už někdy ve čtyřicátých letech.
Shrnuto: něco se nám daří. Svatý vladyky Gorazd by nás zřejmě propadnout nenechal, ale v tak důležité oblasti církevní života, jakou je liturgie, bychom se už mohli pohnout z místa. Dnes je však především důležité zachovat český charakter našeho místního pravoslaví, co se týče jazyka i co se týče vývoje naší vlastní kultury, formy a tváře pravoslavného života.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1435 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1402 do č. 1405)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.