Ambon
Administrátor
--- 6. 1. 2008
Neděle svatých Otců
Neděle před Narozením Kristovým
1 Kniha rodu Ježíše Krista syna Davidova, syna Abrahamova.
2 Abraham zplodil Izáka. Izák pak zplodil Jákoba. Jákob zplodil Judu a bratří jeho.
3 Judas pak zplodil Fáresa a Záru z Támar. Fáres pak zplodil Ezroma. Ezrom zplodil Arama.
4 Aram pak zplodil Aminadaba. Aminadab pak zplodil Názona. Názon zplodil Salmona.
5 Salmon zplodil Bóza z Raab. A Bóz zplodil Obéda z Rut. Obéd pak zplodil Jesse.
6 Jesse zplodil Davida krále. David pak král zplodil Šalomouna, z té, kteráž někdy byla žena Uriášova.
7 Šalomoun zplodil Roboáma. Roboám zplodil Abiáše. Abiáš zplodil Azu.
8 Aza zplodil Jozafata. Jozafat zplodil Joráma. Jorám zplodil Oziáše.
9 Oziáš pak zplodil Joátama. Joátam pak zplodil Achasa. Achas zplodil Ezechiáše.
10 Ezechiáš pak zplodil Manasesa. A Manases zplodil Amona. Amon pak zplodil Joziáše.
11 Joziáš pak zplodil Jekoniáše a bratří jeho v zajetí Babylonském.
12 A po zajetí Babylonském Jekoniáš zplodil Salatiele. Salatiel pak zplodil Zorobábele.
13 A Zorobábel zplodil Abiuda. Abiud pak zplodil Eliachima. Eliachim zplodil Azora.
14 Azor potom zplodil Sádocha. Sádoch zplodil Achima. Achim pak zplodil Eliuda.
15 Eliud zplodil Eleazara. Eleazar zplodil Mátana. Mátan zplodil Jákoba.
16 Jákob pak zplodil Jozefa, muže Marie, z nížto narodil se JEŽÍŠ, jenž slove Kristus.
17 A tak všech rodů od Abrahama až do Davida bylo rodů čtrnácte. A od Davida až do zajetí Babylonského rodů čtrnácte. A od zajetí Babylonského až do Krista rodů čtrnácte.
18 Jezukristovo pak narození takto se stalo: Když matka jeho Maria snoubena byla Jozefovi, prve než se sešli, nalezena jest těhotná z Ducha svatého.
19 Ale Jozef muž její spravedlivý jsa, a nechtěv jí v lehkost uvésti, chtěl ji tajně propustiti.
20 Když pak on o tom přemyšloval, aj, anděl Páně ve snách ukázal se jemu, řka: Jozefe synu Davidův, neboj se přijíti Marie manželky své; nebo což v ní jest počato, z Ducha svatého jest.
21 Porodíť pak syna, a nazůveš jméno jeho Ježíš; onť zajisté vysvobodí lid svůj od hříchů jejich.
22 Toto pak všecko stalo se, aby se naplnilo, což povědíno bylo ode Pána skrze proroka, řkoucího:
23 Aj, panna těhotná bude, a porodí syna, a nazůveš jméno jeho Emmanuel, jenž se vykládá: S námi Bůh.
24 Procítiv pak Jozef ze sna, učinil, jakož mu přikázal anděl Páně, a přijal manželku svou.
25 Ale nepoznal jí, až i porodila Syna svého prvorozeného, a nazvala jméno jeho Ježíš.
(Matouš 1. kapitola)
Poslední neděli před svátkem Narození Páně se ve všech pravoslavných chrámech čte první kapitola z Matoušova evangelia, kde je vypsána ta dlouhá řada jmen - tělesných předků Spasitelových.
Je to rodokmen Božích vyvolenců, který patří celému lidstvu a potažmo každému z nás. Poslední neděli před svátky Narození Kristova je každý zván aby v nové síle uvědomil lidskou důstojnost. Bůh na počátku stvořil člověka dle svého obrazu a ke své podobě, člověk byl učiněn ke společenství s Bohem - to je cíl a smysl lidské existence - kvůli tomu jsme byli povoláni nebytí v bytí. Nyní jsme dokonce příbuznými s Bohem samotným. Jsme v jeho rodě, jsme v jeho pokolení, jeho lid. Každý z nás se narodil, aby byl králem, aby náležel královském rodu Kristovu.
V postní době před svátkem Narození měl každý z nás nově pochopit svou hříšnost, svoje odpadnutí od Boha, protože Bůh nepřichází spasit spravedlivé ale hříšníky. Tím, že se Bůh stal člověkem, a jeho síla a láska je nepřemožitelná a nic pro Něho není nemožným, pozdvihuje ty, kteří upadli do démonského zajetí. Uvádí je k důstojnosti, kterou člověku dává blahodať.
Dnešní rodopis ukazuje, že Ježíš Kristus nevpadl do dějin lidského pokolení jako meteor. Jeho narození není náhodné, je to prozřetelná Boží milost. Ježíš Kristus je tím, jehož předkové jsou plně lidští. Jeho příchod byl připravován v průběhu všech věků, dokud nepřišla plnost času a dokud se v lidských generacích nenalezla bytost tak čistá, která by se mohla stát příbytkem Božím, do něhož se schoulí předvěčný Bůh, jemuž celý vesmír slouží za podnoží jeho nohou. Přesvatá Panna Marie.
V západních „biblických filmech“ je většinou ukazována postava Panny Marie jakožto co nejobyčejnější dívka. Jenže takových „obyčejných děvčat“ jsou plné lidské dějiny. Jestliže Panna Marie byla vyvolena, aby se stala Boží Matkou, tak asi zase tak obyčejná nebyla, že?
Rodopis Ježíše Krista byl v evangeliích zaznamenán a je slavnostně předčítán při bohoslužbách, abychom si připomínali, že celá historie vyvoleného Božího národa (a vlastně celá historie lidstva od pádu Adama) - a zvláště ode dne, kdy Bůh povolává Abrahama, - je zacílena právě k narození Božího Syna.
Ze samotného rodopisu lze vyvodit, že to není v plném slova smyslu rodokmen Ježíšův. Vždyť soupis předků v této knize rodu vede k Josefovi a Josef nebyl tělesným otcem Ježíšovým, jak se zřetelně píše v evangeliu hned po výčtu jmen předků. Josef však přijal Ježíše za svého syna (což bylo ve starozákonní době důležitější než fyzické otcovství; viz něco podobného např. Mat 22,24) a především - Pán přijímá Josefa a všechny lidi, jejichž jména jsou v knize rodu uvedena, za své předky.
V tom tkví veliká úloha Josefova. Tím, že uposlechl Boží pokyn a přijal těhotnou Marii i dítě, které se z ní narodilo, za své, umožnil Pánu Ježíši, aby On pak přijal za své všechny předky Josefovy a potažmo přijal za své příbuzné všechno lidstvo, které celé pochází z jedněch rodičů.
Ani my nejsme krevními tělesnými potomky Pána Ježíše. Přesto nás nazývá svými příbuznými a svými dětmi. Jsme adoptováni darem Jeho blahodati. Narozením Kristovým jsme všichni vstoupili do příbuzenství s Bohem.
Jména v rodopisu jsou svědectvím, že se Kristus rozhodl přijmout všechny předky spravedlivého Josefa, čili ty, z nichž se nenarodil, leč které pozdvihuje do hodnosti svých předků, předků Mesiáše. V rodokmenu se setkáváme se jmény nejdůstojnějších svatých lidí, kteří ze všeho nejvíce milovali Boha a dobro. Takovými byli Abraham, Isák, Jákob a dal. Jsou tam i jména lidí, o nichž není nic známo. Nezůstavili v historii žádnou zřetelnou stopu - dobrou ani špatnou. Těch je většina. Lidské dějiny jsou plné takových lidí. O celé řadě zde uvedených neznámých lidí nám svaté Písmo neříká nic - kromě jmen.
Ohromující je, že se v rodokmenu Spasitelově setkáváme se jmény lidí, kteří spáchali nejhanebnější těžké hříchy: smilstvo, vraždu a modlářství. Protože však Bůh byl jedinou nadějí a smyslem života, pokračovali - i přes své hříchy - na cestě k Bohu; padali a pokáním zase vstávali - a s nimi kráčíme k Bohu my všichni. A tak začíná Matoušovo evangelium, hned v úvodních slovech rodopisu, jako dobrá zpráva pro všechny lidi. Bůh, který se stal člověkem, i takové hříšníky přijímá jako své příbuzné. Ať pocházíš z jakéhokoliv prostředí a s jakýmikoliv hříchy. Všechny, bez výjimky, Kristus přijímá. Víme přece, že se Kristus nazývá „synem Davidovým“; a to nejen pro Davidovu lásku k Bohu, nejen kvůli jeho mírnosti, leč i proto, že se David nevyvaroval vážných hříchů.
Hoře nám bylo by, kdyby do seznamu předků Kristových započteni byli pouze lidé, jimiž ve víře a čistotě nic nelze vytknout, kdyby náš Bůh byl pouze Bohem Abrahama, Isáka a Jákoba. Cítili bychom pak, že jeho život není naším životem. Avšak není tomu tak! Máme velikou naději.
Před Narozením Páně nám církev o Kristu tak dobře připomíná: byl tělem z našeho těla, byl z nás, bere na sebe hříchy svých předků i hříchy naše. Se slzami lásky a vděčnosti přibližujeme se k prameni naší radosti. Čteme dějiny mužů a žen vypsanou v Bibli a nacházíme v ní svůj vlastní život. Jsou to dějiny popisující, jak je člověk Bohem přijímán za syna, dějiny odpuštění člověku.
Připravit se na svátky Narození Kristova to značí připravit se na přijetí daru od Boha - jeho lásky, jeho odpuštění, jeho příbuzenství. Připravit se na Toho, jehož žádný člověk neodstrašuje, žádný hřích neodpuzuje, žádný hříšník není tak hrozný, aby nad ním „zlomil hůl“. Když přišel do světa, vzal na sebe osudy všech lidí, hříchy všech lidí, život a smrt všech lidí.
Přinesme právě narozenému Božskému Dítěti zlato, kadidlo a myro, jak nás církev vybízí v bohoslužebných hymnech, čili naši víru, naději a lásku. A naše díky a chválu za všechny, s nimiž se rozhodl přebývat ve věčném příbuzenství.
(Přeloženo dle promluvy Alexandra Šargunova)
Administrátor
--- 6. 1. 2008
Neděle o deseti
29. NEDĚLE PO 50nici; o uzdravení desíti, z nichž jen jeden díky vzdal
11 Na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou.
12 Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál
13 a hlasitě volali: "Ježíš, Mistře, smiluj se nad námi!"
14 Když je uviděl, řekl jim: "Jděte a ukažte se kněžím!" A když tam šli, byli očištěni.
15 Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha;
16 padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A byl to Samařan.
17 Nato Ježíš řekl: "Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět?
18 Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?"
19 Řekl mu: "Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila."
(Lukáš 17)
Někteří vidí v dnešním čtení jinotajné poukázání na zákon desetiny.
Po přečtení tohoto evangelia bych mohl začít např. takhle: Mám pro vás dvě zprávy. (Znáte, jak se to tak obvykle říká.) Jedna je dobrá a jedna špatná. Tak kterou chcete dřív? Začneme nejdříve tou špatnou, abychom skončili optimisticky.
Tedy špatná zpráva:
Jen desetina těch, kteří se dozví o Bohu, uvěří ve svém srdci a stane se křesťany a dá se pokřtít. Jen desetina z křesťanů bude spasena. V tomto smyslu hovořil i sv. Jan Zlatoústý, který jednou prý pronesl před zcela zaplněným chrámem v Konstantinopoli: „Jen desetina z vás bude spasena, ostatní budou potravou peklu.“ Můžete si o tom myslet, co chcete, ale zároveň mějte na paměti, že sv. Jan Zlatoústý nebyl nějaký fanatický sektář, ale byl to člověk, který měl duchovní poznání a zjevení od Boha. Takže je potřeba být opatrný a nemyslet si „ani náhodou“, že by pouhá příslušnost k Církvi, ba ani navštěvování chrámu samo o sobě, dávalo nám jistotu spásy. Ostatně, farizeové bývali v chrámu „pečení vaření", a přesto na nich Pán Ježíš nenechal „nit suchou“. Co k tomu dodat? Lásky a pokání je potřeba.
K tomuto výkladu nás mj. opravňují nějaké náznaky prosvítající mezi řádky dnešního evangelia. Ti malomocní lidé k Ježíši nevolají: „Uzdrav nás!“ ale „smiluj se!“ V tom někteří otcové spatřují znamení jejich slabé víry. Ze stejné důvodu ti malomocní nazývají Krista Pána pouhým „učitelem". Proto je Pán neuzdravuje přímo a hned, ale posílá je ke knězi - což je ve starém zákoně obvyklá procedura. A jestli malomocenství je v alegorické rovině výkladu evangelia obrazem duše rozkládající se hříchem, pak se zde hovoří o těch hříšnících, kteří jsou nejen obtíženi přestupky, ale už dokonce i skomírá jejich víra. Pouze jeden z deseti takových lidí opravdu uvěří, a skrze pokání se vrátí k Bohu a vzdá mu díky.
Než, opusťme alegorickou jinotajnou rovinu výkladu Písma a zkusme trochu promyslet tu rovinu praktickou, dějovou; zjistíme pak, že se před námi vynořila zajímavá otázka. Jak vlastně asi uvažovalo těch devět, když po cestě za kněžími zjistili, že jsou „z čista jasna“ zbaveni malomocenství? Proč se u-všech-všudy nevrátili hned zpět k Ježíši, aby to s ním třeba ještě nějak probrali? A proč se vrátil zrovna ten, který byl Samaritán. Ti, co se nevrátili, považovali za důležitější navštívit chrám a ukázat se kněžím, jak předepisovaly starozákonní rituální předpisy, aby mohli být prohlášeni za očištěné a skrz naskrz zdravé. Je to vlastně tuze zajímavá situace. Malomocný se setká s Ježíšem, ten ho pošle do chrámu, ale po cestě malomocný zjistí, že je nepochybným zázrakem Ježíšovým uzdraven. Co teď? Lépe řečeno: „Kam teď?“ Pochopili, že se v Ježíšovi Nazaretském setkali se svým Bohem? Anebo si pomysleli, že je Bůh uzdravil prostě proto, protože jdou do chrámu? Či si snad řekli: „To je, panečku, náhoda. Jdeme si takhle tudy po cestě a ejhle - jsme zdrávi“ (takhle by asi uvažovali mnozí dnešní lidé). Co tedy teďka udělat? Vrátit se a poděkovat nebo nechat Ježíše Ježíšem a raději učinit zadost rituálnímu předpisu? (Dnešní člověk by zřejmě neudělal ani jedno ani druhé, ale šel by to někam oslavit.)
Za celou touhle situací je skryt spor, který je řešen v Písmu svatém Nového zákona mnohokrát. Střet dvou velikých duchovních etap, či přechod přes zásadní dějinný duchovní zlom. Příchod něčeho, co náboženské dějiny lidstva doposavad neznaly: éry blahodati, náboženství milosti. Místo zákona blahodať, místo hrozícího trestu zvěstovaná milost. Kristus přichází, aby mj. převedl lidi ze sféry litery do sféry Ducha.
Těch uzdravených devět zarmoutilo Pána Ježíše, protože tito lidé nepochopili, že se před chvílí setkali s živým Bohem a že celá chrámová a obřadová struktura je jen stínem toho, co mělo přijít, co židé očekávali a s čím se oni tady právě setkali tváří v tvář. K čemu ještě chodit do kamenného chrámu, když mohou vrátit k Ježíši a dotknout se živého Boha? Proč pospíchat za něčím, co už skončilo, když mohou být u toho, co právě začíná?
To je velice vážné napomenutí i pro nás pravoslavné. Jak často se setkáváme s tím, že lidé chápou duchovní poklad Pravoslaví nikoliv jako něco, co osvobozuje, nýbrž s tím nakládají jako s něčím, co svazuje. Z lodě, po které se máme plavit do Božího Království, někteří učinili břemeno, které táhnou na hřbetě. Neseme pak to, co má nést nás. Farizejství je pokušením v každé době. Všechno, z čeho se skládá pravoslavné učení, tradice, zvyklosti, je tu k osvobození člověka nikoliv k jeho spoutání. Není člověk pro sobotu, ale sobota pro člověka, učí Pán Ježíš (Mar 2,27). Loď je nutná, ale je tu pro nás, aby nás nesla. Zavrhni loď, a nikam se nedostaneš. Nalož si loď na záda, a utopí tě.
A ještě jedna otázka:
V chaosu současného pokročilého duchovního soumraku se ani pravoslavní nevyhnou celkovému duchovnímu zmatení, které zachvátilo lidstvo. Dvacáté století je stoletím sporů v pravoslavné církvi; to nemá cenu skrývat. My pravoslavní, nenacházíme stejný názor na význam různých prvků posvátné tradice. I výklad učení není zcela jednotný. Někteří chápou pravoslavné obřady až magickým způsobem, jiní by nad nimi bezmála mávli rukou. Posvátná pravidla, čili kánony, jsou předmětem nekonečných a nesmiřitelných diskusí. Jedni vnášejí chaos do církevního života jejich porušováním či obcházením (jak to podobně říká náš řecký starec Chrysostomos), jiní jsou do kánonů zapleteni jak do pavučiny a nakládají s nimi jako s bezduchou literou.
Dnes se i nám, pravoslavným, často stává, že zjišťujeme, že k pravoslaví nenacházíme klíč. A proto jsou pak v církvi spory. Tím klíčem je pravoslavná duchovnost, jak je žita na místech ověřených tradicí. Dokonce i taková neduchovní doba, jakou byl závěr dvacátého století, má své duchovní velikány, autentické nositele pravoslavné duchovnosti - např. svatohorské starce athonské, ruské starce adal. Ti nás uvádějí do ducha evangelia a do dědictví svatých otců. Jedině duchovní napojení na tyto živé duchovní sloupy, které i dnes ještě stojí a nějaké budou stát až do konce světa, dá člověku duchovní orientaci a naučí ho, jak se plavit touto lodí Pravoslaví do Božího království.
Proč se vrátil právě ten Samaritán? Samaritáni měli vlastní chrám, který byl v opozici vůči chrámu jerusalemskému. Dalo by se říci, že to byla nepravá církev, vzdorocírkev - takový „synod v opozici“ či protestanti - marně o sobě prohlašující, že právě oni jsou tou pravou církví. Proklamace to byla tváří v tvář Jerusalemu vcelku komická. Přesto, právě on se vrátil. Možná, sám tušil, že samařská církev není tak docela tím, čím se snažila být, a proto bylo pro něho snazší zanechat cesty za svým knězem a vrátit se k Ježíši.
Ukazuje se tu něco podobného jako v tom příběhu s celníkem a farizejem v chrámu. Právě ti, kteří jsou podle všech platných principů, pravidel a regulí zavrženi, nacházejí někdy velice rychlou „zkratku“ k Bohu. Jako ten lotr ukřižovaný po pravici. Pravoslavná tradice o něm s úsměvem říká, že to byl nejobratnější zloděj, který byl tak šikovný a dokázal hbitě využít každé příležitosti k obohacení, že ještě v poslední chvíli získal celé nebeské bohatství a jako první ze všech lidí vstoupil do ráje (to je prostě neslýchané :-)
Tady zas máme opovrženíhodného Samaritána, příslušníka nepravé církve, a on si klidně potěší Pána více než devět zbožných židů spěchajících do chrámu. No, řekněte sami: je to možný, tohle to?
---------------------------------------
A teď ta dobrá zpráva:
Zákon desetiny nejspíš funguje i jiným způsobem, než o kterém jsme hovořili doposavad.
Podle starobylé víry, která se opírá o jeden příběh ze starého světa, má deset spravedlivých od Boha moc zachránit celý svět. (Tak věří i mniši na Athosu.) Známe jistě všichni ten výše zmíněný starobylý příběh o tom, jak Abraham smlouval s Hospodinem, kolik spravedlivých je potřeba na záchranu Sodomy a Gomory, a postupně s orientální výřečností snižoval ten počet, až skončili na desíti. Desítka lidí mohla zachránit všechny ostatní. (Gen 18,20-33)
Dodnes u židů je potřeba k modlitbě alespoň deseti lidí, kteří mohou zastupovat při bohoslužbě celou obec. Toto starobylé uvažování v duchovnější podobě přešlo i do křesťanské církve. Křesťané, kteří nemohou přijít na liturgii (např. kvůli nemoci), jsou na ní duchovně přítomni a mají na ní účast. A tak ti, kteří společně v chrámu slouží liturgii, zastupují tam vždy všechny věrné křesťany toho místa. A možná ještě více.
Anebo ještě jinak.
Abraham dobře věděl, že spravedlivý může zachránit mnoho nespravedlivců. Abraham to pokládá jasný zákon, jehož porušení je hotov vyčísti Bohu jako bezpráví. U vědomí této duchovní zákonitosti připomíná Bohu počet spravedlivců, který považuje za dostatečný k záchraně všech ostatních. Podivuje se na tím, že by Hospodin chtěl zničil město, kdyby v něm bylo padesát spravedlivců. Jestliže opravdu předpokládá, že k záchraně desítky lidí stačí, když je mezi nimi jeden spravedlivý, pak by to znamenalo, že v Sodomě žilo 500 mužů (to je na starověk počet vcelku přiměřený).
Hospodin Abrahamovu řeč akceptoval a souhlasí.
K tomu bezpráví, které je Abraham připraven Hospodinu vyčítat. Nejde tu jistě jen o bezpráví v tom smyslu, kdyby při potrestání hříšníků současně s nimi tělesně zahynuli spravedliví. Abraham zřejmě nemá na mysli, že by spravedliví chránili před Božím trestem hříšníky svou přítomností mezi nimi jako „živé lidské štíty“. Můžeme to předpokládat ze dvou důvodů. Jednak Bible nikdy neřeší jen tělesné blaho člověka, ale zjevně nebo skrytě pojednává o životě duchovním a o účasti na věčné blaženosti. A pak - z jiných míst Písma svatého víme, že před Bohem nikdo není tak spravedlivý, aby pro své „zásluhy“ měl právo nebýt počítán mezi hříšníky („... což může člověk být před Bohem spravedlivý?“ Job 9,2) Jediným spravedlivým bez hříchu, který zemřel nespravedlivě, byl Ježíš Kristus.
V takovém případě by to znamenalo, že Abraham považuje za hotovou věc, že každému spravedlivému Bůh dává moc, aby jen svou zbožností - bez jakéhokoliv dalšího skutku - zachránil devět dalších lidí. (Konec konců i v knize Jób čteme, že Bůh dává Jóbovi milost odvrátit trest od tří Jóbových přátel; 42,7-9. Podobně i Mojžíš zastavil Boží hněv proti lidu Izraele. Je to odlesk moci Kristovy.)
Pokud by tam těch obyvatel bylo ještě více, pak by to znamenalo, že Bůh skrze každého spravedlivého ušetří ještě více nespravedlivých. A to není vůbec vyloučeno s ohledem na to, jak shovívavě Hospodin přistupuje na Abrahamovo „smlouvání“, při němž se postupně snižuje počet potřebný k záchraně všech. Bůh ho posléze zastaví až na minimálním požadavku desítky spravedlivých.
A když v tomto světle hledíme na těch našich deset z dnešního evangelia, pak je možné, že ten jediný, který se vrátil, zachránil v nějakém smyslu těch devět, kteří nic nepochopili...
Nechci se zde pouštět do nějakých výpočetních spekulací o počtu spasených nebo počtu spravedlivých. Rád bych naznačil něco jiného. Každý z nás, kteří věříme a víra a duchovní život jsou pro nás něčím jiným, než formalitou či magií, máme od Boha svěřeno něco velikého: pomáhat svou zbožností ostatním lidem. Možná, máme v rukách daleko více, než vůbec tušíme.
Konejme duchovní zápas s vědomím, že nebojujeme jen za sebe, ale jsou nás „zavěšeni“ i další (třeba ti, kteří se ne vlastní vinou vůbec o Pravoslaví nedozvěděli; třeba ti, kteří tak dlouho odkládali sjednocení s Církvi, až je překvapila smrt; třeba ti, kteří ne a ne se rozhodnout; třeba ti, kteří ve svém životě pokazili vše, co se jen pokazit dalo, a jsme jakýmsi tajemným řízením Božího milosrdenství právě my jejich poslední nadějí...). Možná, že právě taková myšlenka nám dá další sílu k duchovnímu zápasu ve chvíli, kdy je to tak těžké, že bychom to nejraději vzdali.
P.S.
Mimochodem, prosím o modlitbu za jistého zesnulého Chasána (není pokřtěn).
Administrátor
--- 24. 12. 2007
Z článku k vánoční době
Pravoslavné Vánoce, církevní obyčeje a lidové zvyky
Pro pravoslavnou církev, čili východní křesťanství, mají vánoční svátky v principu stejný obsah jako pro křesťany západní. Je to svátek narození našeho Spasitele Ježíše Krista v Betlémě. Svátky jsou to svou atmosférou i duchovní náplní radostné - vždyť se narodil Spasitel lidského rodu!
Podobně jako na Západě se i pravoslavní připravují půstem k oslavě připomínky této dva tisíce let staré (a přesto vždy aktuální) události. Říkáme mu půst Filipovský (v lidové řeči na východním Slovensku a Zakarpatí: "filipovka") a nebo u východních Slovanů "Roždestvenskij post" (čili v překladu: půst k Narození Kristovu). Jak název napovídá, začíná tento půst den po svátku sv. apoštola Filipa 28. listopadu. Tento půst není příliš přísný: jedí se totiž při něm ryby (kromě střed a pátků), takže zakázáno je maso, mléko i mléčné výroby a vejce. Půst trvá až do samotného svátku Narození Kristova.
Pro západního člověka je asi nejvýraznější odlišností pravoslavných vánočních svátků od svátků západních doba jejich oslavy. Většina pravoslavných křesťanů ve světě totiž stále zachovává starobylý juliánský kalendář, který je o 13 dní posunutý oproti našemu občanskému kalendáři. Pro běžné používání se totiž ve společnosti prosadil papežem zavedený kalendář, tzv. gregoriánský, - ten však považují pravoslavní za nedokonalý a nevhodný pro liturgické používání. Takže pravoslavné Vánoce připadají na den, kdy je na našem občanském kalendáři 7. leden.A tím se dostáváme ke způsobu oslavy svátků Narození Ježíše Krista v pravoslavné církvi. Na Východě je tato oslava znatelně hlouběji spojena s modlitbou. Vánoce jsou zde široce propojeny se svátečními bohoslužbami, kterých je tu více než na Západě a jsou podstatně delší. Pravoslavné liturgikon předepisuje pro chrámovou oslavu svátku řadu různorodých bohoslužeb, obsahujících veliké množství zvláštních svátečních hymnů, sestavených svatými uplynulých věků. Jestli v obecnosti platí pro církevní svátky v pravoslavných zemích, že kdo chce, může je prakticky celé prožít v chrámu, kde se stále děje něco nového a slouží se nejrůznější sváteční obřady, pak pro tak veliké svátky, jako jsou např. Vánoce, to platí dvojnásob.
Tento časový posun skýtá v dnešní společnosti mnohé výhody. V neposlední řadě je oddělení oslavy těchto svátků od celospolečenského shonu, zmatku a stresů. Oslavu vánočních svátků je možno rozdělit a část, která je spíše společenského charakteru, absolvovat spolu s nepravoslavným okolím, kdežto část duchovní modlitebně v klidu a tichu oslavit 7. ledna. V prvním lednovém týdnu se naši nepravoslavní spoluobčané teprve postupně vzpamatovávají z novoročního bujarého veselí, a v této poklidné době může pravoslavný křesťan meditativně duchovně hledět na rodícího se Krista Pána a oslavovat jeho narození ve svém srdci.
Některé sváteční bohoslužby jsou však nejdůležitější a zúčastňuje se jich většina věřících. Připadá-li štědrý den (předvečer svátku) na všední den, pak se koná nejstarobylejší z běžně používaných bohoslužeb - liturgie sv. Basila Velikého (žil ve 4. století), která se slouží jen desetkrát do roka. Touto bohoslužbou, před kterou je předepsán celodenní nejpřísnější půst (nesmí se nic jíst ani pít), začíná svátek Narození Kristova. Tam, kde se koná tato bohoslužba podle starobylé tradice až večer, to znamená strávit Štědrý den v nejpřísnějším půstu. Vlastní den svátku začíná jitřní bohoslužbou, po níž následuje Božská liturgie sv. Jana Zlatoústého se svatým přijímáním. Po všechny sváteční dny se koná ráno liturgie s přijímáním, a večer pak kratší bohoslužba s obětováním kadidla. V pravoslavných monastýrech i na některých farnostech v pravoslavných zemích se koná ještě celá řada zvláštních svátečních obřadů (např. všenoční bdění, žehnání chleba, vína, oleje a pšenice, dále průvody atd.), jichž se přichází účastnit množství pravoslavných věřících.
V chrámu je uprostřed umístěna sváteční ikona, zobrazující Narození Kristovo, hojně ozdobená květinami. V pravoslavných zemích neznají betlem, ale u nás někteří pravoslavní do svých chrámů klasický český betlem umísťují. Podobně akceptovali čeští pravoslavní křesťané stromeček s dárky. Ozdobený vánoční stromeček s rozsvícenými svíčkami je pozoruhodně výstižný obraz biblického stromu života, od něhož byli duchovní prarodičové lidstva Adama a Eva vyhnáni a k němuž nám příchod Spasitele znovu otevírá přístup.
Stejně běžné je, že v českých pravoslavných chrámech zpívají i české koledy. V pravoslavných zemích lidé pějí mnoho zbožných vánočních písní. Na některých místech zlidověly i některé nejslavnostnější sváteční liturgické modlitební hymny, které se pak zpívají nejen v chrámu při bohoslužbách, nýbrž i v domácnostech a při společných setkáních apod. Stejně tak analogicky k českým lidovým tradicím existuje v pravoslavných zemích nepřeberné bohatství různých lidových obyčejů, zvyklostí a rodinných obřadů.
Sváteční hostina měla původně symbolický význam - mělo se okusit ze všech plodů země (stolování tedy mělo náboženský, rituální charakter). Na Ukrajině se dodržuje zvyk dvanácti (někde devíti) chodů pokrmů.
Koledování, které se zachovalo i u nás, je starobylým biblickým zvykem - původně bylo určeno pro chudé, aby v tyto sváteční dny nikdo netrpěl nouzí. Dnešním lidem koledníci připomínají, že se o své bohatství mají dělit s těmi, kdo trpí nedostatkem.
Po celé sváteční období Narození Kristova trvající deset dnů není žádný půst (ani ve středu a v pátek) a věřící se vzájemně zdraví svátečním pozdravem: "Kristus se rodí," na který se odpovídá: "Oslavujte ho!"
Dárky, které si místní pravoslavní dávají ve stejnou dobu jako okolní společnost, se však v pravoslavných zemích (např. v Rusku či v Řecku) rozdělují až v předvečer Nového roku. Tomuto dni se v Řecku říká "Den sv. Basila". V předvečer tohoto dne se opět zpívají koledy jako na svátek Narození Kristova.
Po vánocích tedy řecké děti netrpělivě očekávají Nový rok (Protohronia), protože tehdy jim sv. Basil bude dávat dárky. (Sv. Basil Veliký, agios Vasilios, arcibiskup Kesareje Kappadokijské, + 379; svátek má právě 1. ledna.) Dárky zde udílí sv. Basil, který je pro Řeky tím, kdo je santa Klaus (čili sv. Mikuláš) pro západní svět.
Řekové chápou Nový rok jako šťastnou událost, a proto mají obyčej zkoušet v tento den štěstí ve hře. Státní loterie zvyšuje výhry. Lidé hrají všemožné stolní hry na všech místech - po kavárnách, klubech i v domech po celé zemi. Doma se hrají hry už v předvečer Nového roku a čeká se při tom na přelom roku. Sázky je však zvykem držet nízko, protože se jedná o přátelskou zábavu a ten, kdo prohraje, není smutný.
Další řeckou zvláštností je novoroční koláč (Vasilopita) se zlatou mincí. Pečení Vasilopity je jedním z mála pravěkých obyčejů, které ještě přežily do současnosti. Kdysi byly připravovány sladkosti a koláče s mincí uvnitř při svátcích Kronia (od pohanského boha Kronos /Chronos/, který byl v Řecku uctíván) a při římských saturnáliích. Koláč s utajenou mincí se slavnostně krájel a rozdával přítomným. Ten, kdo dostal kousek koláče, v němž byla mince, měl být největším šťastlivcem ze všech přítomných. Pravoslavná tradice kombinuje tento zvyk s Novoročním koláčem. V novoroční noc se všichni shromáždí, aby společně čekali, až bude na samém začátku nového roku krájena Vasilopita. Když přijde čas, otec rodiny začíná se slavnostním obřadem krájení koláče. První kousek je pro Krista, druhý pro dům a ostatní kousky pro každého z přítomných. Ten, kdo dostane kousek s mincí, bude šťastlivcem roku!
Svátky vánoční se bezprostředně spojují s dalším velikým svátkem (v pravoslavných zemích s celonárodní účastí): Zjevení Páně, při němž se oslavuje křest Pána Ježíše v řece Jordán. Podle juliánského kalendáře je to 19. ledna. Svátku se krátce říká Zjevení (Epifanie) nebo "fota" (světla).
První oslava se děje v chrámu v předvečer svátku, kdy se zde světí voda. Pak kněz obchází domy věřících, chodí od domu k domu s křížem a svazkem vonných bylin. Projde každým bytem a vonnou ratolestí kropí dům svěcenou vodou, čímž žehná všechny prostory příbytku. Starým zvykem v Řecku je připravovat na předvečer svátku tzv. "kolivo" (vařená pšenice s kroupami či hrachem). Kolivo v tento den jedli nejen lidé, ale dávali jej jíst i svým zvířatům a věřili, že tím získají dobré zdraví a štěstí pro své domovy.
Největší oslava se však koná v samotný den svátku Zjevení. Utvoří se dlouhý průvod, který se ubírá tam, kde je poblíž v kraji nějaká voda: řeka, moře, jezero či vodní nádrž. V čele průvodu jsou neseny ikony cherubínů, následuje kněz oděný do nejkrásnějších svátečních bohoslužebných rouch, pak kráčejí důležité osobnosti a za nimi všichni ostatní lidé. Ve větších městech je procesí složitě připravováno, doprovázeno hudbou a vojenskou čestnou stráží. Na konci ceremonie kněz po modlitbách vhazuje kříž do řeky (či do moře) a tím žehná vodu. A pak - všichni, kdo si troufnou (většinou mladíci), skáčou do vody, která je obvykle ledová, a soutěží, kdo první na dně najde kříž a vrátí jej knězi. Tomu, kdo kříž vynese zpět nad hladinu, se dostane zdraví a štěstí na celý rok!
V Rusku tomuto svátku říkají Bogojavlenije a za účelem svěcení vody vyřežou otvor v ledu a hned po posvěcení vody do ní mnozí naskáčou, ač tam bývají v tuto dobu třeskuté mrazy. Zde posvěcenou vodu si pak věřící odnášejí domů. Po celý rok vydrží tato svěcená voda zázrakem čerstvá i bez jakékoliv konzervace.
Přes veškerou svátečnost a košatost pravoslavných oslav svátků Narození Kristova je nutno uvést, že zatímco na Západě jsou Vánoce hlavními křesťanskými svátky roku, tak v Pravoslaví jsou tyto svátky svým významem a slavnostností až druhé v pořadí; nejdůležitějším svátkem roku je pro pravoslavné křesťany totiž bezesporu Pascha - čili Velikonoce.
(Z článku určeného pro noviny)
Administrátor
--- 21. 12. 2007
Na jakých principech se sjednocuje Evropa?
Schengen: dnes se lidé radují, zítra budou možná plakat.
Dnes se s mediální pompou ruší naše státní hranice.
Lidé se radují, že se Evropa sjednocuje a že budou moci pohodlně cestovat, protože se ruší hraniční kontroly.
Jak nás informují média: někde prskaly o půlnoci ohňostroje a konají se lidové veselice. Na vybraných hraničních přechodech odstraňovali hraniční závory přední politici. Ministři vnitra vlastnoručně řežou ruční pilou hraniční závoru. Státníci drží proslovy na hraniční čáře.
Podle Merkelové je zrušení hranic dobré hlavně pro děti, které to budou brát jako samozřejmost, zatímco starší generace o tom je snily. "Přeji všem zemím, aby mohly zažít podobný den, jaký nyní zažíváme my. (...) Jsem hrdý," řekl Topolánek. "Byli jsme rozděleni železnou oponou, nyní máme celou Evropu sjednocenou kolem hodnot demokracie a míru," poznamenal Barroso. Připomněl, že Evropa je "konstrukce pro lidi, kteří mohou nyní snadno cestovat od Portugalska po Tallinn".
Největší rozšíření schengenského prostoru v historii symbolicky ukončí období rozdělení Evropy na Východ a Západ. Volný pohyb po Evropě byl před osmnácti a více lety snem Čechů a zůstával jím i po pádu komunismu a vstupu ČR do Evropské unie.
Celý obsah Schengenské smlouvy však politici úzkostlivě tají.
Nikdo lidem neřekne, čím za tuto "svobodu" budou muset zaplatit. A že zaplatit budou muset tvrdě. Její součástí jsou totiž i základní pilíře architektury centrální kontroly všech občanů...
Svatohorští starci a mniši ve svém prohlášení z devadesátých let označili Schengenskou smlouvu za "nelidskou". Něco o tom jsme psali už před lety zde.

Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1443 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 277 do č. 280)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.