1443

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Editovat příspěvek č. 337

Administrátor --- 10. 3. 2008
Na začátek půstu

Dnes začal v pravoslavné církvi Velký půst

Rozpomeň se na Krista, který byl v jeskyni a v žaláři, a nebude tě okouzlovat velkolepě vyzdobený dům.
Pamatuj na Krista, který byl v jeslích a na slámě, a zastydíš se za svou měkkou postel.
Rozpomeň se na Krista nahého a oblečeného do oděvu hanby, a nebudeš toužit po krásných šatech.
Pamatuj na ocet a žluč, jichž okusil Kristus (na kříži), a nebudeš lačný pochoutek na hostině.
Pamatuj na Krista, prolévajícího svou krev na kříži i za ty, kteří ji prolévali.
Pamatuj na Krista, který se na kříži modlil i za ty, kteří ho přibili na kříž, a nebudeš se nikomu mstít, ale ze srdce všem odpustíš.
Zamilujte si Krista ukřižovaného, trpícího na dřevě kříže, a umrtvíte své údy tady na zemi a nebudou pospíchat dle žádostivosti vášní.

(Dle sv. Filareta, metropolity moskevského)





Editovat příspěvek č. 336

Administrátor --- 6. 3. 2008
Z tisku - inspirace pro psychiatrii?

Francouzský teolog vybízí současnou psychiatrii, aby pozorně prostudovala pravoslavný pohled na šílenství

Francouzský teolog, doktor filosofie a teologie Jean Cload Larche vydal knihu: Léčení psychických nemocí - zkušenost křesťanského východu prvních staletí. Kniha je zasvěcena chápaní duševních poruch z hlediska pravoslaví a s odvoláním na svatootcovskou a hagiografickou literaturu 1. - 14. století. Vypráví o zkušenosti léčení psychických nemocí svatými otci, kteří na rozdíl od psychiatrů pojímali člověka celostně (duch, duše, tělo).
Autor vyjadřuje naději, že zkušenost pravoslaví bude užitečná pro současnou psychiatrii, která je bohužel "vytvořena podle vzoru lékařských věd a předem principiálně odmítá jakýkoliv vztah s oblastí náboženství a mravnosti". Proto se při zkoumání mnohých případů ocitá ve slepé uličce.
(Intexfax Religia)







Editovat příspěvek č. 335

Administrátor --- 6. 3. 2008
Návrat domů z velké dálky

Neděle o marnotratném synu

Za onoho času pravil Pán toto podobenství:

Člověk jeden měl dva syny.
15,12 Z nichž mladší řekl otci: Otče, dej mi díl majetku, kterýž na mne připadá. I rozdělil jim majetek.
15,13 A po nemnohých dnech, shromáždiv všecko mladší ten syn, odšel do daleké krajiny, a tam rozmrhal statek svůj, byv prostopášně živ.
15,14 A když všecko utratil, stal se hlad veliký v krajině té, a on počal nouzi trpěti.
15,15 I šed, přidržel se jednoho měštěnína krajiny té; a on jej poslal na pole své, aby pásl vepře.
15,16 I žádal nasytiti břicho své lusky, které svině jedly, ale žádný nedával jemu.
15,17 Tu šel do sebe, řekl: Jak mnozí námezdníci u otce mého hojnost mají chleba, a já hladem mru!
15,18 Vstana, půjdu k otci svému, a dím jemu: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou,
15,19 A nejsem hoden více slouti synem tvým. Učiň mne jako jednoho z námezdníků svých.
15,20 I vstav, šel k otci svému. A když ještě opodál byl, uzřel jej otec jeho, a milosrdenstvím byv hnut, přiběhl, padl na šíji jeho, a políbil ho.
15,21 I řekl jemu syn: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou, a nejsem hoden více slouti synem tvým.
15,22 I řekl otec služebníkům svým: Přineste to roucho první, a oblecte jej, a dejte prsten na ruku jeho a obuv na nohy.
15,23 A přivedouce to tele tučné, zabijte je, a hodujíce, buďme veseli.
15,24 Nebo tento syn můj byl umřel, a zase ožil; byl zahynul, a nalezen jest. I počali veseli býti.
15,25 Byl pak syn jeho starší na poli. A jda, když se přibližoval k domu, uslyšel zpívání a hluk veselících se.
15,26 I povolav jednoho z služebníků, otázal se, co by to bylo.
15,27 A on řekl jemu: Bratr tvůj přišel, i zabil otec tvůj tučné tele, že ho zdravého přijal.
15,28 I rozhněval se, a nechtěl tam jíti. Otec pak jeho vyšed, prosil ho.
15,29 A on odpověděv, řekl otci: Aj, tolik let sloužím tobě, a nikdy jsem přikázaní tvého nepřestoupil, a však nikdy jsi mi nedal kozelce, abych s přátely svými vesel pobyl.
15,30 Ale když syn tvůj tento, kterýž prožral majetek tvůj s nevěstkami, přišel, zabils jemu to tele tučné.
15,31 A on řekl jemu: Synu, ty vždycky se mnou jsi, a všecky věci mé jsou tvé.
15,32 Ale veseliti a radovati se náleželo. Nebo bratr tvůj tento byl umřel, a zase ožil; zahynul byl, a nalezen jest.
(Lukáš 15. kap. )

První obraz podobenství: základní rozvržení reálií příběhu a představení postav.
Především je tu otec a jeho mladší syn (poněkud záhadné personě staršího syna se budeme věnovat třeba někdy jindy). V prvním dějství si mladší syn vyžádá svůj dědický podíl. Podle biblického ustanovení měl právo na třetinu majetku (Deut 21,17). Otec vystupuje podivuhodně tiše a nepokouší se ovlivnit vývoj událostí, i když mu musí být jasné, co má mladší syn asi tak za lubem. Rozdělí majetek, odevzdá třetinu, a podle očekávání se za pár dní po mladším synu slehne zem.

Je jasné, že příběh nevypráví o lidském otci, ale o Bohu. Tak, jak Ježíš vypráví, nejedná žádný pozemský otec. Tak jedná Bůh. Mladší syn - ten se zase chová "lidsky" až moc. Je tak přirozený, až to bolí. Je to - zcela průhledně - obraz člověka. Vypráví se zde tedy o vztahu Boha a člověka. Nejstarší téma lidských dějin a stále téma nad jiné aktuální.

Syn se s otcem se neradí, prvořadým pro něho je použít majetku, který dostává, aniž by se musel přičinit, ke svému osamostatnění. A jak si představuje tuto šťastnou svobodu, je zjevné hned z následujících slov podobenství.

Odchází do vzdálené země. Ježíšovým posluchačům se zřejmě vybavilo Řecko, Itálie, severní Afrika či Babylónie. Zatímco v Palestině žilo v době Ježíšově asi půl miliónu židů, čtyři milióny dalších žily v cizině. Takže samotný fakt odchodu žida někam do zahraničí nezněl nikterak nepřirozeně či divoce. V Ježíšové vyprávění však není důležitá geografická lokalizace ani zeměpisná vzdálenost. Odchod syna někam daleko je obrazem vzdálenosti vnitřní. Není podstatné, kde bydlel, ale "kam se to dostal" - do jakého vnitřního stavu, co stalo s duší člověka, který opustil Boha. (Adame, kde jsi?) Možná bychom mohli říci, že právě ta "touha dělat si, co chci, co se mi zlíbí" - to je právě ta vzdálená krajina, to je ten odchod někam daleko pryč, ztracení se kdesi v šíravách neklidného moře života...

Řecké slovo použité zde pro nevázaný život se prý vyskytuje v celém Novém zákoně jenom zde - znamená něco ve smyslu: rozhazovat peníze s podobnými kumpány. Naznačuje se zde tedy nějaké spolčení s jakýmisi soudruhy, čili upadnutí do špatné společnosti. Je to taková parta z mokré čtvrti. Na jinotajné úrovni výkladu evangelia se tím vcelku srozumitelně naznačuje společenství s démony, kteří se radostně ujímají každého, kdo zatouží "osvobodit se a provádět jen to, co se mu zlíbí". Totéž platí pro slova o prohýření majetku "s nevěstkami".
Dovolím si teďka vypůjčit nějaké to jadrné slůvko ze staročeštiny a lidové pojmy spřízněné, tedy:
Nakonec, když ten mrzký neřád všechno prohejří, prožere a prochlastá, dojdou mu prachy, a jeho ničemní kumpáni prásknou do bot čili ztratí se jak pára nad hrncem. A on? Ztratí čest, postavení, dobré jméno a nakonec i svobodu. Je z něj troska. Vzlet k samostatnosti a volnosti končí osamoceným volným pádem a tvrdým dopadem přímo "na ústa". Pak už vlastně ani nežije, alébrž jen živoří, vegetiv bídně.

Zajímavá je v příběhu okolnost dalších komplikací. Jakoby nestačil celý ten mravní a morální pád, ještě ke všemu do krajiny přichází neúroda a hlad. Zřejmě je to obraz prokletí, které na sebe ten nešťastník uvalil - stejně jako půda prokletá kvůli Adamově hříchu začala rodit trní a bodláčí, tak i tahle neúroda v té cizině (čili tak daleko od otce) je jakýmsi zhmotněním duchovního stavu padlého člověka. V této situaci je člověku určeno vypít kalich hořkosti až do dna a chopit se čehokoliv, jen aby přežil. Aby Pán Ježíš co nejnázorněji vykreslil tu morální propast, do níž syn v jeho vyprávění klesl, používá obraz všem naslouchajícím židům srozumitelný a lehce čitelný jako zpodobení skutečné morální tragédie a nejsmradlavějšího bahna, kam je žid může klesnout: syn se nechal zaměstnat u pohana (narážka na celníky) a nejenže pro něj pracoval, on dokonce pásl vepře - zvíře nečisté. To je u židů povolání nejpohrdanější. Talmud píše: "Proklet je muž, který pečuje o vepře, a proklet je muž, který učí svého syna řecké moudrosti." Tedy po marnivém životě přidává onen syn k mravnímu pádu ještě náboženskou apostasi - odpadnutí od víry otců: má živobytí z péče o nečistá zvířata. No prostě - hnus. Takhle to tehdejší posluchači jistotně vnímali.

Kdyby Ježíš na tomto místě své vyprávění zakončil slovy: "pak přišel mor a syn ten zahynul bídně", a nebo ještě lépe: "blesk s nebe uhodil, a syna toho nezbedného na popel spálil", posluchače by tím asi nepřekvapil a nejspíše by se dočkal reakcí vesměs souhlasných. Jenže Kristus Pán pokračuje dál. Chce zjevit, že i z té nejsmrdutější bažiny lidských osudů vede cesta ven, a nejenom ven, jak se ukáže posléze.

Staré židovské přísloví prý říká: "Až když musí žid chroupat lusky, pak se teprv začne kát."

-------------------

Intermezzo

Mladší syn si vzal třetinu majetku. Maně nás napadne podobnost s událostí na začátku dějin, kdy ďábel padl s nebe a třetina andělů s ním. Může nám to připomenout, že nikdo z celé padlé sféry Božího stvoření by nebyl odmítnut, kdyby se vydal na cestu zpět.

Démoni to však nikdy neučiní. Ve svatootcovské tradici je popsáno několik případů, kdy Bůh zjevil, že by i démona přijal, kdyby činil pokání, ale běs to vždy odmítl. Starec Efrém z Athosu popisuje případ, kdy u známého starce Josefa Hesychasty žil posedlý člověk. Když někdo řekl tomu běsovi, aby se kál, tak démon vřeštěl: "Proč já bych se měl kát? Ať se Bůh kaje! Za maličký hřích nás srazil s nebe. To není spravedlivé. My se nikdy nebudeme kát!"

Z rozumných bytostí této naší padlé podnebeské sféry má už jen člověk schopnost pokání a návratu. A tím možnost rozhodovat o svém věčném osudu.

---------------------
Marnotratný syn se nakonec stal pasákem prasat. Je to výstižné zpodobení jeho duchovního stavu, do něhož upadnul, když odešel od otce. Prase je nečisté zvíře, v duchovní řeči je toto zviřátko obrazem tělesných vášní: břichopasnosti, opilství, smilstva apod.

Když ho tento způsob života dostane až na dno, tehdy se rozvzpomene na otcův dům a zatouží po něm. (Jak často si lidé uvědomí hodnotu toho, co mají, až když o to přijdou.) Netouží už po své ztracené hodnosti v tomto světlém domě, chce tam být kýmkoliv, třeba tím posledním, jen se tam znovu dostat! Toto místo Kristova podobenství není jen vypravěčským přechodem, svorníkem, který má spojovat dva obrazy příběhu. Nikoliv, to "rozpomenutí se" koresponduje se skutečností, že lidstvo má jakousi tajemnou duchovní paměť. Kdesi v hlubinách každého lidského srdce je zasunutá, zaprášená vzpomínka na dávný ráj. Vzpomínka, která se občas neartikulovaně, matně zatřpytí někde ve spodních proudech našeho vědomí, jako lesklý kamínek v hlubinách. Je to společná paměť lidstva, každý z nás ji v sobě nosíme. Právě jiskřička této vzpomínky na prvotní ráj je pro lidi často jediným světlem v temnotě těžkého či zamotaného nebo nepovedeného života. Je to ona v hlubinách lidského nitra utkvělá památka na slova Hospodina, pronesená v pradávném dávnu na prahu pohnutých lidských dějin, o slíbeném příchodu Spasitele, co způsobí, že lidé, když zaslechnou vyprávění o Ježíši Kristu, náhle z ničehož nic vědí, že je to pravda. A síla této paměti uložené na dně lidské duše bývá prvotním impulzem k tomu, aby se člověk vydal na cestu. Kam? No přece domů. K Otci nebeskému.

I tohoto nezdárného syna zachránila před pádem do nicoty vzpomínka na dům, kde všichni byli zahrnuti láskou otce, kde byl řád a dostatek všeho pro všechny. Kde nezáleželo na tom, na jakém hierarchickém stupni stojíš, ale důležité je, že jsi tam. (Obraz církve.)

Cesta zpátky k otci z daleké země - to je nejen podobenstvím pokání ale i duchovního života, duchovní cesty. Motorem, který nás pohání v duchovním životě, je poznání vlastní bídy a naprosté své zkaženosti. Zní to hrozně, ale jenom když si otevřeme pohled na svůj skutečný vnitřní stav, zchátralost duše a totální rozklad samotných základů naší bytosti, pochopíme, proč potřebujeme Krista a k čemu ho potřebujeme. V tu chvíli nám v jediném záblesku poznání dojde, že bez Krista jsme ztraceni. A to je zasvěcení, iniciace do skutečného duchovního života.

Tomuhle klíčovému bodu duchovního života věnují starci a duchovní otcové velikou pozornost. Jedná se totiž o bod obratu v duchovním životě a zároveň o bod, za nímž už není návratu. Dokud člověk neprožije tuto otřesnou zkušenost, která se svým způsobem blíží jakési smrti, děje se jeho duchovní život jen na mělčině, v jakémsi morálním rozštěpu osobnosti: část našeho nitra by chtěla ráj a druhá část by chtěla blaho tohoto světa. Dotknout se smrti svého ega je zkušenost, ze které člověk už nikdy nevyjde takovým, jakým byl před tím. Kristus pravil: "Jeď na hlubinu."
Starci říkají, že takového člověka poznáš podle očí. Jak se zdá, dokonce to lze částečně zachytit i objektivem. Všiml jsem si toho i na některých fotografiích starců - ten pohled jakoby z věčnosti. Vidno, že pro tohoto člověka je tento svět mrtvý. Zvláštní bezvýraznost, která zrcadlí nezaujatost ničím z tohoto světa, a zároveň tolik soucitu a nevypravitelné dobroty. Nevím, jestli je na tomhle světě něco krásnějšího než pohledět do očí svatému blahodatnému starci; člověk by už do konce života nechtěl hledět na nic jiného... Kde jinde než u starce lze pochopit, jak je možno si zamilovat věčnost?
Pak snadno pochopíš, že každá myšlenka člověka je zkažená od samých svých kořenů, že celé nitro člověka je otráveno jedem vášně a hříchu. Zdá se to být strašné, ale když ztratíš všechnu důvěru v sebe, je to velice osvobozující. Najednou jsi volný jako pták. Všechny horizonty jsou ti otevřené. První myšlenka na to, že ty přece něco jsi a něco znamenáš, ti však okamžitě přiváže na nohu kouli těžkou jako cent.

Tohle osvobození zažil marnotratný syn, když si zrekapituloval, jak dopadl. Opustil ta prasata (v jinotajné řeči evangelia obraz zřeknutí se tělesných vášní) a vydal se na cestu zpět, domů.

----------------------------

Intermezzo 2

Ježíš o momentu, kdy syn kladl nohu na duchovní cestu, hovoří slovy: "Šel do sebe." Doposavad totiž kráčel "od sebe". Opustit Boha znamená vzdálit se sobě samému, a potažmo i jiným lidem. Kdyby všichni lidé "šli do sebe", přiblíží se sobě navzájem. Návrat k Bohu je cesta k jednotě. To je idea, která leží v podstatě jednoty Církve.

Vrátil se k sobě, stal se znovu sám sebou.
Něco o tom jsem již psal v závěru příspěvku k neděli o slepém. Pravé pokání znamená - jak naznačuje řecké slovo pro pokání (metanoia: změna smýšlení): obrátit se, změnit mysl. Především obrátit svoji mysl do sebe, do srdce.

Přichází s pokorou - čili s odhodláním zůstat bez poct, na nejnižším hierarchickém stupni v otcově domě. Nevadí! Hlavně, že bude opět u otce. Vybavuje se výrok z posvátné tradice, který je sice formálně absurdní, ale přesto výmluvný: "Kriste, s tebou je i v pekle ráj."

-----------------------------
Poslední dějství, kterým se z dnešního evangelia budeme dnes zabývat, je obraz otce, který v dáli spatřil vracejícího se syna svého.

Syn musel vypadat schlíple a zuboženě jako oškubaná slepice. Co si otec asi mohl pomyslet? "Ti ho zřídili!" nebo: "Ten ale dopadl." Ne, myslím, že by to nebyla taková slova (i když by jistě byla na místě). Pokud bychom na chvíli zapomněli, že je v podobenství tím otcem míněn nebeský Otec, pak bychom pozemskému milujícímu otci mohli vložit do úst jako slova, která první šeptem pronesl, když v dáli viděl zbídačeného syna, jak se vleče zpět, zřejmě toto: "Díky Bohu!"
Velice nenápadně zde, na jemném detailu zmíněném o otci, prosvítá něco o Bohu. Z vyprávění je zřejmé, že otec vyhlížel syna. Otec nejde za synem do cizí země, aby ho tahal z té šlamastiky, do níž se zapletl (tento první krok na cestě zpět musí udělat syn zcela sám), ale vyrazil mu naproti, když se syn vrací. Nebylo to pouhé trpné čekání, on vyhlížel. A nejen, že vyhlížel, věřil ve svého syna, věřil, že se vrátí. Nevyloučil ho ze své lásky. Je v tom popsána jakási aktivita v neaktivitě, pohyb v nepohnutelnosti - Bůh kárá, ale nezatracuje, nechá na člověka dopadnout následky jeho zlých činů, ale při tom ho neopouští a nezavrhuje. Nepoužije svou moc, aby znemožnil člověku dát se na špatnou cestu, ale používá své dobro, když se člověk chce vrátit. To je důležitá zpráva o Bohu, který stále věří v člověka, doufá, že se vrátí. Proč? Protože ho stále miluje.

Otec se zdvihá a běží mu naproti. Když Ježíš pravil tato slova podobenství, tak to ve skupině posluchačů muselo udiveně zašumět. Kdo to kdy viděl? Tenkrát (a dnes je to podobně) byl pohled na utíkajícího starce považován za výjev směšný či alespoň za cosi zcela nenáležitého vysokému věku, chování nedůstojné šedin. To se prostě nehodilo, aby stařec za někým běžel. A už vůbec ne za mladým člověkem! A za synem? Vyloučeno! A za tímhle prostopášníkem, kteří teď zrovna leze zpět s prosíkem? Absurdní! Toto byl zřejmě pro Ježíšovy posluchače nejsilnější a nejpřekvapivější výjev tohoto podobenství.

Proti tomu, co pak následovalo, - čili omluva syna a hlavně otcovo přijetí a opětovné povýšení nevěrného syna - už nebylo nikterak ohromující, bylo to jen logickým pokračováním. Posluchači jistě vytušili, že po utíkajícím starci už mohou od vypravěče čekat prakticky cokoliv.

Jinak, ono samotné odpuštění, které otec prokazuje zhřešivšímu synu, nemuselo působit až tak překvapivě. Byl to jev, který se vyskytoval. Rodinná pouta bývala pevná. Co však Ježíšovy posluchače muselo zarazit, byla absence podmínek odpuštění. V běžném životě by si otec v takových případech stanovil podmínky udělení odpuštění; zde se však o ničem takovém nemluví. (Vzhledem k tomu, že v tomto podobenství průhledně hovoří o Bohu a člověku, musela právě tato absence podmínek hnout žlučí farizeům...)
Nu, a nyní už jsme dobrali ke koruně příběhu, kdy otec syna políbí (obnoví nejužší vztah), obejme, a tím ho ve svém náručí pozdvihuje z jeho pokoření - každopádně mu tím nedovoluje setrvat v ponížení; vrací synu insignie jeho ztraceného postavení: "přineste to roucho první" (tj. nejlepší, roucho připravené pro vzácné hosty), "dejte prsten na ruku jeho" (prsten je symbol navrácení moci, vlády, kterou má v té míře, jaká přísluší synu pána domu; služebníci vědí, že když ukazuje prst s prstenem: "tohle přines" nebo "támhle jdi", tak musejí poslechnout) a nechává ho obout (tím znovu potvrzuje, že v jeho domě nebude slouhou, bosí chodili otroci). Slavnostní znovupřijetí je stvrzeno hostinou (můžeme v tom spatřovat i vykonání zástupného obětování zvířete za hřích).

Hluboce dojemný je slavnostní výrok otcův o svém synu: "Byl mrtev a zase ožil, byl ztracen a nalezen jest." Duchovně mrtvý a duchovně ztracený je opět zpět - opět žije. Na smrt je tu nahlíženo z perspektivy lidského nitra, které umře, když se vzdálí od Boha, a ožije, když se k Bohu opět přiblíží.

Jinými slovy: je-li život v hříchu vlastně smrtí, pohřbením zaživa; pak pokání je zmrtvýchvstáním hříšníka.

Synovi se dostalo něčeho, nač nemohl ani pomyslet. "Co lidské oko nevidělo, ucho neslyšelo, co si ani neumíme představit, připravil Bůh těm, kteří ho milují," praví svatý apoštol Pavel.

A není to jednoduše jen návrat do původní stavu, obnovení bývalých věcí. Co syn ztratil, na to už neměl právo. Dostává-li to přece, je to akt milosti a milost není totožná s návratem do původního postavení. Milost dává blahodať. Je to nové stvoření! Církev učí, že Kristova spása nás nevrací do stavu Adama před pádem, nýbrž nás staví daleko výše - tam, kam se měl starý Adam dobrat, leč selhal. Křesťanství činí člověka tím, čím se Adam měl stát.

Dnešní čtení je taktéž útěchou pro rodiče, jejichž děti se vydaly na "zlou cestu". Je potřeba věřit a modlit se za ně. Věřit jednak v sílu vše dobrého, co do dětí rodičové vložili, a hlavně věřit v lásku nebeského Otce, který je stále poblíž marnotratného nevěrníka a činí svou prozřetelnosti vše, aby se obrátil a byl zachráněn. Maminka blaženého Augustina (sv. Monika) byla nesmírně nešťastná, že se její syn vydal na špatnou cestu. A protože její domlouvání ani prosby nic nezmohly, modlila se za svého syna a plakala za něho. Biskup jí jednou řekl: "Není možné, aby zahynul syn tolika slz!" Augustin se později vskutku napravil, kál se do konce života.










Editovat příspěvek č. 334

Administrátor --- 4. 3. 2008
Další prohra na Kosově poli

Zamyšlení nad Kosovem

Starec Paisij Athonský říkal: "Hleďte na všechno duchovně." A takto je potřeba nahlédnout i na celou tu neplechu kolem Kosova. Je to fenomén, který se bolestně - a to znamená, že hluboce, - dotýká každého, kdo má srdce napojené na duchovní tělo Pravoslaví. A tudíž to vše, co se kolem Kosova děje, je jakýmsi smutným obrazem, který vypovídá i o nás, zrcadlí něco o našem duchovním stavu. Vypovídá o naší slabé modlitbě, resp. o mělkosti našeho duchovního života.

Tak tedy, pojďme se podívat na pád Kosova z této perspektivy. Není to jen úpadek světa, je to i naše propadnutí.


Demonstrace v Bělehradě proti oddělení Kosova. Společná modlitba Srbů u katedrály sv. Sávy.

Při pohledu na světovládné plány rýsujícího se nového světového řádu a na naprosto nebývalou a s ničím pozemským už nesrovnatelnou moc těch, kteří tento vývoj řídí a prosazují, nečekejme v budoucnosti tohoto zmírajícího světa nic dobrého. Už nyní vlastně žijeme v éře nenápadné (pro nás) třetí světové války (byť byla mlhavě nazvána "válkou proti terorismu", ale s jasně vyřčeným dovětkem, že "povedeme ji po celém světě"), která je předpovídána před příchodem konce světa. Válek, krutosti, zabíjení, chudoby, do nebe volajícího bezpráví páchaného mocnými na bezmocných, je už bezbřehý oceán a bude i nadále nevyhnutelně přibývat. Všichni víme, odkud tohle zlo do světa přichází. Není už v lidských silách se tomu postavit. Jedinou nadějí je nyní už jen Bůh.

Celá dvě tisíciletí měli křesťané od Boha tu pozoruhodnou moc: stát zlu v cestě, stát proti němu uprostřed cesty a zadržovat vpád zla do světa. Zla v celé jeho síle, kterou mu dá ten, kdo byl andělem přivázán v podsvětí na řetězu, ale musí být ještě na chvíli propuštěn, až na zemi ztratí svou sílu ta duchovní mocnost, která jeho vstupu stála v cestě.

Začíná být zjevné, že nemůžeme již nadále bránit triumfu zla v tomhle světě. Dokonce - jak se zdá - nemáme dnes už ani duchovní síly tomuhle zlu se vůbec postavit. Naplno to začalo vlastně už začátkem 20. století, kdy viděli starci přicházet do světa celé pluky démonů, kteří zde ještě nikdy před tím nebyly, jak se chechtají a křičí: "Přišel náš čas." Není samosebou, že právě tohle století přineslo na zemi krveprolití doposavad v lidské historii nevídané, dvě světové války vedené zbraněmi, které by si ještě před sto lety nikdo neuměl ani představit (a to nemluvím o současných zbraních, které se už vlastně vymykají samotné lidské sféře, ale náležejí spíše do démonické duchovní sféry - a to jak svou ničivou silou, tak i čarodějnickou podstatou, a v neposlední řadě i původem - podle našich proroků jsou moderní technologie darem od ďábla). Spolu s tím však byla "křesťanská civilizace" zachvácena požárem vzpoury proti Kristu: ať už ve formě otevřené války proti Bohu při revoluci v Rusku, nebo plíživě a skrytě (a o to nebezpečněji) formou západního konzumismu. Jestli revoluce v Rusku očistila Ruskou církev, tak konsumismus na západě zadusil poslední jiskry křesťanství (nepovažuji za jisté, zda to, co tam dnes za zvuku kytar v oné bizardní postmoderní "chrámové" architektuře za povykování "aleluja" doutná v tom vychládajícím popelu, lze ještě nazývat křesťanstvím v tom smyslu, jak je známe my).

Při pohledu na náš pravoslavný prohnilý duchovní život, na němž se naplňují všechna proroctví starců posledních třech staletí, je jasné, že už ani my nejsme těmi, kdo by mohl vztáhnout svou ruku proti bujícímu zlu, které každým dnem nabývá na síle a pozdvihuje se nad světem. A když ne my, tak kdo? Není tu žádná jiná duchovní moc, která by se mohla měřit s démonickými podnebeskými světa pány věku tohoto.

Celé pravoslavné křesťanstvo se modlilo za Balkán a nyní za Kosovo. Možná, že bez těchto modliteb by se stalo ještě více zla a spácháno bylo ještě něco daleko horšího, než se stalo. Možná, že by bez těchto modliteb nikdo pravoslavný v Kosovu nepřežil rok 2004 a dnes by už v Kosovu byly pečlivě zahlazeny všechny stopy po tom, že ještě před pěti lety zde byly chrámy, farnosti, monastýry, sloužily se liturgie a žili zde pravoslavní mniši. Konec konců, z toho, co jsme viděli při pogromech před čtyřmi lety, je nad slunce jasnější, že to, co uchránilo pravoslavné křesťany před vyvražděním zfanatizovanými albánskými hordami, nebyli západoevropští vojáci KFOR, kteří buď jen bezmocně přihlíželi nebo zbaběle zalezli a zavřeli se ve svých základnách na sedm zámků, bojíce se vystrčit nos.

Jenže uhájení Kosova, země tak důležité a památné pro slovanské Pravoslaví, země, která je celá jednou velkou drahocennou křesťanskou relikvií (vždyť zde můžeme líbat i půdu jako křesťanskou svátost), se nám vymodlit nepodařilo. Kde je ta duchovní síla, která dříve dokázala bránit pravoslavné svatyně, zahnat krvežíznivé Mongoly?, jen za pomoci sudlic a zemědělského nářadí obrátit na útěk papežovy oplechované křižáky?, vyhnat z Rusi Napoleonovy Západoevropany a hnát Francouze a jejich spojence přes celou Evropu až k Paříži?, či vypráskat Turka z Balkánu, z Řecka, z Athosu (odkud turecké okupanty podle Athonského pateriku vymetla koštětem jako smetí sama přesv. Bohorodice)? A jestli už nedokážeme svým duchovním životem zápolit se současným světem, pak je jasné, že již brzy neobstojíme tam, kde zatím ještě jsme, a budeme utíkat. A nejen z Kosova.

Tato dnešní prohra není první v dějinách. Uvedu dva příklady:

Případ první. Za hlavní z tragických okamžiků dějin pravoslavné církve bychom zřejmě mohli považovat pád Byzance (1453). Historikové se předstihují v rozebírání historických geopolitických, sociálních či politických důvodů pádu Konstantinopole do rukou Turků. V pravoslaví se však většinou nepochybuje o tom, že duchovní (a tudíž klíčovou) příčinou velkého Pádu je předchozí podepsání unie s Římem (florentská unie, 1439) - čili sjednocení byzantské církve s římským papežem. Ačkoliv lid v Byzanci unii rozhořčeně odmítl, císařem byla unie podepsána a byla platná, protože byzantský císař měl i významné církevní postavení a z duchovního hlediska právoplatně zastupoval svůj lid; a proto Bůh nejen jeho ale celý byzantský stát zavrhl. Císař jako osoba zaplatil za zradu pravoslaví ihned: jeho milovaná manželka zemřela při podepisování unie na mor; zůstal bezdětný a osamělý. Na jeho říši se začala připravovat zhouba, která dorazila za 14 let a nepomohly žádné hradby, které císař ve zlém tušení tak pečlivě opravoval a posiloval. Císař unii podepsal, protože přestal spoléhat na Boží pomoc; podřídil Byzanc papeži, o němž už bylo jasné, že je heretický (viz posléze i známý veřejný výrok sv. Marka Efezského, který se při odborných disputacích ve Florencii sám přesvědčil, jak na tom papisté ve věrouce jsou: "Latiníci nejsou schismatiky ale heretiky," což vstoupilo do dějin). A to vše proto, aby císař získal vojenskou pomoc ze Západu, kterou papež slíbil zajistit. Lze si snadno představit, že Bůh mu pravil: "Blázne, neočekáváš pomoci ode mne, ale od odpadlého papeže, a podle toho to s tvou říší dopadne." Bůh odňal od unionisované Konstantinopole svou záštitu, přesvatá Bohorodice opustila Město. A papež, na něhož císař tak spoléhal, zradil. Jak výstižně napsal S. Runciman: "Byzantinci, ač zaplatili za západní pomoc převysokou cenu, byli ošizeni..." Byzanc sjednocenou s papežem Bůh už nepotřeboval. Její úloha v dějinách skončila.

Případ druhý. Ruská katastrofa. "Velká říjnová socialistická revoluce", jak se ten Boží bič jmenuje plným jménem, není jen katastrofou sociální či politickým experimentem. Je především jevem církevním. Dnes se v Ruské církvi již otevřeně hovoří o tom, že revoluce (1917) byla důsledkem vnitřního stavu předrevoluční Ruské pravoslavné církve, od něhož se odvíjel úpadek společenský a morální (běžně na to poukazuje i prof. Moskevské duchovní akademie A. Osipov). O skutečném hroucení církve existuje bezpočet dokladů. Vypráví se o úpadku mnišstva, rozpadu duchovního života, pronikání západní věrouky. Výmluvným svědectvím je např. zásadní odpor tehdejších biskupů v synodu proti svatořečení ct. Serafíma Sarovského, které se nakonec uskutečnilo až na osobní příkaz cara. Do učení církve závažně pronikaly pokleslé západní vlivy a to na všech úrovních duchovního života: v církevní kultuře a liturgii, v myšlení a hlavně v narušování víry (např. v knihách té doby běžně najdete heretické učení katolického tridentského koncilu o transubstanciaci při proměnění svatých Darů na Tělo a Krev Kristovy), dokonce to došlo tak daleko, že podle některých zpráv dokonce bylo těsně před revolucí přijato dávno odsouzené heretické západní učení o stvořených energiích... Toto uchvácení Západem, jeho duchovním klimatem, našlo odraz i ve společenských proudech a hnutích, které přes různé anarchistické projevy vedly přímo ke společenským otřesům, pro něž bylo charakteristickým rysem zavrhování všeho tradičně ruského či byzantského a potažmo i pravoslavného, a nekritické přijímání a velebení všeho západního. To je podhoubí sociálního zemětřesení, z něhož vyrostla bolševická revoluce. Revoluce je v tomto světle nejen Božím trestem, ale zároveň očištěním Ruské církve - lépe řečeno, záchranou církve pro budoucnost. Současná probíhající obnova ruského pravoslaví by nebyla možná bez znovuzaložení Ruské církve na nové mučednické krvi.

Co mají oba případy společného? Nápadný je na nich jako společný jmenovatel: sblížení s Římem, příklon k Západu. Zdá se, že nakolik se pravoslavná církev přibližuje Římu, natolik slábne její duchovní síla, až nakonec od ní Bůh odnímá svou ochranu. (S podobným hodnocením vztahu k Římu se dnes běžně setkáte v Řecké státní církvi; nikoliv však v Konstantinopolském patriarchátu :-)
Tak či onak, dopustí-li Bůh katastrofu na církev, je to vždy k jejímu očištění. Jak říká prof. Osipov: Vše, co Bůh rozprostírá kolem nás jako okolnosti, v nichž je nám dáno vést své životy, a jak Bůh ve své prozřetelnosti řídí události, má sloužit k vytvoření těch nejlepších podmínek k tomu, abychom poznali naši nemoc. A to by asi měl být základní zorný úhel našeho pohledu na kosovskou prohru. Bůh nás chce očistit. A my především musíme přijít na to - od čeho. Co děláme, my pravoslavní po celém světě, špatně? Neopíráme příliš své naděje o tento svět? Nezapletli jsme svá srdce do hemžení červivé dočasnosti? Nedoufáme snad v cokoliv lidského? Pak bychom nakonec byli dozajista oklamáni a posléze opuštěni Bohem i lidmi...

Zopakujme: jedinou naší nadějí už je jenom Bůh. A tak to vlastně má být.
A zřejmě právě k tomuto poznání nás má vývoj světa přivést: abychom přestali spoléhat na cokoliv lidského, na všechny naše síly, lidské dohody, přísliby podpory či peněz, na paragrafy práva, sliby cizích vladařů a mezinárodní smlouvy či pakty, natož na zbraně. Stavem světa nás chce Bůh dovést k tomu, abychom spoléhali jen a výlučně na Něho. On se nás musí zastat. On se musí do věci vložit. Jestli tady na tom světě jsou ještě lidé, kteří mají (jak říká starec Paisij) právo na Boží zastání a jeho ostrý zásah, pak On to bezpochyby učiní. A pokud je stav světa i stav náš už tak špatný, že Hospodin nechá "hříšníky, aby dál tančili na našich zádech" (žalm z kathismy 18.), pak se děj vůle Boží. Ať jdou dál věci svým směrem a nechme svět, ať spěchá ke svému konci.

P.S.
První prohra na Kosově poli byla roku 1389. Následovala dlouhá doba tureckého jařma, v němž církev obstála a uhájila svou existenci, ba upevnila své vnitřní síly. A tak se tato prohra nakonec obrátila ve vítězství duchovní síly pravoslaví nad islámem. K čemu povede dnešní druhá prohra? Podle reakce Srbů, kteří se v drtivé národní většině neobrátili především k použití síly ale k modlitbě, se zdá, že není všechno ztraceno...












Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1443 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 334 do č. 337)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz