Ambon
Administrátor
--- 8. 10. 2008
Z došlé pošty - věda a Bůh - to nejde k sobě
Proč Bůh nemá titul CSc.
1.. Má jenom jednu známou publikaci.
2.. Ta je v hebrejštině.
3.. Nejsou v ní odkazy na další prameny.
4.. Nebyla publikována ve známém vědeckém časopise.
5.. Mnozí pochybují o tom, že ji napsal osobně.
6.. Je nutno přiznat, že je známá po celém světě - ale co dělal potom?
7.. Jeho schopnost týmové práce je velmi omezená.
8.. Ostatním vědcům se nepodařilo zopakovat jeho experimenty.
9.. Nepožádal etickou komisi o souhlas s experimentováním na lidech.
10.. Když se mu jeden pokus nevydařil, pokusil se zahladit stopy utopením pokusných objektů.
11.. Jedince, kteří se nechovali podle očekávání, vyřadil z pokusného souboru.
12.. Nechodil do přednášek - jenom vzkázal studentům, co si mají prostudovat.
13.. Nechal za sebe učit svého syna.
14.. První dva studenty vyhodil, protože se naučili něco navíc.
15.. I když má jen 10 požadavků, většina studentů v praktickém testu propadne.
16.. Konzultace poskytuje jen velmi zřídka, a to ještě na vrcholku hory.
Administrátor
--- 3. 10. 2008
Odborník o příčinách zřícení "dvojčat" v New Yorku 11. září
Architekt Richard Gage - analýza kolapsu 3 budov WTC
S českými titulky
No comment
Administrátor
--- 2. 10. 2008
Zrcadlo nastavené lidem - jací vlastně jsme?
O zlotřilých vinařích a jejich zhoubě
Pravil Pán:
33 Jiné podobenství slyšte: Byl jeden hospodář, kterýž vybudoval vinici, a opletl ji plotem, vykopal v ní lis a vystavěl věž, i pronajal ji vinařům, a odcestoval.
34 A když se přiblížil čas ovoce, poslal služebníky své k vinařům, aby vzali jeho podíl plodů.
35 Vinaři pak zajavše služebníky jeho, jiného zmrskali, jiného zabili, a jiného ukamenovali.
36 Opět poslal jiných služebníků, více nežli prve. I učinili jim též.
37 Naposledy pak poslal k nim syna svého, řka: Zastydí se před synem mým.
38 Vinaři pak uzřevše syna jeho, řekli mezi sebou: Toto jest dědic; pojďte, zabijme jej, a bude naše dědictví jeho.
39 I chytivše ho, vyvlekli jej ven z vinice a zabili.
40 Protož když přijde pán vinice, co učiní vinařům těm?
41 Řekli jemu: Zločince ty zlou smrtí zahubí, a vinici svou pronajme jiným vinařům, kteříž budou vydávati jemu ovoce v náležitém čase.
42 Řekl jim Ježíš: Nikdy-li jste nečtli v Písmech: Kámen, kterýž jsou zavrhli stavitelé, ten učiněn byl hlavním kamenem úhelným? Ode Pána stalo se toto, a jest divné před očima našima.
(Matouš 21. kapitola)
Bez obšírného úvodu rovnou zamíříme k jádru vyprávění, k němuž nás přímo vleče už ta pozoruhodná gradace podobenství. Nejdříve krátký náčrt výchozí situace, a pak s každou další větou Spasitel "šroubuje" příběh do ještě větší neuvěřitelnosti.
Začal celkem realisticky - pán vysadil vinici, postaral se o inventář, pronajal ji a odcestoval. To byly běžné reálie tehdejší doby. Jenže hned nato začíná autor podobenství roztáčet spirálu absurdity. Od nepochopitelnosti se děj stupňuje k úžas vyvolávajícímu (dnes by se chtělo říci "šokujícímu") chování obou stran, které se nepodobá ničemu, s čím se lze setkat v realitě pozemského životaběhu.
Těžko pochopitelný je již první závit této spirály: vinaři odmítnou platit nájem - a to nejen urážlivým ale hlavně zločinným nakládáním s vyslanci majitele. To se prostě vymyká zdravému rozumu. Posluchači Ježíšovi si museli mezi sebou šeptat: "Cožpak je mohlo byť jen napadnout, že by jim tohle mohlo projít? Majitelem vinice je přece bohatý člověk, který má dost možností (i prostředků) zjednat si spravedlnost a domoci se obnovení své cti."
Jak se odvíjí řetěz příběhu, každý jeho další článek je ještě absurdnější než ten předchozí. Spirála celé té absurdity se jakoby vymkla kontrole a roztáčí se mimo jakýkoliv pochopitelný rámec a nad veškerou představivost. O chování obou stran už posléze nelze použít ani slovo "nepochopitelné", protože i to zní příliš slabě.
Na nebetyčnou drzost vinařů, kteří si bezostyšně přivlastnili cizí majetek (a jeho majitelem zjevně nebyl "nějaký leckdo"), kupodivu nenásleduje rázná reakce v podobě tvrdého a spravedlivého trestu. Odpověď majitele je vlastně stejně absurdní, jako chování vinařů: pošle další posly. A vinaři dále eskalují svou bezostyšnost, krutost, drzost, sprostotu, hloupost i nesmyslnost svého darebáctví. A další odpověď pána vinice je více než nepochopitelná: pošle syna. Běsnění vinařů se nadále už vymykne všemu představitelnému.
Posluchačům Ježíšovým mohlo v prvním dojmu docela dobře připadat, že příběh líčí chování dvou skupin bláznů: na jedné straně vinaři, na straně druhé pán a jeho syn.
Ve chvíli, kdy už se zdá, že spirála násilí a běsnění vinařů na jedné straně, a s ničím nesrovnatelné trpělivosti, vlídnosti, mírnosti pána na straně druhé, se roztočí do nekonečna, a zlo exploduje do bezhraničí, když mu dobrota toho, kdo jediný má moc klást mu meze, vyklidila prostor, - teprve těsně před tím přichází ostrý zásah.
Je jasné, že tento příběh, kreslený Pánem Ježíšem, vypovídá o Bohu a o člověku. Vypráví o tom, jak je situace mezi člověkem a Bohem viděna z Boží perspektivy. V jakém stavu je ve skutečnosti vztah mezi námi a Hospodinem.
Zaslepený pohled ze strany člověka je výstižně popsán na chování těch vinařů: dostali jsme život, tělo a svět, a tudíž je to naše a můžeme si s tím dělat, co chceme. Od koho jsme to vše dostali, nás nezajímá, a znát ho nechceme. A jestli za námi Ten, o kom nechceme nic vědět, někoho pošle, aby nám cosi připomněl, běda mu. To, že žijeme, že svítí slunce, rostou rostliny a k dýchání máme vzduch považujeme za samozřejmost, nad kterou netřeba přemýšlet natož děkovat. A jestli někdo přece jen chce vědět, jak to všechno, co je tady, vzniklo, tak máme nezpochybnitelně moudrou odpověď našich nejvyšších učenců: Vzniklo to samo od sebe! Je to vědecky dokázáno. (Tak nějak to vidí člověk oslepený vášněmi a hříchem.)
To je arogantní postoj materialistického (agnostického) lidstva. Na otázku o původu světa si lidé vymysleli "velký třesk", a už jim vůbec nevadí, že vlastně tato odpověď na nic neodpovídá, a otázku po původu a autorovi (resp. majiteli) vesmíru vůbec neřeší. Před otázkou: a kdo způsobil "velký třesk"?, si zacpou uši. Což nás nezachvátilo stejné šílenství, jako ty vinaře? Odhlédneme-li, že jde jen o podobenství, a budeme-li příběh pojímat jako realistické vyprávění, můžeme spekulovat, že ti vinaři možná měli nějaký "dobrý důvod" prohlásit, že vinice je jejich (třeba to byli komunisti a vinici si znárodnili); nejspíše to měli nějak "zdůvodněné" - a svým pomateným důvodům zřejmě nakonec už sami věřili. Přesto to nic nemění na tom, abychom jejich počínání ohodnotili, jako hloupé a darebné. Bez pochyb stejně je shůry hodnocena i materialistická věda, které se dnešní lidstvo klaní jako zlatému teleti, na němž "vinařský proletářský světonázor" s fanfárami jede světem.
----------------------------------
Intermezzo
Ap. Pavel v Písmu praví:Pojďme tento biblický text trochu rozebrat. Kralický překlad druhé poloviny 19. verše zní: "Který polapí moudré v chytrosti jejich." Díval jsem se ruského překladu, který je přiléhavější originálu než české převody, a význam tohoto výroku je tam výstižně prohlouben: uloví "moudré" skrze jejich zchytralost. Tedy právě to chytráctví "moudrých" - učenost bez správného duchovního zakotvení čili bohaprázdné mudrlantství je to, co se jim stává osudným. Ve slepotě bezmezné sebedůvěry se domnívají, že našli pravdu a odsunuli Boží zjevení z cesty lidskému rozumu; jenže ve skutečnosti oklamali sami sebe a jejich uvažování zpracovává přeludy. Z několika kamínků faktů se snaží složit velkolepou mozaiku poznání, což bez duchovního poznání vypadá asi tak, jako kdybys chtěl z vystříhaných písmenek sestavit slova a věty v jazyce, který neznáš, a ještě ti polovina potřebných písmen schází. "Pasou vítr a honí stíny," říká jedna svatootcovská sbírka.
18 Ať nikdo sám sebe neklame. Domnívá-li se někdo z vás, že je v tomto světě moudrý, ať se stane bláznem, aby se stal opravdu moudrým.
19 Moudrost tohoto věku je bláznovstvím před Bohem, neboť je psáno: `Nachytá moudré na jejich zchytralost´;
20 a jinde: `Hospodin zná úmysly moudrých a ví, že jsou marné.´
(1 Kor 3,18-20, ekumenický překlad)
A co se týče posledního verše, pak v kralickém překladu trochu výstižněji zní: "Znáť Pán přemyšlování moudrých, že jsou marná." Nejde tu totiž o "úmysly", jak to nedobře překládá ekumenická bible, ale o způsob myšlení. A co se týče toho posledního slova "marná", pak je potřeba tento pojem vykládat v biblickém kontextu; např. v žalmech je hojně užíván, a jeho význam není jen něco zbytečného či prázdného, ale hlavně: cosi zlého. Čeština má ve své archaické vrstvě jedno velice výstižné slovo, které to přesně postihuje: "daremný" (obsahem tohoto pojmu je "zbytečný" či "prázdný", leč se zřetelně nedobrým zabarvením). Takže bychom mohli ten 20. verš přeložit trochu neohrabaně, ale zato výstižně: "Hospodin zná způsob uvažování "moudrých" a ví, že je daremné."
Kdo jsou tito "moudří" tohoto světa, do nichž se Hospodin tak opírá a prohlašuje je za blázny? Šamani západní civilizace mezi svými křivulemi, mikroskopy, dalekohledy, přírodovědnými sbírkami, cyklotrony (teď si ve Švýcarsku jeden zbrusu nový spustili)... Kouzelníci s atomy a čarující s genetikou. To jsou ti, k nimž upírá dnešní svedené lidstvo své naděje a kteří ho vedou dále a dále do klamu pohodlí a od Boha. Slibovali osvobodit člověka, ale přivedli ho otroctví duchovní slepoty, zničili klima, otrávili planetu svými černokněžnickými zplodinami a mysli lidí jedem svého bezbožného učení, aby je umrtvili pro duchovní život.Když píši tyto řádky, musím se trochu usmívat, protože vím, jak podobnými úvahami některé lidi rozčiluji. Jak je prý možno srovnávat středověkého šarlatána se seriosní vědou! Z hlediska křesťanství však skutečně není podstatný rozdíl mezi alchymistou, čarodějem či šamanem na jedné straně a služebníky materialistické vědy na straně druhé. Hledíme-li na samu ideovou podstatu obojího, pak není zásadní rozdíl mezi alchymistou, který se trápí nad transmutací olova na zlato či nad kamenem mudrců, a vědcem šťourajícím do atomů či luštícím si DNA a koumajícím, jak naklonovat člověka. Jde o to, že obojí počínání stojí těch samých magických základech - je zplozeno a neseno snahou zpřístupnit člověku uzavřená tajemství jsoucna s cílem ovládnout takto získaným poznáním stvoření. Čili magie. Není principiálně důležité, jestli se cesta k tomuto cíli ubírá cestou horoskopů, zaklínání nebo klohněním elixíru života či zda se kráčí cestou přírodovědných výzkumů, exaktních výpočtů a technicky náročných pokusů (snad jen s tím rozdílem, že ta moderní "vědecká" cesta je citelně efektivnějším způsobem k dosažení hrůzného cíle magie - dát člověku do rukou takové možnosti, takovou vládu a takové síly, které nemůže morálně ani duchovně zvládnout, což z něho nakonec učiní démona).
O našich časech, čili o době přicházejícího antikrista, se hovoří v proroctví sv. Nila Myrotočivého (+1651), z něhož vybírám: »Po roce 1900, kolem poloviny 20. století, budou lidé této doby k nepoznání. Až se přiblíží doba antikristova příchodu, zatemní se mysl lidí tělesnými vášněmi a nepravost zesílí. Svět bude k nepoznání. Lidský zevnějšek se změní a nebude možno rozeznat muže od žen kvůli nestydatosti v oblékání a účesu. Tito lidé se klamáním antikristovým stanou krutými a budou jako divá zvěř. ... Lidé zanechají skromnosti. ... Chtíč, cizoložství, homosexualita, tajné skutky a vražda budou vládnout ve společnosti. ... (Antikrist) také dá lidem zkaženou moudrost, takže ti vynaleznou prostředek, jak může jeden člověk vést rozhovor s jiným, z jednoho konce země na druhý. Také budou lidé v té době létat vzduchem jako ptáci a sestupovat na dno moře. A až toho všeho dosáhnou, stráví tito nešťastní lidé svůj život v pohodlí, aniž by věděli, že je to podvod antikristův. A on, bezbožník, bude korunovat lidskou vědu takovou domýšlivostí, že tato povede lidi k tomu, aby zanechali pravé stezky a ztratili víru v existenci Boha ve třech Osobách.«Já vím, že někomu moje neúcta k materialistické vědě zní příliš středověce. Konec konců něco na tom bude. Hlavní inspiraci k nim čerpám ze starých proroctví - sv. Nila a sv. Kosmy Aitolského (17. a 18. století - to sice už není středověk, ale pár staletí to je a ten rozdíl mezi myšlením svatého proroka a myšlením dnešní doby je citelně znát). Podívejme se tedy na vědu pohledem současné seriosní pravoslavné teologie, která nepoužívá extrémní pojmy a nehovoří vzrušeným jazykem proroků, spíše se vyjadřuje uvážlivým, věcným, většinou vcelku "učesaným" způsobem, který je pro jemnocit dnešního Evropana spíše přijatelný; a tak se uvedu alespoň krátkou úvahu od prof. A. Osipova na téma věda:
"Bůh je láska," to je základní tvrzení křesťanství. Veškerá činnost člověka - podtrhuji: veškerá - nezávisle na jejím smyslu a zacílení - musí být vykonávána se zřetelem na to, aby tím realizoval lásku ve svém životě. Láska to je znamení, pod nímž se musí dít všechna naše činnost, veškerý náš vztah k člověku, ke společnosti, k politice, k umění, k ekonomice, k vědě... Uskutečnění lásky - to je osa všeho.
... Na jedné konferenci jsme posuzovali, jak hodnotit vědeckou činnost. Na takto položenou otázku jsme odvětili: "Neobdivujeme vědu, ani ji nepřehlížíme, hledíme na ni jako na tu stránku života, která je samozřejmě nutná pro náš život a práci v podmínkách této naší dočasné existence. Tímto způsobem hodnotíce vědu, však otevřeně prohlašujeme: musíme ve svém bádání, ve své praktické činnosti i v dosahovaných výsledcích následovat princip lásky k člověku."
Zní to asi trochu dialekticky a ne docela srozumitelně. Tedy: jedna věc je, když řeším problém z vědecké či technické oblasti kvůli tomu, abych (jde tedy o můj psychický stav) pomohl stejným lidem, jako jsem já, při vyřešení nevyhnutelných úkolů - důležitých pro život, vážných úkolů z hlediska života. Zcela jinou věcí je, když se zabývám vědou jen pro vědu samotnou. Známe např. i "umění pro umění". Je to vlastně svého druhu zábava. Věda se může stát něco jako hrát šachy - to je tak zajímavá hra, někdo je tím zcela uchvácen, nemůže myslet na nic jiného, je tím plně zaujat. Stejně tak je možno být uchvácen čímkoliv. "Jakápak láska k člověku, dejte mi s tím pokoj! Já miluji šachy! Nic jiného na světě nepotřebuji." A podobné to může být i s vědou. "Já potřebuji jen své milované vědecké problémy! Jak vyřešit tuhle hádanku. Vůbec nemyslím na to, k čemu se to pak dá použít, co z toho může pocházet! Já musím jen bádat a bádat."
Pro příklad si vezmeme skutečnou událost, když byla vyvíjena atomová bomba. Nikdo s jistotou nevěděl, co se při výbuchu stane. Existovaly velice vážné námitky proti zkoušce atomové bomby, jelikož by tím mohla začít řetězová reakce ve vzduchu a země by se změnila na ohnivou kouli, malé slunce. I přesto, že neměli jistotu, jak to dopadne, stejně se to rozhodli vyzkoušet.
 |
Large Hadron Collider (LHC). O tomhle se mohlo alchymistům jenom zdát. Takové monstrum by jim císař Rudolf zaplatit nemohl (8 miliard dolarů by na jeho kasu bylo asi moc); a také by asi nemohl vydržovat 6000 kouzelníků, mágů a alchymistů - tolik vědců totiž pracuje kolem LHC. Golem vyšel rabbiho Lowa podstatně levněji. Jenže ta správná kabalistická zaklínání se už zapomněla, a tak se musejí vědcům platit jejich hračky. Jak však praví jedna pověst, Golem byl zlý a napáchal moc škody. Jaké potom asi bude toto monstrum, co všechno napáchá? |
Co se od LHC chce? "Očekává se mj. experimentální doložení tzv. Higgsova bosonu (označovaného jako "God’s particle", tj. „Stvořitelova částice“)" (viz zprávu nadšence pro vědu v Britských listech). Ano, stvoření světa chtějí zkoumat - nic menšího. Vědci jsou prostě tak zvědaví na tajemství vzniku vesmíru, že nehledí na žádné nebezpečí. Nemohou si prostě pomoci. Jenže to už není jako před sto lety, kdy zvídavý badatel, který strkal svůj všetečný nos do všelijakých tajemství, riskoval jen svůj život - když si nedal pozor, tak mu ty jeho bublající kotlíky a baňky s lučebninami vylétly do vzduchu i s jeho laboratoří a s vědcem samotným; a bylo po vědátorovi. Dnes všichni obyvatelé Země povinně riskují své životy kvůli nikdy neukojitelné zvědavosti bílých plášťů - a to včetně té většiny lidstva, která živoří v bídě a z tzv. "výdobytků vědy" nemá vůbec nic - jen tu nebývalou bídu (a zničené klima).
Shrňme to - i v tyto dny se přímo vedle nás, ve střední Evropě, opakuje stále ta samá nezodpovědnost, na níž poukazuje Osipov. Nikdo se - ani teoreticky - nezabývá otázkou, jak vysoká musí být pravděpodobnost globální katastrofy, která by eventuálně mohla nastat následkem pokusu, aby se vědec rozhodl, že experiment neprovede. V praxi to pak vypadá úplně opačně: pokud je tu vůbec nějaká naděje, že lidstvo pilnou práci vědců přežije, nic je nezastaví (a peníze na to své šťourání do vosího hnízda vždycky od někoho seženou).
A přihlédněme ještě k tomu, že hlavním motorem a mecenášem vědy je zbrojení. Pak už je jasné, že vědce nikdo nebude brzdit; co kdyby to, co by mohli objevit vědci na naší straně, náhodou objevily dříve vědecké laboratoře našeho nepřítele. Takže jestli vědci jednou objeví zbraň, která může nečekaně a bez možnosti obrany vyhladit celé kontinenty nebo třeba zničit svět, můžeme si být jisti jen jedním: oni tu zbraň postaví a dají mocným k dispozici. Říká se, že "věda dnes postupuje mílovými kroky"; ano, to je pravda. Jenže kam?
Dejme však ještě slovo prof. A. Osipovovi:K čemu slouží věda? Jediným kritériem, kterým lze ohodnotit, zda je něco správné či nikoliv, je láska. A teď si položte jednoduchou otázku: "Pracuje materialistická věda ve jménu lásky k člověku, lásky k Božímu stvoření, lásky ke světu a konečně - lásky k Bohu?" Nedá příliš práce najít odpověď. V převážné většině: "Nikoliv." Dokonce i mnohé z těch "darů vědy", jež se zprvu zdají být člověku prospěšné, se časem ukazují jako plod s krásnou slupkou ale uvnitř červavý.
Kolik už podobných případů bylo v historii? Před čím stále stojíme? Spousty objevů, o jejichž následcích ani nechceme přemýšlet. Kdyby tak člověk přistupoval k vědecké a technické činnosti jen z jediného úhlu pohledu - jak neuškodit člověku, ale být mu k užitku. Přísaha Hippokratova, kterou skládá každý, kdo ukončuje lékařskou fakultu, má svůj nesmírný význam i zde: neškoď. A křesťanství praví nejen: "Neškoď," ale ještě: "Přinášej svou činností lásku."
Víme, co je dobro a co je zlo. A (jako křesťané) nehodnotíme, co je dobré a co zlé, jen z hlediska momentálních zájmů, ale z pohledu věčnosti hodnotíme, co je pro člověka prospěšné. Tolik objevů a vynálezů by lidé odmítli, mnoho takových by vůbec nebylo, kdyby vědci byli lidé hluboce křesťanského přesvědčení. Jsou prý případy, kdy vědci doslova roztrhali zápisy o svých objevech. Věděli totiž, co by se stalo, kdyby se - nedej, Bože! - jejich objev dostal do rukou lumpa! Lidstvo by dostalo to, co ho zabije. Tak by si počínalo křesťanské vědomí, kdyby vládlo našemu myšlení a našim skutkům. To platí pro veškerou lidskou činnost. Umění, kulturu - kam jsme se dostali? Vedle kultury existuje antikultura, na kterou se dokonce hledí, jako by to byl nějaký zákonitý jev. V co mění člověka? Přímo řečeno: vedle života existuje antiživot. Můžeme si zvolit narození člověka nebo jeho zabití. A to beztrestně. Je-li možná antikultura, je možná i antimorálka. Pak přestáváme rozlišovat dobro a zlo, a takový vývoj je podoben gigantickému hadu, který stále roste a stále více požírá sám sebe, jak se zakusuje do svého vlastního ocasu.
Církev nabízí klíč k ohodnocení jakékoliv lidské činnosti, a tak dává možnost nalézt správný vztah ke všem stránkám života člověka.
Trvám na tom, že jestli člověk pronikl do tajemství vnitřního ustrojení Bohem stvořené hmoty a vyrobil atomovou bombu, aby ji svrhl na dvě města plná lidí, které výbuchem prostě vypaří a zůstanou po nich jen stíny na stěnách trosek domů, pak to není jen útok proti cizímu národu, je to především útok na Boha - nejstrašlivější vzepětí drzosti lidí, kteří uloupí Boží tajemství, jímž Stvořitel vybudoval tento svět jako dobrý a k dobru lidí, a tito lidé obrátí ukradené tajemství, aby dobro proměnili ve zlo, štěstí v neštěstí, světlo v tmu. To, co patří Bohu, použili k uskutečnění svých zlých záměrů. Tady se zdá být i to podobenství o běsnících vinařích příliš slabé. (Jestli máte rychlý internet, pusťte si to přiložené video z You Tube, pak je hned jasnější, o čem tu píši. "Vize pekla," praví se v komentáři filmu. Jak se mohlo něco tak strašného stát? Na otázku: "Proč?" není odpověď.)
------------------------------
Než, vraťme se ještě na závěr k těm našim bídným vinařům, resp. lidem, kteří si "znárodnili" vesmír, a podle toho to s tím naším světem vypadá.
Z perspektivy Boží je chování lidstva, které my považujeme za normální či přirozené, naprosto nesmyslným, zločinným, hulvátským jednáním či dokonce běsněním. Zároveň nám Pán Ježíš v příběhu našeho podobenství představuje způsob, jakým Bůh na hrůznou nehoráznost člověka odpovídá: dobrotou a téměř nekonečnou trpělivostí. Zasahuje teprve tehdy, kdy zloba lidí dospěla už těsně před konečný triumf.
A teď to nejdůležitější. Jednání obou stran v našem evangelijním podobenství - až do okamžiku posluchači toužebně očekávané katarze - působí dojmem, že se obě zbláznily. "Nepochopitelné" je pro takový způsob počínání příliš vybledlý pojem. Pokud toto podobenství opravdu reflektuje lidem skrytou realitu vztahu mezi člověkem a Bohem, musíme se nutně tázat: Co se stalo s člověkem (resp. lidstvem), že se chová tak šíleně? A ještě: Co se to stalo s člověkem, když se natolik vzdálil od Boha, až mu i Jeho postoj připadá jako nepochopitelný? Právě na obrázku těch zlotřilých vinařů, vzbouřivších se proti vzdálenému pánu vinice, vidíme, jaká hrůzná proměna se lidem přihodila a do jakého šílenství jsme to upadli. Jaká strašlivá vzdálenost je mezi lidstvem a Bohem. Není to vzdálenost zeměpisná, ale astronomická vzdálenost nepochopení, svévole a zlomyslnosti, kterou se lidé oddělili od Stvořitele a Spasitele.
Co se to s námi stalo, že pohled našeho Stvořitele se nám jeví jako bláznovství a z Jeho pohledu je naše chování hodnoceno jako šílenství? Vždyť jsme jeho dětmi, jeho stvořením; měla by tedy mezi námi panovat blízkost, neřku-li důvěrnost.
Jakási hradba přetrhla naše dávné společenství a z důvěrné blízkosti učinila nekonečnou vzdálenost. Z Písma svatého i učení svatých Otců víme, že to, co odděluje člověka od Boha, je hřích. Boj proti hříchu je duchovní cestou, po níž se člověk vydává zpět k Bohu. Křesťanu, který se očišťuje od následků hříchů, začnou jeho mysl brzy osvětlovat první záblesky bohomyslnosti. Nesmí se pak leknout toho, že začíná vidět to, co jiní nevidí. Je potřeba, aby podle toho, co spatřuje, začal napravovat svůj život. Z toho však nutně vyplývá, že se ostatním lidem začíná jevit jako blázen. Přestává totiž sdílet jejich hodnoty a jinak užívá života než lidé tohoto světa.
Máme na vybranou, buď budeme pár let našeho života jako rozumní a moudří před očima lidí, ale pak na věčnosti budeme zostuzeni jako blázni před Bohem, nebo budeme zde na zemi před lidmi blázny pro Krista a na věčnosti budeme moudrými před Bohem.
Jak se lidstvo rychle vzdaluje křesťanskému duchu, bude se vzdalovat uvažování a chování světských lidí od způsobu života a myšlení křesťanů - tahle propast tu vždy byla, leč poslední dobou se rychle rozevírá do nebývalých rozměrů. Prorokoval to už sv. Antonín Veliký (4. století), jenž dával radu, která je úplnou antitezí dnešní pokrokovosti, - aby lidé nedůvěřovali sami sobě, ale ve všem se spoléhali na Boha, čímž překonají všechna pokušení.Pozoruhodně výstižný je jeden detail v našem evangelijním úryvku - na závěr vyprávění se Spasitel otázal svých posluchačů - nechal je, aby sami dokončili toto podobenství. Teprve tam, na konci všeho, se Bůh začne chovat "po lidsku" - čili odloží nesmírnou shovívavost a nezměrnou dobrotu a sáhne k ostrému zásahu a trestu. Nejde tu o mstu, ale krajní nutnost zastavit zlo těsně před jeho finálním triumfem.
O našich dobách pravil: "Přijde doba, kdy lidé budou bláznit, a když uvidí někoho, že neblázní, postaví se proti němu, pravíce, že on je blázen, protože není jako oni."
Administrátor
--- 23. 9. 2008
Narození Přesvaté a svátek svatého Kříže
Svátek Narození přesvaté Bohorodice
letos připadl (podle starého kalendáře) zrovna na neděli „Před povýšením svatého kříže“, kdy čteme z evangelia ta slova Kristova, která jsou páteří křesťanské věrouky: "...tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný" (Jan 3,16). Je to svědectví o veliké Boží lásce, která přesahuje vše, co si člověk dokáže představit. "V tom zjevena jest láska Boží k nám, že Syna svého toho jednorozeného poslal Bůh na svět, abychom živi byli skrze něho" (1 Jan 4,9).
Narození přesvaté Bohorodice je jedním z těch kamenů, na nichž Bůh začal budovat stavbu spásy člověka, připravovat vtělení Božího Syna. Vtělení a oběť na kříži - dvojí vydechnutí lásky, kterou je zachraňován člověk ze svíravé bažiny hříchu pro věčný život. A tak oba tyto nedělní svátky se podstatným způsobem dotýkají základního předmětu křesťanství, o němž se sice většinou neopomíná hovořit, ale většinou se jej nedaří uskutečňovat - o lásce.
Křesťané, kteří mají před očima lásku Boha k člověku, by měli být schopni ji v mezilidských vztazích byť jen vzdáleně napodobit - alespoň v chabém odlesku - leč, spíše jsme svědky, jak se nám to žalostně nedaří. Proč? Jedna z příčin možná tkví v tom, že ani ten příklad Boží lásky vlastně nejsme schopni pojmout do své mysli, a právě o tom bude dnešní povídání.
„Bůh je láska“ - výrok ap. Jana (1 Jan 4,16), který má v pravoslavné církvi sílu a postavení hlavního křesťanského dogmatu. To je výchozí bod další úvahy, kterou jsem přeložil z přednášky profesora Moskevské duchovní akademie Alexije Osipova:
Rád bych obrátil vaši pozornost k jedné stránce křesťanského učení, která je do současnosti velice obtížně přijímána lidským vědomím. Dokonce bych řekl: s velice slabým úspěchem je přijímána lidským uvažováním. A to nejen prostě lidským myšlením, ale křesťanským myšlením. A to i přes to, že křesťanství vlastně o ničem jiném nehovoří. O ničem jiném křesťanství neučí tak jako právě o tomto. A přesto to stále naše mysl ani duše nemohou pojmout. Řeč vedeme o čemsi velice prostém, o tom, že Bůh je láska. Natolik jsme tomuto úsloví přivykli, že na první pohled nevidíme žádný problém. Avšak řeknu vám: v historii náboženského myšlení prakticky nenalezneme žádné jiné náboženství, ve kterém by tak zřetelně, ostře, výrazně a silně byla vyjádřena idea, že Bůh je láska. Možná to řekneme ještě silněji: taková idea mimo křesťanství vůbec neexistuje.Dále uvádí A. Osipov další výroky svatých Otců, které vysvětlují, že používání jmen různých lidských vášní (radost, hněv, zalíbení, zuřivost), stejně jako pojmů jako smilování či trest, ve vztahu k Bohu má ve skutečnosti význam pastýřský, pedagogický. Někteří lidé (a to platí hlavně o naší době) nic jiného nepochopí než jen kategorie trestu a odměny, neboli ztráty či zisku. Křesťan by však měl ve svém duchovním růstu časem překročit tyto kategorie, překročit omezené hranice, které jeho uvažování klade poškozená lidská přirozenost, jakoby překročit svůj stín a otevřít svou mysl bezednosti Boží lásky. Ze skutků Jeho lásky Ho poznáváme. A jestli ho poznáme, pak si ho zamilujeme, neboť není možné poznat Boha a nezamilovat si ho. Pak člověk miluje Boha i bližní. Z lásky k Bohu takový člověk koná dobro, nikoliv pro strach z trestu či z touhy po odměně.
Byla tu (již před křesťanstvím) idea o Bohu milostivém? Ano, správně. O Bohu, který může svou láskou osvěcovat člověka? Ano. O Bohu spravedlivém, který trestá zlo a odměňuje spravedlivého? Všechno toto už zde bylo. Ale pohleďte, jaký to rozdíl od křesťanského učení o Bohu, který je láska! Jak se křesťanství liší dokonce i od učení o Bohu spravedlivém, milujícím, smilovávajícím se, jehož idea skutečně existovala v některých náboženstvích i před křesťanstvím. A posléze našla své vyjádření i postkřesťanském myšlení, např. v náboženství muslimském, kde se na Alláha hledí jako na spravedlivého a nejmilostivějšího.
Odlišnost je v tom, že ve všech těchto náboženstvích Bůh stojí nad světem, nad člověkem. Je všemohoucí, a jestli se mu zachce, může se smilovat. A ještě více - jsa spravedlivým, může ustanovit spravedlnost na zemi. Stojí nad všemi. A jestli chce, tak činí. A On chce. Křesťanství však hlásá úplně jinou myšlenku. Hovoří o tom, že Bůh nejen jestli chce, tak se smiluje, ale sama jeho podstata (nakolik je dostupná našemu lidskému poznání) je láska. A ještě více - řekl bych dokonce toto (ač mne možno odsoudit za nesprávné vyjádření): Bůh se nemůže nesmilovat a nemilovat člověka. Přímo jeho samotná podstata (jsoucnost, bytí) je láskou. Vyjadřuje se to v krásných evangelijních slovech: "Tak si Bůh zamiloval svět, že svého jednorozeného Syna dal, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný." Je to vyjádřeno s ohromující silou v Božím vtělení a v oběti na kříži, což do té míry neodpovídá lidskému myšlení, že to apoštol Pavel zcela oprávněně vyjádřil slovy: "My hlásáme Krista (z lásky k člověku) ukřižovaného - židům pohoršení a Řekům bláznovství."
Proč židům k pohoršení? Přece i oni učili o jediném Bohu?, ano. O Bohu, který se smilovává?, samozřejmě. Je spravedlivý?, není sporu. Tak proč to pohoršení? Nebylo možno si ani představit, že by Bůh mohl sestoupit do takové hlubiny ponížení kvůli lásce k člověku. To bylo protipřirozené. Ten samý pocit nepřirozenosti, byť vyjádřený jinou formou, vzbuzuje křesťanská zvěst v každé lidské mysli, a proto Pavel pokračuje: a Helénům (to připadá jako) bláznovství. Že by Božstvo mohlo takovým způsobem spasit svět? Že by si mohlo tak zamilovat lidstvo, aby se snížilo ke smrti takového typu? To je bláznovství! A doposavad to tak zůstává. Není prostě možno si představit, že by Bůh mohl tolik milovat svět.
Ano, umíme si představit, že bohatý člověk udílí ze svého přebytku almužny a dary chudým. Dnes jednomu, zítra někomu druhému. Ještě bychom si dokázali představit, že nějaký chudý člověk dá ze svého nedostatku almužnu či dar. Kdo si však dokáže představit, že by někdo šel dobrovolně na soud a nechal se úmyslně odsoudit místo zločince, aniž by z toho měl tento dobrodinec jakoukoliv výhodu? Řeknete si: "Nemožné. Nesmyslné." A ještě hůře: co třeba, kdyby se někdo nechal popravit místo vraha? Zkuste si představit, že by někdo mohl přijít za odsouzeným vrahem, který byl usvědčen a nakonec se i doznal k úmyslné vraždě, a nyní čeká v cele smrti na svou popravu; a tento dobrodinec by mu řekl, když mi slíbíš, že už takové věci dělat nebudeš, tak se nechám popravit místo tebe - ty odejdeš a já si vezmu tvé šaty, zůstanu zde a zítra mne popraví. Řeknete si: "Vyloučeno!" A možná se najde někdo, kdo bude tak otřesen nepřirozeností takového počínání, že by řekl: "Nechutné! A co když tento "dobrodinec" svým skutkem jen umožní páchat tomu vrahovi další vraždy?" Náš Bůh, Ježíš Kristus, však šel ještě dál - nejen, že se za nás nechal popravit, ale dokonce ani nežádal žádný slib a záruku, že se budeme chovat lépe. Jediným motivem takového jednání může být láska, a to láska v takovém rozměru, šíři, hloubce a mohutnosti, že se to vymyká jakékoliv přirozené zkušenosti člověka.Už chápete ten rozdíl? Když je ve všech nekřesťanských náboženstvích bůh chápán jako laskavý a milostivý, je to milost toho výše zmíněného boháče, Všemohoucího, jehož to nic nestojí, aby projevil libovolnou formu milosti, cokoliv daroval jakémukoliv člověku. Dát však sám sebe - to je úplně něco jiného! To je úplně jiný typ, jiný charakter (náboženství)!
Naprostou krajností, kam je člověk ještě schopen zajít, je obětovat život za své rodné či přátele - prostě blízké lidi. To balancuje na samotné mezi toho, co je ještě schopna pojmout lidská přirozenost. Kdo se však bude obětovat za toho, s nímž ho nepojí společný úděl či přirozené pouto, neřku-li dokonce za toho, kdo se ke mně staví přezíravě či dokonce nepřátelsky a kdo se proti mně spojil s mým nepřítelem? Přijít a podstoupit hanebnou popravu za takové lidi, je láskou, která se staví proti všemu, co je lidské hříšné přirozenosti vlastní. A k tomu si zkuste představit, že by takovou - podle všech lidských měřítek: absurdní - oběť přišel dobrovolně vykonat za své nepřátele nějaký král či jiný vznešený člověk! Natož Bůh!
Tak překvapující učení křesťanství bylo velice těžké přijmout. Dějiny jsou plné neustálých pokusů vysvětlit křesťanství nějak jinak. K čemu to vedlo? K tomu, co je sice přirozené, ale žalostné. Západ, Řím se vydal cestou starozákonní. Toto vnitřní nepřijetí ideje Boha jako lásky, jak to učí křesťanství, postupně vedlo k tomu, že vztahy mezi Bohem a člověkem začaly být vykládány na čistě právním principu - na bázi zákona. Co to znamená? Člověk spáchá přestupek, a přirozeně je za to potrestán. Jestli koná dobro, je odměněn. Římskokatolická teologie je i dnes přesně takovou. Tento systém odměn a trestů je tam základním principem a svědčí o římském, resp. západním, chápání Boha. Jaké je to chápání? Skrz naskrz starozákonní. A to není příliš vzdáleno od pohanského. Proto se v římskokatolickém systému setkáváme s takovými podivnými idejemi, jako je satisfakce (zadostiučinění), zásluhy (poklad zásluh Ježíše a svatých, z něhož čerpají sílu odpustky, nebo zásluhy žijících křesťanů, jichž se má v tomto světě dosáhnout). Nikoliv náhodou jeden z ruských slavjanofilů Jurij Feodorovič Samarin pravil, že katolicismus to je skutečné židovství v křesťanství. Je to pravda - tentýž zákonický základ, totéž zákonické právní pojímání vztahů mezi Bohem a člověkem.
Zkusil jsem vyhledat v novém katolickém katechismu (v jeho digitálním podobě) výskyty slova "trest". Výsledek může být pro někoho překvapující - zvláště, když vezme do úvahy, že jde o katechismus "náboženství lásky". Slovo trest (tresty, trestání apod.) tam nemá charakter termínu používaného výjimečně či sporadicky. Opakuje se tam mnohokrát a hlavně - zaujímá pozici pojmu, jednoho ze základních, bez nichž se předkládané učení nemůže obejít. Teologický systém římsko-katolické církve není myslitelný bez trestu; vyškrtněte toto slovo, vypreparujte tento pojem, a celá teologická konstrukce římské věrouky se zhroutí. Jsou tam tresty časné nebo věčné, trest, který je následkem uražení Boží lásky (jak se láska může urazit?); tresty ve spojení s odpustky atd. Frekvence toho slova není zanedbatelná a kdybych nevěděl, co je to za knihu, kterou prohledávám, pak bych to mohl ukvapeně tipovat na nějakou příručku trestního práva soudního. (A obávám se, že ve starých katolických katechismech to bude ještě o poznání horší.)A nyní jeden zajímavý moment - důležitý pro dnešní dobu. Vezmeme-li Bibli či díla svatých Otců, zjistíme, že často, mnohokrát a v nejrůznějších variantách se tam hovoří o trestech či odměnách, které sestupují od Boha jako následek způsobu života lidí. Setkáváme se tam tedy s tím, co jsme právě ohodnotili jako nesprávné, nenáležité, nedokonalé. Jak to chápat? Sami svatí Otcové výborně objasňují, co znamenají tyto výroky. Vybral jsem několik silných výroků, které na jedné straně ukazují, jak hledí na svého křesťanského Boha, jak ho vnímají, a s druhé strany, jak vysvětlují používání takových pojmů jako trest, Boží odplata. Jak to chápou, proč používají taková slova?
Nejdříve uvedu slova člověka, askety, jehož svatost zaujímá mimořádné místo. Je to člověk nejhlubšího duchovního poznání. Kdo někdy četl jeho teze, myslím, že to cítil. Není to nikdo jiný než sv. Antonín, nazývaný Církví Velikým. Málo svatých je Velikými, on je jeden z nich. Tento asketa tedy píše o našem křesťanském chápání Boha:
»Bůh je dobrý a bezvášnivý a neproměnný. Uzná-li kdo jako správné a pravdivé, že Bůh se nemění, jak má potom chápat, že On - jsa takovým - nad dobrými lidmi se raduje a od zlých se odvrací, na hříšníky se hněvá, a když se kají, je k nim milostiv? Na to je vhodno říci, že Bůh se neraduje ani se nehněvá, vždyť radost i hněv jsou vášně. Není pěkné si myslet, že by Bohu bylo lépe či hůře kvůli lidským skutkům. Bůh je dobrý a jen dobré činí. A že by škodil? Nikomu neškodí! Zůstává stále stejným. To my, když jsme dobří, vstupujeme ve společenství s Bohem, protože se mu začínáme podobat. A staneme-li se zlými, tehdy se oddělujeme od Boha, jelikož se mu nepodobáme. Žijeme-li ctnostně, jsme Božími, ale skutky zlými, stáváme se zavrženými Jím. To však neznamená, že by dštil svůj hněv na nás, ale znamená to, že naše hříchy nepovolují Bohu, aby v nás vysvitl, a sjednocují nás démony mučícími. Pokud následně modlitbami a skutky dobrodiní získáváme rozhřešení svých hříchů, neznamená to, že jsme Boha potěšili a změnili ho, ale že prostřednictvím takových skutků a naším obrácením k Bohu, léčivše zlo v nás, opět se stáváme způsobilými okoušet Boží dobrotu. Takže říkat, že se Bůh odvrací od zlých, je to samé, jako říci, že se slunce skrylo před slepými.« (Dobrotoljubije, 1. díl)Na hříšníky se Bůh nehněvá a spravedlivé miluje ne více než hříšníky. Co se to tedy děje? Ct. Antonios ukazuje ty procesy, které probíhají v naší duši v souvislosti s tím, když hřešíme nebo když se kajeme. Ukazuje, co se to děje, když člověk hřeší: zakrývá před sebou slunce, lépe řečeno: oči své zavírá před sluncem. Hřích skryje Boha před člověkem. Slunce svítí jako dříve. Jenže člověk se před ním skryje. Dále ukazuje, co se stane s člověkem při pokání: srdce člověka se stává přístupným pro Boha. Jako když se umyje špinavé okno a sluneční paprsky znovu začínají vstupovat do lidské duše. V Apokalypse je velice dobře řečeno: "Hle, stojím před dveřmi a klepu. Kdo mi otevře, k tomu vejdu a budeme večeřet (tj. slavit) společně." Bůh je jako slunce, které stále svítí, - je to láska ke všem a ke všemu. Avšak my jsme různí - každý jinak přijímáme toto Boží působení - každý závisle na stavu své duše. Nám se však zdá, že Bůh jedny trestá, kdežto jiné odměňuje.
Představte si tento obraz. Někdo, kdo vůbec nezná poměry na naší zemi - např. návštěvník z jiné planety, by nahlédl do lékařské ordinace a co uvidí? Jednoho nemocného lékař posílá do lázní, kdežto druhému říká: "Okamžitě na operační sál a budeme řezat". Návštěvník by si pomyslel: "Ano, ten první pacient se lékaři zalíbil, asi mu něčím dobře posloužil, ale ten druhý ho asi něčím naštval." Jenže ve skutečnosti je příčina úplně jiná a jednoduchá: ten první byl zesláblý, možná měl nějakou tuberkolosu, a potřeboval posílit a odpočívat, kdežto ten druhý měl akutní zápal slepého střeva, jestli okamžitě nepůjde na operaci, zemře. Jedna a tatáž láska, v závislosti na stavu člověka se však projevuje rozličnými způsoby a skutky: od těch nejpříjemnějších (lázně) až k těm nejhroznějším, když jde člověk pod nůž. Bohužel, většinou hledíme na vztah Boha k různým lidem podobně jako ten ufon v lékařské ordinaci.
Z toho pocházejí mnohá nedorozumění. Pokud bychom opravdu přijali, že Bůh trestá hříšníky a odměňuje spravedlivé, co by z toho plynulo? Když vidíme, že se někomu přihodilo neštěstí, co si pomyslíme? Je to jasné: "Dobře mu tak! To mu patřilo." Nám se nestalo nic? To nepochybně znamená ... Nyní už chápete tu psychologii, chápete podstatu otázky, kterou zadali učedníci Kristu, když pravil: "Jak těžko vejde bohatý v království Boží." Reakcí učedníků bylo ohromení: "A kdo pak může být spasen?" Co je to za otázku? Ve skutečnosti je to reakce zcela pochopitelná. Ve starozákonním uvažování - co znamená být bohatým? Být Bohem milován. A ten, koho Bůh miluje, to je spravedlivec. Bohatství - to je Boží smilování nad člověkem, resp. odměna. A je-li člověk odměňován, značí to, že je ctnostný. A Kristus praví, že takový těžko vejde do Božího Království! Co tedy říci o jiných lidech? Takovým primitivním chápáním bylo proniknuto uvažování židů té doby. A dokonce od apoštolů, kteří byli neustále s Kristem, náhle zní taková otázka! Nechápali a nevěděli ještě, že Bůh je láska a jenom láska.
I samotný Pán pravil, že velí slunci svému, aby vzcházelo nad lidmi dobrými i zlými, a sesílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé. Krásný je to obraz. Bůh je slunce, které vždy svítí, jenže jeden člověk na slunce vyjde, druhý člověk se skryje před sluncem. Každý podle svého vnitřního, tj. duchovního, stavu.
„V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat“ (1 Jan 4,10-11). Ano, cesta, na kterou Bůh volá člověka, je následovat Boží lásku.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1444 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 424 do č. 427)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.