Ambon
Administrátor
--- 24. 10. 2008
Ještě na okraj ukrajinského problému a všepravoslavného setkání ve Fanaru
Volné pokračování příspěvku č. 435.
Pozoruhodná je pak i druhá polovina vatikánské zprávy. Zde je citace patriarchy Bartoloměje z celopravoslavného setkání konaného minulý víkend v Istanbulu, která začíná slovy: "Jevíme se nepravoslavným křesťanům často jako rozdělení." Tato patriarchova slova jsou samozřejmě vděčně citována Vatikánem; možná se mýlím ale vypadá to, jakoby byla určena spíše západním novinářům a Vatikánu, než přítomným pravoslavným hierarchům. Každý, kdo jen trochu vidí do dění v pravoslavné církvi, totiž ví, že dnes existuje až příliš mnoho pravoslavných křesťanů, kteří si myslí, že jsou to za posledních sto let právě různé podivné aktivity Konstantinopolského patriarchátu, co rozbíjí jednotu světového Pravoslaví a způsobuje různá rozdělení. A dnes se už s ostře odmítavým názorem na některé nápady předkládané Konstantinopolí netají ani synod Ruské pravoslavné církve.
Situace se vyhrotila letos před návštěvou patriarchy Bartoloměje na Ukrajině, kde byl Juščenkem plánován jakýsi akt uznání rozkolné nekanonické tzv. "Ukrajinské pravoslavné církve Kyjevského patriarchátu" Konstantinopolí. Tato rozkolná ukrajinská církev, v jejímž čele stojí samozvaný patriarcha Filaret (Denisenko), dostala od prezidenta Juščenka podporu téměř jako státní církev (a podle toho se "filaretovci" také politicky angažují, viz jejich role při volbách nebo v "oranžové revoluci"), leč má ten fatální defekt, že ji nikdo v celém pravoslavném světě neuznává. Vedle ní na Ukrajině - dnes stejně jako dříve - existuje skutečná Ukrajinská pravoslavná církev, která je autonomní církevní strukturou v rámci Moskevského patriarchátu.
Je docela zajímavé, jak o této situaci informují česká média, která v této otázce většinou přejímají informace od ekumenických organizací či z římsko-katolických zdrojů (no, přece se na pravoslavnou problematiku nebudou novináři ptát pravoslavných, že?) Většinou čteme zavádějící zjednodušené informace, které hovoří prostě o "ukrajinské pravoslavné církví, která nechce být pod Moskvou"; o kanonické ukrajinské pravoslavné církvi (k níž se hlásí většina z 28 milionů pravoslavných Ukrajinců), u nás nejčastěji ani slovo, hovoří se hlavně o církvi Denisenkově, protože ta má podporu Juščenka a Juščenko má podporu západu. Jak prosté.
Na oslavu 1020. výročí pokřtění Kyjevské Rusi (které mělo dle otevřených vyjádření z Juščenkova okruhu být "opravou" 1000. výročí, jež se v r. 1888 oslavovalo hlavně v Moskvě) bylo plánováno udělat malou reprízu toho představení, jemuž se vžilo říkat "oranžová revoluce". Ukrajinci mi vyprávěli, že byly už objednány spousty autobusů a konán nábor lidí na západní Ukrajině, aby bylo možno navozit je do Kyjeva před konstantinopolského patriarchu, kde měly "masy ukrajinských věřících" demonstrovat "celonárodní touhu" po uznání Kyjevského patriarchátu Konstantinopolí a nespokojenost s Moskvou.
(Abychom pochopili, jak je na Ukrajině možné zorganizovat masové demonstrace proti čemukoliv nebo pro cokoliv, musíme si uvědomit krajní bídu, v níž žijí obyvatelé některých ukrajinských regionů; když přijedete do takových vesnic a slíbíte lidem, že je odvezete podívat se do Kyjeva, kde dostanou zadarmo oranžové tričko, mohou se tam někde ve stanu dosyta najíst a k tomu ještě dostanou tři dolary, můžete si takto celkem levně nakoupit skutečně masový kompars na jakoukoliv revoluci.)
Jenže tentokrát to nevyšlo. Těsně před příjezdem patriarchy Bartoloměje přišla na západní Ukrajinu právě do těch regionů, odkud byli rekrutováni ochotníci na demonstraci, hrozná povodeň (v tuto roční dobu krajně neobvyklá); pak se protrhla někde hráz, zátopová vlna způsobila velké škody, lidem to smetlo domy, a tak měli úplně jiné starosti než dělat někomu kompars v Kyjevě. Takže se žádná demonstrace nekonala (jediná demonstrace, která hrozila, byla demonstrace pravoslavných Ukrajinců Moskevského patriarchátu, kteří dopředu pohrozili patriarchovi Bartolomějovi, že na jakýkoliv náznak vstřícnosti k Fileretu Denisenkovi budou masově reagovat). Patriarcha Bartoloměj byl z toho všeho nejdříve asi trochu vyveden z míry, takže v prvním oficiálním projevu zapomněl oslovit a pozdravit hlavu Ukrajinské pravoslavné církve MP metropolitu Vladimira, který stál hned vedle něho, a na jehož kanonickém území stál zase patriarcha Bartoloměj (působilo to dojmem, že si tady někdo na poslední chvíli přepisoval projevy a vladyku Vladimira, s nímž se původně už vůbec nepočítalo, si tam prostě zapomněl dopsat). Celá oslava proběhla v klidu, patriarcha konstantinopolský spolusloužil velkolepou liturgii s patriarchou moskevským, objímali se a líbali, v proslovech si vyměňovali slova o důvěře, lásce a vzájemném uznávání, jak je to obvyklé. Oba patriarchové se tvářili spokojeně a radovali se z toho, že Ukrajina je pravoslavná. Mezi přítomnými jsem zahlédl očividně zasmušilého Juščenka, který se ani nepokoušel skrývat své rozčarování z té kvetoucí harmonie mezi Konstantinopolí a Moskvou, a když kamera zabrala jeho místo později, bylo už prázdné.
-----------------
 |
Ruský patriarcha Alexij II. |
Nyní v Konstantinopoli patriarcha Alexij sice nebyl na zahájení setkání (byl zastupován biskupem číslo dvě Moskevského patriarchátu - metropolitou Kyrillem, vedoucím oddělení vnějších vztahů), ale přijel na jeho závěr. Leč podstatné pro Konstantinopol bylo, že vůbec přijel a že se Rusové zúčastnili. (Buď jak buď - bez Moskvy nemá žádné "všepravoslavné setkání" valný smysl, to je v pravoslavném světě každému jasné.) Zrakům pozorovatelů neušlo, že patriarchovi Alexiovi bylo připraveno neobvykle velkolepé uvítání. Z letiště odjel moskevský patriarcha ihned do rezidence patriarchy Bartoloměje, kde proběhl rozhovor "z očí do očí" (jak to píší ruští komentátoři). Poté kráčeli oba patriarchové slavnostně druh s druhem společně do chrámu sv. Jiří na závěrečné zasedání konference. Tady se patriarcha Bartoloměj opět obrátil k moskevskému patriarchovi s uvítacím pozdravem, neopomněv mu pogratulovat k jeho 80. narozeninám (které však budou až koncem února). Takovou okázale projevovanou laskavost dávají komentáře tak či onak do souvislosti s průběhem oslav 1020. výročí Kyjevské Rusi.
Na začátku setkání pravil metropolita Kyrill jménem patriarchy Alexije mj.: "U vědomí důležitosti a aktuálnosti tohoto bratrského setkání ... přijala Ruská pravoslavná církev rozhodnutí účastnit se. Proto jsme dnes zde, bez ohledu na skutečnost, že je v tomto shromáždění přítomen Jeho přeosvícenost metropolita Stefan z Estonska, který zde reprezentuje církevní útvar, který není všepravoslavně uznáván jako autonomní církev." Není tedy pravdou další tvrzení Vatikánského rozhlasu, který hlásil: "Estonská církev na tomto setkání nebyla zastoupena." (Netřeba už rozebírat, že toto nepravdivé tvrzení použil Vatikán v tom smyslu, jakoby údajná absence Estonské církve ve Fanaru byla vynucena nesnášenlivostí patriarchy moskevského.)Na závěr bylo účastníky setkání přijato "Poselství k pravoslavným národům a celému světu". V něm se vyjadřuje odhodlání aktivně hlásat učení Kristovo, vést pevnou opozici vůči nacionalistickým, rasovým, ideologickým a náboženským rozepřím, "vést teologický dialog s ostatními křesťany a mezináboženský dialog zvláště s islámem a židovstvím, protože dialog je jediným způsobem řešení nesouhlasu mezi lidmi, zvláště v takové epoše, jakou je ta naše, kdy jakákoliv rozdělení, včetně rozdělení ve jménu náboženství, jsou hrozbou míru a jednotě lidí".
Jeden z hlavních úkolů konference - jak se domnívají ruští komentátoři - mělo být řešení vztahů k Vatikánu. V Poselství o nich není ani slovo. Povšechná obligátní proklamace o teologickém dialogu s ostatními křesťany zjevně připadá komentátorům podivně stručná. (Je to vskutku dosti nápadné - zvláště když se v textu proklamuje dialog "zvláště s islámem a židovstvím", a o Římu - ticho po pěšině - je prostě zabalen do balíčku "ostatních křesťanů".) Stejně tak odůvodnění potřebnosti dialogu zůstává již bez sebemenší zmínky o naději na brzké dosažení jednoty všech křesťanů, ale spokojilo se s obecným odvoláním na řešení neurčitých všelidských nesouladů, které jsou hrozbou míru. Dokonce i o ekologii je toho v Poselství napsáno podstatně více než o náboženském dialogu. To o něčem vypovídá. Ruský komentátor poznamenal: "Spolu s demonstrací všepravoslavné jednoty, která byla v průběhu konference patrná, to může znamenat mlčenlivou ale jasnou zprávu: světové pravoslaví hodlá nabrat druhý dech a pretenduje na vůdčí roli v křesťanském světě. Počkejme. Uvidíme," píší ruské noviny.Ještě krátké pozastavení nad ve Fanaru vydaným Poselstvím.
Já osobně si nemyslím, že by Pravoslaví jako celek snilo o nějaké hlavní světské roli, leč proces emancipace a uvolňování vazeb se západním křesťanstvím je i přes odpor Konstantinopole všeobecně zřetelně patrný ve většině pravoslavného světa. (To je bez pochyb mj. důsledek aktuální hořké zkušenosti Pravoslaví se západními církvemi v průběhu devadesátých let, kdy tyto církve hleděly na Východ jen jako na kořist a cíl dobyvačných "misionářských" tažení.) O jednotě se již prakticky nemluví a v možnost upřímného a rovnoprávného partnerství se Západem už Východ věří jen pramálo.
I z této perspektivy možno hledět na vystoupení Ruské církve (tj. s obrovskou převahou největší pravoslavné církve) z Konference evropských církví, která se (přeložíme-li si moskevské komuniké z diplomatického do normálního jazyka) změnila na pletichářskou organizaci odumírajícího západního post-křesťanstva.
V textu Poselství cítí Rusové známky rukopisu metropolity Kyrilla; např. v pasáži, kde se píše: "princip světského státu nesmíme chápat jako radikální vyhnání náboženství ze všech sfér života (společnosti)" nebo že dnes je "životaschopná jen taková ekonomika, která spojuje efektivitu se spravedlivostí".
V dokumentu lze zaslechnout ozvěny nedávno v Rusku proběhlé bouřlivé debaty o vztazích vědy a náboženství: "Pravoslavné církvi je cizí chopit se péče o rozvíjení vědeckého bádání a formulovat svou pozici ke každému vědeckému problému. Spolu s tím však Pravoslaví reaguje na nebezpečí, která jsou skryta v určitých výdobytcích vědy, a poukazuje na hranice vědeckého poznání a připomíná existenci jiného poznání, které není bezprostřední součástí sféry vědy, ale je nutné pro patřičné omezení svobody a správného používání plodů vědy na principu ctění důstojnosti lidské osoby a odmítnutí egocentrismu."
Podobně je jasně vyjádřena církevní pozice v otázkách sňatků a rodiny. Církev má hledat způsoby, jak podporovat mládež a mnohodětné rodiny.
Krátce zhodnocena byla i současná ekonomická krize. (Viz příspěvek 432)
Spolupráce Ruské a Gruzínské církve při nedávném válečném konfliktu byla dána za příklad plnění povinnosti služby smíření.
Administrátor
--- 21. 10. 2008
"Jak Rusko vystoupilo z KEC" - tentokrát dle podání vatikánského
Další znamení doby: o vatikánském zpravodajství a vztahu Západu k Rusku
Minule jsem informoval, že Ruská církev vystupuje z Konference evropských církví (KEC). Pozoruhodné je, jak o tom informuje Vatikánský rozhlas. Srovná-li se si způsob, jakým se vyrábějí "informace made in Vatikán", s realitou, možno zaznamenat i tam odraz té rostoucí averze Západu vůči Rusku.
Zde je jádro této zprávy z Vatikánu:
„Moskevský patriarchát včera oznámil, že ruská pravoslavná církev vystupuje z Rady evropských církví. Moskva stále odmítá uznat nezávislost estonské pravoslavné církve. Ta byla sice uznána Konstantinopolí, ale Moskva považuje estonskou církev za své církevní území. Na protest proti plánovanému uznání estonské církve Radou evropských církví Moskva zrušila své členství v tomto sdružení. Podle Gerda Strickera, experta na východní církve, se Moskva vždy snažila zabránit tomu, aby jakákoliv mezinárodní církevní grémia uznala nezávislý status estonské církve, což prakticky znamená zabránit vstupu této církve do takových uskupení.“
Na první pohled jsou zjevné účelové odchylky od pravdy, jimiž se vatikánská zpráva vyznačuje. "Moskva stále odmítá uznat nezávislost estonské pravoslavné církve," hlásá do světa Vatikán. Zde je (záměrně?) situace v Estonsku zjednodušena a zkreslena. O existenci původní kanonické Estonské pravoslavné církve se mlčí. A nekanonická "Estonská apoštolská pravoslavná církev" nově utvořená Konstantinopolským patriarchátem je vydávána za jedinou estonskou církev.
"Na protest proti plánovanému uznání estonské církve Radou evropských církví Moskva zrušila své členství v tomto sdružení," nepravdivě informuje Vatikánský rozhlas.
Jestliže v prvním citovaném případě lze ještě doufat, že si vatikánský novinář prostě jen nedal práci proniknout hlouběji do problému, tak k tomuto druhému citátu již nelze říci nic jiného, než: klamavá informace (nějak se mi nechce použít rovnou slovo lež). Ruská pravoslavná církev ve svém oficiální prohlášení k této věci velice zřetelně sděluje, že důvodem k jejímu odchodu z KEC není uznání té estonské církve, která je pod Konstantinopolí, ale neochota uznat tu estonskou pravoslavnou církev, která je pod Moskvou, - a hlavně nečestné a neústavní jednání vrcholných představitelů KEC spolu s pronikáním politických vlivů do této organizace. (Viz o tom naši zprávu s překladem podstatných částí ruského komuniké.)
Smutné je, když zrovna v profesionálním církevním médiu, které by světu mělo být morálním příkladem, je ignorováno základní etické pravidlo novinařiny - přinášet nejprve informace, až potom spekulace a rozhodně ne výmysly. Snad budete se mnou souhlasit v následujícím předpokladu: pakliže hodlá novinář psát o někom, kdo učinil závažný krok, měl by ve své zprávě nejprve poinformovat, jak sám aktér podniknutý krok zdůvodňuje, a teprve potom se pouštět do komentářů. Proč by se vlastně konaly tiskové konference či vydávala komuniké, když by si novináři měli zdůvodnění, názory a postoje aktérů vymýšlet sami? Jenže Vatikánský rozhlas ve své zprávě zcela ignoruje oficiální komuniké Moskvy vydané k tomuto kroku, zamlčí samotnou jeho existenci, a místo toho podá "vysvětlující" komentář jakéhosi svého "experta na východní církve", který však buď problematice vůbec nerozumí nebo si vymýšlí či "vaří z vody". (Opět, nechce se mi tvrdit, že vědomě lže.)
U světských medií jsme na nezodpovědnost již tak zvyklí, že se nad podobnými případy ani nepozastavujeme. Říká se, že žijeme v době informací. Já bych řekl, že spíše žijeme v době dezinformací. Stala-li se však novinářská svévole v postkřesťanské společnosti již tak obvyklou, že nemá už cenu na všechny ty masově šířené hlouposti reagovat, pak alespoň ještě v případě křesťanských médií bychom možná měli všechny případy klamavého zpravodajství neúnavně usvědčovat. (Mějme při tom na paměti, že zde nejde o rozdílnosti v teologickém výkladu víry, nebo nesouhlas ve výkladu historie - to vše je legitimním předmětem diskuse; tady se jedná o ověřitelné informace ze zcela současného dění.) Zmanipulované zprávy nejsou totiž jen soukromou ostudou vydavatele, ale svědectvím morálního marasmu, do něhož se boří západní církve, a z toho mají následně před světem nakonec ostudu všichni křesťané. Je to situace úzce související s jinými případy mravní pokleslosti - např. té, která se na některých místech tak rozšířila mezi katolickým kněžstvem - celá ta neskutečná hromada případů pedofilie, jež se před západní veřejností stala téměř symbolem celibátního duchovenstva (žalob o odškodnění bylo v Americe tolik, že výsledná suma, kterou musí církev uhradit obětem zvráceného kněžstva, dorostla nepředstavitelných rozměrů, až to hrozilo bankrotem celé americké katolické církve). Pak ve Vatikánu pláčou krokodýlími slzami, že křesťanství a církev ztrácí v očích veřejnosti morální kredit. A protestanti? Ti, se svou otevřenou náručí vůči sodomii, se přímo demonstrativně smějí základním biblickým mravním imperativům. Chápejme, že falešné zpravodajství a mravní zločiny jsou dvě strany jedné mince - obojí vyrůstá z morálně nezdravého základu církevního života.
Nepochybuji o tom, že Vatikán má skutečné odborníky na otázky východních církví a znalce reálných poměrů v Pravoslaví, ale jejich hlas si zřejmě nechává jen pro své interní porady. Ve zprávách Vatikánských medií hlas těchto expertů moc slyšet není.
Proč nechce Vatikánský rozhlas své posluchače třeba jen lehce zasvětit do skutečného dění uvnitř pravoslavné církve? Pak by místo trapných dezinformací o Estonsku mohla např. v komentáři k citovanému projevu patriarchy Bartoloměje (volajícím po významném nárůstu významu Konstantinopolského patriarchátu) zaznít pro západní věřící alespoň mlhavá informace, jak jeho slova někteří (a myslím, že jich není málo) v pravoslavné církvi vnímají: jako projev vzrůstajících ambicí Cařihradu a touhy konstantinopolského patriarchy po moci nad světovou pravoslavnou církví, čemuž se běžně říká "pokušení papismu". To je patrně důvod, proč se většina pravoslavného světa staví tak vlažně ke skoro sto let svolávanému (ale stále nesvolanému), dlouho připravovanému (ale stále nepřipravenému), velkému všepravoslavnému sněmu (který Vatikánský rozhlas neopomněl připomenout). V Pravoslaví je velice silná prvokřesťanská tradice svrchovanosti a nezávislosti jednotlivých místních pravoslavných církví; proto všechny (snad kromě Konstantinopole) zdůrazňují, že prvenství ekumenického patriarchátu je jen a pouze čestné. Pravoslavný theocentrismus se naprosto zásadně rozchází s papistickou antropo-centrickou eklesiologií římskokatolické církve - jenže o tom by vatikánské médium asi nechtělo chtít šířit informace.
Nevadí, tak zkusme jiný námět.
Když už Vatikánský rozhlas vydává článek, v němž probírá estonskou otázku a zároveň zmiňuje přípravu velkého všepravoslavného sněmu, proč neuvede nějaké souvislosti? Proč alespoň pár slov neutrousí o tom, že vlekoucí se přípravy na Velký sněm zamrzly v r. 1996 právě kvůli Estonsku, resp. kvůli napětí mezi Moskvou a konstantinopolským patriarchou, který ustanovil v Estonsku církevní strukturu pod svou jurisdikcí - paralelní vedle existující struktury Moskevského patriarchátu? (Tento nový církevní útvar Moskva neuznala a podobně i další pravoslavné církve, jenže patriarcha konstantinopolský prosazoval účast jeho zástupců na všepravoslavných akcích; Moskva se kvůli tomu musela nejednou zříci účasti na shromážděních pořádaných Konstantinopolským patriarchátem. Posledním takovým případem bylo nedávné zasedání pro dialog s Římem v Ravenně.) Proč Vatikánský rozhlas nezmíní, že právě tato otázka se mezi oběma stranami ve Fanaru řešila a nikoliv bez pokroku? (Byl přijat dokument stvrzující dohodu, podle níž od nynějška se budou celopravoslavných setkáních účastnit pouze ty církve, které jsou uznávány v celém pravoslavném světě. A tím byla příprava Velkého sněmu možná vyvedena ze slepé uličky.) To by byly alespoň nějaké hlubší informace, které by uváděly západní věřící k nahlédnutí pod povrch dění, aby se mohli snáze orientovat v interní situaci Pravoslaví a případně lépe porozumět procesům utvářejícím vnitřní život pravoslavných církví. Jenže spíše to vypadá tak, že o tohle se západokřesťanským médiím vůbec nejedná - ba, právě naopak.
Vatikánský článek končí téměř úsměvně, a bezesporu nečekaně otevřeně a výmluvně: "Patriarcha Bartoloměj je nadcházející víkend očekáván opět ve Vatikánu, kde by měl v Sixtinské kapli v rámci synodu spolu s papežem přesedat nešporám." A tam se po nešporách poradí, jak dál (chtělo by se dodat).
-------------------------------------
Zpráva Vatikánského rozhlasu, nad kterou se zamýšlíme, je tak chytře psychologicky koncipovaná, že je těžko věřit v nějaké novinářské nedopatření či náhodné morální selhání vatikánské redakce.
Je promyšlený slepenec zkratky a falše, který v neinformovaném čtenáři musí vyvolat přesně tu reakci, jaká zřejmě byla redakčním záměrem. Klíčovou roli tu hraje zamlčení důležitého faktu - oficiální tiskové zprávy, ve které Moskva vysvětluje a odůvodňuje svůj krok. Rozumějte mi správně, nejde zde jen o zamlčení obsahu toho moskevského komuniké, ale především o utajení jeho samotné existence. Úmysl je zjevný: vytvořit dojem, že Moskva arogantně a bez vysvětlení odešla z nějaké instituce, která má v názvu slůvko "evropský", a práskla za sebou naštvaně dveřmi, protože se tato evropská instituce dokázala chrabře a charakterně ubránit vyděračskému diktátu moskevského rozpínavého imperialismu. To je zcela v kontextu celozápadní mediální politiky: vytrvale představovat Rusko jako nebezpečné, nepředvídatelné, arogantní, expanzivní, imperiální, surové, nezdvořile divošské - a hlavně neevropské. Prostě vyvolávat strach z Ruska. A strach lidí dá posléze zelenou jakékoliv agresi (politické, hospodářské či vojenské) vůči Rusku.
V tomto tónu se nese celá zpráva Vatikánského rozhlasu. Redakce tohoto média pochopitelně může na jisto počítat s tím, že západní čtenář (či posluchač) nemá ani páru o tom, co se to tam v tom Estonsku mezi pravoslavnými vlastně děje (spousta Zápaďanů nebude vůbec vědět, kde to Estonsko vlastně přesně je). Takže není nikterak složité zkreslenou informací a hlavně jednoduchým nástinem situace zmanipulovat myšlení čtenáře tak, aby si udělal závěr, který bude kopírovat manipulaci politickou, jež je mu nalévána do hlavy: zlá a vládychtivá imperiální Moskva svírá ve svých krutých spárech nešťastné pravoslavné Estonce, naříkající pod okovanou botou Alexije II. a toužící po církevní emancipaci, kterou jim vlídně a nezištně nabízí hodná Konstantinopol.
V pohledu na situaci v pravoslaví, který západním lidem předestírají už i jejich církevní média, lze snadno najít základní schéma manipulace, pro jejíž zdar je vždy potřeba nejprve zřetelně lidem označit, kdo je zlý a kdo je dobrý. Manipulace nesmí být komplikovaná - je potřebná jednoduché přehledné vykreslení situace a jednoznačné vymezení rolí: kdo je hodný a kdo je zlý; základem, bez něhož se manipulace nemůže obejít, je černobílé vidění světa. Rozdělení rolí, jak je Západ přiděluje, je v tomto případě jasné: Konstantinopol s námi spolupracuje - takže to je ten hodný strýček; kdežto Moskva je potížista, který s námi moc nespolupracuje, tak to je ten zlý tyran.
A jsou tu stále náznaky, že by se touto optikou mohlo hledět i na ukrajinský problém. Např. asi takto: Ukrajinci chtějí církevní osamostatnění čili autokefalitu, Konstantinopol je připravena vyjít jim vstříc, kdežto Moskva nechce Ukrajinu pustit ze svých drápů. Falešnost takového umělého pohledu vidí dobře pravoslavný Čech - vždyť naše církev dostala od Moskvy autokefalitu už v roce 1951 a ač byla v následujících desetiletích naše autokefalita v pravoslavném světě běžně akceptována, byla to právě Konstantinopol, kdo tuto autokefalitu neuznával a odmítal ji potvrdit; teprve v r. 1998 vydal patriarcha Bartoloměj dekret o požehnání autokefality Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Velice podobným případem je Americká pravoslavná církev, která původně patřila do jurisdikce Moskevského patriarchátu; ten jí v r. 1970 udělil autokefalitu, což Konstantinopol odmítla akceptovat, nakonec už byla autokefalita Americké církve uznávána církvemi Bulharska, Gruzie, Polska a Československa, ale nikoliv Konstantinopole. A dějiny znají řadu případů, kdy právě Konstantinopolský patriarchát držel různé národní církve "zuby nehty" ve své jurisdikci a uznal jejich autokefalitu až dodatečně po jejich faktickém osamostatnění (viz např. Bulharsko, Albánie, Gruzie).
------------------------------------
Pohleďme však na případ Ukrajiny ještě z jiného úhlu. Nepodobá se vlastně ve svém principu např. takovému Bulharsku (to bylo po vyhlášení autokefality 70 let v rozkolu s Konstantinopolí, která jeho autokefalitu neznávala - až do r. 1945)? Akorát s tím rozdílem, že zde tuto národní církev nedrží Konstantinopol ale Moskva? Samo za sebe vypovídá, že většina pravoslavných věřících i duchovních je spokojena se širokou mírou autonomie, kterou od Moskvy Ukrajinská pravoslavná církev spadající pod patriarchu Alexije dostala, a z autokefality má spíše obavy, protože za současné situace na Ukrajině by plná samostatnost byla reálnou hrozbou, že dojde ke zmanipulování církevní správy a proniknutí nepravoslavných či dokonce pravoslaví nepřátelských vlivů do života a řízení církve. Mějme na paměti, že realitou současné Ukrajiny je stoprocentní korupce státních orgánů, státem podporovaná absence výkonu práva, chaos a mafie. (Případ za všechny: jeden náš farník vyprávěl, jak mu na Ukrajině ukradli auto; šel to nahlásit na policii, kde ho policisté, kteří byli napojeni na mafii zlodějů aut, zbili tak brutálně, že ho museli odvést do nemocnice, kde si nějaký čas poležel.) A v takových podmínkách si stát může činit s autokefální církví, co se mu zlíbí, protože autokefální církvi už nikdo zvenku nepomůže. A Juščenko se svými představami o politickém využívání církve ani netají.
Představitelé ukrajinské pravoslavné veřejnosti mj. píší: "Jsme pevně přesvědčeni, že odtržení Ukrajinské pravoslavné církve (UPC) od Ruské církve, "kanonická" či "nekanonická" autokefalita UPC by se stala duchovní katastrofou ruského i ukrajinského národa."
Zatímco v případě Ruska, Bulharska, Srbska či Albánie zůstala národní církev po vyhlášení autokefality jednotná, pak tomu tak není v případě Ukrajiny, kde menšina nacionalistů vyhlásila autokefální tzv. Kyjevský patriarchát (s Juščenkem se vzájemně nadšeně podporující), k němuž se naprostá většina pravoslavných Ukrajinců nepřipojila, a tak vznikl rozkol.
 |
Samotný způsob novinářské práce Vatikánu totiž věrně odráží novinařinu jiných západních médií, jak jsem již výše naznačoval. Už řadu let (ale v posledním roce je to zvláště výrazné, např. ve věci amerického radaru u Prahy) si lze všimnout, že výroky ruských politiků nejsou překládány a předkládány čtenářům. O tom, co řekli Rusové, na tom či onom summitu se čtenáři českých novin dozvědí zprostředkovaně - čili mohou si přečíst, jak na slova a postoje Rusů reagují západní politici nebo co si o tom myslí komentátor zahraniční rubriky. Takže když se člověku na západě náhodou dostane do ruky originální text např. Putinova projevu, tak se nestačí divit, co z toho západní média dokázala udělat - resp. jak zkreslila jeho smysl. Média dnes už nezrcadlí realitu, ale vytvářejí jakousi virtuální realitu, pseudoskutečnost. Co se opravdu děje, lze zjistit jen dosti pracně.
A co je skutečně na pováženou - to je vsugerování klamného pocitu lidem, kteří se domnívají, že jsou informováni, a při tom ve skutečnosti žádné opravdové informace nedostávají (snad jen o počasí). Všimněte si, jak vytrvale vtloukají televizní hlasatelé na závěr zpráv svým divákům do hlavy: "Vše důležité, co se dnes stalo, už víte." A při tom se ctěný platící koncesionář nedozvěděl skoro nic. Za své peníze je jen ohlupován.A nyní už se stejně pracuje i v církevních západních médiích. Oficiální tiskovou zprávu Moskevského patriarchátu Vatikánský rozhlas zahodí a místo ní otiskne komentář, který tvrdí nesmysly a předestírá jako fakta něco, co neodpovídá holé skutečnosti. A tuhle redakční zplodinu pak replikují další a další redakce křesťanských medií po celém světě. A ctění věřící čtenáři (kteří za takové "zpravodajství" někdy dokonce platí či na ně přispívají svými dary) jsou tím vším celí asi už tak popleteni, že je ani nenapadne ptát se po vyjádření toho, koho se zpravodajská informace či komentář týká především.
Okolnosti, které nás nutí k tomu, abychom se tím zabývali, to je tedy celkový politický kontext - prudce vzrůstající zloba Západu proti Rusku, která dnes už vyústila ve vojenské obklíčení Ruska a hrozí válkou. Západu vyhovovalo jelcinovské Rusko, které bylo slabé, upadající a které mohl Západ bez problémů vykrádat, drancovat a plenit - materiálně, morálně i duchovně. S odchodem alkoholika z Kremlu a příchodem Putina se vše změnilo. Západ pak vyslal k Rusku jasné stanovisko, které bychom mohli volně a otevřeně přetlumočit slovy: Jestli si na sobě nenecháte dříví štípat, jestli si nenecháte vysávat Vaše suroviny a odtrhávat kusy státního území, pak jste našimi nepřáteli, dotlačíme vás do izolace a ...
Právě tento politický kontext se věrně zrcadlí i na církevní poli. Když Ruská církev nevítala římsko-katolické prozelytické misionáře se slavobránami, ale dokonce si dovolila protestovat proti neustálému rozšiřování vatikánských církevních struktur mezi pravoslavnými věřícími, stala se nepřítelem. A to samé v případě protestantů. Už prezident Clinton vyhrožoval Rusku různými sankcemi kvůli jeho nedostatečné vlídnosti vůči finančně skvěle vyzbrojené armádě západních sektářských pastorů a misionářů, kteří se v 90. letech vrhli na ruskou zemi jako hejno hladových kobylek.
Tak rád bych věřil, že všechno, o čem nikoliv bez hořkosti a znepokojení píši, jsou jen nějaká nedopatření, nedorozumění, informační šum apod. Jenže rozum se už jaksi vzpírá takové víře. Bylo tažení Vatikánu na Rus v 90. letech nedorozuměním? Bylo "humanitární bombardování" Bělehradu s požehnáním Vatikánu nedopatřením? Kosovo bylo oderváno od Srbska kvůli nějakému informačnímu šumu? Válka v Iráku, americké vojenské základny, které vyrostly kolem dokola Ruska jako houby po dešti (a nyní ještě radar u Prahy a raketová sila v Polsku), a kongresem USA vyčleněných 100 mil. dolarů na přípravu programu „rychlého globálního úderu“, který má umožnit v průběhu jedné hodiny zničit cokoliv kdekoliv na světě, - to je také nedorozumění? Vytrvalé mediální zkreslování informací snad o všem, co se týká Ruska, to je stále jen informační šum? Rád bych věřil, ale už to prostě nejde. Omlouvám se za tu malověrnost.Podle mého skromného názoru je nejvyšší čas uvědomit si, že snění o rovnoprávných vztazích mezi Východem a Západem je v přímém rozporu s dobyvačnou mentalitou Západu. Do samotného kořenu západní civilizace je vrostlá neschopnost míru a partnerství s jinými civilizacemi, protože přímo v podstatě západního ducha je pevně zabudována nepotlačitelná touha po globální hegemonii, úsilí o nadvládu nade všemi. Ohně křižáckých válek v principu už nikdy nevyhasly, jen se proměňovala jejich podoba, prostředky a kolbiště. To je duch porozkolového Říma, který v průběhu druhého tisíciletí porodil to, čemu se dnes říká západní civilizace.
V tomto světle je nutno číst ty nepřesné, zavádějící či vysloveně nepravdivé informace vypouštěné západokřesťanskými médii o Pravoslaví a zvláště o Rusku.
P.S.Informace o dohodě na konferenci ve Fanaru pocházejí od tajemníka pro mezipravoslavné vztahy Oddělení vnějších církevních vztahů Moskevského patriarchátu prot. Nikolaje Balašova - publikováno na Setmitza.ru
Západ se často opájí myšlenkou: na naší civilizaci je úžasné, že šíří demokracii. Už svatý Jan Kronštadtský na začátku 20. století říkal těm Rusům, kteří byli uchváceni západní demokracií: Demokracie je v pekle, ale na nebi království.
Administrátor
--- 20. 10. 2008
Svěřené jmění - ekonomické podobenství o duchovním životě
16. neděle po 50nici: o svěřených hřivnách
Za onoho času pravil Pán toto podobenství:
14 Neb tak se díti bude, jako když člověk jeden, jda na cestu, povolal služebníků svých a poručil jim majetek svůj.
15 I dal jednomu pět hřiven, jinému pak dvě, a jinému jednu, každému podle možnosti jeho, i odšel hned.
16 Odšed pak ten, kterýž vzal pět hřiven, těžil jimi, i vydělal dalších pět hřiven.
17 Též i ten, kterýž vzal dvě, získal jiné dvě.
18 Ale ten, kterýž vzal jednu, odšed, zakopal ji v zemi, a skryl peníze pána svého.
19 Po mnohém pak času přišel pán služebníků těch, i činil počet s nimi.
20 A přistoupiv ten, kterýž byl pět hřiven vzal, podal jiných pěti hřiven, řka: Pane, pět hřiven dal jsi mi, hle, dalších pět hřiven získal jsem jimi.
21 I řekl mu pán jeho: To dobře, služebníče dobrý a věrný, nad málem byl jsi věrný, nad mnohým tebe ustanovím. Vejdiž v radost pána svého.
22 Přistoupiv pak ten, kterýž byl dvě hřivny vzal, dí: Pane, dvě hřivny jsi mi dal, aj, jiné dvě jimi získal jsem.
23 Řekl mu pán jeho: To dobře, služebníče dobrý a věrný, nad málem byl jsi věrný, nad mnohým tebe ustanovím. Vejdiž v radost pána svého.
24 Přistoupiv pak i ten, kterýž vzal jednu hřivnu, řekl: Pane, věděl jsem, že jsi ty člověk přísný, žna, kde jsi nerozséval, a sbíraje, kde jsi nerozsypal,
25 I bál jsem se, odšel jsem a skryl hřivnu tvou v zemi. Hle, teď máš, což tvého jest.
26 A odpovídaje pán jeho, řekl mu: Služebníče zlý a lenivý, věděl jsi, že žnu, kdež jsem nerozséval, a sbírám, kdež jsem nerozsypal,
27 Protož měl jsi ty peníze mé dáti penězoměncům, a já přijda, vzal byl bych, což jest mého, s úrokem.
28 Nu vezmětež od něho tu hřivnu, a dejte tomu, kterýž má deset hřiven.
29 (Neboť každému majícímu bude dáno, a budeť hojně míti, od nemajícího pak i to, což má, budeť odjato.)
30 A toho neužitečného služebníka uvrztež do temností vnějších. Tamť bude pláč a skřípění zubů.
(Matouš 25. kap.)
Když Pán Ježíš vypráví svá podobenství, používá obrazy z běžného života, ale poskládá je často takovým způsobem, který musel být pro jeho posluchače značně překvapivý. My si to dnes už neuvědomujeme, protože jsme na příběhy z evangelijních podobenství zvyklí, a krom toho, většina současných věřících pochopitelně nemůže znát reálie Palestiny biblické doby. Je tudíž pro nás zcela samozřejmé, že podnikat se svěřenými hřivnami a těžit jimi je Spasitelem chváleno, kdežto zakopat hřivnu je tady bráno jako počínání odsouzeníhodné. Ne tak to však slyšeli Kristovi posluchači. Podle tehdejších pravidel a zákonů (tradice otců) bylo zakopání jmění svěřeného do úschovy považováno za chvályhodný a poctivý přístup. Kdo svěřené jmění zakopal, nemohl být podle stanovených zvyklostí potrestán za nedbalou péči.
Konec konců, uvažme, jak vypadaly tenkrát domy - např. jejich dveře. To nebyly pancéřované dveře s bezpečnostním kováním s FABkou či dokonce nějakými zabezpečovacími systémy, zasazené ve futrech vylitých betonem. Většinou to byly dveře prkenné, zavírané zevnitř na závoru. Nebylo tak těžké je překonat a vniknout dovnitř. Závora se však používala spíše jen na noc, přes den v domě skoro vždy někdo byl. A potom vchod do domu byl pod dohledem sousedů - vždyť se žilo a řemesla se provozovala prakticky na ulici, před domem. A vybavení domů bylo skromné. Dokonce i u bohatších lidí nebylo toho nábytku a domácího majetku tolik (tehdejší lidé by se nestačili divit, kolik věcí, zařízení a vybavení mají dnes ve svých příbytcích běžní lidé naší civilizace). Kvůli uschovávání cenností či klenotů byly někdy v domech již při jejich stavbě zřizovány speciální skrýše. Jenže vzhledem k malým rozměrům vnitřních prostor domů nebylo nemožné takové skrýše vypátrat. Prostě uschování takové hřivny ve svém bytě nebyla zrovna ta nejpříkladnější péče o její bezpečí.
Jestli někdo odnesl svěřenou cennost v noci na pusté místo, tam ji zakopal a zahladil stopy, bylo to vzhledem k dobovým okolnostem považováno za příkladně odpovědné počínání. Naproti tomu - použít svěřené jmění k podnikání, které je vždy nejisté, nebylo dvakrát bezpečné nakládání se svěřenými penězi ani tenkrát stejně jako dnes. (Pokud člověk není zkušený podnikatel či investor prověřený časem; dnes na to máme investiční fondy a profesionální finančníky, ale - jak se ukazuje právě v poslední době - i tady o naspořené peníze docela bezpečně přijít).
Takže i v případě podobenství o svěřených hřivnách jsou Ježíšova slova ohromující - na ruby obracejí vše, co lidé znají z běžného života. Ježíš si takto počíná, aby ukázal, že v duchovním světě je vše úplně opačné než v pozemském. Lépe řečeno: náš svět je naruby, hřích lidí jej obrátil vzhůru nohama. Skutečné hodnoty zůstávají bez povšimnutí a lidé po nich netouží (pokud jimi rovnou neopovrhují), a ctěno a touženo je zde to, co je z hlediska věčnosti bezcenné či dokonce pokleslé.
Chválí-li Pán Ježíš ty, kteří se dali s hřivnami do podnikání, pak to zřejmě máme chápat jako podobenství o duchovním životě - ano, víra je, stejně jako světské podnikání, nebezpečný a nejistý podnik. Říká se o tom: člověk může vše ztratit a také vše získat. Kdo se do toho nepustí, sice neriskuje ztrátu, ale ani nic nezíská. Duchovní život je jako situace na válečné frontě: v jediném okamžiku můžeš o vše přijít, nebo vše získat. Výsledek duchovního života je vždy do poslední chvíle nejistý. Ovládne-li člověka v okamžiku, kdy se odděluje duše od těla, pýcha, pak je všechno úsilí, které do duchovního života po celý svůj život vkládal, zmařeno. A naopak podaří-li se komu dobrý konec, může v posledním okamžiku získat Království (tomu se říká "last minute"). Jenže zpravidla se na takovém dobrém konci čili "dobré smrti" musí dlouho pracovat... Avšak jsou i výjimky.
Vzpomeňme na toho lotra ukřižovaného Pánu po pravici. Celý život loupil a zabíjel. Dokonce i na kříži se nejprve Spasiteli posmíval. Pak ale slyšel, jak se Ježíš modlí za ty, kteří ho ukřižovali. A pochopil vedle koho visí na kříži: žádný člověk se do té doby takhle nechoval v takovéto situaci. Byl to bystrý zloděj. Na poslední chvíli ještě stihnul ukrást ráj.
Ale ve svém případě na to raději nespoléhejme.
------------------------------
Vraťme se však ještě do příběhu vykresleného podobenstvím a k jeho symbolickému výkladu.
Nejprve něco o té hřivně - co to vlastně je? Hřivna (řecky: talanton) znamenala původně jednotku váhy, a potažmo platidlo, definovanou majetkovou hodnotu - čili odvážené množství zlata, nejčastěji však stříbra (na jiných místech a v jiných dobách se používaly k placení i železné hřivny - to když bylo železo ještě vzácné). Nejčastěji ze všech kovů se však k placení používalo stříbro (odtud staroslověnské slovo pro jednu z hlavních tří vášní: "srebroljubije" - láska ke stříbru, ve smyslu touha po penězích, majetku, zištnost). Slova pro “stříbro” a “peníze” jsou stejná přinejmenším ve 14 jazycích. Ve starověkém Egyptě a středověké Evropě bylo stříbro často cennější než zlato. Hřivny v našem podobenství byly stříbrné (v originálním znění evangelia je to specifikováno). Tehdejší hřivna byla buď půl kilogramu (tzv. lehká hřivna) nebo jeden kilogram (těžká hřivna). Tak si můžeme přibližně představit, jaký to byl majetek. 10 hřiven bylo na tehdejší dobu obrovským jměním (ani dnes není deset kilo stříbra žádný pakatel, ale převádět tuto hodnotu na současné peníze nemá prakticky žádnou vypovídací hodnotu, protože platební hodnota stříbra je úplně jiná a daleko cennější než stříbro je v novověku zlato, což dříve nebylo tak jednoznačné).
Ústředním nosným konstrukčním prvkem podobenství je rozpětí mezi odchodem pána a jeho očekávaným návratem, a toto rozpětí vytváří příležitost pro jeho služebníky, aby se osvědčili. Přičemž v ohnisku pozornosti je třetí služebník - tj. ten, který dostal nejméně. On je důvodem vzniku podobenství. Většinou nás nenapadne tázat se, kdo byli ti první dva služebníci, ale nemůžeme se neptat, koho mínil Pán Ježíš, když hovořil o tom třetím.
Klíčem k rozluštění této hádanky je Ježíšova věta: "Každému, kdo má, bude dáno, tomu však, kdo nemá, bude vzato i to, co má." Všichni jsme dostali od Stvořitele obrovské bohatství - nejen talenty a nadání (jak bývá ta hřivna často vykládána na úrovni morální exegeze evangelia; samotné české slovo "talent" pochází od řeckého slova pro hřivnu "talanton") - ale především jsme od Něho obdrželi svůj život ("prosili tě o život a tys jim ho daroval" zní v žalmech). Někdo krátký - někdo dlouhý, někdo těžký - jiný lehčí, někdo v nemoci - jiný s ocelovým zdravím, atd. Všichni však máme svůj svěřený život rozhojňovat duchovně. Tj. vyvádět z pozemskosti do věčnosti.
V tomto významu má podle hesychastů být chápáno jedno z prvních Boží přikázání udělené lidem ještě v ráji: "Ploďte se a množte se a naplňte zemi." V době, kdy byli Adam s Evou v ráji, nemělo toto přikázání tělesný význam.
Sv. Jan Damašský o tom praví: "V ráji panovalo panenství. Praví totiž Písmo svaté, že byli nazí Adam a Eva a nestyděli se. Teprve když přestoupili Boží přikázání, poznali, že jsou nazí, a styděli se a zhotovili si zástěry. A teprve po přestoupení přikázání, když člověk uslyšel o sobě rozhodnutí: Prach jsi a v prach se navrátíš, a když poté skrze přestoupení přišla na svět smrt, teprve pak poznal Adam svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila. Tedy jedině proto, aby smrt nesmetla a nezničila lidský rod, bylo ustanoveno manželství. Nadále měl být lidský rod udržován plozením dětí. Ale někdo asi namítne: Proč potom Bůh stvořil „muže a ženu“? A jaký mají smysl slova: Ploďte a množte se? Na to odpovídáme, že to nemusí vždy znamenat rozmnožování manželským obcováním."
Množení - čili "rozhojňování se" má tady význam rozmnožování daru života - což je především duchovní záležitost nikoliv kvantita lidských osob. Jsou lidé, kteří tady na zemi žijí v hříchu, - žijí zde jsou a duchovně mrtví. To jsou ti, kteří zakopali hřivnu - pečlivě ji uschovali sami pro sebe. Pán Ježíš praví: kdo chce svůj život zachránit (tj. užít si jen pro sebe a pro svá potěšení), ten jej ztrácí, avšak ten, kdo ztratí svůj život pro mne (tj. obětuje jej Bohu, zasvětí jej duchovnímu životu), ten jej získá (resp. ten jej rozhojní, rozmnoží - tak bychom mohli vyložit slovo "získá" v kontextu podobenství o hřivnách).
Tedy - rozmnožování hřivny svěřeného života - to je duchovní způsob nakládání se svým životem, chránit jej v čistotě a investovat tuto hřivnu nikoliv do pomíjivých pozemských záležitostí (tj. hezká podoba tomu obrazu zakopání hřivny do země, že?) ale do duchovního života - do služby Bohu modlitbou a půstem, přebýváním v chrámu (tak popisuje evangelium jak Bohu sloužila prorokyně Anna; Luk 2,37) a především vírou.
A tomu, kdo duchovně rozhojňoval svůj dar života, bude na posledním soudu ještě přidáno - dostane věčnou blaženost. A co ten, kdo nic nerozhojnil a vyplýtval dar života jen na svá potěšení a pozemské záležitosti? Tomu se hned po smrti ukáže hrozná pravda, když uvidí, jak se všechny "hodnoty" jeho života propadají do nenávratna a on přichází o vše, čím se domníval býti bohatým. A poslední soud jen pravdivě odzrcadlí, co učinil člověk se svým životem: hřivnu pozemského života nevyužil k získání jiného života, a o tu hřivnu, co měl, člověka nutně musí připravit smrt. To však celý svůj život přece věděl, že to takto musí skončit.
Z toho můžeme vytušit, koho měl na mysli Ježíš, kdy hovořil o tom nejméně obdarovaném služebníkovi. Nejedná se zde nutně o toho, kdo dostal nejméně života a nejméně darů. Spíše běží o to, jak člověk sám ocení ty dary, které od Boha obdržel. Můžeme mít krátký a těžký život, ale cítit se velice obdarovaní a pociťovat hlubokou vděčnost Dárci života. Jiný má dlouhý a snadný život, ale říká si to, co si říkají duchovní zbloudilci:
1 Scestně uvažují ti, kdo si mezi sebou říkají: "Krátký a strastiplný je náš život a proti skonu člověka není léku; neznáme nikoho, kdo by unikl z podsvětí.
A tak jsme se zase dostali tam, u čeho jsme skončili v první části: podobenství o investování hřiven je obrazem duchovního života.
2 Bez svého přičinění jsme se narodili a potom budeme, jako bychom nikdy nebyli. Dech v našem chřípí je jako dým a myšlenka jako jiskra při tepu našeho srdce.
3 Když zhasne, tělo se rozpadne v popel a duch se rozplyne jako lehký vánek.
4 I naše jméno bude časem zapomenuto a nikdo nevzpomene na naše činy. Náš život se rozplyne jak stopa po obláčku, rozptýlí se jako mlha zahnaná paprsky slunce, sražená jeho teplem.
5 Neboť náš čas je jako pomíjivý stín, není možno odložit svůj skon, protože je zpečetěn, a nazpět nepřijde nikdo.
6 Nuže tedy, užijme zde dobrých věcí, chopme se všeho stvořeného rychle jako v mládí.
7 Opatřme si hojně vybraného vína a vonných mastí, ať nám neujde žádný květ jara.
8 Ověnčeme se poupaty růží, dříve než zvadnou.
9 Nikdo z nás ať se nestraní našich radovánek, co na tom, když zůstanou následky naší bujnosti, vždyť to je naše právo a takový náš los.
10 Deptejme chudého, i když je spravedlivý, nešetřme vdovy, nemějme ohled na šediny starce ve vysokém věku.
11 Naše síla ať je zákonem spravedlnosti; co je slabé, ukazuje se být bez užitku."
12 "Počíhejme si na spravedlivého, k ničemu nám není, jen se protiví našim činům a vytýká nám prohřešky proti Zákonu, viní nás ze zrady na našem vychování.
(Moudrost 2. kap.)
------------------------------
Předešlý oddíl sledoval spíše jinotajnou rovinu výkladu, která samozřejmě není jediná. Sv. Jan Zlatoústý se jako dědic antiochijské exegetické školy držel spíše výkladu morálního a hřivny vykládá jako "to, co se nalézá pod mocí každého člověka (neboli v síle každého) - ať už vláda, nebo jmění, nebo učenost, či cokoliv podobného".
Jiní zase v hřivnách viděli duchovní dary, které zmiňuje apoštol v 1. Kor 12. kap.: "jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce."
Dalším exegetům jde o to, aby byl člověk hotov posloužit dílu Kristova Království, než o nějaký konkrétní dar, resp. talant.
Každopádně: všechny dary a talanty jsou člověku dávány Bohem.
A druhé každopádně: dary jsou udělovány lidem v různé míře, avšak odpovědnost všech obdarovaných je stejná. Tudíž nejsme si rovni v obdarování, ale jsme si rovni v odpovědnosti. Je zbytečné obviňovat Boha z nespravedlnosti, když jednomu dal hřiven pět a jinému dvě a dalšímu jednu. Bůh sám ví, co činí, a jeho soudy jsou nám nepostižitelné. S jistotou víme jen jedno, že Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni (1 Tim 2,4), což je jediným kritériem, podle něhož s námi zachází.
--------------------------------
Musíme se ještě vypořádat s jedním momentem podobenství. Motivem ke způsobu počínání toho nešťastného třetího služebníka je údajně strach, bázeň z pána. Mohli bychom namítnout, že křesťan má přece mít bázeň Boží. Jak daleko má však to, nač poukazuje třetí služebník, od bázně Boží! Vždyť zbožný "strach z Boha" není děs, neochromuje lidskou činnost, naopak je to cosi aktivního ("Bázeň před Hospodinem znamená nenávidět zlo" Přísl 8,13). Bázeň neodvrací člověka od Boha, vždyť je to právě uctivá bázeň, skrze niž k Bohu přistupujeme. Bázeň Boží nás spojuje s Bohem a nikoliv odděluje od Něho: "Do jejich srdcí dám bázeň přede mnou, aby ode mne neodstupovali" (Jerem 32,40). Skrze bázeň Boží totiž poznáváme svého Stvořitele a poznání Boha porodí lásku k Bohu. "Počátek poznání je bázeň před Hospodinem" (Přísl 1,7) a dále: "Začátek moudrosti je bázeň před Hospodinem a poznat Svatého je rozumnost" (Přísl 9,10). Bázeň Boží je tedy prohlášena Biblí za počátek resp. zdroj moudrosti. Z toho zřetelně vidíme, že strach z pána, o němž hovořil třetí služebník, má nekonečně daleko ke ctnosti křesťanské bázně před Bohem.
Oč se tedy jednalo? Někteří říkají, že slova služebníka o strachu máme chápat jen jako výmluvu, fikaný pokus licoměrnou úctou ospravedlnit svou lenost. Tomu by nasvědčovala i slova pána: "Služebníku zlý a lenivý..." Já si však myslím, že za tímto prvoplánovým výkladem je skryto ještě něco - ano, skutečný strach, tak jak o něm mluví ten služebník: děs ze smrti. Děs toho, kdo nezná Boha, protože ho ani nechce poznat. Je to právě smrt, která bere to, co netvořila, žne to, co nezasela. Příchod pána, aby provedl vyúčtování se služebníky, je pro první dva odměnou za věrnost a začátkem něčeho nového a velkolepého, kdežto pro třetího je koncem - smrtí, za kterou je jen prázdnota, která obere člověka o všechno. Na smrt je možno hledět různě. Někdo vidí (a vyhlíží), co je za hranicí toho pozemského života, a smrt je pro něho jen přechodem k novému životu (smrt pro takového není ztrátou ale obohacením: "Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk" Filip 1,21). Kdo se však nezajímá o nic jiného, než to tělesné a pozemské, tomu je smrt hrozivým koncem, za nímž není nic. Děsné. To, co je pro dobré služebníky toužebně očekávaným setkáním s pánem, je pro jiného jen a pouze hrozivým setkáním se smrtí, která jemu nic nedává, ale vše bere. A co je nejhroznější - tomu, komu je za života blížící se smrt jen děsem, toho smrt je pak skutečně děsivá. Právem se jí bál. Což naznačují přísná slova pána, jimiž se k třetímu služebníku obrací přesně v tomu duchu, v jakém se služebník měl k němu. Na služebníkova slova: "...věděl jsem, že jsi ty člověk přísný, žna, kde jsi nerozséval, a sbíraje, kde jsi nerozsypal..." pán služebníkovi odpovídá: "...věděl jsi, že žnu, kdež jsem nerozséval, a sbírám, kdež jsem nerozsypal..."
Tato cesta vede do nehlubší temnoty. Tak už to dál snad ani nebudeme rozvíjet.
-------------------------------------
A nyní zkusme pohlédnout na podobenství o hřivnách ještě z jiného úhlu.
Pán Ježíš si několikrát vybral k podobenství o duchovním životě vskutku pozorohodné příměry - a to z oblasti ekonomiky, peněz, kupectví, pokladů, účtování a podobných čistě materiálních okruhů lidského zájmu (bohužel, této řeči lidé rozumějí nejlépe; jak trefné je ironické úsloví: peníze jsou vždy až na prvním místě). Tak tedy pojďme ještě chytnout rozmotávání podobenství o hřivnách za tento konec.
S vírou je to jako s ekonomikou (zrovna podobenství o hřivnách nám dovoluje něco takového vyslovit). Ekonomika když neroste, tak stagnuje - a stagnace je úpadek. Uložené peníze ztrácejí hodnotu - abys je zachránil, musíš je investovat. Co to znamená převedeno do duchovního významu? Víra když není v činnosti, tak zmrtví. Boží dar nesmí zahálet. Nestačí si myslet: "Jsem věřící a to stačí." Buď s tebou víra cloumá a je hybnou silou tvého života, nebo žádnou víru nemáš.
Píše ap. Jakub: Víra bez skutků je mrtvá.
---------------------------------------
Nu, a na závěr - jestliže nás Pán Ježíš tak důtklivě nabádá k něčemu tak nejistému a riskantnímu jako "duchovní podnikání", tak za tímto vybídnutím, hraničícím s příkazem, můžeme zřetelně tušit i přislíbení pomoci. Jinými slovy: jděte do toho, jděte do rizika, nebudete-li si počínat nezodpovědně a svévolně, já vás v tom nenechám samotné, můžete si být jisti mou pomocí.
O tom není potřeba pochybovat. Každý pravoslavný křesťan ví, jakou pomoc dostává od Boha skrze Církev. Jaké dary do ní Spasitel vložil a my z nich čerpáme v hojnosti. Jsou to svaté Tajiny - posvátný pokrm posilující a očišťující lidskou duši, jak můžeme sami pociťovat. A to nemluvím o tolika zázracích, různých uzdraveních z nevyléčitelných nemocí a jiných mimořádných Božích zásazích na pomoc člověku. Přímluvy svatých! Kolik máme svědectví o tom, jak znamení kříže obrací v úprk celé pluky démonů!
Pustí-li se kdo do tak nebezpečného podniku, jakým je duchovní život, přichází mu na pomoc síla shůry.
--------------------------------------
Epilog
A někdy přijde pomoc z míst, odkud bys to opravdu nečekal. Vypráví se o ruských emigrantech v nějakém americkém velkoměstě. Neměli tam chrám, ale toužili po bohoslužbách, a tak si adaptovali jeden byt v činžáku na pravoslavnou domovní kapli. Tam se scházeli a potichu si sloužili svaté liturgie. Žádný problém. Až do té doby než přišla Pascha. Každý pravoslavný určitě již tuší, jakýže problém to nastal. Na Paschu mají pravoslavní ve zvyku sloužit bohoslužbu od půlnoci a je to bohoslužba, kterou prostě není možno vykonat v tichosti. Její součástí je totiž hlasité volání: "Vstal z mrtvých Kristus! Christos voskrese!" A případně i zvonění na zvonky, které si lidé přinesou. Je to prostě radost, kterou nelze zkrotit. Na Paschu musejí všechny ohledy stranou - volá se z plna hrdla, nadšení nezná mezí. Když uvážíme, co se asi tak v té domácí kapličce o paschální noci dělo, je nám jasné, jak na to druhý den reagovali nepřipravení a nic nechápající Američané z vedlejších bytů. Nevyspalí nájemníci hovořili jen o jednom: "Ti Rusové musejí pryč z našeho domu! Žádnou kapli tu už nechceme!" A hned začali podepisovat nějakou petici, kterou chtěli kamsi posílat. Při tom si vzpomněli, že v domě bydlí také starý rabín, a tu si řekli: "To je ctěná osoba; kdyby to podepsal i on, měl by ten náš protest větší váhu. Jistě to podepíše (víme jak židé milují křesťany)." Tak jdou za rabínem, hovoří s ním o tom, co se tu dělo v noci, a podstrkávají mu lejstro k podepsání. Jenže rabín odmítl podepsat. Překvapení nájemníci se ho ptají:
- "Vy jste neslyšel, co se tu v noci dělo?"
- "Slyšel."
- "Vám se snad líbil ten jejich řev?"
- "Ani za mák."
- "Vy jste snad mohl při tom randálu spát?"
- "Ani jsem oka nezamhouřil."
- "Tak proč nechcete podepsat?"
- "Já kdybych si myslel, že přišel mesiáš, tak křičím ještě víc." A zavřel dveře. Nájemníci pak od toho protestu upustili a pravoslavní se tam mohli modlit dál.
Administrátor
--- 17. 10. 2008
Z tisku
Peníze na záchranu bank by vymýtily světovou chudobu
Částka 700 miliard dolarů, kterou hodlá Washington vydat na odvrácení bankovního krachu, by stačila, aby během dvou let vymýtila na celém světě nejhorší chudobu. Uvedl to na své internetové stránce hlavní ekonom humanitární organizace Oxfam Duncan Green.
Podle údajů Rozvojového programu OSN (UNDP) je třeba 300 miliard dolarů, aby se do roka zvedla životní úroveň všech obyvatel, kteří na Zemi žijí z méně než jednoho dolaru denně.
Na zaplacení celkového zahraničního dluhu 49 nejchudších zemí světa by ta suma stačila dvakrát, na sedm let by pokryla celosvětové náklady rozvojové pomoci a pětkrát převyšuje částku, která je podle Milléniového summitu OSN každoročně nutná k plnění cílů boje proti chudobě a za dosažení minimálního vzdělání a základní zdravotní péče.
Záchranný balík dolarů na druhé straně podle Greena představuje jen čtvrtinu toho, co již Spojené státy vydaly na válku v Iráku.
---------------------
Jenže tohle vládu ani kongres nejbobatší země světa nikdy ani nenapadlo, aby se jejich země ze svého bohatství postarala o chudé (jejichž chudobu z valné části přímo či nepřímo zavinila). Takové bohatství je pak Bohem prokleté.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1444 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 433 do č. 436)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.