1444

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Editovat příspěvek č. 745

Administrátor --- 25. 11. 2011
Ohlédnutí za podzimními zádušními bohoslužbami

Modlitby za zesnulé, přímluvy za spásu

Zádušní sobota, při níž prosíme Boha za spásu těch, co nás předešli na věčnost, staví nám před oči otázku naší vlastní spásy, čili klade před nás kruciální otázku: kdo bude spasen? Neboli - co je potřeba ke spáse. Nebudeme nyní rozebírat problematiku srovnávacího bohosloví a podtrhovat skutečnost, že je nutno být křesťanem, a příliš hloubat v problematice rozdílů ve vírách křesťanských konfesí. Hovořme nyní přímo k pravoslavným křesťanům. Co nám nutno činit, aby se nám otevřela brána spásy?



V Písmu svatém najdeme řadu relevantních výroků. Vybereme z nich ty klíčové. Tedy především je potřeba víra. "Kdo uvěří ve mně a dá se pokřtít, spasen bude," praví Pán (Mar 16,16). Zdá se to být jednoduché, že? Stačí, abys uvěřil, dal se pokřtít, a hotovo. Jsi spasen. Netřeba se o nic více starat. Tak si vykládají spásu některé protestantské denominace. Jenže pravoslavný křesťan se musí tázat: Jaký je tu obsah pojmu "víra", aby tato víra měla spasitelnou sílu? Vždyť na jiném místě praví Písmo: "Víra bez skutků je mrtvá, jako tělo bez ducha" (Jak 2,26). Takže už se nám pomalu otevírá pohled do hlubiny pojmu "víra". Aby víra byla vůbec živá, musí se projevovat skutky. Podobně jako tělo, které se neprojevuje žádným vnějším pohybem, je nejspíše mrtvé, tak i víra, která nerozkvétá skutky, zůstává bezplodnou.

Avšak pojďme dále a položme si otázku: Kdo ukřižoval Krista? Odpověď zní: Věřící lidé. Ba, ještě ke všemu: Hluboce věřící. Ti, kteří slynuli pověstí vrcholu zbožnosti. A rozhodně by se o nich nedalo říci, že se jejich víra neprojevovala skutky. Právě naopak: skutků měli, až běda! Starozákonní kněží, zákoníci, farizeové - ti všichni přímo kypěli zbožnými skutky. Kolik jen zbožných děl a projevů milosrdenství nadělali - hlavně tehdy, když se koukalo mnoho dalších lidí. Na nárožích stávali (aby na ně bylo pěkně vidět ze všech stran), na zvoneček při tom zvonili, aby si jich všichni všimli, že zrovna dělají zbožné skutky, almužny rozdávali a všichni je chválili. Všechna přikázání do puntíku dodržovali. Dokonce jim nestačilo ani pouhé desatero, - nadělali si všeho všudy 603 dalších přikázání pro všechny životní situace (to je vlastně Talmud, jímž židé "cedí komára a pouštějí velblouda", jak ohodnotil tuto zbožnost náš Spasitel; Mat 23,24). A přesto pro ně má Pán Ježíš jen tvrdé odsudky: "Běda vám, vy obílené hroby... Běda vám, slepí vůdcové slepých, pokrytci... Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu? Vaším otcem je ďábel..." Nejtěžšími urážkami (jak to museli ze svého pohledu vnímat) je častoval. Takže, jak vidíme, ani skutky ještě nestačí, aby víra byla opravdová a ne pouze formální.

Formální víra nespasí člověka. Sice si přejeme a modlíme se, aby bylo spaseno co nejvíce lidí - ať už byla za života jejich víra jakákoliv - přesto nám to však nedává žádné právo prohlásit, že by pouhá formální víra mohla někoho zachránit pro život věčný.

Než, pojďme dál. Další výrok Písma - co je potřeba ke spáse: "Zachovávej přikázání." (Mat 19,17-18) To zní logicky a dobře, že? Spása je pro ty, kteří zachovávají přikázání. Jenže už výše zmíněný případ nešťastných farizeů nám dává na srozuměnou, že formální zachovávání přikázání asi ke spáse také stačit nebude. Přikázání je samozřejmě nutno a potřebno dodržovat, aby se člověk mohl líbit Bohu, jenže se to musí činit ve správném duchu (ostatně jako vše, co se týká duchovního života). Přikázání mají přivést člověka k pokoře - v tom je jejich spravedlnost. Zákon totiž "nic nepřivedl k dokonalosti" (Žid 7,19); není cílem Zákona a jeho přikázání učinit člověka dokonalým, ale usvědčit ho, aby se mohl kát. Mají ho přivést k tomu, aby sám si uvědomil, že "všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy" (Řím 3,23). Pokud ho přivede plnění přikázání ke spokojenosti se sebou samým a potažmo k pýše, pak takové naplňování přikázání už není spravedlností ale hříchem. Ba dokonce ještě větším hříchem, než jejich zjevné porušování. "Nevěstky a celníci vás předcházejí do Božího království," pravil Pán "zbožným" farizeům (Mat 21,31). Čili - oni vejdou, ale vy ne. Podobenství o celníku a farizeovi snad ani není potřeba připomínat, stejně jako známá slova Kristova: "Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky." (Mat 2,17)

Co tedy scházelo víře zákoníků i tzv. "spravedlnosti" farizeů? Pokora a pokání. A tím se dostáváme k tomu, co je potřeba ke spáse. Co je natolik potřebné, že když to nemáš, pak nad tebou zní Ježíšovo: "Běda tobě, farizeji, zákoníku..."

Nejzřetelněji tuto tresť pravé zbožnosti vidíme na lotru ukřižovaném Pánu po pravici. Říkáme mu "rozumný lotr", ale je to otrocký převod nepostihující obsah církevně-slovanského slova "blagorazumnyj"; to slovo znamená: ten, kdo má dobré chápání či správné poznání, prostě v pravou chvíli dokázal pochopit, co bylo potřeba. (Být rozumný nestačí. Farizeové byli velice rozumní, ale nechápali nic.) Co řekl tento bídný člověk, který byl zrovna popravován tím nejohavnějším, nejbolestivějším a nejpotupnějším způsobem? Jak uvažoval? "Dostali jsme to, co jsme si zasloužili." Zatímco druhý lotr na kříži kousek opodál soptil vzteky, tak tento rozumný lotr měl dobrou myšlenku, která je osou kajícího smýšlení. Pochopil, že není tím, kým měl být. Nestal se tím, kým ho Bůh chtěl mít. Tento způsob myšlení je základním předpokladem proměny člověka. Aby se toto poznání a lítost nepřeklopily do zoufalství či vzteku, ale staly se pravým pokáním, je potřeba další složka - a tou je naděje, čili víra. "Rozpomeň se na mne, Pane, až přijdeš v království své!" znějí slova, jimiž onen zločinec vyjadřuje, že neztrácí naději.



Ten lotr zřejmě nedodržel ani jedno přikázání. Všechna přestoupil. Nectil Boha ani bližní. Lhal, kradl a nejspíš i zabíjel. Lze předpokládat, že i ostatní Boží přikázání zneuctil. A přesto se stal prvním z lidí, kdo vstoupil do ráje. Pán Ježíš odpověděl na jeho pokání: "Ještě dnes budeš se mnou v ráji." Tj. ještě dříve než starozákonní spravedlivci, pro které Pán na Velkou Sobotu sestoupil do podsvětí a vyvedl je s sebou ven při svém nedělním Vzkříšení. Když Spasitel uváděl do ráje praotce Abrahama, Isáka a Jákoba, krále Davida nebo Jana Křtitele, tak rozumný lotr už tam byl. Zatímco Spasitel kázal evangelium mrtvým, kteří byli utopeni při potopě světa (1. Petr 3,19-20), lotr už požíval věčné blaženosti.

Základem víry a spravedlnosti, které mohou člověka dovést ke spáse, je tedy správné chápání, kým ve skutečnosti je - že je hříšník, že je nemocný a že bez lékaře - Krista - je ztracen. Poznej, kým skutečně jsi, uvědom si svůj hřích, přijmi za něj plnou odpovědnost a kaj se z celé své duše. Tím se otevíráš Boží lásce. Bohu, který tě soudí ne podle spravedlnosti, ale podle milosrdenství, pokud jsi připraven je přijmout. To je křesťanská cesta spásy.

Touto cestou veďme své uvažování a svůj život.









Editovat příspěvek č. 744

Administrátor --- 22. 11. 2011
Ze světa - duchovní slavnost na Rusi

Uctívaný pás přesvaté Bohorodice poprvé v historii přinesen do Ruska


Věřící před chrámem Krista Spasitele
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 

Slovo patriarchy Kyrilla: "Tisíce poutníků navštěvují vatopedský monastýr na Svaté Hoře Athos jen proto, aby se pomodlili před touto svátostí, políbili část šatu přesvaté Bohorodice. Lidé se modlí před pásem Matky Boží za uzdravení od nemocí. Mnohé nevyléčitelné nemoci, včetně onkologických chorob, ustupují po vroucích modlitbách nad touto svátostí. Ve vatopedském monastýru pořizují malé kopie tohoto opasku a jak známo, některé ženy trpící neplodností se těmito opasky přepasují. Pokud je oblékání tohoto opasku provázeno vroucí modlitbou a pevnou vírou, pak v mnoha případech (které jsou zaregistrovány) jejich modlitba vystoupila před trůn Královny Nebeské a tyto ženy posléze porodily děti.

Pro naši zemi je to velice důležité téma. Pevně doufám, že muži i ženy se v době putování této svátosti po naší zemi budou usilovně modlit a uctívat ji a prosit Královnu Nebeskou o pomoc v jejich životech a spolu s tím i za rození dětí. Nechť pobývání pásu přesv. Bohorodice pomůže mnohým, aby pochopili moc Boží blahodati a blízkost nebeského světa k nám."


Schránka s uctívaným pásem přesvaté Bohorodice
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 

Ve městech, do nichž bude pás přesv. Bohorodice přinesen, se budou konat různé akce v rámci činnosti Fondu Ondřeje Prvozvaného a Centra národní slávy "Svatost mateřství", které jsou zaměřeny na ochranu tradičních rodinných hodnot, překonání demografické krize a úbytku populace v naší zemi. Mimo to bude v některých městech svátost přinesena do budov Centra pro ochranu mateřství a dětí, která prokazují reálnou materiální, psychologickou a právní pomoc těhotným ženám a působí proti konání potratů.



Uvítání v moskevském chrámu Krista Spasitele
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 


Příchod pásu Matky Boží do Moskvy

19. listopadu přivezli do chrámu Krista Spasitele vzácnou pravoslavnou svátost ze Svaté Hory Athos - pás Matky Boží (tj. součást oděvu; tento pás podle tradice Panna Marie sama zhotovila a nosila jej v době těhotenství; pozn. překl.) Měsíc před tím vozili tuto svátost po řadě ruských měst, včetně St. Peterburgu, avšak právě v Moskvě se očekává mimořádný počet ctitelů svátosti - až dva miliony lidí.

Před tím putovala svátost dlouhou cestou přes celou Rus: od Dálného východu (Vladivostok) až na západ (Kaliningrad) a pak od severu (Norilsk) k jihu (Volgograd, Stavropol, Rostov na Donu). Takže pohyb bohorodičné svátosti vykonal obrovský kříž nad Ruskem, aby Matka Boží požehnala jeho obyvatelům.

Videoreportáž o příchodu svátosti do Rostova na Donu



Nebo zde.



Návštěvou Moskvy se tedy završuje putování této převzácné svátosti, která je jinak uložena na Svaté Hoře Athos v monastýru Vatoped. Večer v sobotu v chrámu Krista Spasitele uvítal schránku se svátostí patriarcha Kyrill. Podle tradice, jež vznikla v monastýru Vatoped, obdrží každý poutník zvláště zhotovený a posvěcený pásek, k němuž dostane památeční lístek s poučením, jak se má křesťan chovat k této svátosti a jak se modlit za uzdravení či dar narození dítěte. Těchto opasků zhotovili 4 miliony; ke dni příchodu svátosti do Moskvy se přišlo poklonit již dva miliony věřících. Další dva miliony jsou očekávány v hlavním městě.


Uvítání v moskevském chrámu Krista Spasitele
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 


Podle tradice pás přesv. Bohorodice pomohl už mnohokrát ke zdraví nemocným a zastavoval i celé epidemie; dokonce křísil z mrtvých a neplodné ženy poté, co se pomodlily u svátosti, porodily děti.

V Moskvě prosí organizátoři poutníky, aby schránku nelíbali, ale jen prošli kolem a dotkli se jí rukou, aby se fronta pohybovala rychleji. Upozorňují, že nikoliv samotný tělesný dotyk svátosti, ale především modlitba přináší útěchu a uzdravení. Ve frontě (pokud člověk nepodléhá pokušení) je času na modlitbu opravdu mnoho.

Část pásu přesvaté Bohorodice z athonského monastýru Vatoped putuje po Rusku od 20. října. Dříve na všechny prosby z jiných zemí (mj. i z USA a Rumunska) monastýr odpovídal odmítnutím. Další částečky z pásu Matky Boží jsou opatrovány na Kypru, v Gruzii a v Itálii. Athonská svátost je ženám přístupná pouze za hranicemi území Svaté Hory Athos, která je mnišskou republikou a vstup na její území je zakázán všem bytostem ženského pohlaví.

Fronta lidí toužících uctít svátost v St. Peterburgu



Nebo zde.

Fond sv. Ondřeje Prvozvaného, který organizuje putování pásu přesv. Bohorodice po Rusku, už mnohokrát inicioval přivezení dalších pravoslavných svátostí. Např. v r. 2007 po Rusku, Ukrajině a Bělorusku vozili hlavu apoštola Lukáše, autora jednoho ze čtyřech evangelií v Bibli; v r. 2006 - pravou ruku Jana Křtitele; v r. 2004 ostatky velkokněžny Elizabety a mnišky Varvary, jejichž ostatky jsou opatrovány v Jerusalemě. Kromě toho v r. 2000 Moskvu navštívila hlava mučedníka Pantelejmona, jehož uctívají pravoslavní hlavně při modlitbě za uzdravení nemocných. V letech 2007 a 2010 to byla pravá ruka svt. Spiridona Trimifuntského a v r. 2005 část kříže, na němž byl ukřižován Ježíš Kristus.

V r. 2007 se přišlo poklonit pravé ruce svt. Spiridona přibližně 250 tisíc lidí; v roce 2010 pak už kolem 500 tisíc věřících jen v Moskvě a poté byla ještě vezena do St. Peterburgu. V r. 2006 pobývala pravá ruka Jana Křtitele 42 dní po různých městech a přišlo ji uctít více než dva miliony lidí.



Uvítání v moskevském chrámu Krista Spasitele
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 


Čtyřicet tisíc lidí uvítalo pás přesvaté Bohorodice v Moskvě

20. listopadu
Zástup lidí před moskevským velechrámem Krista Spasitele čekal 24 hodin. Relikvie zde zůstane do 27. listopadu. Věřící z dalších měst přijíždějí speciálními autobusy.

Oficiální zpravodajství (v angličtině)
 



V chrámu i kolem jeho stěn se shromáždilo množství lidí z různých končin Rusku i ze zahraničí. Uvnitř jsou delegace z Gruzie, Rumunska, Bulharska. A navíc - 20. 11. má patriarcha Kyrill 65. narozeniny a přijeli ho pozdravit: gruzínský patriarcha Ilja II., metropolita varšavský a celého Polska Sáva, metropolita českých zemí a Slovenska Christofor a představitelé dalších pravoslavných církví. (Podle očividců se patriarchu Kyrillovi v chrámu udělalo nevolno a musel zrušit svůj proslov.)

Věřící stojí kolem chrámu i na nábřeží. Podle odhadu policie zde už o desáté hodině dopolední bylo 40 tisíc lidí a pořádek zabezpečovalo 14 tisíc policistů. Svátost přivezli o páté hodině večerní a do chrámu začali vpouštět v osm hodin.

Ve frontě stáli obyvatelé různých měst, někteří přijeli v noci nebo dokonce již v předvečer a stáli zde už 24 hodin. Na jednoho muže připadá 15 - 20 žen. Podle tradice totiž pomáhají modlitby u této svátosti léčit především neplodnost. Ale nejen to. Mnozí poutníci stojí ve frontě i s dětmi.


Lidé čekající před chrámem Krista Spasitele
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 


-- "Moje dcera je v devátém měsíci. Přijela jsem, abych se za ni pomodlila. Lékaři se nemohou rozhodnout, zda bude rodit císařským řezem nebo přirozeně," svěřuje se jedna z čekajících žen. Ostatní nechtějí hovořit o tom, jaké trápení je přivedlo sem stát tak dlouhý čas na mokrém sněhu a v plískanici.

-- "Doufám zázrak, budu se modlit za zdraví a štěstí," vypráví jiná.
-- "Od politiků se zázraku nedočkáme," v zástupu se ihned rozhoří diskuse o blížících se volbách.

Babičky v bílých šátcích vyprávějí, že se přijely ze Saratova pomodlit za zdraví všech příbuzných a jsou tu, protože jinak se k této svátosti nedostanou - na Svatou Horu ženy nesmějí.

V chrámě dostanou všichni dlouhou stužku (pás), která je posvěcena přiložením na pás přesvaté Bohorodice. K tomu je přiložen lístek s poučením, že Matka Boží uzdravuje mnohé dokonce i z rakoviny a dalších nevyléčitelných nemocí, když se stužkou s vírou opásáš, kaješ se ze svých hříchů a upřímně se modlíš.

Na modlitbu je frontě tolik času, kolik má současný člověk málokdy. Je zde slyšet ženský zpěv: "Bohorodice Panno, raduj se..." Mnohé ženy však už opouštějí síly.

Podle oficiálních prohlášení bylo přistaveno 350 mobilních toalet, 160 autobusů, kde je možno se zahřát a je tam k dispozici lékařský personál. Přijela i polní kuchyně. Připraveno je i 14 sanitek. Ale praxe ukazuje, že příležitostí na zahřátí, občerstvení a hygienu ani přesto není dostatek.

Ženy vděčně chválí majitele blízké restaurace, který zadarmo vpouští matky s dětmi, aby se ohřály. Prestižní podnik od poutníků žádnou tržbu očekávat nemůže, přesto muslimský majitel ochotně pomohl.

Dopravní policie upozorňuje, že do 27. listopadu bude mnoho ulic v okolí chrámu uzavřeno.

Dle serverů:
Izvěstija,
Pravoslavie.ru
YouTube a dalších


Video o návštěvě svátosti v Moskvě (rusky)


Pokud přehrávání nefunguje, tak použijte přímý link nebo klasické zobrazení.

P.S.
Patriarcha Kyrill prohlásil velikou víru, která se projevila neuvěřitelným počtem věřících, kteří přicházejí uctít tuto svátost, za zázrak.

Na oslavě svých narozenin řekl patriarcha hostům tato slova: "Což tyto nekonečné zástupy, které ohromily současnou ruskou veřejnost, zástupy a fronty věřícího lidu vedoucí ke svátosti přesvaté Bohorodice, nejsou výrazem veliké víry národa? Bůh odpoví na takovou víru zázrakem. Dá nám zázrak záchrany víry a života, zázrak, jenž nám pomůže překonat všechny bouře a povznést se ke hvězdám, přemoci všechny překážky, které se nám staví do cesty," pravil představitel Ruské pravoslavné církve. "... Základem naší spásy je víra ... a na víru Bůh odpovídá zázrakem," dodal. Poté se obrátil k episkopátu a zdůraznil, že na biskupech leží odpovědnost za zachování víry v národě. "Především na vás záleží, jak silná bude víra našeho lidu, jak mocná bude jeho modlitba, jak pevná bude jeho naděje, že blahodatí Boží všichni dosáhneme spásy," uzavřel patriarcha a na samotný závěr své řeči poděkoval všem věřícím i duchovenstvu, kteří přijeli do Moskvy, aby se pomodlili a poklonili pásu přesv. Bohorodice.


Schránka s uctívaným pásem přesvaté Bohorodice
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 



* * * * * * * * * * * *


Slovo archimandrity Efréma, igumena monastýru Vatoped (řecky a rusky)

Nebo zde.


Příloha - další dokumentární filmy o této bohorodičné svátosti (zatím bez překladu)

O pásu přesvaté Bohorodice (rusky)


Nebo zde.


O pásu přesvaté Bohorodice - jiný dokumentární film (rusky)


Nebo zde.






Editovat příspěvek č. 743

Administrátor --- 18. 11. 2011
Nový díl českého překladu mineje

Svátková minea pro listopad

V projektu české svátkové mineje byl přidán listopad. Další část projektu vydávání českého znění rozšířené svátkové mineje. Obsahuje stichiry, tropary, kondaky a antifony pro liturgickou oslavu svátků (večerní a liturgii), které se konají v daném měsíci. Připojena je druhá brožurka - notář - s notací posvátných hymnů, které je při bohoslužbě nutno zpívat.

Svátková minea - LISTOPAD - III. díl.

Obsah:
1. listopad – Svatých divotvorců a nezištníků Kosmy a Damiána
8. listopad – Sbor svatého vrchního vojevůdce Michaela a ostatních beztělesných mocností
13. listopad – Sv. otce Jana Zlatoústého, archiepiskopa konstantinopolského
14. listopad – Sv. apoštola Filipa
21. listopad – Uvedení do chrámu přesvaté Bohorodice
24. listopad – Svaté velkomučednice Kateřiny
30. listopad – Sv. apoštola Ondřeje Prvozvaného

Připraveny jsou dvě brožury: textová část a notář (notace některých hymnů)

Další díl svátkové mineje je k dispozici ke stažení na pravoslavi.cz/download







Editovat příspěvek č. 742

Administrátor --- 16. 11. 2011
Podzimní neděle o uctívání ikon

Neděle svatých otců sedmého všeobecného sněmu

Dogma třistašedesátisedmi svatých otců sedmého všeobecného sněmu, nicejského, o uctívání ikon

Zachováváme, nikoliv jako něco nového, všechna církevní podání, ustanovená pro nás písemně či ústně. Jedním z nich jest vyobrazení ikon v souhlasu s událostmi evangelia. Ikony napomáhají nám k utvoření pravé a nikoliv vymyšlené představy vtělení Boha Slova a k podobnému užitku. Ukazují-li se lidem, nepochybně vysvětlují. Jako bychom takto šli královskou cestou a v souhlase s božským učením našich svatých Otců a s podáním všeobecné Církve (jelikož víme, že toto je od Ducha Svatého, v ní přebývajícího) s veškerou hodnověrností a po pečlivém uvážení ustanovujeme: podobně jako vyobrazení svatého a oživujícího Kříže umísťujeme ve svatých Božích chrámech, na bohoslužebných nádobách a rouchách, na zdech, deskách, v domech a při cestách čestné a svaté ikony, malované barvami a pořízené z drobných kamenů a jiného k tomu způsobilého materiálu, jako ikony Pána a Boha a Spasitele našeho, Ježíše Krista a neposkvrněné vládkyně naší svaté Bohorodice, jakož i svatých andělů a všech svatých a ctihodných mužů. Často se stává, že ti, kdož se dívají na ikony, připomínají si a milují ty, kteří jsou zobrazeni a uctívají je políbením a pokloněním nikoliv však úctou, jež přísluší jedině Božské Bytosti; jde o čest, jaká se vzdává obrazu svatého oživujícího Kříže, svatému evangeliu a jiným posvátným věcem okuřováním a stavěním svící podle zvyku dávných předků. Pocta, která se vzdává svatému obrazu, přechází i na znázorněného a ten, kdo se klaní ikoně, velebí tím bytost na ní vyobrazenou. Takto se upevňuje učení svatých Otců našich, čili podání všeobecné Církve, která přijala evangelium ve všech končinách země.
Z kanonických pravidel

Na VII. všeobecném sněmu bylo roku 787 teologicky přemoženo ikonoborectví, které cloumalo církví na Východě. Otcové zde zkoumali otázku úcty k ikonám a řešili ji stejným způsobem, jako se řešily všechny ostatní otázky víry a praxe Církve. Vyskytne-li se totiž v životě Církve problém s nějakým jevem, neposuzujeme, zda je tento jev pro Církev zrovna výhodný či nevýhodný, prospěšný z hlediska světa či momentálních církevních potřeb a záměrů (byť by byly sebeušlechtilejší a sebezbožnější), jak si zvykla řešit své problémy církev západní (a vidíme, jak daleko to zavedlo její víru i praxi od původního křesťanství).

K objasnění podstaty problému a rozřešení otázky, zda daný jev patří do Církve či nepatří, se v průběhu celého dvoutisíciletí trvání křesťanství používá jednoduchý postup, kterým se jako břitvou jemně a naprosto přesně odděluje od Církve to, co jí není vlastní. Stačí natočit si problém při jeho zkoumání tak, abychom na něj pohlédli z perspektivy, z níž je vidět, zda je či není daný jev součástí duchovního dědictví odevzdané Církvi svatými apoštoly. Takto řešil první všeobecný sněm otázku ariánství, tak se později posuzovalo nestoriánství. Otázku, jakou víru měli svatí apoštolé v Ježíše Krista, si kladli Otcové, když hledali teologickou odpověď na učení monofyzitismu.
Ó, kéž by se stejným principem řídili účastníci koncilů západní církve v druhém tisíciletí po Kristu, když řešili např. otázky filioque, očistce, odpustků, primátu a dokonce neomylnosti západního papeže, neposkvrněného početí ve sv. Anně a mnoha dalších nepravoslavných dogmat... Pak by jistě nezaváděli žádná nová dogmata než ta, co už byla zformulována v prvním tisíciletí Otci sedmi všeobecných sněmů na Východě.
Ve stejném světle jako na předchozích sněmech pak zkoumali v osmém století svatí Otcové sedmého všeobecného sněmu učení ikonoborců. Když při svých úvahách použili "apoštolskou břitvu", shodli se na tom, že ač ikonoborectví zdánlivě vypadá zbožně a biblicky (jako ostatně snad všechny hereze), je ve skutečnosti v rozporu s vírou apoštolů a praxí Církve od počátku. Nejde jen o to, že už prvotní křesťané používali obrazy, jak ostatně dodnes svědčí i nálezy ve starokřesťanských katakombách. První ikony napsal evangelista Lukáš, což je starobylá a žádným svatým Otcem nikdy nezpochybněná církevní tradice. Nemluvě o tom, že ještě před tím vznikla rukou nevytvořená ikona Páně na šátku, kterou zázračně vytvořil sám Spasitel pro nemocného krále Abgara, když si přitiskl plátno na tvář (ani toto podání v principu nikdo nikdy nezpochybnil a různé církevní záznamy z různých dob zachycují další osudy této svátosti).

Sám Pán při svém vzkříšení vytvořil ikonu - tj. obraz své postavy zachycený na pohřebním plátnu, do něhož byl při pohřbení zavinut (později byla tato svátost ukradena křižáky a dnes je uchovávaná na Západě jako tzv. Turínské plátno). Je možné, že tradice o Abgarově ikoně souvisí s obrazem Spasitelovým zázračně otisknutém do pohřebního plátna; viz o ikoně Mandilion ve stručném pojednání o pravoslavných ikonách. Buď jak buď, ikona nevytvořená lidskou rukou, ale zázračným otiskem Kristovy tváře (případně i s celým tělem), prokazatelně existovala (resp. dodnes existuje).


Historie rukou nevytvořeného obrazu Páně na plátně. Vlevo: přinesení zázračného obrazu nemocnému králi Abgarovi uvěřivšímu v Pána Ježíše. Uprostřed: apoštol ze Sedmdesáti Thadeáš křtí Abgara, který se při křtu uzdravil od malomocenství. Vpravo: umístění obrazu do věže u brány v Edese.

 

Je tu však ještě závažnější argument proti ikonoborectví, které se staví nejen proti prvokřesťanské církevní praxi, ale vlastně i proti svědectví svatých apoštolů a potažmo proti Božímu dílu lidské spásy. Apoštolé hlásají, že Slovo (tj. Boží Syn, druhá Osoba Božské Trojice) se stalo tělem, které přebývalo mezi námi, a vtěleného Boha se ruce apoštolů dotýkaly (za všechny případy připomeňme nyní apoštola Tomáše, jehož vzkříšený Spasitel vybídl, aby se dotkl jeho ran od hřebů, kterými byl přibit na kříž). Novozákonní éra tedy začíná tím, že Bůh sám sebe hmotně zobrazil, když se vtělil, a proto i my můžeme barvami či mozaikou jakoby kopírovat obraz, který sám Bůh načrtl svým vtělením. Co Bůh ukázal, my můžeme malovat, a takovou malbou uctíváme Vtělení Božího Syna, vyznáváme tím Boží dílo, které pro naši spásu vykonal. Zakazovat malování vtěleného Boha (čili odmítat ikony) nese tedy v sobě rysy vzpoury proti Božímu dílu, odmítnutí skutečnosti, že se Bůh zjevil, ukázal se lidským očím, stal se přístupný našim tělesným smyslům.

Sv. Jan píše: "Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života." (1. Jan 1,1) Apoštolské hlásání Toho, jehož "se naše ruce dotýkaly", tudíž v Církvi pokračuje ikonopisectvím a uctíváním svatých ikon.

Důležitou skutečností je, že povolení zobrazovat Boha se vztahuje jen na to, co Bůh sám nejprve zobrazil. Božího Syna tedy zobrazujeme po jeho vtělení jako Ježíše Krista (případně někdy ho zobrazujeme i před vtělením, jak se zjevil proroku Danielovi v podobě starce - jako "Starý Dnů" či "Věkovitý"; Dan 7,9), Ducha Svatého zobrazujeme podle konkrétních biblických popisů: jakožto holubici (viz křest Páně v Jordánu; Mat 3,16; Mar 1,10; Luk 3,22; Jan 1,32) či v podobě ohně nad hlavami apoštolů (při Padesátnici; Skut 2,3) nebo v podobě ostnů (viz slova: "Těžko jest vzpínat se proti ostnům" či "bodcům," jež slyšel apoštol Pavel při cestě do Damašku /tato slova jsou ve starých překladech, ale z ekumenického i B21 byla vyškrtnuta/).

Starozákonní zákaz zobrazovat Boha se i nadále vztahuje na Božskou Osobu Otce, který je nezobrazitelný. Pokud se někde vyskytují obrazy, na nichž je Bůh Otec namalován jako lidská postava (většinou stařec), pak je toto zobrazení jakousi herezí; každopádně je taková ikona nekanonická.

* * *

Otcové sedmého všeobecného sněmu se však nespokojili s odmítnutím ikoborectví a vyhlášením, že uctívání ikon je autentickou součástí víry a praxe jedné, svaté, obecné a apoštolské církve. Jejich hlavní teologická práce tkví v ozřejmění, jaká úcta ikonám náleží. Totiž že ikony neuctíváme tou úctou, jaká patří jedině Bohu. A dále, že úcta k ikoně se nesmí vztahovat k materii ikony, ale přechází na zobrazenou osobu. Čili poklonou a líbáním neuctíváme barvu a dřevo, čili materii ikony, ale ve skutečnosti klaněním a políbením přinášíme úctu tomu, kdo je na ikoně zobrazen - Pánu Ježíši, přesv. Bohorodici, andělům, světcům... Nejvýstižněji to charakterizuje výrok, že ikona je oknem do nebe; čili podobně jako oknem hledíme skrz do krajiny, tak i skrze ikony naše zření prostupuje do nebeského světa.

Vztahovat úctu, kterou ikonám vzdáváme, k jejich materii, by bylo bez pochyb modlářstvím. Podrobněji si o tom můžete přečíst v knize od sv. Jana Damašského: O pravé víře (v kapitole: O ikonách).

Tuto svatootcovskou teologii žijeme a vyjadřujeme v běžném životě např. tím, že ikonu nikdy nelíbáme na rám či na namalované pozadí, ale vždy políbíme zobrazenou svatou osobu (většinou na nohy či na ruce; z důvodů uctivosti nikdy na tvář; pokud je zobrazena jen hlava, pak ji políbíme na šíji či na vlasy).

Ikony v pravoslavné církvi nejsou jen "malovaným evangeliem" čili učebnicí pro negramotné, nýbrž jsou něčím daleko více. Jsou jedním ze způsobů uctívání Boha a jeho svatých, a tudíž ikony otevírají další způsob uskutečňování spojení s Bohem. A ještě něco více - ikony jsou vlastně pokračováním tajemného Božího díla vtělení. Vtělení Boží není jednorázový - na konkrétní historický moment omezený - akt, který se stal v době na počátku našeho letopočtu. Vtělení stále trvá a pokračuje v existenci Církve. Tím, že je na světě mystické Tělo Kristovo (čili Církev Kristova; např. Kol 1,24), tím je tu stále i Boží Vtělení. Každá eucharistie má účast na Vtělení. A jednou z úrovní, na nichž se v Církvi neustále trvá, pokračuje a děje se Vtělení, je také ikonografie a potažmo uctívání ikon.

* * *

Aplikace teologie Otců sedmého všeobecného sněmu se však neomezuje jen na oblast ikon. Princip, který od sebe odděluje modlářství a pravoslavné uctívání ikon, lze použít i v ostatních oblastech církevního kultu (odpusťte to slovo). Především na vykonávání obřadů. I ritus vykonávaný kněžstvem v pravoslavných chrámech je cosi jako ikona - čili procházíme skrze něj ke Kristu; bohoslužba je setkání s Kristem, který sám slouží každou Božskou liturgii skrze úkony kněží. Lze říci, že liturgii vykonává Pán Ježíš a všichni duchovní (biskupové, kněží, diákoni, přisluhující a přítomní) mu při tom přisluhují.

Tento způsob smýšlení o bohoslužbě nás chrání před dvěma krajnosti. Tou první je nedbalost ve vztahu k bohoslužbě, či dokonce zavrhování bohoslužebného řádu (typické pro protestanty a pro všechny, kteří mají za to, že Bůh je všude, stačí v něj věřit a není potřeba za ním chodit na bohoslužbu). Tou druhou krajností je pokušení magie - víra, že když se určité úkony vykonají přesně tak, jak je předepsáno, tak se díky jakési vnitřní síle těchto úkonů něco duchovního stane (Řím si na posvěcení této magie vytvořil dogma "ex opere operato"). Mágové věří, že duchové, bohové a démoni podléhají jakýmsi magickým silám, čili že s příslušnými znalostmi magických obřadů, zaklínadel apod. lze tyto duchy přinutit, aby vykonali, co jim mág přikáže. Podobně si i někteří křesťané myslí, že když kněz slouží, tak Bůh musí (např. proto, že je vázán svým slibem apod.) vykonat to, co je obsahem předepsaného a správně vykonaného mešního obřadu.

My pravoslavní z úcty k věkovité církevní tradici pečlivě udržujeme své obřady, ale chápeme, že to, co je podstatné, není v těch úkonech, ale v tom, co je za nimi. Obřad je jako tenká vrstvička malby na ikoně, skrze niž procházíme do nesmírného duchovního světa. V pravoslavné liturgii rozpoznáváme Krista sloužícího a konajícího naši spásu. Sám Kristus však ke svému dílu služby může použít obřad takový či jiný, resp. vůbec jej nepotřebuje. Pokud člověk začne přenášet svou víru z Krista na obřad, a pozornost věřícího se přesouvá z díla vnitřního očištění na mechanické provedení toho, co je předepsáno, a posvěcení blahodatí Ducha Svatého začne člověk vidět v pouhém pečlivém vykonávání těch správných obřadů, dostává se do oblasti magie (tj. tam, čemu v případě uctívání posvátných předmětů říkáme modlářství).

Obřad je důležité svědomitě a přesně udržovat, protože se vyvinul v Církvi působením Ducha Svatého, tak aby nejlépe (nakolik to lidská slova a gesta dovolují) vyjadřoval duchovní obsah bohoslužby, kterým je služba Ježíše Krista, a napomáhal zbožnosti. Podobně jako ikonografický kánon závazně stanovuje, jak má ikona vypadat, aby vše napomáhalo jejímu poslání - být oknem do nebe, tak i pravoslavné obřady mají svůj kánon (tj. závazný postup a řád), aby co nejlépe umožňovaly totéž - setkání s Kristem. Ikona, která není zhotovena v souladu s kánonem, se nemá v Církvi používat, protože skrze ni proudí do Církve cizí duch a zření je pokažené; stejně tak nově vymyšlené obřady, které neodpovídají tradici, nebo obřady všelijak moderně upravené, nemají v autenticky pravoslavné církevní praxi místo.


Ikona rukou nevytvořeného obrazu Páně na plátně (má svátek 16./29. srpna; je to v jistém smyslu svátek ikonopisců)

 

Takže Otcové sedmého všeobecného sněmu vyjádřili a teologicky zdůvodnili velice důležitou odedávnou součást samotné tresti křesťanské spirituality. Všechny vnější prvky církevního života, byť jsou důležité, posvátné a nezrušitelné, jsou tu proto, abychom skrze ně přistupovali k tomu, co je vnitřní, skryté, duchovní. Nic vnějšího není naším cílem - dokonce i něco tak posvátného a drahocenného jako jsou svátosti, neřku-li dokonce svaté Tajiny. I ty jsou "pouhým" prostředkem. Ikony, Tajiny, Božská liturgie, Evangelium, kánony, chrámy - to vše nás posvěcuje, jenže tím posvěcením se v křesťanství myslí - převádí od pozemského k nebeskému, od materiálního k duchovnímu, od dočasného k věčnému. Pokud naše pozornost, vědomí, srdce a touha ulpí na čemkoliv vnějším, co nás přitáhne k sobě, takže pak už nepostupujeme dál a výše, a tudíž upadáme do modlářství, magie či formalismu. Ať už je to, co k sobě přitáhne naše srdce a pozornost, sebevíce posvátné, starobylé, svatootcovské - to všechno nás nemělo poutat k ničemu hmotnému, ale být jen prostředkem, skrze nějž procházíme a přistupujeme ke Kristu. On je tím pravým veleknězem sedícím na pravici Boží, jakého potřebujeme, neboť "přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu" (Žid 7,25-26).

Ať tedy nejsme jako ti, jimž píše apoštol: "Nyní jste však Boha poznali; lépe řečeno: dostali jste poznání od Boha. Proč se tedy zase navracíte k těm bezmocným a ubohým živlům a chcete jim znovu sloužit? Hledíte si dnů, měsíců, období a roků" (Gal 4,9-10). Dokážeme dnes ještě chápat kudy vede střední cesta mezi tou pohansko-židovskou magií, před níž varuje sv. Pavel, a lhostejností či ničím nespoutanou svobodomyslností vzhledem k posvátné tradici, což je dnes všude tak rozšířený úpadkový jev?

Tradice Církve je důležité zachovávat. Opovrhovat jimi či je bořit nepřináší Církvi nikdy nic dobrého, ale jen zmatky a rozdělení. Zvláště v dnešní duchovně mělké době je více než kdy jindy vhodné pevně se držet dědictví církevní praxe, neboť nás spojuje s předchozími generacemi, s nimiž vstupujeme do jednoho společného díla. Dodržování tradice je jediným autentickým viditelným projevem jednoty církevního života a v konečném důsledku i jednoty víry. Jedině kolem neporušené plnosti tradice se můžeme svorně semknout, neboť je viditelným stěžněm lodi Církve. Jenže tradice zde není sama pro sebe jako nějaká konečná a nejposvátnější hodnota, k níž vzhlížejí naše oči, ale abychom skrze ni vstoupili jejího duchovního obsahu, a tím je život v Kristu.

Vnější prvky církevního života jsou jako ukazatel na cestě. Bez něj nepůjdeš správným směrem a nedojdeš k cíli, ale stejně tak k cíli nedorazíš, pokud u toho ukazatele zůstaneš. Nic nás nesmí zadržet na cestě ke sjednocení s Bohem. Vše, co nám církevní praxe nabízí k posvěcení, je jako ikona. Je to nutné a potřebné, neboť tyto prostředky vytvářejí spojení s cílem, ale nejsou cílem samotným. Na to nikdy nesmíme zapomínat a při každém políbení ikony se nám tento princip křesťanské spirituality vždy znovu vybavuje.















Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1444 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 742 do č. 745)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz