Ambon
Administrátor
--- 19. 4. 2025
Strastný týden současnosti
Věřící města Sumy na kříži
Z říše satanovy létají rakety, šrapnely se zabodávají do těl křesťanů, jako kdysi vbíjeli do těla Kristova hřeby všichni ti démoni v osobách velekněží, staršinů, farizejů, zákoníků a římských barbarů.
Ano, je to neuvěřitelné barbarství, ale na Velký pátek opět létaly rakety na Sumy a Cherson.
Rusko křižuje Krista ve jménu nenasytné modly nacionalismu, a volá: krev jeho na nás a na naše děti. Jinak to už křesťan interpretovat nemůže.
+ + +
Minule jsem v článku o Ukrajinské letošní Květné neděli citoval z článku: Smrt na Velikonoce. Proč Rusko o svátcích s oblibou zabíjí civilisty (od historika Sergeje Medveděva). Poté, co Rusko spáchalo na Velký pátek, je asi na místě ocitovat zde i závěr článku:
Letos budou v Moskvě při oslavě 80. výročí vítězství na tribuně mauzolea (na satanově oltáři z Pergamy, který si tam bolševici umístili /Zjev 2,12-13/, a nad mrtvolou jednoho z největších antikristů; pozn. red.) stát váleční zločinci, mezinárodní teroristé a vůdci zemí podporujících agresi, od Běloruska po Severní Koreu. Putin ve svém projevu opět pohrozí světu a není pochyb, že Rusko tento výroční den oslaví raketovou salvou na ukrajinská města.
A právě proto mě před každými ruskými svátky od Velikonoc po Den vítězství, od Dne Ruska (12. června) po Nový rok naplňuje úzkost. Teroristická země, která se proměnila v hlavního světového exportéra strachu, smrti a války, je v těchto dnech obzvlášť nebezpečná.
P.S.
Nepochybuji, že se mi už chce ozvat naše místní pravoslavné farizejstvo: „co si to dovoluje, na svatý týden psát o takových světských věcech, které dokonce zavánějí politikou?!“ Ať si píší a prskají ti, „jejichž nohy spěchají prolévat krev“ (nebo to alespoň podpořit). Takoví tu byli vždycky. Kolem Ježíše Krista byl takových nenávistných strážců zbožnosti celý roj a zlobně protestovali: „Jak to, že uzdravuje v sobotu?! To je nehorázné!“ Dnes už nejsou farizeové u židů; všichni takoví jsou u pravoslavných.
Administrátor
--- 18. 4. 2025
Květná neděle na Ukrajině
Satanský tanec smrti před blížící se Paschou. Ruské uvítání Krista na oslátku
 |
Kristova cesta na oslátku dnes na Ukrajině. Oč horší je to, co provedli Pánu Ježíší tehdejší představitelé židů, než to, co mu na Ukrajině provádějí démoni z Moskvy? Vždyť ti, kdo hubí křesťany, pronásledují samotného Krista (to platilo v době ap. Pavla a stejně tak i dnes; viz Skut 9,4-5). „Cokoliv jste jim učinili, mně jste učinili.“ S nejmenšími jste neměli soucit, ani mně jste neposloužili. (Srovn. Mat 25. kap.) |
 |
Dokonce i na Květnou neděli triumfuje lidská krutost a neuklidní se lidská zloba. Démoni nectí Kristovy svátky, ale „slaví “je spíše zuřivým tancem zla, při kterém jsou přinášeny nevinné oběti. |
 |
Ruská raketa zabila jedenáctiletého Maxima a jeho rodiče na cestě z chrámu. |
 |
Při raketovém útoku na Sumy zahynul bratr arcibiskupa UPC. (Pro Rusy nebyl nikdy problém likvidovat i vlastní lidi; stačí se podívat do historie.) |
 |
A takhle to vidí křesťané v Sumách: Šelma a její lživý prorok. (Zj 19,20) „Dali jste církev do služby satanu“ (z otevřeného dopisu politika patriarchovi Kyrillovi). |
Jak je u ruské armády běžné, udeřila dvěma raketami – druhá přiletěla o půl hodiny později na stejné místo, aby zasáhla záchranáře a zdravotníky vyprošťující lidi z trosek.
Rakety byly naplněny šrapnely – byla to kazetová munice určená k pozabíjení co největšího počtu lidí na volném prostranství, v tomto případě civilních obyvatel města na rušné nedělní ulici. Cílem byl jen psychologický efekt. Bylo to úmyslné zabíjení civilistů: nikoliv vojenská operace, ale teroristický čin.
Záběry z místa tragédie bez emocí zachytily dobře známé detaily, které se za ty více než tři roky staly běžnou součástí našeho života: lidská těla a části těl ležící na ulici, výbuchem roztrhaný trolejbus, v němž nikdo nepřežil a který už dostal přezdívku „trolejbus smrti“, zoufalé výkřiky „máma, máma, máma!“, dětská koloběžka mezi troskami. A svazek vrbových větviček, které si o Květné neděli kdosi nesl z kostela.
Zcela to popírá ideu kremelské propagandy, že Rusové a Ukrajinci představují jeden národ s jednou společnou vírou. Ruská pravoslavná církev už nemá žádné souvěrce a bratry v Kristu, protože přestala být církví a stala se oddělením propagandy prezidentské administrativy. Svěcením raket a granátů a žehnáním válečným zločinům odpadla od víry a zradila stovky tisíc svých věřících na Ukrajině a po celém světě.
Nyní se s úzkostí v srdci děsím Velikonoc: Rusko v minulých letech právě na tyto svátky provádělo obzvlášť smrtící útoky, ostřelovalo Poltavu, Kremenčuk, Oděsu.
Jenže ten hlavní satanistický svátek teprve přijde: Den vítězství, který se v tomto století proměnil v oslavu militarismu, šovinismu a kýče. Pořádají se útoky na maketu Říšského sněmu, kojence oblékají do vojenských uniforem, dětské kočárky mění na miniaturní tanky a městy pochodují průvody s portréty mrtvých vojáků.
Moji rodiče i já sám jsme vyrůstali s přikázáním poválečných generací: „Hlavně, aby už nebyla válka“. Toto heslo bylo za Putinovy éry nahrazeno vychloubačným a drzým: „Můžeme to zopakovat!“ (Podle historika Sergeje Medveděva)
Administrátor
--- 19. 3. 2025
Kanonické učení o správě církve I.
Hrozí druhý velký rozkol?
Pokračujeme v zamyšleních na cestě hledání příčin soudobého přímo epického pádu Ruska do propasti.
Je už nejvyšší čas začít rozplétat tu spletenici historických cest Ruska a vývoj ruské věrouky, která nakonec vyústila v to, co dnes v Rusku vidíme. Budu k tomu požívat kanonicko-eklesiologické rozbory některých světových teologů.Dnes přináším pár výpisků z díla ruského(!) kanonisty a příslušníka RPC (zatím jej nejmenuji, protože má dost problémů kvůli tomu, že nesdílí "heretický a nacionalistický" narativ ruské církve a státu, takže na něj nechci poštvat ještě smečku místních rusofilů; zmiňuji se o něm spíše proto, abych si nepřivlastňoval práci někoho jiného). Jeho teze, které si vám v zestručněné podobě dovolím nyní předložit, však hovoří samy za sebe. Každý ať se nad nimi sám zamyslí.
Tímto článkem bych rád začal řadu pojednání na téma kanonické uspořádání církve & ruská církev. Problematický stav Ruské pravoslavné církve (RPC) na sebe upozornil nejen nadšenou podporou nesmyslné války, která nás donutila k hlubšímu promýšlení, jakou úlohu ještě hraje Kristus a Evangelium v této církvi, resp. jestli je tam na prvním místě. Jde i o něco jiného - už podle dávných úvah a různých proroctví (říkejme tomu třeba takto) budou dějiny církve završeny poslední velkou herezí, která se bude týkat především eklesiologie. Církev se už musela zabývat herezemi namířenými proti všem článkům věrouky: řešila se triadologické hereze i hereze christologické, jejichž řada vyústila ve specifickou christologickou herezi - ikonoborectví, pak se řešily hereze pnevmatologické: filioque a učení o stvořených energiích (kterou potřel především sv. Řehoř Palama „učitel blahodati“). A co tedy ještě zbývá v oblasti věrouky? Učení o církvi, o její struktuře a o její správě. Mysleli jsme si, že po vyřešení otázky papismu a protestantismu jsme se s pokušeními ohledně eklesiologie dávno vypořádali, jenže tato dvě pokušení se stále vrací - a dnes dokonce dramaticky sílí.
Protože v češtině toho máme ohledně kanonické pravoslavné církevní správy velice málo (ač se v různých aktivistických videích ohání kánony kde kdo), je potřeba o tom začít mluvit - a to nejen v souvislosti s RPC, ale i s námi a s celosvětovou situací. Jak se zdá, tak neuvěřitelně velká část pravoslavných křesťanů celkem snadno opouští svatou pravoslavnou tradici a podléhá propagandě nového papismu. Což je cesta k celosvětovému rozkolu, při němž by se vskutku mohlo naplnit vzpomenuté proroctví o odpadnutí většiny křesťanů do hereze a potažmo do služby Antikristu. Včetně nedávného proroctví o chrámech ze zlatými kupolemi, do kterých však nebude možno chodit.
Budeme se zde tedy pokoušet (alespoň stručně) osvětlit kanonické učení o Církvi, jak je součástí její posvátné tradice a reprezentováno citáty z Písma a historickými dokumenty.
* * *
Problémy s kanoničností ruské církve sahají hluboko do minulosti a to k letům 1444 - 1448. Tenkrát tam došlo k první nekanonické vzpouře proti církvi - Matce, tj. proti Konstantinopolskému patriarchátu (dále jen KP), protože z kanonického hlediska bylo neoprávněné ustanovení metropolity Iony (Jóny) (v Rusku je ctěn jako svatý divotvorec, jehož intronizaci si RPC dodnes připomíná jako své výročí). Tento metropolita byl ustanoven bez církve - Matky (tj. bez KP) a to svévolí ruské církve a na nátlak knížete (obojí způsobuje kanonickou neplatnost). A o půl tisíciletí později ustanovení patriarchy Tichona bylo také kanonicky problematické, protože po Ionovi a synodálním období a provedli ruští archijerejové další lapsus - bez konstantinopolského patriarchy a ostatních východních patriarchů si ustanovili - sami sobě - nového patriarchu (v tomto případě by však bylo lze přihlédnout k těžkým okolnostem).O této dávné problematické ruské historii se budeme podrobněji bavit někdy příště, nyní k současnosti.
* * *
Abychom mohli začít, musíme nejdříve alespoň co nejstručněji nastínit kanonickou správu církve, jak ji zachycují posvátné kánony i historické dokumenty. Správa (konstrukce) církve začíná od Boha Otce, který poslal Syna, jemuž vše vložil v ruce jeho (Jan 13,3); a Syn pak poslal svaté apoštoly, kterým předal svou moc a vládu a udělil jim své pověření (Jděte ke všem národům... křtěte... Mat 28,19; Komu byste odpustili jejich hříchy, jsou odpuštěny... Jan 20,23; Nemocné uzdravujte, mrtvé křiste, malomocné očišťujte, démony vymítejte... Mat 10,8). Skrze apoštoly spravoval církev sám Pán.
Na všeobecných sněmech bylo v Duchu Svatém ustanoveno patero vselenských (světových) patriarchátů: Římský, Konstantinopolský, Alexandrijský, Antiochijský a Jesulemský (dnes už zbyly v pravoslavné církvi jen čtyři - bez Římského). Tito patriarchové tím byli shůry ustanoveni zastupovat Krista, jako kdysi svatí apoštolové. Kdo je ctí, ctí samotného Krista, jak to pravil Boží Syn: „Kdo vás přijímá, ten přijímá mě, a kdo přijímá mě, přijímá Toho, který mě poslal.“ (Mat 10,40) Jedině skrze apoštolskou Církev s její strukturou lze ctít Syna, neboť „komu Církev není Matkou, tomu Bůh není Otcem“ (výrok z nejstarších apoštolských dob, zapsaný sv. Kyprianem Kartagenským a s autoritou dogmatu). Církev je nutná, „...aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nectí Syna, nectí ani Otce, který ho poslal.“ (Jan 5,23)
Kristus pravil: „Dána je mi veškerá moc na nebi i na zemi.“ (Mat 28,18) Jen Církev, která začíná na nebi, sestupuje dolů a pokračuje na zemi, může člověka ze země pozdvihnout do nebe. Od Otce vychází na nebi, od Krista sestupuje na zemi a ke Kristu se má i těmi, kdo uvěřili Evangeliu spásy, vrátit na nebe.
„Veškerý dobrý řád pochází od svaté Trojice, a to jak v horním (nebeském), tak i v dolním (pozemském) světě. Proto každý z nebeských (andělských) řádů v sobě obsahuje tři stupně: vyšší, střední a nižší, a mezi nimi jsou učitelé učitelů a otcové otců.“ (Simeon Soluňský)
A protože se Církev nemůže obejít bez Krista, nemůže se obejít ani bez svatých apoštolů, a tak se nemůže obejít ani bez vselenských patriarchů, kteří od Krista obrželi jeho moc. „Patriarcha je na místě Kristově, kterým byl dosazen na trůn (církevní) vlády.“ (Konstantinopolský patriarcha Antonij IV. (1391-1397) v listu velkoknížeti Vasiliovi I.)
Tento princip se symetricky opakuje na všech stupních církevní správy. Prvním (v pořadí cti) z patriarchů byl ustanoven římský a po něm podle pořadí ustanoveném na všeob. sněmech následoval konstantinopolský, který je dnes prvním. Všichni patriarchové měli pod sebou na nižší úrovní metropolity a v každé oblasti ustanovovali prvního z metropolitů, a tomu svěřili v jeho oblasti plnou vládu a moc, jakou má patriarcha (stejně jako patriarcha má svěřenu plnou moc ve správě církve od Krista). A první z metropolitů si ustanovuje ve své oblasti další své metropolity, nad nimiž má stejnou vládu, jako patriarcha má nad ním. Tito metropolitové mají ve svých oblastech svěřenu plnou moc a správu, jakou má první z metropolitů nad nimi a jakou má patriarcha nad prvními metropolity. Analogicky mají všichni metropolitové moc ustanovovat eparchiální biskupy, kteří mají nad svými eparchiemi plnou moc a vládu. Z toho vyplývá, že metropolita nemůže zasahovat do vnitřních věcí eparchií, protože by tím narušil pravomoc eparchiálního biskupa, kterou mu sám dal a skrze kterou sám metropolita vykonává správu své oblasti. Stejně tak metropolitům nemůže do jejich metropolií zasahovat první z metropolitů, a následně nemůže patriarcha zasahovat do pravomocí prvních metropolitů. (V případě malých autokefálních církví se nižší rovina metropolitní správy vynechává a metropolita je jen jeden, je prvním mezi biskupy oblasti a mezi ním a patriarchou už není žádná jiná církevně-správní úroveň.) Tedy moc biskupů zůstává stále stejná na všech úrovních, ale oblast jejich moci se směrem shora dolů zmenšuje. Rovnou mocí se projevuje rovenství ve veškerém episkopátu, zmenšováním oblasti se projevuje pořadí cti.„Každý episkop v té zemi a té oblasti, která je mu údělně dána, představuje osobu, katedru a všechna práva naší mírnosti“ (tj. práva patriarchy konstantinopolského). (Píše sv. Filotheos, Kokkinos, patriarcha konstantinopolský ruským knížatům) A pak píše: „Jste povinni prokazovat mu velikou čest a pokoru, jakou byste museli prokazovat mně samotnému, kdybych tam byl přítomen.“
Tímto způsobem stojí skrze eparchiálního biskupa na jeho místě metropolita, na místě každého metropolity stojí na jeho místě první z metropolitů, na jeho místě stojí patriarcha a na jeho místě stojí Kristus. Přes tuto kanonickou řadu stojí na místě každého eparchiálního biskupa sám patriarcha a přes patriarchu je v čele každé eparchie Kristus.
Princip, dle něhož na místě nižšího stojí v posloupnosti zároveň i vyšší a skrze vyššího sám Kristus, naznačuje apoštol Pavel: „Komukoli něco odpustíte, odpustím i já. A když já něco odpouštím - mám-li co odpouštět - činím to před tváří Kristovou kvůli vám.“ (2 Kor 2,10)„Rukopoložený archijerej dostává „enkólpion“ (medailon s ikonou Krista apod.) nebo panagii jako božskou záruku na znamení toho, že představuje Krista a (svého) prvního archijereje v Kristu.“ (Svt. Simeon Soluňský, Moudrost naší spásy, kap. 183)
Toto schéma platí i v případě autokefálních církví, kde v jejich hlavách stojí první z metropolitů (může mít třeba i titul patriarchy, ale novodobí titulární patriarchové nemají práva a církevní postavení žádného ze čtyř vselenských patriarchů). Směr církevní vlády je vždy jedině seshora dolů (od Krista). Každý biskup musí být ustanoven prvním z biskupů ze své úrovně církevní správy, každý první z biskupů na své úrovni církevní správy musí být ustanoven prvním z biskupů vyšší církevní správy. To je nebeský zákon. Volba na sněmu či synodu může být podkladem pro ustanovení, ale nesmí mít plnou ustanovující sílu a charakter (to by byl protestantismus, kde směr církevní správy je opačný, tj. zdola nahoru).
Samozřejmě, že návaznost - posloupnost - hlav církví, tedy hlavy místní církve s její kyriarchální hlavou - církví - matkou je volnější v případě autokefální církve, než u církve autonomní, ale ten směr shora dolů musí být vždy zachován a stejně tak musí být zachováváno prakticko-kanonické vyjádření jednoty Církve Kristovy, ve které nějaká „absolutní samostatnost“ nemá místo.
Při ustanovení každé hlavy autokefální církve musí mít poslední slovo kyriarchální církev (KP). Tím se vyjadřuje u autokefálních církví skutečnost, že „volba na místním sněmu nesmí mít plnou ustanovující sílu“ (čili není naprosto nezávislá na vyšší rovině církevní správy). Mimochodem, tato skutečnost je vyjádřena i právem KP být konečnou apelační institucí nad autokefálními církvemi. KP má tedy právo přezkoumat volbu hlavy jakékoliv autokefální církve a případně ji anulovat (resp. ji nezapsat do diptychu, který čtou hlavy všech autokefálních církví).
Žádná hlava autokefální církve není bezprostředním nástupcem apoštolů, kromě vselenských patriarchů. Sv. Maxim Vyznavač o tom píše: „Nástupci apoštolů jsou dnes, jak myslím, patriarchové.“ (Ct. Maxim, Scholie na velkého Dionysia) Čili ne žádný metropolita ani jiný biskup. Takové je obecné mínění církevní tradice.Rusové s oblibou namítají, že tento řád nemůže platit absolutně, protože - co když padne Konstantinopolský patriarchát do hereze? To se skutečně na krátkou dobu stalo, když císař vnutil církvi Florentskou unii. Jenže v takovém případě je na místě, aby byl KP pokárán především od ostatních vselenských patriarchů a není-li to úspěšné, přechází prvenství na dalšího z nich (dle pořadí cti). Rozhodně není přijatelné, aby nějaký titulární moskevský patriarcha káral KP bez ostatních tří vselenských patriarchátů. Jak se lidově v říká v Rusku: vejce nemůže učit slepici.
Skutečnost, že hlavy autokefálních církví nejsou absolutně samostatné, ale mají za svou hlavu konstantinopolského patriarchu, je zřejmá např. z příkazu Konstantinopolského sněmu z r. 1590 týkajícího se patriarchy moskevského: „Sněm se usnesl, aby ustanovený moskevský patriarcha kyr Iov ... byl povinen vzpomínat naše jméno a jiných, a považovat za svou hlavu a za prvního (tj. vrchního) apoštolský konstantinopolský trůn, jak to činí i jiní patriarchové.“ (K-polský sněm r. 1590) Tedy i patriarcha moskevský má nad sebou svou hlavu, svého prvního. (Dokonce i ostatní vselenští patriarchové uznávají konstantinopolský trůn za prvního mezi sebou.)
* * *
Avšak proti tomuto posvátnému principu se RPC oficiálně vymezila v r. 2013, když ustanovila: „Protože podstata prvenství, jak existuje na různých úrovních církevní správy ... je rozličná, proto funkce prvního hierarchy na různých úrovních ... se nemohou přenášet z jedné úrovně na druhou.“ (Pozice MP v otázce o prvenství ve světové církvi, 26. 12. 2013) To je přece hereze, protože podstata prvenství je na všech úrovních stejná - je vyjádřením prvenství Kristova a jeho pověření. Rozdíl ve cti není rozdílem v podstatě. Zdá se mi, že RPC vymyslela tuto formulaci, aby obhájila neobhajitelné - tj. papismus moskevského patriarchy, když je zde tento patriarcha představován jako něco kvalitativně jiného než biskup (protože si nárokuje kvalitativně jiné prvenství, než mají jeho ostatní první biskupové či biskupové vůbec).
„Ačkoliv je blahodať jediná, a síla je jediná a jeden je i řád episkopátu, - a vše je to od Boha, jednoho Otce a episkopa, přesto má tento řád, jako každý jiný, v sobě otcovství i synovství a různé dary.“ (Simeon Soluňský) Tím je vyjádřeno, jak se pověření předává z otce na syna - analogicky jako z nebeského Otce na Božího Syna - podstata episkopství i prvenství zůstává jediná (stejná blahodať, stejná síla a stejná duchovenská episkopská hodnost), ale zde na zemi je také pořadí cti: otec je čestnější než jeho syn, ač jsou stejného rodu. Jeden je dárcem a druhý přijímá. Otec dává synům dary - pověření vládnout tady a jinému pověření vládnout tam. A ve svém svěřeném údělu se pak syn stává své vlastní rodině otcem. Je snad rozdíl mezi podstatou otcovství prvního otce od podstaty otcovství jeho syna? Je snad syn, který se stal otcem, pro svou rodinu méně otcem, než byl jemu otcem jeho starý otec?
V Církvi mezi episkopy dává Otec své prvenství jednomu ke správě tady, druhému ke správě tam. Tomuto metropolitovi dává patriarcha tuto oblast, aby tam byl prvním, jinému metropolitovi zase jinou oblast. Čest se liší, ale podstata episkopátu i prvenství zůstává. Prvenství bez episkopské hodnosti nemůže být; a episkop bez svého prvenství v rámci svého údělu také nemůže být. Čest nelze oddělovat od podstaty. Jediné, co je na cti variabilní, je pořadí, ale to se netýká podstaty episkopské hodnosti. Tato podstata je darem od Krista.
Historické dokumenty dokazují, že právě takto byla kanonická správa od starověku přes středověk až k novověku chápána ze strany autentických nositelů pravoslavné víry a kanonické praxe (postupně níže něco z nich ocitujeme).
* * *
„Patriarcha je živý oduševnělý obraz Krista, skutky i slovy, sebou samotným je obrazem pravdy.“ (Isagoga, IX. st.)
»Bůh pravil: „Co svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi, a co rozvážeš na zemi, to bude rozvázáno na nebi.“ (Mat 16,19) Komu to bylo řečeno? Apoštolům a jejich následovníkům. A kdo jsou jejich následovníci? Ten, kdo vládne trůnem Říma, což je první trůn, a ten, kdo vládne trůnem Konstantinopole, druhým trůnem, a po nich ti, kteří drží trůny Alexandrie, Antiochie a Jerusalema. To je pětihlavá vláda církve, která je v rukách těchto pěti patriarchů, - to je kritérium svatých dogmat.« (Ct. Theodor Studita, K Lvovi Sakellariovi)
Vselenské patriarchy ustanovují ostatní vselenští patriarchové. Nad patriarchy je v pozemské hierarchii už jen plnost obecné církve - tj. všeobecný sněm. Nikdo na žádné rovině církevní správy se nemůže obejít bez vyšší úrovně církevní správy, která stojí ve struktuře církve nad ním. Pokud někdo chápe autokefalitu tak, že první z biskupů v autokefální církvi může být ustanoven zevnitř své autokefální církve, bez ohledu na vyšší církevní instanci, je to synodální protestantismus.
Takto se projevuje primát cti. „První mezi rovnými.“ „První“ proto, že má moc ustanovovat a že je zdrojem; „rovný“ proto, že nemůže zasahovat do vnitřních věcí církevní správy toho, koho ustanovil. Neboť tomu, koho ustanovil, dal plnou svou moc pro jeho oblast.
„Metropolita ve vztahu k eparchiálním biskupům stojí na takovém místě, na kterém stojí patriarcha ve vztahu k metropolitům. Metropolita je prvním mezi eparchiálními biskupy a hlavou nad nimi, takže patriarcha, který je prvním mezi metropolity, je hlavou nad nimi...“ (Ct. Nikodim Svatohorec: Pidalion, objasnění 34. kánonu svatých apoštolů)
* * *
Papismus se liší od pravoslavné církevní správy mj. tím, že nejvyšší biskup, papež, může přímo zasahovat do libovolné úrovně církevní správy pod sebou, tj. do věcí metropolitů a eparchiálních biskupů. To znamená, že neuznává jejich biskupskou moc v plné šíři, tj. neuznává plné rovenství všech biskupů. První z biskupů se v tomto systému chová k biskupům, které ustanovil, jako se biskup chová k farářům, tj. jako k pouhým svým zástupcům. Papež není prvním v pořadí cti, ale první svou neomezenou výkonnou mocí nad ostatními. To je papistický církevní systém a přesně takový systém vidíme v Ruské pravoslavné církvi. Patriarcha moskevský libovolně obchází své metropolity, do eparchií může kdykoliv bez souhlasu eparchiálního biskupa dosadit svého vikáře synod UPC (podle ústavy UPC, kap. 7) nebo patriarcha (resp. synod) svého patriaršího vikáře (ústava RPC, kap. 16), odvolává, přemísťuje, posílá do důchodu, ustanovuje, vyznamenává či trestá přímo z Moskvy(!) kohokoliv v poslední eparchii. V této době vidíme, jak tento patriarcha svévolně odebírá eparchie z jedné své metropole a přidává je k jiné metropoli. Nyní např. odebírá území UPC a připojuje je k jiným metropolím a sám na tato církevně ukradená území ustanovuje své biskupy. A nyní už začal vstupovat na území autokefálních církví, čímž uplatňuje nárok na celosvětovou jurisdikci. Obojí je absolutní papismus.Jeden z rysů papismu se projevuje nárokem na celosvětovou vrchní jurisdikcí, která však patří jedině Kristu.
* * *
Milníky na cestě RPC v posledních třech desetiletích
Především vidíme po pádu komunistické totality stálé připomínání a posilování podivné ideje Třetího Říma, což je něco, co nemá žádnou oporu v kánonech ani v jiné části posvátné tradice církve. Je to čirý výmysl, který jen narušuje církevní strukturu a čistotu víry. Duchovně zdravé církevní prostředí se projevuje mj. vůlí a schopností potlačovat pokusy zavádět novinky podobného druhu. Když v r. 2004 současný patriarcha (tenkrát metropolita) Kyrill s dalšími ruskými církevními činiteli předváděl před patriarchou konstantinopolským Bartolomeosem své snění o tom, jak je RPC největší, nejmocnější a nejvýznamnější a dokonce prezentoval ideu třetího Říma, odpověděl mu patriarcha Bartolomeos: „Hloupá teorie třetího Říma - to je jen pýcha, rouhání a duch Vatikánu.“ Přítomnému ministru Ivanovovi řekl patriarcha Bartolomeos: „Zapojení státní vlády do procesu řešení církevních otázek zavání nepřijatelným caesaropapismem. V době komunismu proběhlo nesnesitelné zpolitizování Ruské církve... Doufali jsme, že po pádu tohoto obludného systému se vše změní, ale k naší hrůze vidíme, že současná ruská vláda neochvějně pokračuje ve vměšování do církevních otázek.“
26. prosince 2013 přijal synod RPC snad až heretický dokument: Pozice Moskevského patriarchátu k otázce o prvenství ve světové církvi. Tam byl potvrzen heretický model, v rámci něhož byl kdysi ustanoven Iona, píše se v něm: „Pramenem prvenství v rovině autokefální církve je volba prvního z episkopů (místním) sněmem (nebo synodem), který oplývá plností církevní moci.“ (Je to v podstatě model Martina Luthera, který je nyní oficiálně v RPC akceptován.) Tato definice vypadá zcela hereticky, protože bez vselenských patriarchů není plnost církevní moci, která vychází od Krista, přes apoštoly a vselenské patriarchy. Podle RPC tedy už prý není potřeba obracet se k vyšší moci církevní. To je protestantské pojetí autokefality, kterým se řídí Rusko, a myšlení, které Rusové vnucovali i nám; obrovské problémy v myšlení zdejších pravoslavných věřících nám tento nepravoslavný model církevní správy zde způsobil před deseti lety.
V tomto modelu visí autokefální církev jakoby ve vzduchoprázdnu a ostatní světové církve prakticky k ničemu nepotřebuje. Jako by existovala někde stranou mimo strukturu jedné všeobecné apoštolské Církve. Církevní jednota je tím vytlačena do sféry teoretické nebo abstraktně duchovní, což odporuje boholidskému charakteru mystického Těla Kristova (tj. Církve). Může snad říci noha ruce: Nepotřebuji tě? (Var. na 1 Kor 12,21) Samotný fakt spolusloužení biskupů z různých místních církví je pouhým jedním z projevů církevní jednoty, nikoliv jejím principem ani zákonodárcem. Samo o sobě nic nedokazuje a nelze na něm nic stavět, protože není definováno, kdo s kým slouží a proč a případně, jestli si spolusloužící plně uvědomují dogmatickou situaci. (A navíc lze takovým „projevem jednoty“ snadno manipulovat, jak to vidíme právě v 21. stol.) A ještě k tomu Rusko se už všeobecné společné službě s biskupy celého světa vyhýbá (viz Kréta 2016), což je dalším svědectvím působení rozkolného ducha a ruském církevním myšlení.
Ve zkratce by bylo možno vyjádřit tuto autokefalistickou herezi asi takovýmito slovy: autokefalita znamená, že jsme plně samostatní, můžeme si zde dělat, co chceme, a nikdo z venku nám do toho nemůže mluvit. Takové myšlení se staví proti základům pravoslavné eklesiologie - proti dogmatickému učení o jednom nedělitelném Těle Církve: „Věřím v jednu svatou, obecnou a apoštolskou Církev.“ V Rusku se tím zavádí protestantsko-ekumenické učení o neviditelné církvi (ve smyslu, že celek církve je neviditelný a nemusí se nikterak zjevně projevovat, je to jen idea a nepromítá se do celocírkevní správy). Veškerá jednota světové pravoslavné církve tím byla v myšlení Rusů přesunuta do roviny teoretické či abstraktní (jako u protestantů), nebo byla svázána s všeobecným sněmem (který je však pro Rusy jen teoretickou možností, protože v praxi se takto koncipovaného sněmu Rusko odmítá zúčastnit, aby se jím nemuselo řídit; viz Kréta 2016). Kromě jiného by tento ruský pohled na církevní jednotu znamenal, že bez pravidelného a častého konání všeobecných sněmů se církev nutně musí rozpadnout. Proti takovému pojetí eklesiologie se však staví sama tisíciletá historie pravoslavné církve.
Od r. 2018 se už ruské pojetí církve překlopilo od „budeme si doma dělat, co chceme“, k „budeme si po celém světě dělat, co chceme“ (viz ruský rozkol v Africe).Jsou zde zjevné patrné kroky Moskvy k tomu, aby se buď stala prvním bez rovných nebo se vymanila z kanonické struktury světové církve a stanula nad ní nebo stranou (jen sama pro sebe - to už je Moskvě, spoléhající na svou početnost, asi jedno).
Důsledkem odmítání kanonických principů pravoslavné eklesiologie a dogmatu o Církvi je vytrácení pravoslavné víry v Církev. Čili poškození jednoho z dogmat víry. Tomu úměrně možná probíhá odcházení blahodati Ducha Svatého. Výsledkem je, že se u Rusů prosazuje udržení jednoty církve za použití síly, ideologie, násilí, zbraní a dalších světských nástrojů. Když věřící přestávají vnímat blahodať v církvi, jak udrží církevní vedení moc nad svou církví? Sáhne po nějaké ideologii a propagandě, pak po represivním aparátu a po zbraních. Stejně jako na Západě po roce 1054. A to je už Rusko současnosti.Dnes si zvykáme slyšet z ruské církve takové výroky jako: „kanonické pravoslaví bude tam, kde bude ruská armáda“. Místo Ducha Svatého spoléhá ruské křivoslaví na tanky...
Praktickým důsledkem toho, co bylo přijato v RPC v r. 2013, bylo odmítnutí účasti RPC na Velkém sněmu na Krétě v r. 2016, který byl zamýšlen jako všeobecný sněm. Ukázalo se tím, že RPC už nikoho ve světě nepotřebuje, nepotřebuje nic řešit na všeobecném sněmu, vystačí si sama i bez celku světové Církve. Ke svému sebepotvrzení jí stačí skupinka vazalských církví (většinou v postkomunistických zemích, kde jsou dávné vztahy, většinou pocházející ještě z totalitní komunistické politiky). Jenže za takových okolností - potřebuje pravoslavný svět Ruskou církev, která si ze sebe udělala své vlastní království s moskevským papežem? Už samotná úmyslná neúčast na sněmu ostatních pravoslavných církví je herezí (a podléhá kanonickému odsouzení).
Ruská církev se tím hned dvojnásobně vyloučila z církevní jednoty: 1.) prostým faktem odmítnutí účasti a neuposlechnutí pozvání konstantinopolského patriarchy, který je ke svolávání všeobecného sněmu oprávněn (a donedávna se tuto jeho pravomoc nikdo neodvážil zpochybnit dokonce ani v Rusku); 2.) podle své vlastní ruské pokažené eklesiologie, která spatřuje ve všeobecném sněmu nikoliv nejvyšší ale jediný a výlučný nejvyšší orgán celocírkevní správy, věrouky a jednoty, se ruská církev svou úmyslnou neúčastí na Krétském Sněmu sama postavila mimo církevní jednotu.
„Všichni znají jeden a týž dar (Svatého) Ducha, zachovávají ta samá přikázání a udržují stejný způsob církevní správy (stejnou strukturu církve).“ (Sv. Irenej Lynonský) Patří RPC ještě mezi ty „všechny“?Naše místní církev se sněmu zúčastnila a projevila se tím jako skutečně pravoslavná a důstojná součást světového Pravoslaví.
Církevní jednotu s dávnými apoštolskými patriarcháty a s celkem církve, vyjádřeným Sněmem, však potřebujete „... abyste měli společenství s námi, neboť my máme společenství s Otcem i Synem Jeho, Ježíšem Kristem.“ (1 Jn 1,3)
(Příště se budeme trochu víc zabývat otázkou Ukrajiny.)
Administrátor
--- 13. 3. 2025
Přepis kázání o modlitbách za zesnulé
POMOC ZESNULÝM
Jak správně připomínat zesnulé? Čím můžeme, řekněme moderním jazykem, efektivněji a lépe pomoci našim zesnulým příbuzným? Čím jim můžeme skutečně pomoci? A než se dotkneme tohoto tématu, chceme obrátit vaši pozornost na to, že náš Pán Ježíš Kristus mnohokrát vyprávěl lidem podobenství o království Božím. A na konci Pán říká slova: kdo mají uši k slyšení, ať slyší.
Pán totiž vidí do srdce, zná naši hříchem poškozenou přirozenost. Jsme opravdu takoví. Je to diagnóza naší poškozené přirozenosti. Skutečně občas slyšíme jen to, co slyšet chceme, a vůbec nevnímáme to, co slyšet nechceme.
K otázkám koho nelze připomínat na lístcích podávaných na Božskou liturgii. A jak se modlit? A kdo se za ně má modlit? Nikdo nikdy neřekl, že se nemáme modlit. Za koho však lze zadávat konání modlitby při Božské liturgii? Za koho lze vyjímat částice při proskomidii? A za koho nikoliv? Nejde tu o to, že by někoho Bůh neměl rád a že by Bůh nechtěl, aby byl spasen. Ale komu to není prospěšné? Připomínám slova svatého Simeona Soluňského, která jasně, zřetelně, jednoznačně na základě posvátné tradice církve říkají, proč by lidem, kteří žijí v hříchu a od hříchu se nechtějí odvrátit, resp. nechtějí se odvrátit od hříšného života, liturgická oběť sloužila k odsouzení, kdyby se za ně přinášela. Ne každému se líbí slova svatého Simeona Soluňského a jiných svatých otců církve, kteří vyzývají k promyšlenému, vážnému, zbožnému vztahu v první řadě k Božské liturgii, vztahu k vlastní duši a duším našich bližních.
Je mnoho otázek, jak správně připomínat naše zesnulé příbuzné. Pokusme se nyní nad tímto tématem zamyslet. V první řadě víme z Písma svatého, z listu svatého apoštola Jakuba, že máme přikázání: „modlete se jeden za druhého“. Z Písma svatého Starého zákona (zejména z knihy Jozue syna Sirachova, ze sedmé kapitoly) víme o tom, že je nutné dávat almužnu za duše zesnulých, poskytovat milodary za spásu živých i za spásu zesnulých. Je tam řečeno: „A k chudému vztahuj ruku svou, aby tvé zalíbení bylo dokonalé. Milosrdenství obdarování ať je ke každému živému, ale ani zemřelému neodepírej milost.“ Co znamená neodepírej zemřelému milost? Jak můžeme prokázat milost zemřelému? Materiálně mu tuto milost dát už nemůžeme, on už přešel za tuto neviditelnou hranici, která odděluje náš život od života neviditelného, života duchovního, života posmrtného. Rozumí se zde tudíž, že je třeba dávat almužnu za odpočinutí duše zesnulého.
Ale v první řadě chci obrátit vaši pozornost na toto: Nejúčinnější, nejnutnější pomoc, kterou můžeme prokázat našim zesnulým, je modlitba na božské liturgii za ně. Mohu poukázat autoritativní teologicko-liturgický zdroj, na který se vždy odvolávají dítka naší svaté církve. Toto je dílo svatého mučedníka Athanasije Sacharova, které se nazývá „Vzpomínání zesnulých podle řádu pravoslavné církve“. Píše se zde: na božské liturgii po posvěcení svatých Darů se koná připomínka živých a zesnulých jménem. To je nejdůležitější a nejsilnější a nejúčinnější vzpomínání. Ještě jednou opakuji, po posvěcení svatých Darů.
Každý věřící člověk, který alespoň v hrubých rysech zná řád božské liturgie, ví, že po vyznání víry, které zpívají všichni modlící se v chrámu, začíná tímto okamžikem služby v oltáři to, co se nazývá "eucharistický kánon", kdy se posléze v oltáři silou Ducha Svatého proměňují důstojné dary chléb a víno, předložené na prestolu, ve skutečné Tělo a Krev Pána Ježíše Krista. Po proměnění svatých Darů se kněz, který stojí před prestolem, modlí tiše a obraceje se k Bohu, prosí za živé i za zesnulé. A zde svatý Afanasij Sacharov upozorňuje, že právě tato tichá modlitba, obrácení se k Bohu, po posvěcení svatých Darů, je tou nejsilnější a nejúčinnější připomínkou zesnulých. A cituje svatého Cyrila Jeruzalémského: „Velký užitek bude mít duše, za kterou se přináší modlitba, když se připojuje ke svaté a strašné oběti.“ Svatý Jan Zlatoústý, velký učitel církve: v 11. svazku jeho díla jsou rozhovory o listu svatého apoštola Pavla Filipským a zde svatý Jan Zlatoústý velmi obšírně hovoří o tom, jak je nutné se na božské liturgii modlit za naše zesnulé. Apoštolé ne nadarmo ustanovili, aby se při konání strašných Tajin připomínali zesnulí. Apoštolé věděli, že z toho zesnulí mají velký prospěch a užitek. Všechen lid a kněžský sbor stojí se zdviženýma rukama, když na prestolu leží strašná oběť, jak bychom neměli prosit Boha za naše zesnulé? Všimněte si, o čem zde hovoří svatý Jan Zlatoústý. Zdůrazněme, že všichni modlící se v chrámu, kněz s pozvednutýma rukama v oltáři, diákon modlící se v oltáři, a každý z vás stojící v chrámu, modlící se, ať v tomto okamžiku pozdvihnou své mysli a srdce k Bohu a modlí se za své zesnulé.
Obecně lidé, kteří se tak či onak vztahují k církvi, možná se sympatiemi, s úctou, ale nechtějí vést pravý křesťanský život, jednají následujícím způsobem. Blíží se další zádušní sobota, je třeba se modlit za zesnulé, protože každý z nás známe někdo z našich blízkých, kdo už překročil onu hranici pozemského života. Jak nejčastěji jednáme? Napíšeme lístek, zaneseme ho, odevzdáme ho chrámové obsluze, koupíme svíčku, zapálíme ji, ledabyle se pokřižujeme, možná zůstaneme i na panychidu, možná nezůstaneme. A někdy se to dokonce dělá takto: člověk sám do chrámu ani nejde, ale ví, že někdo z jeho sousedů, blízkých, příbuzných, známých se do chrámu chystá, a tak volá: "Hola, teto Káťo, teto Máňo, teto Táňo, vezmi si můj lísteček; vím, že půjdeš do chrámu, teď je ta zádušní sobota, tady máš, předej jim to za mě. Ať se tam pomodlí." Běžná slova: ať se tam pomodlí, oni tam, pod těmi zlatými kupolemi, ti, kteří od lidí stále chtějí, aby se modlili a postili, ať se tam pomodlí. Právě jsem vám citoval svatého Jana Zlatoústého, který vyzývá, abyste se i vy modlili, aby se každý z nás pomodlil. Ty sám máš stát v chrámu, a nejen oni tam, v oltáři se modlí a v chrámech a monastýrech se modlí, ale jak svatý Jan Zlatoústý upozorňuje, všechen lid a kněžský sbor stojí s pozdviženýma rukama, když se koná strašná oběť, jak bychom při tom i my neměli prosit Boha za naše zesnulé.
Tedy, ještě jednou zopakuji tuto větu: ne - ať se tam někdo modlí, podala jsem lístek a oni ať se pomodlí. To ty stojíš v chrámu, ty jsi také členem církve, tebe také slyší Hospodin, Pán se na tebe dívá, duše tvých zesnulých tam, za hranicí života, čekají na tvé modlitby. Právě v tento okamžik, během eucharistického kánonu, nás myšlenka na zesnulé naplňuje zbožnou srdeční bolestí, možná i se slzami (samozřejmě, slzy není třeba ukazovat), ale s bolestí v srdci se pomodli za své zesnulé. To bude tvá účast v modlitbě, to bude tvá účast na božské liturgii a tuto tvou účast v modlitbě, osobně tvou, od tebe Pán Ježíš očekává. Napsat lístek, podat ho, není těžké, ale Pán očekává tvé modlitby.
Na toto téma hovoří jeden z velkých svatých dvacátého století, jehož jméno asi nepotřebuje zvláštní představování, svatý Jan Maximovič, arcibiskup šanghajský a sanfranciský. Jedno jeho dílo, věnované posmrtnému životu duše, ukazuje, jak je důležité vzpomínání zesnulých na liturgii. Ilustruje se to tam následujícím případem.
Stalo se to před svatořečením svatého Feodosije Černigovského, který zesnul v roce 1896. Mnich Alexij z golosejevského skitu u Kyjevskopečerské lávry (zesnul pak v roce 1916), který oblékal ostatky svatého Teodosije, byl po vykonané práci unavený, a tak seděl u ostatků sv. Feodosije a zdříml. A jak podřimoval, v lehkém snu vidí před sebou samotného svatého, který mu řekl: „Děkuji ti za práci, co jsi pro mě učinil, prosím tě, až budeš sloužit liturgii, vzpomeň na mé rodiče,“ a jmenoval jejich jména: Irina, Nikita a Maria. Po nějaké době, po kanonizaci svatého Teodosije Černigovského, byl nalezen jeho seznam jmen pro modlitby, kde byla tato jména skutečně uvedena. Tento mnich Alexij, otřesený takovým zjevením v lehkém snu, se otázal: Jak můžeš, svatý otče, žádat mé modlitby, když sám stojíš před nebeským trůnem a svými přímluvami podáváš lidem božskou blahodať?" Svatý odvětil: „Ano, to je pravda, ale oběť na liturgii je silnější než mé modlitby.“ Zde si všimněte, že svatý otec, jenž je už v onom nebeském světě, se zjevuje mnichovi na zemi a říká: „Oběť na liturgii je silnější než mé modlitby.“ Jaký nesmírný význam má, co se děje při svaté liturgii!
A ještě velmi důležitá lekce z tohoto příkladu, kterým náš svatý otec učí správnému zbožnému vděčnému vztahu k rodičům. Říká: "Za mé rodiče se pomodli." Kolik z nás, drazí přátelé, na své rodiče nebo své babičky a dědečky pamatuje v modlitbách? Mnozí se moc nemodlí. Zvláště zdůrazňuji - jedna věc je napsat lístek, podat ho a s úlevou v srdci si říci: "Ať se modlí." Ano, oni se pomodlí, kněží, mniši, a proto žijí na zemi, ale proč se za své rodiče nechceš modlit ty, nebo se účastnit modlitby?
A dále svatý Jan píše: „Proto panychidy a domácí modlitby za zesnulé jsou užitečné, stejně jako dobré skutky konané na jejich památku, milodary chudým nebo dary na církev. Zvláště užitečné je pro ně vzpomínání na božské liturgii.“ Bylo mnoho zjevení zesnulých, potvrzujících, jak je užitečné vzpomínání našich zesnulých příbuzných. Mnozí, kteří zemřeli v pokání, ale nebyli je schopni projevit za života, byli takto osvobozeni od muk a dosáhli upokojení. V církvi se neustále vznáší modlitba za pokání zesnulých a v modlitbách na kolenou při večerní bohoslužbě v den sestoupení Ducha Svatého je dokonce zvláštní prosba za ty, kdo jsou drženi v podsvětí."
Dále svatý Jan Maximovič uvádí z jednoho starověkého textu svatého Řehoře Velikého, z jeho Dialogů, příklad toho, jak oběť na božské liturgii má význam pro duše zesnulých: „Svatá oběť Krista, naše spásná oběť, přináší velký prospěch duším i po smrti, za předpokladu, že jejich hříchy mohou být odpuštěny v budoucím životě. Proto duše zesnulých někdy prosí, aby za ně byla sloužena liturgie.“ Velmi moudře píše svatý Řehoř Veliký, věnujte tomu pozornost: „Přirozenější a spolehlivější je, abychom sami za života dělali to, co - jak doufáme - jiní budou dělat pro nás po naší smrti. Avšak zároveň je lepší odejít z tohoto života svobodný, než hledat svobodu, až když ses ocitl v poutech.“ Proto bychom měli z celého srdce pohrdat lákadly tohoto světa - ať už je sláva světa jakákoli, jako by už pominula - a denně přinášet Bohu oběť našich slz. Když přinášíme oběť jeho svatého Těla a Krve, upozorňuje svatý Řehoř Veliký na velmi důležitou myšlenku, je přirozenější a spolehlivější dělat za života to, o čem doufáš, že budou dělat po tvé smrti. To znamená, že na tebe budou pamatovat v modlitbách; ale je přirozenější, abys sám ještě za života napravoval svůj život, aby ses sám modlil a byl přítomen při bohoslužbách.
Dále svatý Jan píše: „Každý, kdo chce projevit svou lásku k zesnulým a poskytnout jim skutečnou pomoc, může to nejlépe učinit modlitbou za ně a zejména vzpomínkou na liturgii.“ Částice, vyjmuté za živé i za zesnulé při proskomidii před začátkem liturgie, ponořuje kněz v závěru liturgie do Kristovy Krve se slovy: „Smyj, Pane, hříchy zde vzpomenutých drahocennou svou Krví na přímluvu svatých svých.“ Nic lepšího ani většího nemůžeme pro zesnulé udělat, než se za ně modlit a vzpomínat na liturgii. To je pro ně vždy nezbytné, zvláště v těch 40 dnech po smrti, kdy duše zemřelého putuje k věčným příbytkům. Mrtvé tělo tehdy nic necítí, nehledí na shromážděné tváře, nevnímá vůni květin, neslyší pohřební řeči, ale duše cítí modlitbu, která je za ni povznášena, a je vděčná těm, kdo ji přinášejí.
Dále se svatý arcibiskup šanghajský a sanfranciský obrací ke svým čtenářům: "Ó, rodiny a blízcí zesnulých, dělejte pro ně to, co je třeba a co je ve vašich silách. Využijte své prostředky ne na vnější výzdobu rakve nebo hrobu, ale na to, abyste ve jménu památky svých zesnulých pomohli potřebným. Dávejte almužnu nebo přispějte do sbírek v chrámech, kde se za ně povznáší modlitba." Zde je třeba hned vysvětlit, když svatý otec radí nepoužívat prostředky na vnější výzdobu rakve a hrobu, neznamená to, že by se měl hrob nechat úplně zanedbaný. O tom zde není řeč. Každý rozumný člověk chápe, o čem se mluví. Jde o to nevěnovat tomu přílišnou pozornost, protože vnější výzdoba hrobu není to, co duše potřebuje, ale vaše srdečná modlitba za ni, vaše modlitba během liturgie a vzpomínka na duši zesnulého během proskomidie.
Jakmile někdo zemře, okamžitě zavolejte kněze nebo mu to oznamte, požádejte ho, aby přečetl modlitbu za dobrý odchod duše. Snažte se, pokud je to možné, ať je pohřeb v chrámu, aby bylo možné přečíst svatý žaltář. Pohřeb by měl být pečlivě proveden, neměl by se konat nedbale, zkráceně. Nemyslete na své pohodlí, ale na zemřelého, se kterým se zde na zemi již nesetkáte, a tak se s ním loučíte." A dále svatý otec upozorňuje, že pokud je možnost pohřbít několik lidí současně, souhlaste s tím, protože když se pohřeb koná současně pro dva nebo více zesnulých, pak modlitba shromážděných blízkých bude horlivější a každé slovo modlitby za zesnulé bude jako kapka vody pro žíznivého. Okamžitě se postarejte o čtyřicet liturgií, to znamená o každodenní vzpomínku na božské liturgii po dobu čtyřiceti dnů (to se však koná jen ve velkých chrámech nebo v monastýrech). Takovou radu dává svatý Jan Maximovič, arcibiskup sanfranciský, velký divotvůrce 20. století, který byl dokonce nazýván apoštolem 20. století.
Ctihodný Paisij Svatohorec ve 4. svazku jeho úvah na toto téma píše: "Myšlenka mi říká, že pouze 10 procent odsouzených zesnulých se nachází v démonickém stavu a v pekle se rouhají Bohu, podobně jako to konají démoni. Tyto duše, čili asi 10 procent odsouzených, nejenže nežádají o pomoc, ale ani ji nepřijímají. K čemu by jim pomoc mohla být? Co pro ně může Bůh udělat? Představte si, že dítě odejde z otcova domu, promrhá veškerý jeho majetek a navíc otce svými posledními slovy zneuctí. Jak takovému otec pomůže? Nicméně ostatních 90 procent odsouzených v podsvětí, a tedy většina, to jsou ti, kteří mají trochu cti, kteří cítí svou vinu, litují a trpí za své hříchy. Tito, kteří jsou v podsvětí, by od Krista chtěli jen jediné, aby jim dal pět minut dalšího pozemského života, aby mohli učinit pokání. My, kteří žijeme na zemi, máme ještě čas na pokání, zatímco nešťastní zesnulí už nemohou sami zlepšit svou situaci, ale čekají pomoc od nás. Proto jsme povinni jim pomáhat svou modlitbou.
Ctihodný Paisij velmi vroucně a naléhavě vyzývá všechny, aby se modlili a dávali almužnu za naše zesnulé. Bůh nyní poskytuje těmto odsouzeným lidem příznivou příležitost získat pomoc, dokud nenastane jeho druhý příchod, než přijde soudit tento svět. Bůh chce pomoci zesnulým, protože je mu jich líto. Ale nečiní to sám od sebe, protože je ušlechtilý, nechce dát ďáblu právo říkat: „Jak to, že zachraňuješ tohoto hříšníka, když vůbec nepečoval o svou duši?“ Ale modlitbou za zesnulé dáváme Bohu právo, v tomto případě právo v uvozovkách, právo zasáhnout. Je třeba říci, že Boha více dojímá naše modlitba za zesnulé, než za živé. Proto naše církev zavedla osvěžení za zesnulé - kolivo, zádušní modlitby, panychidy, zádušní bohoslužby. To vše je nejlepší přímluvce za duše našich zesnulých.
Věnujte tomu pozornost, právě jsme četli výňatky z autoritativních liturgických zdrojů, jak je nezbytné a důležité pamatovat na naše zesnulé. Ještě jednou na závěr zdůrazňuji, že pokud jde o živé, kteří jsou ještě zde v těle, ti mají vlastní moc nad sebou a mohou o sobě rozhodovat, to znamená, že mají svobodnou vůli, mohou konat dobré skutky i hřešit. To znamená, že se člověk může ještě během pozemského života změnit. A jak uvádí svatý Simeon Soluňský: Pokud jde o živé, člověk, který žije v hříchu a vědomě, zdůrazňuji vědomě, se nechce odvrátit od hříchu, úmyslně nevěří v Boha, posmívá se víře, pošlapává všechna Boží přikázání a lidské svědomí, pak se za takového člověka můžeme a musíme modlit, ale vzpomínat na božské liturgii jméno takového člověka nelze, protože by mu to sloužilo k odsouzení. Co se týče zesnulých - svou smrtí už člověk překročil hranice tohoto pozemského života, a sám si už nemůže pomoci, potřebuje modlitbu druhých. Právě jsme slyšeli slova ctihodného Paisije o lidech tam, kteří mají ještě trochu cti, že by se tyto duše rády kály, prosí Boha a chovají naději, že by jim Kristus mohl dát alespoň 5 minut pozemského života, aby se jako lidé vrátili a mohli vykonat pokání. Tito lidé už sami nemohou napravit svůj život. Proč nemohou? Je to zřejmé, protože je už duše oddělená od těla, už to není celistvý člověk, který má svobodnou vůli a moc nad sebou, ale už je to jen duše. Člověk se sám už nemůže změnit, ač by rád činil pokání, nemůže už se kát. (Hřešila duše i s tělem, ve vzájemném spojení, proto se duše samotná bez těla už nemůže sama napravit, očistit pokáním.)
Takový člověk potřebuje naši modlitbu a má právo na naši modlitbu, má velké právo vůči nám, a tak má jakousi smělost v očekávání, že od nás, živých, obdrží modlitbu za sebe. A na zesnulé, jak jsme slyšeli slova svatého Jana Zlatoústého i svatého Jana Maximoviče, je třeba pamatovat a vzpomínat jejich jména na božské liturgii. Máme duchovní povinnost podávat lístek s jmény zesnulých, aby se v chrámu i v oltáři konala modlitba za ty, které známe, rodiny, blízké, otce, matku, dědečka, babičku. Pokud by nežili v sovětském období, možná by rádi chodili do chrámů, ale takových tenkrát nebylo mnoho. Možná byli pokřtěni v dětství a celý život prožili bez víry v důsledku mnoha objektivních okolností. Možná to byli ctnostní lidé, leč samozřejmě všichni mají hříchy. Přešli do věčného života, žili v době, kdy nebyly příznivé podmínky pro duchovní život. Nyní čekají na naše modlitby. Za takové samozřejmě je nutno podávat zápisky jmen pro božskou liturgii.
Když přijdete na liturgii, podali jste lístek, ale když stojíte na liturgii, v duchu se sami za ně modlete. Odzpívali jste vyznání víry, začíná eucharistický kánon, v oltáři se pak proměňuje chléb a víno ve skutečné Tělo a Krev Krista Spasitele, a vy v duchu s bolestí v srdci prosíte Boha svými slovy; srdce milující, vděčné srdce samo napoví slova, modlete se svými slovy, řekněte např.: "Pane, ochraňuj duše zesnulých, mých příbuzných, babičku, dědečka, otce, matku, bratra, přítele, známého, všechny, na které si vzpomenete." (Smiluj se nad nimi, daruj jim pokoj svůj.) Myšlenková modlitba to je vaše účast na chrámové modlitbě. Vy jste také členové církve, jste stejně plnoprávní členové církve, pokud jste pokřtěni, pokud se zpovídáte, navštěvujete chrám, snažíte se žít dle svých možností církevním životem. Vaši modlitbu Pán slyší a co je nejdůležitější, Pán čeká na vaši modlitbu a vaši modlitbu očekávají vaši příbuzní. Proto vás všechny, moji drazí, vyzývám, abyste se vážněji a pozorněji věnovali svému duchovnímu životu, projevovali milosrdenství a pozornost vůči duším našich zesnulých, nepřenášeli tuto odpovědnost na někoho jiného. Sám se zúčastňuj modlitby Církve, pak bude tvoje modlitba vyslyšena a plody této modlitby uvidíme, až se po dočasném odloučení setkáme s dušemi našich zesnulých. Ať vás všechny Pán chrání.
(Promluva kněze Dimitrije Beženara)
P.S.
K modlitbám za zesnulé, které svatí Otcové radí konat ihned po sestoupení Svatého Ducha na předložené dary a po jejich proměnění na Tělo a Krev Kristovy, je vhodná liturgická praktika, s níž se ve světě můžete setkat (hlavně v prostředí řeckého pravoslaví). Po pozdvižení předložených darů: "Tvoje z tvého tobě přinášíme…" se zpívá "Tebe opěváme, tobě dobrořečíme…" V české tradici se zpívá třikrát. Po prvním zazpívání tohoto hymnu věřící utichnout a když uslyší kněze, jak říká proměňující věty, tak po první (nad chlebem) sami řeknou krátce a hlasitě: Amen. Po druhé větě (nad kalichem) opět řeknou to samé. A po třetí (potvrzovací formuli nad obojím) řeknou: Amen, amen, amen. Pak pokračují ve zpěvu Tebe opěváme… Tuto praktiku požehnal Přesvícený vladyka Izaiáš, biskup olomoucko-brněnský pro českou službu liturgie sv. Basila (kde je epiklese bez trojího opakování troparu 9. hodinky). Věřící se tím v celém chrámu účastní epiklese a zároveň vědí, kdy se tiše pomodlit za své zesnulé.
Eparchiálním archijerejem požehnané ostatní zvláštnosti české služby liturgie sv. Basila Velikého najdete v PDF.
(opravená verze od 14. 3. t.r.)
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1435 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1432 do č. 1435)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.