1438

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Editovat příspěvek č. 124

Administrátor --- 26. 3. 2007
K liturgickému období

Jak dlouhý je vlastně Velký půst?

V Konstantinopoli a na Východě obecně nebyly soboty, s výjimkou jediné Velké soboty, považovány za postní dny. Avšak při vypočítávání počtu čtyřiceti dnů bylo zvykem počítat kontinuálně a zahrnovat do počtu soboty a neděle. Čtyřicet dní tak začínalo prvním pondělím Velkého postu a končilo pátkem šestého týdne. Potom přicházela Lazarova sobota, Květná neděle a Strastný (pašijový) týden, který - ačkoli odlišen od čtyřiceti dní - byl považován za součást Velkého postu v širším slova smyslu. Tímto způsobem zahrnulo čtyřicet dní spolu s Velkým týdnem sedmitýdenní půst (resp. 48 dnů).

Na Západě začíná půst až ve středu čistého týdne (popeleční středa), takže od této středy ke Květné neděli je to přesně 40 dnů.

Křesťané na řeckém Východě počítali zpravidla čtyřicet dní kontinuálně, někdy se však přikláněli k tomu, že vynechávali ze součtu velkopostní soboty a neděle. Jestliže byl zahrnut i Velký týden, dávalo to dohromady sedm týdnů o pěti postních dnech počet třiceti pěti dní. Protože však je Velká sobota rovněž postním dnem, byla rovněž započítávána a tak činil celkový počet dní třicet šest.
... Západ před tím, než byly přidány čtyři dodatečné postní dny, měl rovněž třiceti šesti denní půst, i když se k tomuto počtu dospělo poněkud jiným způsobem výpočtu. Jak na Východě, tak na Západě byl tomuto počtu přisuzován symbolický smysl. Právě tak jako Izraelité odevzdávali Bohu desátek čili desetinu své úrody, křesťané věnují období postu Bohu jako desátek, desetinu roku. Část je obětována za celek: vracíme-li Bohu desetinu toho, co On daroval nám, svoláváme Jeho požehnání na zbývající a uznáváme tím, že všechna hmotná dobra a všechen čas jsou darem z Jeho rukou. Tento význam Velkého postu jako desátku či prvotiny roční úrody není v současném textu Triodu příliš zdůrazňován, je však zmíněn v synaxáři neděle Odpuštění.

(Kallistos Ware: O významu Velkého postu)



Editovat příspěvek č. 123

Administrátor --- 26. 3. 2007
K Velikému půstu

5. neděle velkopostní - sv. Marie Egyptské


Neděle o síle pokání

Sv. Marie Egyptská žila v mládí velice prostopášným životem, dalo by se říci: v krajních formách nemravnosti. V takovém životě nalezla zalíbení a oddávala se mu bez zábran. Stala se však v jejím životě zvláštní událost. Jednou se ocitla v davu lidí, kteří se ubírali do chrámu na svátek. Marie si řekla, že se tam tedy také podívá. Jenže před chrámem ji nějaká síla vystrčila mimo hlavní proud lidí, takže zatímco ostatní vcházeli dovnitř, ona zůstala venku. Mnohokrát se pokoušela zařadit se mezi vcházející lidi, vždy nakonec zůstala před chrámem. Ač se opakovaně snažila vmísit se mezi vstupující věřící, znovu a znovu ji neviditelná síla vytlačila z průvodu, a do chrámu se jí nepodařilo se dostat. Pochopila Marie, co to znamená - Bůh ji ve svém chrámu nechce, je Bohu odporná kvůli způsobu života, v jakém si libovala. Uvědomila si, že když se tady na zemi nemůže přiblížit k Božímu oltáři, jak by se mohla její duše po smrti přiblížit k Božímu trůnu? Jaký bude věčný úděl její duše, která je tak poskvrněna nemravností, že se Bohu hnusí?

Na tom místě a v ten den se Marie začala kát, začala litovat svého způsobu života a slíbila přesvaté Bohorodici svou nápravu. Nakonec se opět pokusila vstoupit do chrámu. Zařadila se do proudu věřících vstupujících dovnitř, a proud ji tam snadno a lehce vnesl. Poklonila se svátostem v chrámu a domů se již nikdy nevrátila. Vykonala, co slíbila. Odebrala se do pouště a ta se za ní zavřela. Desítky let tam žila v naprosté samotě a slzách kajícníka. Svedla tam nevylíčitelný zápas s démony, kteří nad ní měli kvůli jejím hříšným skutkům velkou moc. Odevzdala se však duchovnímu životu a askezi se stejnou horlivostí, s jakou se dříve oddávala hříchu a vášním.

O jejím osudu bychom nic nevěděli, kdyby ji Božím řízením v poušti na sklonku jejího pozemského života neobjevil mnich Zosima. Ten zapsal o ct. Marii své svědectví. Marie, která nakonec pochopila, že si Bůh přeje, aby památka na její životní příběh byla zde na zemi zachována k inspiraci a poučení dalších lidí, vypověděla Zosimovi celý svůj život. Zosima kromě toho vydal svědectví o tom, že Marie ho při jejich setkání v hloubi pouště oslovila jménem (ač se nikdy předtím neviděli), že se při modlitbě její chodidla vznesla nad zemský povrch, že kráčela suchou nohou po hladině řeky, že znala blízkou i vzdálenou budoucnost, že dosáhla duchovního stavu, kdy lidské tělo nepotřebuje pokrm a kdy příroda začne člověku sloužit jako kdysi v ráji. Jediným, co po něm sv. Marie žádala, byly svaté Tajiny - krátce po přijetí svatých Těla a Krve Kristových zemřela.

Život sv. Marie Egyptské je svědectvím o divotvorné síle pokání; o tom, že pokání má moc změnit člověka - a to hned na dvou rovinách. Jednak pokání může změnit úděl člověka (ať už na zemi nebo ve věčnosti), čili změnit už hotový Boží rozsudek (jak to víme z biblické knihy proroka Jonáše: město Ninive a jeho obyvatele už Bůh odsoudil za jejich špatnosti ke zkáze, ale oni - když se to od Jonáše dozvěděli - vykonali všichni takové pokání, že Bůh svůj rozsudek nad nimi zrušil; čteme o tom v paremiích při liturgii na Velkou sobotu). Člověk, který se pro hloubku svého pádu do nemravnosti učinil hodným Božího odsouzení, může až do poslední chvíle všechno změnit pokáním a odvrátit Boží trest, který má na něj dopadnout tady na zemi, ale hlavně až do poslední hodiny svého života může ještě změnit svůj věčný úděl. A na té druhé rovině vidíme, jak už zde na zemi pokání mění lidi padlé na samé dno hříchu v největší světce, kteří jsou od Boha obdařeni mimořádnými dary a mohou konat zázraky. Není takové nemoci a takového pádu, které by pokání nemohlo uzdravit a napravit.

Řekl bych, že poselství této velkopostní neděle by pro dnešní lidi mohlo být mimořádně inspirující.



Editovat příspěvek č. 122

Administrátor --- 26. 3. 2007
Pravoslavná spiritualita

O svatosti a o zázracích

Není svatosti, kde není pokory. To je zákon. Člověk nemůže mít žádnou skutečnou ctnost, jestli nemá křesťanskou pokoru. Ve skutečnosti však bývá všechno v nás otráveno ctižádostivostí, domýšlivostí...

Svatost se zakládá ze dvou stránek:
1.) vykořenění vášní, vítězství nad hříchem, kdy člověk panuje nad svými smysly, přáními a žádostmi - a nikoliv ony nad ním. To je první stupeň - vládnout nad vášněmi. Druhým stupněm je, když jsou vášně úplně vykořeněny. Mnozí svatí však napsali: O bezvášnivosti hovoří mnozí, ale dosahují toho jen jednotlivci. Snažme se alespoň, abychom s vášněmi vedli zápas.

2.) Druhou stránkou svatosti, bez níž ta první ztrácí veškerý svůj smysl (mylně se někteří domnívají, že bezvášnivost už je svatostí) - je sestoupení Ducha Svatého, který se usídlí v člověku. Jak pravil sv. Serafím Sarovský - získání Ducha Božího.
Ne každá bezvášnivost k sobě přitahuje Ducha Božího. Svatí píší dokonce o tom, že předčasná bezvášnivost je nebezpečná. Je totiž možné zvítězit nad všemi vášněmi - s výjimkou jediné: pýchy. Pýcha totiž může pohltit všechny ostatní vášně. Lze být bezvášnivým a lhostejným ke všemu, co s lidmi obvykle hýbe. Toho dosahovali nekřesťanští asketové - viz např. osm stupňů buddhistické cesty, na níž se dosahuje vysokého stupně bezvášnivosti, jenže zde jsou všechny vášně pohlceny namyšleností; takovéto bezvášnivosti dosáhli i někteří z těch (křesťanů), kteří se nacházeli v klamu (prelesti). Proto svatost není jenom bezvášnivostí, ale je to ta bezvášnivost, která je dosažena na základě poníženosti, pokory. A pokora k sobě přivábí Ducha Božího.

Co to znamená přebývání Ducha Božího v člověku, o tom je zbytečné hovořit. To lze postihnout pouze vlastní zkušeností. Něco o tom vyprávějí pateriky, životy svatých. Všechny vnější projevy jsou však nedostatečné k tomu, abychom mohli někoho považovat za svatého. Dnes nesmíme podle zázraků vyvozovat, že člověk, který zázrak vykonal, je svatý. Naopak - podle svatosti člověka posuzujeme, jestli je zázrak Božím dílem nebo ďábelským. V evangeliu Pán upozorňuje, že v posledních časech povstanou mnozí falešní kristové, lži-proroci (čili falešní svatí), budou dělat tolik zázraků, že by oklamali i vyvolené, kdyby to bylo možné. To je doba, ve které žijeme. Již dávní svatí upozorňovali, že mnozí, jejichž mysl je zatemněna, lidé nemorálního rozumu (vnitřně rozložení, nemravní) - jak píše ct. Kassian Říman - a dokonce ti, kteří se rouhají Kristu, při tom však vyhánějí démony a konají veliká znamení a zázraky. To je důležité vědět! Lidé si říkají: „Tady je zázrak, vše je tedy v pořádku, je to svatý člověk.“ Evangelium však varuje, svatí upozorňují: Buďte opatrní (a zvláště v naší době)!

Např. myrotočení. Ještě před naším letopočtem socha Apollona po celém povrchu ronila to, co by se dalo nazvat „myrem“ (umíme si představit, co to bylo za myro). Dnes mnohé katolické sochy těch světců, které naši pravoslavní svatí prohlašují za oklamané (tj. za lidi v démonickém klamu), vydávají např. myro. A my řekneme: „Ach, myro!“ A klaníme se před nimi. Jak jsme lehkověrní! Za čím se to ženeme? V naší době je potřeba vědět - ne podle takových jevů, které jsou nepochopitelné a nazýváme je zázraky, se má usuzovat o svatosti, ale přesně naopak - nutno zkoumat odkud zázraky přicházejí.

Svatost tedy poznáváme především podle pokory, ponížení, vědomí své bezmocnosti, hříšnosti. Bez poníženosti není žádná svatost. Svatí psali zajímavě o některých, kteří konali zázraky: „Protože tito neprošli cestou zápasu s hříchem, nemohou se ani nazývat svatými, i když činí zázraky.“

Nehoňme se za zázračnými muži! Je potřeba být opatrnými. Dej, Bože, abychom potkali ne svatého, ale prostě rozumného křesťana, který opravdu vidí svou nemoc, rozpoznává svůj hřích, pokořuje se, zná díla svatých otců, a může dát dobrou radu. Kdybychom takového člověka našli, to by v naší době bylo už velikou věcí.

(Poznámky z přednášky A. Osipova, profesora Moskevské duchovní akademie)



Editovat příspěvek č. 121

Administrátor --- 22. 3. 2007
Z výroků svatých otců

Kdo nezná Boha, nic nevidí jasně.

(Sv. Basil Veliký)





Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1438 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 121 do č. 124)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz