Administrátor
--- 12. 1. 2009 Z pravoslavného tisku o radaru
Ještě k militaristickému transparentu na pražské pravoslavné katedrále
V oficiálním věstníku Olomoucko-brněnské eparchie vyšel v rubrice "Zprávy z domova" článeček, který sem přepisuji v plném znění.
PRAHA. K překvapení mnoha pravoslavných věřících v Praze i jinde a také k překvapení mnoha mírumilovných občanů ČR, z nichž 70 procent odmítá stavbu raketových a radarových základen cizích zemí na území ČR, se na Památníku smíření, který se nachází pod pravoslavnou katedrálou Sv. Cyrila a Metoděje v Praze, objevil obrovský nápis - transparent JSME PRO RADAR. Nápis je zřejmě soukromou pro-militaristickou iniciativou osob podílejících se na práci památníku. U zúčastněných se zde (tak jako v době před listopadem 1989) zřejmě jedná o projev pokračující dobré vůle ke spolupráci s vládou a režimem, ať by byl jejich charakter jakýkoliv. O jiných osobách z Pravoslavné církve je známo, že již před časem připojili svůj podpis pod iniciativu NE ZÁKLADNÁM. Svoje odmítnutí radarové základny i nápisu u pravoslavného chrámu však v poslední době vyjádřili mnozí lidé z řad věřících církve a duchovenstva. Na chrám - slovy metropolity Kryštofa "patří jako znamení Kristův kříž a nikoliv deklarace politických postojů".
(Sůl země č. 4 z 20. prosince 2008; str. 6)
-----------
P.S.
Na Ambonu jsme již o celé trapné záležitosti psali.
Při mé poslední návštěvě Prahy se mi jeden pražský věřící svěřoval s rozpaky, jestli ještě vůbec může chodit do takového chrámu na bohoslužby. Zároveň vyprávěl, že když od duchovenského vedení tohoto chrámu zazněla v době útoku NATO proti Srbsku jakási podpora bombardování Bělehradu, přestali sem prý chodit na bohoslužby všichni Srbové, kteří žijí v Praze, a dodnes se tomuto chrámu vyhýbají.
Věřím, že česká veřejnost chápe, že je v naší pravoslavné církvi hodně lidí, kteří stojí na úplně jiných názorových a morálních pozicích, než pražský "památník smíření".
Administrátor
--- 12. 1. 2009 Z tisku - z došlé pošty
Mnichovská mise Alexije II.
Před svým odchodem na věčnost završil Alexij II. hlavní dílo svého života. Poprvé po sjednocení Ruské pravoslavné církve vykonal liturgii v pravoslavném chrámu Ruské zahraniční (zarubežné) církve.
Katedrála v Mnichově. V chrámu novomučedníků se symbolicky završilo sjednocení ruské církve.
Patriarcha Alexij II. - historická svatá liturgie v mnichovském chrámu čtyři dny před smrtí.
Čtyři dny před svým zesnutím patriarcha Alexij poprvé (a jak se ukázalo: naposledy) sloužil Božskou liturgii v chrámu, který náleží emigrantské větvi ruského pravoslaví, která se teprve nedávno znovu spojila s mateřskou církví v Rusku.
Kvůli srdci se dostal patriarcha do Německa. Záchvaty arytmie totiž donutily patriarchu rychle přijet do Mnichova, kde se léčil - jak měl ve zvyku - nejen medicínskými metodami, ale odebral se do mnichovského katedrálního chrámu zasvěceného svatým novomučedníkům ruským.
Při této bohoslužbě, jediné liturgii v chrámu Ruské zahraniční církve, 30. listopadu 2008 podával patriarcha osobně svaté přijímání mnoha věřícím (přibližně 150 lidem).
Takřka přesně před rokem zde již patriarcha Alexij byl na návštěvě. I tehdy se v tomto městě léčil. Na pozvání arcibiskupa Marka zde sloužil akathist před ikonou ruských novomučedníků. Pak následovalo malé pohoštění a posezení za jedním stolem, na jehož příjemnou atmosféru později patriarcha často vzpomínal, vyprávěje, že při tomto setkání nebyla cítit žádná cizost ale naopak blízkost.
Symbolem sjednocení obou ruských pravoslavných církvi byla památka ruských novomučedníků. První setkání metropolity Lávra, který byl představitelem Ruské zahraniční pravoslavné církve, stala se v květnu 2004, když v Moskvě pokládali základní kámen ke stavbě chrámu butovských novomučedníků. V květnu 2007, kdy byl podepsán historický dekret o znovusjednocení obou pravoslavných církví, byl vysvěcen chrám zasvěcený novomučedníkům, jehož se patriarcha Alexij i metropolita Lávr účastnili. A jediná bohoslužba konaná patriarchou Alexijem v chrámu Ruské zahraniční církve byla také v chrámu novomučedníků ruských.
Srdce přivedlo patriarchu Alexije II. do Mnichova v poslední dny jeho života. Věřící mají zato, že to byla odměna od Nejvyššího - sloužit v pravoslavném chrámu nikoliv cizí ale sjednocené a posílené Ruské pravoslavné církve. Byť to bylo jedinkráte.
Při loučení patriarcha pravil, že se na vlastní oči přesvědčil, že sjednocení "proniklo na úroveň farností" a že je "zakořeněno v církevním lidu". A nikoho v tu chvíli nenapadlo, že za čtyři dny se završí pozemská cesta služebníka Kristova.
Administrátor
--- 8. 1. 2009 Svátek Narození Páně a poklonění tří mudrců
NAROZENÍ PÁNA NAŠEHO JEŽÍŠE KRISTA.
Poklonění tří mágů: Melchiora, Gaspara a Baltasara
Z biblického čtení na svátek Narození Páně:
4,4 Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu,
4,5 aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.
4,6 Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče.
4,7 A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic. (Z epištoly apoštola Pavla Galaťanům)
Ježíš Kristus přišel, abychom byli adoptováni za syny Boží. Člověk přivtělený do mystického Těla Kristova již není otrokem, není pouhým služebníkem, ale je synem Božím. Není Synem Božím kvůli své přirozenosti, jako Pán Ježíš, ale stává se synem Božím kvůli blahodati, milosti Boží, kterou skrze Krista dostává.
Jestliže jsme se stali syny Božími, znamená to z druhé strany, že Bůh se tím stal naším Otcem. To je nesmírné privilegium křesťanské - Bůh je jim Otcem! Nic podobného nemůže odůvodněně prohlásit žádný příslušník jiného náboženství. Pokud i o muslimovi, buddhistovi nebo hinduistovi někdo řekne, že i jim je Bůh Otcem (jak to např. prohlašují různé moderní vatikánské dekrety), můžeme opáčit: "A odkud pak to? Jak se to stalo? Jak to lze dokázat a zdůvodnit? Kdy je Bůh přijal za syny?" A odpovědí bude buď mlčení nebo zmatené teorie, které ve světle Bible neobstojí. A co židé? Jim Bůh v předkřesťanských proroctvích slibuje, že jim bude Otcem - čili, že skrze Mesiáše budou jednou přijati (ti, kteří Mesiáše rozpoznali).
Toto křesťanské privilegium samozřejmě nezakládá žádné právo, aby se křesťan povyšoval nad jiné lidi či dokonce proti nim povstal nebo se domníval, že by jim měl vládnout. To by bylo zcela absurdní uchopení tohoto privilegia už proto, že být synem Božím neznamená získat tím nějaké pozice v tomto světě, ale právě naopak: umřít pro tento svět, nepatřit tomuto světu, mít občanství v nebesích, náležet přicházejícímu světu. Krásně se zpívá v jedné české koledě o narozeném Kristu, že je "Otec budoucího věka".
Nu, a co dále znamená, že jsme syny Otce? Jak nás to odlišuje od těch, kteří nejsou Jeho syny? Především tím, že jsme jiného ducha než oni. Byl do nás seslán Duch volající v našem srdci k Bohu: "Otče!" Tento Duch přerodil našeho ducha podle obrazu svého (ano, je to v jistém slova smyslu znovustvoření člověka). Abychom dobře rozuměli tomu výroku o Duchu volajícím v nás: "Otče!" - to není nějaké podobenství, přísloví či obrazné vyjádření jakého skrytého tušeného pouta s Bohem. Nic takového! Je to realisticky popsaná každodenní niterná křesťanská zkušenost. Takové je bezprostřední prožívání skutečně do hloubi lidské bytosti vrostlého příbuzenství se Stvořitelem, důvěrná blízkost, která vytváří v celém průřezu lidské duše a ve všech jejích vrstvách předpoklad ke sjednocení s Bohem a ke zbožštění člověka.
Nemá však smysl se opájet tím, že jsme syny Božími, pokud máme ducha světských lidí. Jsme syny toho, jehož ducha máme. Kdo má ducha světa, je synem světa a spolu se světem hyne. Kdo má ducha Otce nebeského, je synem Božím a je už nyní vzat z tohoto hynoucího světa. Přechází ze smrti do života.
Dávejte dobrý pozor na to, jakého jste ducha. Starec Lavrentij Černigovskij hovoří právě o tomto, když nabádá, že je důležité být zapsán v knize života. Když se ho někdo tázal, jak má poznat, je-li zapsán v knize života, odvětil otec Lavrentij: "Poznáš to podle toho, jestli tě to táhne na bohoslužby. Blažení jsou ti, kteří jsou zapsáni v knize života."
Nezřídka zvláště dnes právě tudy probíhá ta fronta, na které se vede lítá bitva o spásu člověka. Současní křesťané mají veliké problémy se svým vztahem k bohoslužbám. Je to jedno z výrazných znamení naší doby. Příliš mnoho lidí má k bohoslužbám skutečně vlažný vztah, přijdou jen občas, nebo chodí formálně, či v rámci svého domorodého folklóru. Na jejich chování v chrámu lze během chvilky poznat jejich světského ducha. Bohoslužba je jako "duchovní zrcadlo", v němž se ukazuje pravý duchovní stav člověka. To je v Pravoslavném světě známý jev. Na lidech jsou při bohoslužbě vidět jejich duchovní nemoci - nikdo to není schopen utajit, neschová se to pod žádnou přetvářkou. A je na nich patrný jejich duchovní stav - tedy jak těžkosti tak i svatost. Světský duch člověka se snad nikde neprojevuje tak zřetelně, jako při liturgii. Bohužel, opravdu málo je dnes lidí, kteří jsou schopni pokojně vrůst do bohoslužby a něco do ní přinášet; takových lidí, kteří nemají ducha převážně světského, je dnes tragicky poskrovnu. Pro naprostou většinu našich současníků je bohoslužba takovým i onakým problémem.
Jak konkrétně se v člověku děje jeho znovustvoření a obnovení jeho ducha? Je to důsledek působení svatých Tajin, které nás spojují s Kristem a s jeho dílem spásy: Narozením, Křížem, Vzkříšením. Vladyka Antonij Surožský o tom hovoří: "(Narození Páně) to není jen soucit, není to jen příznivý vztah Boha k nám, je to láska Boha, který za námi přišel v těle právě narozeného Krista. Je to On, který učinil z lásky tento svět, stvořil svět, aby s ním sdílel ten jásající a slavící život, který se nazývá láskou a který dostupuje takové energie, takové plnosti, že překonává všechny hranice a všechna omezení. Tato láska dává sama sebe, zapomínaje na vše, kromě milovaného; dává sama sebe jakoby v nechráněné křehkosti, v bezbranném tělíčku nemluvněte narozeného v Betlémě. A Bůh k nám volá: Odpovězte na to...!"
Jeden z našich velikých současných duchovních otců, Sofronij píše: »Bůh je láska, Bůh je světlo a není v něm žádné tmy; jak je však pro lidi těžké přijmout taková slova! Je to obtížné, protože náš osobní život a život současného okolního světa svědčí spíše o opaku.«
Otec Sofronij o starci Siluanovi: »Žil na zemi člověk, muž gigantické síly ducha, dlouho se modlil s nezadržovaným pláčem: "Smiluj se nade mnou...!" Leč neslyšel ho Bůh. Uplynulo mnoho měsíců takovéto modlitby a jeho duševní síly se vyčerpaly; dobral se až k zoufalství a vykřikl: "Ty neuprositelný...!" A vtom se v jeho duši ztrápené zoufalstvím cosi prolomilo a náhle - na okamžik uviděl živého Krista. Jeho srdce a celé tělo naplnil oheň v takové síle, že kdyby vidění ještě na chvilku pokračovalo, umřel by. Poté už nedokázal zapomenout na nevýslovně mírný a nekonečně milující, radostný a plný nepostižitelného pokoje výraz Kristův a po všechny následující mnohé roky svého života neustále svědčil, že Bůh je láska, láska bez hranic a nepostižitelná, nevýslovná...«
Za všemi tragédiemi, které se dějí v tomto světě a jsou důsledkem zvráceně užívané lidské svobody a lidského hříchu, není bohapustá prázdnota; i když se našim osleplým očím někdy zdá, že tam, kde nic nevidí, tam prostě nic není. Za tímto světem je jako za oponou jiný svět, bezbřehý oceán Boží lásky. Svatý starec Siluan Athonský ji uzřel, my ji můžeme tušit, můžeme ji spatřit alespoň v jejím odlesku, který se ve chvilkách duchovního zření zatřpytí v našem srdci. A můžeme ji všichni jasně vidět v okamžicích, kdy tato láska - sama pohnuta vlastním milosrdenstvím - vstupuje do našeho stínového světa. Jako při Narození Dítěte Ježíše.
Jak odpovědět na Boží lásku, která se tělesně zjevila v Betlémě? V evangeliu se vypráví o třech mudrcích, kteří přišli za Kristem z veliké dálky. I my jsme velice vzdáleni od Boha, leč naší odpovědí na betlémské zjevení by mělo být, že se z té veliké dálavy vypravíme ke Kristu. Vykročíme z noci našich životů, ze tmy svých duší k Božímu světlu. Kolik z nás je ponořeno ve tmě! Kolik z nás prodlévá v temnotách! Tak se tedy vydejme na cestu za hvězdou rodícího se nového světa, za světlem. Láska Boží je tímto světlem. Z tmy zla se vypravme za rozbřeskem lásky. Ze hříchu vyjděme za láskou, která vše odpouští a uzdravuje. Z duchamorné zimy našich životů pospíchejme k lásce, která může zahřát lidskou duši a změnit celý život člověka. Z prázdnoty našich marností zmítaných životů pojďme k lásce, která nasycuje duši všemi dobrými věcmi. Ze syré tesknoty přejděme k lásce, protože kde je láska, tam je radost a světlo, tam není polarita velikosti a malosti, ale vše je veliké, neboť vše se může stát znamením lásky! (Dle kázání na svátek Narození Páně vl. Antonije Surožského; 2006)
Známý veliký ruský starec naší doby, archimandrita Kyrill (Pavlov) ve svém kázání na tento svátek nabádá, abychom odpověděli na zázrak Narození Kristova tím, že se oblékneme v lásku, která je souhrnem a plností veškeré dokonalosti; že překonáme všechny neshody, nedůvěru, vzájemný hněv a zklamání či zlobu, zvítězíme nad zlem tím, že je budeme odplácet dobrem, a necháme se přemoci láskou, kterou nám Bůh v Betlémě zjevil.
Kristus se rodí!
Oslavujme Ho!
Ilustrace: Detail fresky ikony Narození Kristova. Chrám Sretenija Vladimirskoj ikony Božijej Materi. Moskevský Sretenskij monastyr. (Kliknutím na obrázek si jej zobrazíte ve větší velikosti.)
Ve svátku Kristova narození si připomínáme naplnění tisíciletých proroctví, jimiž bylo židům a potažmo všem lidem zaslíbeno vysvobození od hříchů, čili od toho, co člověka odděluje od Boha, od věčné blaženosti, od nesmrtelného života.
Podle Otců přišel Kristus, když byla noc lidstva nejtemnější, tedy duchovní tma světa nejhlubší. Když bylo lidstvo přesyceno tragickým poznáním své bezmocnosti vůči hříchu, kdy lidské mysli přetékaly pochopením, že člověk ve stavu, v jakém je, nemůže vlastními silami dosáhnout věčného života a společenství s Bohem. Tehdy přišel Boží Syn, protože to byl dějinný moment, kdy bylo lidstvo připraveno. A v nejhlubší noci nastal obrat lidských dějin, duchovní rozbřesk - vyšlo Slunce spravedlnosti.
A nedosáhli toho poznání jen židé, vedení Hospodinem. Svými vlastními klikatými cestičkami přišli k podobnému poznání i pohané. Z historických svědectví doby prvokřesťanské víme, že v této době pohané přestávali věřit ve své kulty a modly; vyznávání příslušnosti k pohanskému náboženství se stále více stávalo pouhou společenskou konvencí, projevem občanské loajality k pohanskému státu. Leč na duchovní rovině od přinášení obětí Apollónovi či Jupiterovi stále mohutnějící zástup pohanů již pranic neočekával. Dokonce v samotných náboženských strukturách pohanských začaly lavinovitě vznikat podivuhodné kulty, utvářet se různá tajemná mysteria slibující hlubší poznání a zasvěcení do tajné duchovní praxe, která měla řešit bezvýchodnost lidského života; objevovala se všelijaká učení o jediném Bohu, který je nade všechny jiné bohy, či mlhavé představy o Bohu, který nechce krvavé oběti, ale přináší lásku apod.
A tehdejší filosofie? Jedni filosofové dospěli k chápání nutnosti a smysluplnosti nekompromisní mravnosti a dobrovolné askeze, jiní propadali nad probíhajícími změnami ve světě do skepticismu: obojí svým způsobem otevírá dveře příchodu křesťanství.
A židé, v jejichž lůně se měl Mesiáš objevit? Ti už nikoliv jen toužili a prosili o příchod Mesiáše, nýbrž přímo křičeli k Bohu, aby už neotálel. Byli totiž v postavení bezvýchodném a nekonečně ponižujícím, znechucujícím a všechno jejich náboženské i národnostní cítění urážející. Okupováni pohanskými Římany. V jejich zaslíbené zemi, která byla Božím darem, se usadila hnusná soldateska rouhačů, kteří tam prolévali židovskou krev dle libosti. Každému židu bylo jasné, že z téhle situace nevede žádná cesta, nestane-li se zázrak, nepovstane-li Hospodin. A kromě toho: všichni dobře znali proroctví Danielovo, kde je přesně vypočítána doba příchodu Mesiáše, všichni věděli, že ta doba je tady. Čekali Mesiáše každým dnem. Mesiánská proroctví znal každý žid zpaměti a připomínal si je denně (každopádně vždy, když spatřil římského vojáka); proto mohli židé bez přemýšlení či učených exegetických debat okamžitě odpovědět na Herodovu otázku, kde se má Kristus naroditi (Mat 2,4-6). Věděli to všichni - kromě Heroda. To očekávání bylo ve společnosti tak silné, že kdejaký fanatik či člověk s labilní psychikou se prohlašoval za mesiáše a jistě se našel někdo naslouchající jeho "kázání". Samozvanými proroky a mesiáši se Palestina té doby jenom hemžila.
A tak byl svět před dvěma tisícovkami let skutečně nakypřenou půdou pro příchod náboženství lásky a spásy Kristovy.
A proroctví se naplnila. V skrytu, a tak, jak to nikdo nečekal - jak to ostatně bývá s naplňováním většiny proroctví (včetně těch apokalyptických). Kristus se sice opravdu narodil z královského rodu, jak se čekalo, jenže ze zchudlé větve tohoto rodu, takže nikoliv paláci, ale ve chlévě. Narodil se vskutku v Betlémě, jak bylo prorokováno, avšak žádnému obyvateli Betléma, ale panně, která tam Božím řízením zrovna připutovala kvůli jakýmsi státním úředním formalitám. Takhle to nikdo nečekal. Všichni si mysleli, že Mesiáš vyjde z paláce (Herodova paranoia odráží tento obvyklý názor). Nikdo nečekal chudého Mesiáše, po takovém zachránci ponižovaní židé netoužili. Kdo by si totiž dokázal představit, k čemu by izraelskému lidu byl na jeho cestě ke světovládě takovýto chudý král, který místo na koni pojede na oslátku? Hrůza! Tu chudobu mu židé (zvláště ti bohatí a nacionalističtí, žíznící po vládě nad pohany, - dnes bychom je nazvali "sionističtí židé") nikdy neodpustí. A když jim nedal světovládu Kristus, vezmou ji od antikrista. Po židech šel o tisíc let později podobnou cestou papežský Řím.
Světsky uvažující lidé nikdy nepochopí, že v Boží plánech spásy lidstva se s tímto starým světem nepočítá, a že spása Kristova začíná současně se začátkem nového světa. Naplňuje se zde Boží slovo: "Hle, vše tvořím nové." (Zjev 21,5)
Všimněme si dvou pozoruhodností svátku Narození. Jedním je zjevení nové hvězdy a druhým je takový liturgický detail - církev vybrala jako začátek starozákonních čtení při večerní bohoslužbě na svatvečer Narození Kristova biblickou zprávu o stvoření světa. Stejně jako zjevení nového nebeského tělesa tak liturgická připomínka stvoření mají hovořit srozumitelnou řečí - Kristovým narozením začíná nové stvoření. Podobně jako příchod Božího Syna, tak i začátek nového kosmu se děje v skrytu, není vidět tělesnýma očima, není měřitelný vědeckými přístroji, nelze jej najít mikroskopem ani vypátrat v hlubinách vesmíru Hubblovým teleskopem. Marně se Herodes pokoušel toto dílo překazit, zbytečně se o to pokoušeli vladaři pronásledující křesťany, marně se o to pokouší ateistická věda. Místo, kde vzniká, roste a buduje se nový svět, je jim nedostupné. Kde se to tedy děje? V lidských srdcích. A z nich to nemůže nikdo vyrvat. Ve věřících lidských srdcí se stále utváří, šíří a mohutní nový svět, který jednou - po zániku vezdejšího světa zkaženého - bude jedinou naší realitou. To je ten nebeský Jerusalem. Nebude tam svítit slunce, protože světlem tam pro všechny bude Kristus. (Zjev 21,23)
Otcové říkají, že Narození Kristovo si připomínáme nejen jako historickou událost, ale jako skutečnost, která se od těch dob stále děje v Církvi Boží. Duchovně je zde tato událost stále přítomna, stále se děje v církevním čase-nečase. Církev totiž balancuje na hranici věčnosti, žije současně ve dvou světech, či na hraně dvou světů: časnosti a věčnosti. Vyjádřením této církevní reality je i liturgie - při každé liturgii se děje Kristovo Narození, Ukřižování i Vzkříšení.
Důležité však především je, aby se Kristus narodil v tvém srdci. Totiž jedině když se narodí v lidském srdci, tak v takovém srdci může být i ukřižován - a člověk s ním, a pak v takovém srdci může vstát z mrtvých - a člověk s ním. To je naše spása. A všechno to začíná tím, že se Kristus narodí v srdci člověka.
Je to vůbec možné? Pomozme si přirovnáním. Vyložme si reálie Narození Páně jako podobenství. Jestliže se Ježíš Kristus mohl narodit v jeskyni, čili ve skále, pak se může narodit i v lidském srdci, které je ztvrdlé hříchy a vášněmi. Jenže, aby se mohl v kameni narodit, musela mu skála v sobě vytvořit prostor - jeskyni. Podobně i zkamenělé lidské srdce může v sobě utvořit prostor, aby do sebe pojalo Nepojmutelného. Jak? Při pohledu na ikonu Kristova Narození, při naslouchání svátečnímu biblickému čtení a posvátným hymnům si uvědomujeme, že se vtělila Boží láska a že naprosto přirozenou odpovědí našeho srdce na dar lásky je hluboká vděčnost a dojetí. Máme na paměti, co pro nás Bůh učinil, když se jako Nesmrtelný stal smrtelným. Vždyť (jak učí Pravoslaví narozdíl od jiných vyznání) od okamžiku, kdy se Kristus narodil, už musel nutně a nevyhnutelně jednou zemřít. Kvůli tomu se Věčný Bůh narodil, aby zde mezi námi zemřel. Existuje lidské srdce, které poté, co do sebe vpustí takovou myšlenku, a poté, co si uvědomí tuto neskonalou Boží dobrotu, neodpoví vděčností? Tato prostá odpověď srdce na nevyjádřitelnou lásku Boží vytvoří v kameni srdce onu jeskyni, v níž se může narodit Pán Ježíš do našeho života.
Časopis Time připomněl několik méně známých informací týkajících se vánočních svátků
V předvečer Vánoc v r. 1914 na západní frontě první světové války přerušily nepřátelské strany boje a vojáci zazpívali vánoční písně. Ráno na svátek vánoční si pak němečtí a britští vojáci dokonce potřásli rukama a vyměňovali si dárky. (To je však už hrozně dávno. V dnešní době prezident Clinton odmítl přerušit bombardování pravoslavných obyvatel Bělehradu na velikonoční neděli; o letošní židovské "vánočně a novoroční nadílce" bomb a raket pro palestinské obyvatele Gazy ani nemluvě; pozn. překl.)
Kolonisté puritáni v severní Americe zpočátku nesměli slavit Vánoce: od r. 1659 do 1681 bylo zjevné slavení vánoc v Bostonu trestáno pokutou. Kongres USA uspořádal svoje první zasedání 25. prosince 1789 (kongresmani si v závěru 18. století zvolili toto datum v roce, aby dali najevo, že jej považují za všední pracovní den, kdy správný Američan nemá co slavit; pozn. překl.).
Let santa Clause na sáních po nebi poprvé popsal americký spisovatel Washington Irving v r. 1819.
První vánoční stromečky se objevily ve Štrasburku v 17. století. Do Ameriky přišel tento zvyk z Anglie, kam jej přivezl princ Albert.
Na Vánoce Portugalci uždibují část jídla pro živé a mrtvé, Finové jdou do sauny, Australané na pláž a ve Španělsku probíhá největší světová loterie.
Jak si mnozí z Vás všimli, před více než půl rokem byla odstavena internetová služba, která zobrazovala požadovaný úryvek z Písma svatého. Provozovali ji sice nepravoslavní, ale rádi a vděčně jsme ji využívali i my. Řadu měsíců jsme čekali na její opětovné spuštění. Bohužel k obnovení této služby nedošlo ani po mnoha měsících a na českém internetu za ni nevznikla žádná rovnocenná náhrada (ač jsme po ní pátrali). To nás koncem minulého roku přimělo začít obdobnou službu provozovat na pravoslavném serveru. Zatím jen ve zkušebním provozu a implementovány jsou pouze dva biblické překlady: kralický a ekumenický, mezi nimiž můžete dle libosti přepínat. Plánujeme implementovat bibli v dalších jazycích: ruském (právě se připravuje), staroslověnském (právě se připravuje), řeckém, latinském, anglickém. Výhledově pak i český petrohradský překlad z přelomu 19. a 20. století liturgicky používaný Českou pravoslavnou církví (znovu reprintem vydaný v Řecku v devadesátých letech 20. stol.)
Na naše webové rozhraní Bible se dostanete kliknutím na každodenní biblický odkaz, který je součástí pravoslavného internetového kalendáře www.kalendar.or.cz (jeho služby jsou provozovány i zde na Ambonu). V budoucnosti bude ještě propracováno webové rozhraní tohoto "biblického serveru".
Pro webmastery
Syntaxe pro volání biblického úryvku je snadno pochopitelná a "okoukatelná" z biblických odkazů našeho kalendária. Např. pro volání dnešního evangelijního úryvku: Markovo evangelium 8. kap. verše 11. až 21. v kralickém překladu, použijte tuto URL: http://bible.or.cz/show.pl?expression=Mar+8,11-21&path=bk (pro každou biblickou knihu funguje celá řada zkratek - starší i novější konvence; např. Markovo evangelium: Mar, Mr, Mk apod.). Parametr "path" zatím může mít jen dvě nastavení: "bk" je bible kralická a "be" je bible ekumenická.
Kdo chcete, můžete služby našeho "biblického serveru" používat bez omezení. Stačí, když do html kódu svého webu zařadíte patřičný odkaz na požadovanou biblickou pasáž.
Administrátor
--- 2. 1. 2009 Z tisku - příběh jak ze starých dob
Občan Belgie vyhrál 7,5 mil. euro v loterii a polovinu z toho rozdal chudým spoluobčanům na vánoce.
Nečekaným vánočním dárkem bylo pro chudé obyvatele belgického města Rimst rozhodnutí jednoho jejich šťastnějšího spoluobyvatele, který v prosinci vyhrál 7,5 mil. euro v loterii "Euromilion" a protože se blížily vánoce, rozdělil mezi ně polovinu této výhry.
Šťastný výherce, který se nebál přicházející krize a podpořil lidi trpící chudobou, si přál zůstat v anonymitě. Místní tisk se dopátral jen toho, že je mu přibližně padesát let, má dvě děti a kdysi sám zakusil materiální nouzi. Tiskový mluvčí centra sociální pomoci uvedl, že už obdrželi podepsané šeky na zaplacení tisíce litrů mazutu určeného pro otop stovkám chudých rodin.
Administrátor
--- 31. 12. 2008 Z tisku - nárůst katastrof
Rok 2008 zažil nejničivější přírodní katastrofy v historii
Přes dvě stě tisíc mrtvých, 1700 tornád ve Spojených státech či škody za více než 200 miliard dolarů (asi 3,76 biliónu korun). I tak by mohla vypadat statistika uplynulého roku. Podle hodnocení německé pojišťovny Munich Re byl právě rok 2008 co do živelných pohrom jedním z nejničivějších.
Ze statistik vyplývá, že uplynulých dvanáct měsíců patřilo zřejmě k nejtragičtějším v historii. Škody dosáhly dvou set miliard dolarů, rok 2008 tak drží pomyslnou třetí příčku.
Co do vyčíslování škod po řádění přírodních živlů se letošek umístil za rokem 1995, kdy mohutné zemětřesení zdevastovalo japonské město Kobe, a rokem 2005, kdy hurikán Katrina pustošil Spojené státy.
Podle statistik pojišťovny byl dopad přírodních katastrof mnohem větší než v předešlém roce. Munich Re předpokládá, že za ničivou silou přírody stojí zejména klimatické změny.
Letos během záplav, hurikánů či zemětřesení zemřelo po celém světě více než 220 tisíc lidí, což je nejvíce od roku 2004, kdy tsunami udeřila na pobřeží jihovýchodní Asie.
"Klimatické změny již odstartovaly. Jsou jedním z důvodů zvyšující se frekvence extrémů počasí a následných přírodních katastrof,“ komentoval statistiku Torsten Jeworrek z německé pojišťovny Munich Re.
Příroda svojí ničivou silou nejvíce udeřila v Asii. Například cyklon Nargis v Barmě si vyžádal na 130 tisíc obětí. Další pohromou ve statistikách bylo zemětřesení v čínské provincii S´čchuan, kde zemřelo sedm desítek lidí a milióny Číňanů zůstaly bez střechy nad hlavou.
Podle pojišťovny bylo zemětřesení druhým nejničivějším v historii. Škody šly do výše 85 miliard dolarů. Vyšší už bylo jen zmíněné zemětřesení v japonském Kobe.
Na opačném konci zeměkoule, tedy ve Spojených státech, letos udeřil hurikán Ike, který způsobily škody za 30 miliard dolarů. Celkově se ale Spojenými státy přehnalo za rok na 1700 tornád, které způsobily škody za miliardy dolarů.
Odborníci soudí, že za klimatickými změnami jsou zejména skleníkové plyny. Podle statistik Světové meteorologické organizace byl rok 2008 desátým nejteplejším rokem historie, respektive za dobu, po kterou se teplota měří.
Administrátor
--- 29. 12. 2008 Z tisku - islám a Narození Kristovo
Skandál kolem minaretu u jesliček se rozhořel v Itálii
Pravicoví politikové se vyslovují proti začlenění islámských symbolů do scény narození Kristova.
Je starou italskou tradicí vystavovat před vánočními svátky v katolických chrámech tzv. "betlém" - dřevěné jesličky obklopené zdobenými figurkami lidí i zvířat. Otec Prospero Bonanci, představený chrámu Panny Marie v Genue, doplnil letos tuto scenérii o maketu mešity a minaretu.
"Idiotský čin," takovými slovy reagoval představitel městské organizace pravo-středové strany Severní liga, která mj. vystupuje za omezení imigrace. Podle poslance této strany, zasedajícího za Severní ligu v europarlamentu, "tam nyní schází už jen figurka bombového sebevraha, který se chystá vyhodit do vzduchu jesličky s Dítětem Ježíšem".
Podobné "jesličky s mešitou" byly vystaveny i v jedné z městských škol, což vzbudilo u žáků i učitelů rozporuplné reakce. Kardinál Angelo Skola, patriarcha benátský, do jehož jurisdikce město spadá, se k incidentu vyjádřil neurčitě, omeziv se na poznámku, že neexistují přísná pravidla, jaké předměty smějí a jaké nesmějí být zařazeny do scenérie narození Kristova.
Milánský imám Chamid Shari prohlásil objevení minaretu ve scenérii narození Kristova za "dobrou myšlenku" a za "krok na cestě integrace".
Mešita v biblickém Betlémě Kristovy doby pochopitelně nemohla být, jelikož islám vznikl až o 600 let později. Italové však mají dosti volný vztah ke ztvárnění výjevu Narození Spasitelova a líbí se jim aktualizovat jej. V Neapoli byl mezi figury osob klanících se narozenému Mesiáši tento rok zařazen i Barac Obama s chotí.
V tuto neděli, 21. prosince, si v 18:00 hodin rozsviťme svíčky a zhasněme a vypněme na 30 minut všechna světla a elektrické spotřebiče ve svých domovech. Nechme běžet jen to skutečně nejnutnější zařízení. Poseďme s rodinou při svíčkách nebo se pomodleme. Tato chvíle může být velice krásná s těmi, které máme rádi, ale velice nepříjemná těm, kteří na elektrickém proudu vydělávají. Vyjádřeme tím svůj protest a dejme výstrahu. Ukažme, že pro nás nebude těžké si tyto milé chvíle zopakovat, třeba i každou další neděli. Zhasněme světla, aby se několika lidem rozsvítilo v hlavách!!!
Administrátor
--- 19. 12. 2008 O požehnané cestě sebeomezení ke svobodě
22. neděle. O boháči a chudém Lazaru
Za onoho času pravil Pán Ježíš:
19 Byl pak člověk jeden bohatý, a oblékal se v šarlat a v kment, a hodoval na každý den stkvostně.
20 A byl také jeden žebrák, jménem Lazar, kterýžto ležel u vrat jeho vředovitý,
21 Žádaje nasycen býti z drobtů, které padaly z stolu bohatce. Ale i psi přicházejíce, lízali vředy jeho.
22 I stalo se, že ten žebrák umřel, a nesen jest od andělů do náruče Abrahamovy. Umřel pak i boháč, a pohřben jest.
23 Potom v pekle pozdvih očí svých, v mukách jsa, uzřel Abrahama v dálce, a Lazara v náruči jeho.
24 I zvolav bohatec, řekl: Otče Abrahame, smiluj se nade mnou, a pošli Lazara, ať omočí konec prstu svého v vodě, a svlaží jazyk můj; neboť se mučím v tomto plameni.
25 I řekl mu Abraham: Synu, rozpomeň se, že ty jsi již vzal dobré věci své v životě svém, a Lazar zase zlé. Nyní pak tento se již těší, ale ty se mučíš.
26 A nadto nade všecko mezi námi a vámi propast veliká učiněna jest, aby ti, kteříž chtějí odsud k vám jíti, nemohli, ani od vás k nám nemohli přijíti.
27 I řekl: Ale prosím tebe, Otče, abys ho poslal do domu otce mého.
28 Neboť mám pět bratrů. Ať jim svědčí, aby i oni nepřišli do tohoto místa muk.
29 I řekl jemu Abraham: Mají Mojžíše a Proroky, nechť jich poslouchají.
30 A on řekl: Nikoliv, otče Abrahame, ale kdyby kdo z mrtvých šel k nim, budou pokání činiti.
31 I řekl mu: Poněvadž Mojžíše a Proroků neposlouchají, ani kdyby kdo z mrtvých vstal, neuvěří jemu. (Lukáš 16. kap.)
Na tomto podobenství, jímž nás ústa samotného Božího Syna poučují o některých reáliích záhrobního světa, je pozoruhodná jedna jakoby mimochodně samozřejmá informace, jež se zde podává. O tom boháčovi se zde totiž nepraví, že by činil něco špatného: není jmenován žádný jeho hřích, nikoho nezabil, nesmilnil, ba ani své bohatství zřejmě nenakradl. Ba, ani to nebyl farizej, zákoník, herodián či jiná verbež, natož Říman! S jakousi zvláštní samozřejmostí se zde však na jednu linku klade příčinná souvislost: byl to boháč, a tak tedy šel do pekla. Vůbec se neřeší, jaký byl, co napáchal: byl bohatý, umřel, pohřben jest, a pak v pekle pozdvihl oči své... V tomto podobenství je pohled na věčný osud člověka vykreslen tak, aby bylo zřejmé, že primárním hříchem toho nešťastníka bylo jeho bohatství (a z toho se pak až následně odvíjí jeho nevšímavost k chudobě druhých lidí, absence milosrdenství apod.). Jde z toho tak trochu mráz po zádech, když si uvědomíme, že jsme příslušníky civilizace boháčů. Ano, my všichni (či skoro všichni) jsme proti polovině obyvatelstva této planety pohádkově bohatí lidé, kteří si hodují každý den skvostně, oblékají se do jemných látek, v zimě je jim teplo a v létě se chladí, příbytky mají zařízené takřka velkopansky, užívají přepychu, o němž se druhé polovině lidstva snad ani nezdá.
Pokud bohatství přivádí lidi do pekla, mělo by být naším životním zájmem pochopit, jak funguje tento dušehubný mechanismus, abychom s tím mohli něco dělat. Nechejme tedy dnes stranou ostatní črty Ježíšova podobenství a zabývejme se právě tímto tématem. A to tím spíše, že právě bohatství je jedním z periodicky se vracejících témat v Bibli (resp. ne snad bohatství samo o sobě, ale jakási zkázonosná síla, kterou na duši člověka majetek působí).
Naše uvažovaní budeme odvíjet od jednoho náznaku, skryté „šifry“, která je v dnešním podobenství skryta ve slovech: „hodoval každý den skvostně“. Pro Ježíšovy posluchače to byla zřetelná nápověda: ten člověk nedodržoval žádné půsty, a protože půsty jsou (jak chápou všechna náboženství všech dob, vyjma moderního křesťanství) neodlučnou součástí náboženské praxe, znamená to, že ten člověk nepraktikoval náboženský život. Tady je nadhozen základní spor obsažený v našem vyprávění: praktikované bohatství je neslučitelné s náboženskou praxí.
Ano, je to zcela obecný jev, jehož si můžeme všimnout: na všech kontinentech a ve všech náboženstvích vidíme, že se vzestupem životní úrovně a příchodem bohatství, resp. s rozevřením celého vějíře životních možností před člověkem (je to takové ďábelské menu: co si račte od života přát?), strmě klesá schopnost či odhodlání nebo prostě vůle lidí oddat se náboženskému životu.
Skoro by se chtělo říci: „jestli chceš lidi odvést od náboženství, dej jim mnoho možností, bohatou nabídku, co všechno mohou v životě činit, podnikat a čemu všemu se mohou věnovat.“ Dokonce i mezi svatými jsou lidé, kteří by se nevěnovali duchovnímu životu, kdyby je k tomu životní nouze nedonutila. Mnozí se stávali mnichy, protože neměli na výběr. A jací z nich byli mniši!
A z opačné strany: prakticky u všech svatých otců a starců nalezneme důraznou výzvu k sebeomezení - jakožto podmínce duchovního života. Zdá se, že nějaká forma strázně člověka vnitřně posiluje, vykřeše z něho něco více, než by byl schopen ze sebe vydat v situaci pohodlí a dostatku. A protože duchovní život vyžaduje takovéto vnitřní vzepětí člověka, není možný bez dobrovolného či nedobrovolného omezení na úrovni vnějšího života člověka.
Na úvod ještě dva citáty svatých starců dvacátého století určené dnešním lidem:
„Příjemný (měkký, zženštilý) život činí lidi nepoužitelnými. Bez námahy a zápasu nemůže přijít posvěcení“ (starec Paisij Svatohorec; 1924-1994).
„Cesta ctnosti je cestou úsilí a dřiny“ (sv. Nektarios Aiginský; 1846-1920).
-----------------------------
Na naší cestě zkoumání onoho duši usmrcujícího vlivu bohatství se nejprve zastavíme u vzoru, kterým je všem křesťanům mnišství.
Mnišství - je cestou plného zasvěcení člověka duchovnímu životu. Mnišské sliby jsou: chudoba, čistota a poslušnost. Všimněte si, že všechny tyto sliby, jako tři sloupy, na nichž spočívá mnišský život, nejsou namířeny k tomu, že mnich musí dělat něco navíc, ale naopak - omezují člověka. Ohraničením lidských možností se osvobozuje duše člověka. A o tom je duchovní život, a proto i mnišství.
F. M. Dostojevskij se táže Západu, který nade vše pozdvihl korouhev lidské svobody, jestli západní proces zmnožování lidských potřeb vede ke skutečnému osvobození člověka. A hned si sám odpověděl, kam to ve skutečnosti člověka přivede: „Do nejhlubšího otroctví.“
Člověk musí omezit množství toho, co potřebuje a spotřebuje, aby se sám mohl stát zdrojem a vydávat. Absolutním předobrazem tohoto principu je Bůh, který sám pro sebe nic nepotřebuje, nic nespotřebovává, a naopak je zdrojem všeho, co existuje.
-------------------------------
A nyní dále. Už ponor do našeho praktického života.
Ruský starec Avel praví: "Lidé dnes mají místo štěstí komfort... proto mají tak málo dětí - děti jsou pro komfort nežádoucí: hlučí, stonají, jsou s nimi problémy..." Jenže skrze děti Bůh dává lidem štěstí. (Starec Lavrentij Černigovský, který viděl duchovním zřením, častokrát rozpoznal v maličkých dětech anděly, kteří přišli do tohoto světa na krátkou návštěvu, aby požehnali jejich rodičům. To dítě, o němž starec řekl, že je to anděl, vskutku ještě v dětství, během několika let po setkání se starcem, umřelo; otec Lavrentij přesně viděl, kde je na nebi místo konkrétně toho určitého dítěte.)
Nabídka komfortu - to je veliké pokušení. Stačí jen natáhnout ruku, a můžeš ho mít. Je potřeba jen maličkost - dát do toho svou duši. Bez toho to nejde. Tak už je tento náš svět zařízený. Vyděláváš-li větší množství peněz, než je potřeba na prosté živobytí, nedostaneš je zadarmo - a platí se za ně nejen prací, nejen zdravím, nejen životní energií, ale hlavně duší. Velké prachy chtějí tvou duši. Tam, kde tečou větší či velké peníze, nemůžeš stát jen jednou nohou. Nemůžeš sloužit Bohu i mamonu, nelze sedět na dvou židlích. Kolikrát už jsme tady o tom psali: tento život jsme dostali proto, abychom provedli volbu, abychom si vybrali, co pro sebe chceme - na věčnost. Boha nebo mamon? „K čemu je člověku dobré, i kdyby získal celý svět, ale duši své škodu učinil?“ - klade Pán Ježíš znepokojivou otázku, aby nás povzbudil k odvaze být chudým, k odvaze nemít majetek, nehromadit, nepečovat...
Jeden muslim říká: „Chudí lidé mají větší hodnotu než bohatí. Mnohem více toho umějí.“ Nu, ano. S tím nelze než souhlasit. V principu mají jistě všichni lidé stejnou hodnotu, protože ve všech je nesmrtelná duše a obraz Boží. Na rovině praktického přežití však můžeme ohodnotit, kolik má člověk použitelných dovedností, vědomostí upotřebitelných nikoliv jen ve virtuálním světě naší elektronické civilizace.
Vzpomínám si, že jsem kdysi četl nějaký článek popisující výzkum, který si vzal za úkol změřit kvantitativně vědomosti, které nosí v hlavě příslušníci různých civilizací. Neptejte se mně, jakým způsobem se to měřilo, pamatuji si jen překvapující výsledek. Autoři zprávy o závěrech výzkumu konstatovali, že domorodý příslušník nějakého amazonského pralesního kmene nosí v hlavě více vědomostí než univerzitně vzdělaný americký inženýr. Celý náš slavný vzdělávací proces, který nás činí gramotnými a na který jsme tak pyšní, nám do hlavy nenaleje tolik vědění, jako si s sebou nosí na své výpravy do pralesa indián, který zná tisícovky rostlinných a živočišných druhů, ví, co se k čemu hodí, kde co roste a žije, ovládá spoustu dovedností (a některé jsou komplikované) atd. Tito „divoši - primitivové“ svým intelektem nejspíš strčí do kapsy naše počítačové experty.
Podle našich proroctví to bude právě závislost lidí na komfortu, co je přivede do služby antikristu. Svobodní lidé, kteří ke svému životu potřebují jen minimum, budou pro antikrista je těžko dosažitelní a spíše mu vyklouznou ze spárů.
V uplynulých desetiletích proběhl (a v současnosti finalizuje) proces odtržení lidí od přirozeného způsobu života, vytváření městských civilizací, jejichž obyvatelstvo je zcela duševně i materiálně závislé na umělém a velice křehkém systému všemožných sítí (zásobovacích, energetických, komunikačních, dopravních atd.) a co je ještě horší - toto obyvatelstvo ve své většině neumí vůbec nic z toho, co je užitečné pro přežití. Evropané mají spoustu sofistikovaného vědění, jehož prospěšnost pro jejich život je plně odvislá od mnohých „jestli“: jestli funguje společensko-intelektuální systém, který tyto vědomosti ocení a který je potřebuje, jestli jde elektřina, jestli je ropa, jestli je politická stabilita, jestli nekolabuje hospodářství, jestli neproběhnout vážné přírodní změny, jestli...
Od dětství je zdejším lidem podlamováno zdraví, aby byli celoživotně závislí na lékařské péči (např. v očkovacích látkách, které se vpichují dětem v nejútlejším věku, je rtuť - jed, který se nevylučuje z těla, a zřejmě může způsobit poruchy vývoje u významné části dětí, jimž tento strašný jed vpravíte do těla hned krátce po narození, kdy tělíčko nemá šanci se ubránit; - zeptejte se lékařů, oni to vědí, že tam je rtuť; někteří lékaři si myslí, že nápadný vzrůst alergií na přírodu v místní populaci, je možným důsledkem dětského očkování). Lidé jsou vystavováni takovému stresu, že mnozí nevydrží bez psychofarmak či bez alkoholu. Městské jídlo způsobuje nemoci zažívacího ústrojí, takže lidé musejí užívat různé medikamenty, aby ho vůbec mohli strávit. A tak bychom mohli psát o hektolitrech černé kávy a následném vysokém krevním tlaku ve stáří, o astmatu z městského vzduchu, o mrtvicích, infarktech a obezitě, o rakovinách z nezdravého životního stylu a z neřádného mimomanželského života, o prudkém nárůstu výskytu psychických poruch atd.
Lidé jsou učiněni tak hluboce závislými na současné umělé civilizaci, aby je ani nenapadlo, že by se dalo existovat bez ní, aby se jen samotné takové myšlenky děsili jako něčeho strašlivého, jako jisté a hrozné záhuby. Nu, a pak prostě udělají cokoliv, co se po nich bude požadovat, když jedinou alternativou bude exkomunikace z naší elektromagnetické civilizace a zbavení jejích výdobytků. (Kdo pochybujete o této vybudované psychické závislosti, podívejte se, co se děje s lidmi, když některá ze sítí, na nichž jsme závislí, na chvíli zkolabuje: vypadne-li v New Yorku dodávka elektrického proudu na týden, tak se city změní na město drancujících, loupících a vraždících gangsterů; všimněte si, jak se lidé chovají jen při takovém banálním drobném výpadku, kdy do jejich hypermarketu nedovezou však nějakou základní potravinu.)
Co bude mít klíčovou důležitost v dobách, které přicházejí? Svoboda. Vnitřní svoboda člověka. Chápu, zřejmě jste čekali, že napíši: křesťanská víra. To je přece to nejdůležitější, ne? Ano, jenže... Bez vnitřní svobody se víra nemůže rozvíjet. Zůstává jakoby uzavřena v semínku, které nevzklíčí. Jenom svobodný člověk může křesťansky věřit, resp. jenom svobodný člověk může být Božím služebníkem. Bůh má ve své službě jen lidi svobodné (narozdíl od ďábla, který chce otroky). Vždyť proto přece Boží Syn přišel, aby osvobodil člověka - od hříchu, od otroctví ďáblu, od věčné záhuby.
Telegrafické mezi-shrnutí: lidé, kteří mají možnost dosáhnout komfortu, po něm zatouží a upíší mu svou duši; bohatství zbavuje člověka svobody, činí ho závislým, je to droga pro duši. A skrze tuto závislost se z člověka stává otrok - a otročit lze jen ďáblu nikoliv Bohu.
------------------------------
A nyní něco o tom, jak se tomuto smrtícímu vlivu bohatství bránit. V principu lze použít obecné pravidlo duchovního života - proti vášni postavit opačnou ctnost. Tedy proti vášni hromadění majetku a zištnosti, postavit štědrost, milosrdenství, péči o chudé. Místo touhy po komfortu hledej zálibu v prostotě.
Už starec Paisij Athonský smutně konstatoval: Bůh nám dal dost jídla, abychom se mohli dělit s chudými, jenže my jsme si místo rozdávání pokrmů nakoupili větší chladničky.
Lednička - to je strašný vynález. V jednom aspektu je podobná televizi: odděluje lidi od sebe, staví mezi nimi hradby, uvrhává lidské jednotlivce do samoty. Dříve bývávalo obyčejem, že co se navařilo a nesnědlo, rozdalo se chudým. (Zbožné rodiny vařily úmyslně více jídla, než bylo potřeba, a co zbylo, dávaly žebrákům.) Konec konců, muselo se to rozdat, jinak by se to stejně zkazilo. (A tím se myšlenka na chudé včlenila do každodenního myšlení obyvatel měst i vesnic - prostě se s chudými počítalo.) Lednička, která se pevně usadila v našich domácnostech, uvrhla svým bručením, bzučením a škytáním tento zbožný obyčej do zapomenutí. Co se nesní, dá se do chládku, aby se to nezkazilo. Dříve mohli lidé činit ctnost, prokazovat milosrdenství, tak nějak samo sebou, bez zvláštního přemýšlení, prostě mimochodem. Technika nás připravila o jednu z možností, jak se obohatit dobrými skutky, a hlavně nám vzala z hlavy to neustálé pamatování na druhé lidi, kteří třeba mají nedostatek.
Bohužel, žijeme ve společenském systému, jehož fungování je založeno na špatných lidských vlastnostech, na vášních a hříších. Celá tržní ekonomika by se zhroutila, kdyby lidé nebyli ziskuchtiví, lakomí, lační po majetku a netoužili po penězích. Tyto hříchy byly jen přejmenovány na: soutěživost, hospodárnost, právo na zisk, prosperita. A tímto přejmenováním byly poklesky, za které by se měl zbožný člověk stydět, proměněny na jakési chvályhodné ctnosti. Principy fungování našeho světa jsou od dětství „pumpovány“ lidem do hlavy, takže jim toto zvrácené pekelné myšlení už připadá jako zcela přirozené, normální a společensky prospěšné. Křesťan musí úplně změnit své myšlení, aby z tohoto mechanismu pekla mentálně vyprostil. Stává se „bláznem ve své vsi“, když netouží po komfortu a v pohodě vystačí s ošoupanými použitými věcmi, vydělává, aby mohl rozdávat potřebným, nespoří prozíravě a s výhodou státní podpory, aby mohl v důchodu cestovat po světě. Ostatně, takoví asociálové, jimiž by křesťané stali, kdyby brali křesťanství vážně, by byli zkázou západní ekonomiky, a proto se proti nim preventivně brojí (zatím jen reklamami na zvýšení spotřeby, nabídkami výhodných úvěrů a půjček, které uvrhnou dlužníky do kolotoče vydělávání na úroky, obav ze ztráty zaměstnání a stresu). „Vydělávej a utrácej!“ to je slogan pekla.
„...kdo však zapomíná na Boha, stává se sebeoblažujícím a necitlivým vůči všemu.“ (Marek asketa, Dobrotoljubije) To je přesně to, k čemu vede bohatství. A to je stav boháče z našeho podobenství.
Další dílčí shrnutí: lékem na duchovní jed bohatství je rozdávat, být štědrým, pomáhat, a hlavně - ohraničit své praktické živobytí skromností a prostotou. V tom je předpoklad vnitřní svobody, která je zase předpokladem pro křesťanský duchovní život, který osvobodí duši boháče od pekla, jehož výheň tkví ve strašlivém poznání, že způsobem svého života učinil špatnou volbu, že se spletl, a že už to nelze změnit, protože ukončený život už nelze vrátit (to náš nešťastný boháč v pekle chápe velice dobře, a proto neprosí za vysvobození ze svého pekla ale jen za zmírnění svých muk a za své bratry, kteří ještě žijí na světě).
--------------------------------
A na závěr něco pro inspiraci.
Ct. Serafím Vyrický. Z milionáře největší starec Ruska 20. století. Jak se to mohlo stát?
Vasilij Nikolajevič Muravjov, úspěšný podnikatel, milionář, za obchodními záležitostmi jezdil do zahraničí. Po jednom z návratů z ciziny na něho v Peterburgu na nádraží čekal jeho osobní kočí a vezl ho do jeho rezidence. Na ulici však Vasilij uviděl, jak na mostě sedí vesničan, který hlasitě opakoval: „Ne jak ty chceš, ale jak Bůh dá!“ Vasilij Nikolajevič nechal zastavit a vzápětí se od něho dozvěděl, že tento člověk prodal ve městě svého posledního koně, jenže utržené peníze mu sebrali, protože byl zesláblý hladem a nemohl se ubránit těm, kteří ho přepadli. Ve vesnici nechal sedm dětí, manželku a otce nemocného tifem. Rozhodnuv se umřít, sedl si vesničan na most a opakoval jakoby sám pro sebe: „Ne jak ty chceš, ale jak Bůh dá.“ Vasilij s ním odjel na trh, koupil pár koní, povoz, který nechal naložit potravinami a přivázal k němu krávu a odevzdal to všechno vesničanovi. Ten začal odmítat, nevěřiv štěstí, které ho potkalo. Na to dostal odpověď: „Ne jak ty chceš, ale jak Bůh dá.“ Vasilij Nikolajevič dorazil domů. Ještě než šel za manželkou, zavolal k sobě kočího a vybídl ho, ať si sedne do křesla. Vasilij Nikolajevič vzrušeně chodil křížem krážem po pokoji a stále hlasitě opakoval: „Ne jak ty chceš, ale jak Bůh dá.“ Náhle kočí padl před ním na kolena a přiznal se mu, že se chystal zavraždit ho a okrást. Poté Vasilij Muravjov, budoucí starec Serafim, rozdal většinu svého majetku a obdaroval Alexandro-něvskou lávru. To byl začátek jeho cesty ke starcovství.
Biskup Eliáš Libanonský (o jeho zvláštní úloze při záchraně Ruska za druhé světové války a o zjevení přesvaté Bohorodice si můžete přečíst zde je tam nově i video s archivními filmovými záběry z příjezdu vladyky Eliáše do Moskvy), svědčil, že mu při jeho uzavřeném přebývání v podzemní kobce kdesi v libanonských horách přesvatá Vládkyně a Matka Boží zjevila, že právě starec Serafím Vyrický je tím, koho si vyvolila a na jehož modlitby zachrání Rusko před zkázou od hitlerovců.
Proč mu asi dal Bůh takové mimořádné postavení mezi světci a starci, že právě on to byl, koho si Matka Boží vybrala, aby jeho modlitby vyslyšela a zachránila Rusko? Mohli bychom, samozřejmě, vzpomenout celou řadu ctností a asketických skutků (např. klečel na kameni podobně jako sv. Serafím Sarovský), jimiž se ct. Serafím Vyrický přiblížil Bohu. Myslím, že na jednom z předních míst v řadě všech těch důvodů, které můžeme jen tušit, je následující: měl veliké bohatství, životní úspěch a veliké světské perspektivy a zřekl se jich pro Boha. Vidíme, že často ti nejduchovnější starci, obdaření nejvyššími duchovními dary, jsou lidé, kteří od mládí žili jako mniši - přinesli Bohu svou čistotu, obětovali mu manželský život a všechna potěšení a možnosti, která mladému člověku může život nabídnout. Oni roztrhali předložené světské menu, zvolili si úzkou cestu a přinesli sami sebe jako žertvu Bohu. V mládí má člověk ve svých rukách nejvíce: čistotu, zdraví, sílu, naději na mnoho let před sebou; a může toho tedy mnoho Pánu dát, obětovat. Proto také může od Boha mnoho získat.
Každý kněz více či méně často slýchává od některých křesťanů něco ve smyslu: „Teď nemám na víru a na církev čas, ale až budu v důchodu, pak se budu věnovat duchovnímu životu, budu chodit na bohoslužby, budu se postit a zabývat se vírou.“ Jak bláhové jsou to představy! Jednak nemá nikdo žádnou záruku, že se dožije svého důchodu (a bude-li ve svém stáří ještě trochu zdráv, aby do chrámu na bohoslužbu vůbec došel), a potom - praktická zkušenost duchovních pastýřů je taková, že lidé, kteří nemají čas na Boha v produktivním věku, nebudou ho mít ani v důchodu (nejdříve je totiž potřeba vychovat děti a vydělat na bydlení a na dovolené u moře, jenže pak přijdou vnoučata a kromě toho je tu starost o zahrádku, kterou jsme si na stáří pořídili, - „to byste nevěřil, pane faráři, jak ta tráva roste, sotva se to všechno poseká, už je to na druhém konci zase po kolena,“ na jaře se musí zrýt a zasít, pak zase plít, mezi tím postupně sklízet... A „v zimě to nejdříve hrozně klouzalo, takže jsem se bál jít do chrámu, to víte, mám už křehké kosti, a pak jsem dlouho marodil s nějakou chřipkou...“ A zase rytí a sekání trávy... A pak zavolají příbuzní, aby dojednali pohřeb. Drsná lidová prostořekost tuto smutnou životní realitu zveršovala: Z práce do práce, a pak kremace.)
Co je však nejsmutnější - lidé si ke svému neštěstí neuvědomují, jak Bůh štědře odplácí každému, kdo mu přináší svou službu, a čím více človíček stihne za svůj kratičký a rychle pomíjející život Bohu přinést, tím více od Boha může obdržet. Jak krásně je tato zákonitost patrná na životě sv. Serafíma Vyrického!
Jak ubíhají léta našeho života, můžeme toho Bohu obětovat čím dále tím méně. Jakmile křesťan žije manželským životem, nemůže již Bohu přinést svou čistotu a většinu životních sil už musí věnovat své rodině, přesto se - dokud je ještě zdravým - může přísně postit, konat množství poklon, stát na bohoslužbách, číst akathisty, pomáhat církvi svými dary a prací. I tak může Pánu přinést opravdu hodně.
Jak míjejí léta, opouštějí nás zdraví i síly, a tak můžeme Bohu obětovat ještě méně. Časem se už třeba nemůžeme moc postit, a nakonec už ani hodiny stát při bohoslužbách, nemáme síly těžce pracovat, a z vyměřeného důchodu sotva vyžijeme a těžko už můžeme dát nějaký větší dar na život církve... Stále však ještě člověk může pomáhat církvi i bližním nějakou službou: může-li chodit, tak navštěvuje nemocné, dokud slouží hlas, může zpívat při bohoslužbách, pokud slouží zrak může vyšívat chrámové ubrusy a závěsy, slouží-li ještě ruce může vyrobit kivot či stolek pro chrám, pomoci s úklidem či údržbou atd.
Nu, a od začátku svého uvědomělého života až do samotného konce svých dnů může a má sloužit Bohu a bližním svou modlitbou. A to není nic bezvýznamného. A tak v každém věku - a dokonce i na loži nemoci - může být křesťan užitečný církvi i bližním a sloužit Bohu.
Nicméně právě v mládí by si člověk měl uvědomit, že teď je ta doba, kdy může Bohu přinést, co později už nebude schopen přinášet. Měl by se postit, dokud může; aby odešel z tohoto světa ozdoben nějakým asketickým zápasem. Pomoci svou prací někde se stavbou či opravou chrámu, dokud může. Dávat dary - církvi i chudým, dokud vydělává a má z čeho je dávat.
Jednoho dne ho nevyhnutelně opustí zdraví, síly a možná i peníze, tak ať nestane nakonec před Božím soudem s prázdnýma rukama.
V duchovním životě se nesmí říkat: „Zítra,“ protože to je jazyk ďábla, a v tomto jazyce „zítra“ znamená „nikdy“. Dnes, teď a nyní je čas, kdy se rozhoduje o tvé spáse.
Administrátor
--- 15. 12. 2008 Dříve křížem a mečem, dnes biblí a dolarem
Během evangelizace na Ukrajině bylo založeno 48 nových sborů
V době tříměsíční evangelizační kampaně po celé zemi založili baptisti na Ukrajině 48 nových sborů (tj. cosi jako farností), uvádí agentura Idea.
Kampaň byla vedena prezidentem svazu evangelikálních křesťanů a baptistů na Ukrajině Vjačeslavem Nesterukem a evangelizačním ředitelem Slavic Gruntovským.
Akce, která trvala od srpna do října, byla podporovaná i baptisty z USA. Misijní organizace jižních baptistů vyslala členy z 13 amerických sborů spolu s evangelizátorem Donem Bettsou. Dohromady 35 týmů vedlo v různých městech a sborech evangelizační akce. Při nich se podle údajů pořadatelů 4000 lidí "rozhodlo pro Ježíše".
Kampaň je součástí dvouletého "Projektu 125", kterým baptisté chtějí zasáhnout všech 125 okresních měst na Ukrajině. V roce 2009 chtějí založit dalších 77 sborů.
Je to kampaň krajně modernistických "křesťanských" spolků - tzv. evangelikálové (lze předpokládat, že letničně zaměřených; tzv. "letniční" projevy jsou v pravoslaví otevřeně hodnoceny jako otevírání lidí běsovskému působení).
Je to kampaň dobře organizovaná, plánovaná, profesionálně řízená, s jasnými cíli (lze předpokládat, že k jejich dosažení není ponecháno náhodě, ale managment k tomu využívá všechny dostupné prostředky, jak materiální podstaty tak např. psychologické apod. Z praktických poznatků je známo, že úspěchy amerických evangelizátorů jsou v takových chudých zemích, jako je i Ukrajina, založeny na štědrém materiálním zázemí, jehož sekty požívají).
Je to kampaň dobře finančně zajištěná. Placená je přímo z Ameriky. (Lze předpokládat, že ti, kdo to financují těmi nejštědřejšími dary, mají své představy o návratnosti takových investicí či alespoň o efektivnosti této investice k dosažení jasně stanoveného cíle).
A na závěr: lze si jen obtížně představit, že by cílem takové misie mohlo být prosté přinášení víry v Boha, vždyť na Ukrajině působí celá řada církví, všude jsou chrámy. (Připomeňme, jak veliký hněv přímo z Washingtonu vzbudilo rozhodnutí ruské dumy - ještě za prez. Jelcina - omezit na ruském území šíření západní sekt, baptistů a podobných evangelizátorů - tj. omezit přesně takovéto kampaně, jaké se právě konají na juščenkovské Ukrajině. Tenkrát - jak proběhlo sdělovacími prostředky - osobně prezident Clinton pohrozil Jelcinovi hospodářskými sankcemi, jestli neotevře Rusko sektám a "evangelizaci").
Administrátor
--- 11. 12. 2008 Video přehled událostí z pohřbu Alexije II. - Ru Tube
Rusko se loučí se svým patriarchou. Souhrnný sestřih hlavních momentů z pohřbu, připraveno TV kanálem Rossia (20 min)
5. prosince 1931 byl velechrám Krista Spasitele zbořen bolševiky. Za patriarchy Alexije II. byl tento chrám znovu vystavěn, jako přesná kopie původního chrámu, aby symbolizoval obnovení Ruské církve. Téhož data, kdy byl původní velechrám vyhozen do vzduchu, zemřel letos patriarcha Alexij: 5. prosince...
Administrátor
--- 10. 12. 2008 K pohřbu moskevského patriarchy
Video příloha k článku o průběhu pohřbu Alexije II.
Na závěr předchozího příspěvku bylo přidáno video (reportážní záběry z panychidy a z pohřbu) a také poslední záběr ze služby Alexije II. - den před jeho smrtí.
Obvyklým liturgickým zvoláním: "Blahosloven Bůh náš..." (v řeckém jazyku) zahájil konstantinopolský patriarcha Bartoloměj 9. prosince ve 11,30 hod. (moskevského času) zádušní a pohřební obřady nad zesnulým patriarchou moskevským Alexijem II.
Po pravé a levé ruce patriarchy Bartoloměje a metropolity Kyrilla stojí rumunský patriarcha Daniel, katolikos a patriarcha celé Gruzie Eliáš II., arcibiskup athénský a celého Řecka Jeroným, arcibiskup Tirany a celé Albánie Anastasij, metropolita českých zemí a Slovenska Kryštof, metropolita kijevský a celé Ukrajiny Vladimír, hlava RZPC MP metropolita Hilarion a dalších více než sto hierarchů Ruské pravoslavné církve a dalších národních pravoslavných církví.
Při poslední liturgii před pohřbem bylo (dle novinářů) v oltáři na dvě stě biskupů a mnoho dalších duchovních z Ruska i ze zahraničí. Na všech zádušních a pohřebních obřadech (trvajících sedm hodin) se účastnilo asi 100 duchovních.
V chrámě jsou přítomni nejvyšší představitelé ruského státu: prezident RF D. Medvedev, premiér V. Putin a dále běloruský prezident A. Lukašenko a představitelé Abcházie a Jižní Osetie. Dále nejvyšší politikové ruští i z jiných zemí (např. Srbska, Arménie, Moldávie). Na bohoslužbě jsou zde asi dva tisíce lidí (po naplnění chrámu museli uzavřít vstup).
Metropolita Kyrill hovořil o zesnulém patriarchovi jako o člověku světového významu, jehož služba daleko přesahuje hranice Ruska. Vyzval všechny, aby napodobili Alexije II. tím, že nebudou vyhledávat konflikty a rozdmychávat nepřátelství, nebudou dosahovat moci či si ji udržovat silou, ale místo toho budou lidem nabízet svá srdce.
Podle jeho slov přijal bývalý patriarcha církev oslabenou desetiletími pronásledování a útisku, takže byla jako nemocný člověk, který je zesláblý dlouhou nemocí a vstává jen s obtížemi. "Byla to však doba, kdy se církev měla utkat s ohromnými historickými výzvami... Zesláblá církev musela tyto výzvy přijmout a neztratit svůj národ, naopak pomoci mu nalézt víru," pravil metropolita.
Dále uvedl, že patriarcha vykonal za svůj život mnoho dobrých skutků, naplnil jimi svůj život, a v dobrých skutcích se zjevuje Bůh. "Hovořil jazykem věčnosti, chápaje, že lidi je možno sjednotit pouze láskou," zdůraznil správce patriaršího trůnu, metropolita Kyrill.
Na závěr zádušní bohoslužby přistupovali biskupové, duchovenstvo i politikové rozloučit se s patriarchou posledním políbením (je zvykem políbit evangelium, které je vloženo biskupovi do rukou, a políbit mitru na jeho hlavě; pozn. red.).
Po ukončení zádušní bohoslužby v chrámu Krista Spasitele vynesli rakev s jeho tělem z chrámu a za zvuku pohřebního zvonu s ní třikrát obešli chrám. Rakev neslo duchovenstvo - biskupové i kněží. Pak se pohřební procesí v drobném dešti pomalu vydalo prázdnými moskevskými ulicemi ke chrámu Zjevení Páně (větší část dosti dlouhé cesty byla rakev vezena v automobilu), kde měl být patriarcha pochován (přibližně ve 14. hod.) a kde se v tuto chvíli již modlili panychidu za zesnulého vladyku. Shromáždila se zde asi tisícovka lidí a s rozžehnutými svícemi čekali, až sem doputuje rakev s patriarchovým tělem.
Na víku sarkofágu je nápis: "Jeho svatost patriarcha moskevský a celé Rusi Alexij II. Nechť Hospodin Bůh pamatuje na Tvoji svatost v Království svém. 23. 2. 1929 -- 5. 12. 2008."
(Víko sarkofágu - viz foto - je zatím dřevěné, později bude nahrazeno mramorovým; na fotografii vpravo je přichystaný nadhrobní kříž.)
Když byla rakev s patriarchou přinesena na místo pohřbu v chrámu Zjevení, následovala krátká zádušní bohoslužba (litije), kterou vedl metropolita Kyrill, a rakev s tělem Alexije II. byla za zpěvu "Svatý Bože, svatý Silný, svatý Nesmrtelný, smiluj se nad námi," spuštěna do hrobky. Zde tedy byl pochován blízko svatých ostatků svého nebeského ochránce - dávného sv. patriarchy Alexije. Od středy sem bude otevřen přístup pro všechny, kteří si budou přát uctít patriarchovy ostatky.
Pohřbem v tomto chrámě byla splněna poslední vůle zesnulého. Celé tři dny se zde připravoval hrob. Bylo nutno rozebrat mramorovou podlahu chrámu a vybrat 16 tun zeminy. Protože se jedná o posvátnou zemi, odvezli ji ke chrámu velikomučedníka Nikity, kde hlínu rozhrnou po přilehlém pozemku. Hrobka je vyzděna červenými cihlami (zasypána hlínou rakev nebude).
---------------------
Podivuhodná byla několika kilometrová fronta věřících k chrámu v uplynulých třech dnech - lidé zde trpělivě čekali v chladu a v mrholení přecházejícím v déšť, v němž věřící viděli pláč přírody nad odchodem Alexije II. Někteří sem přijeli ze zahraničí, aby se mohli poklonit ostatkům zesnulého patriarchy. Bezprostředně k rakvi však dovolili přistupovat jen duchovenstvu a VIP. Podle posledních údajů policie přišlo se rozloučit se zesnulým patriarchou více než sto tisíc lidí (podle novinářů to bylo přes 80.000 lidí).
Je to výmluvné svědectví, jak byl patriarcha Alexij II. milován svými věřícími...
Hlavní tři federální televizní stanice zrušily na tyto dny vysílání reklamy a zábavních pořadů. Celé dopoledne televize přenášela přímý přenos z bohoslužeb a pohřebního průvodu. Dále budou vysílat filmy o patriarchovi.
(Přímý přenos jsme mohli sledovat i u nás - po internetu; vysílán byl z webu Moskevského patrichátu).
Některé fotografie si můžete kliknutím zobrazit ve větší velikosti.
Video příloha:
Fronta věřících čekajících, aby mohli uctít ostatky zesnulého patriarchy (Sobota večer; panychida v chrámu Krista Spasitele)
Ježíš Kristus přišel, abychom byli adoptováni za syny Boží. Člověk přivtělený do mystického Těla Kristova již není otrokem, není pouhým služebníkem, ale je synem Božím. Není Synem Božím kvůli své přirozenosti, jako Pán Ježíš, ale stává se synem Božím kvůli blahodati, milosti Boží, kterou skrze Krista dostává.
Známý veliký ruský starec naší doby, archimandrita Kyrill (Pavlov) ve svém kázání na tento svátek nabádá, abychom odpověděli na zázrak Narození Kristova tím, že se oblékneme v lásku, která je souhrnem a plností veškeré dokonalosti; že překonáme všechny neshody, nedůvěru, vzájemný hněv a zklamání či zlobu, zvítězíme nad zlem tím, že je budeme odplácet dobrem, a necháme se přemoci láskou, kterou nám Bůh v Betlémě zjevil.
Ve svátku Kristova narození si připomínáme naplnění tisíciletých proroctví, jimiž bylo židům a potažmo všem lidem zaslíbeno vysvobození od hříchů, čili od toho, co člověka odděluje od Boha, od věčné blaženosti, od nesmrtelného života.
Je starou italskou tradicí vystavovat před vánočními svátky v katolických chrámech tzv. "betlém" - dřevěné jesličky obklopené zdobenými figurkami lidí i zvířat. Otec Prospero Bonanci, představený chrámu Panny Marie v Genue, doplnil letos tuto scenérii o maketu mešity a minaretu.
Ct. Serafím Vyrický. Z milionáře největší starec Ruska 20. století. Jak se to mohlo stát?
