1435


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě



Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář


Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)

Zobrazit příspěvek č. 875 jednotlivě

Administrátor --- 29. 1. 2013
Jakou lekci nám udělily prezidentské volby?

Vrtěti psem I.

Motto: "Proč pes vrtí ocasem?
Protože pes je chytřejší než ocas.
Kdyby byl chytřejší ocas,
vrtěl by ocas psem."

(Ze známého filmu o amerických volbách)



Lidé, spěte

Úvodem. Píši tyto řádky po ukončení voleb, protože jsem se jimi nechtěl zapojovat do té ostudy, která se jmenovala předvolební kampaň a která rozdělila národ téměř ke hranici občanských bouří (a ještě to neskončilo). Zároveň jsem nehodlal svými názory nikoho ovlivňovat v jeho volbě, protože se domnívám, že naším úkolem (jakožto křesťanů) není ovlivňovat, ale pozorovat a sledovat postup apostase, resp. vyhodnocovat míru působení antikristovského ducha ve společnosti. To je to, co je pro nás primárně důležité.

Když jsem se minulý týden chystal k tomu, že budu v pondělí po volbách psát tento článek, byl jsem přesvědčen, že volby dopadnou přesně opačně. Sleduji politiku a společenské dění téměř výhradně přes internet, a ten byl zcela v rukách jediného kandidáta, takže to vypadalo, že má příliš masivní převahu, než aby mohl nevyhrát. Jsem rád, že jsem se mýlil - především kvůli tomu, že virtuální svět zatím nemá převahu nad světem reálným.
Ještě než začnu - také jste si všimli, že povolit národu všelidové hlasování o prezidentovi je vynikajícím prostředkem na odvedení pozornosti? Přestane se mluvit o zvyšování daní, zdražování a úpadku zdravotnictví, důchodové reformě a dalších antisociálních opatřeních, které vláda dříve přijala a v tichosti dále zavádí, ale nikdo se už o to nestará... Bohatí ještě více bohatnou a chudí chudnou, ale koho to zajímá, když se volí prezident? Nuže, nechme i my vládu vládou a pojďme se věnovat divadlu posledních dnů.

Jedním z hlavních poražených těchto voleb je internet

Virtuální svět byl poražen realitou (protentokrát ještě ano). Zajímavým poznatkem je odhalení, jak daleko je od sebe virtuální svět sociálních sítí a reálný svět městeček a vesnic (s reálnými sociálními sítěmi). Virtuální svět byl masivně nakloněn Schwarzenbergovi. Jenže mezi tímto světem a skutečnou společností je (zatím) hluboký příkop. Virtuální prostor si žije svým životem a je daleko snáze ovlivnitelný různými náladami či abstrakcemi. Je to svět čar a kouzel, kde racionálně založený argument má daleko menší váhu, než ve světě reálném, a je kladen na stejnou úroveň jako plky. Oproti tomu "makatelná" realita se drží více při zemi (příznivec virtuality by asi řekl, že je "přízemní"). Zdá se, že tento svět skutečnosti je ještě dost při síle. Jenže na jak dlouho ještě? Mezi mládeží, která je "zblbnutá" (jak by asi řekla Jeho jasnost) počítači, je patrný přesun duševního života čím dále tím více do virtuálního světa. Platí to zvláště pro lidi odtržené od přírody, tj. městské lidi - život mezi panely a na kamenných ulicích asi nutí ty nešťastníky k úniku pryč od této prašné, hlučné a neživé reality (což se projevilo i ve volbách - Schwarzenberg měl podporu zvláště ve městech; samostatným případem je pak Swancenbergovi oddaná Praha, což je svět sám pro sebe odtržený prakticky od všeho - jak od zbytku republiky, tak od reality; pokrytí síťovou konektivitou tam má větší význam než počasí). Znepokojivou otázkou je, jak dlouho tento vratký stav ještě vydrží - kdy internetová virtualita pohltí duševní svět většiny národa. Půjde to ruku v ruce s generační obměnou?, nebo je to jev spojený s určitým životním stylem, a bude mu ubývat na síle s vylidňováním měst, resp. se vzrůstající mírou kontaktu s přírodou a hlínou?

Uvědomí si lidé (např. po zkušenostech s těmito volbami), jak snadno lze na internetu manipulovat s lidským myšlením, které se dokáže pro něco zmobilizovat a nadchnout, aniž by mu byly předloženy argumenty? Ve věku informačním ztrácejí viditelná a definovatelná média část své moci. Ideje se už nešíří z jasně zjistitelného zdroje. Spíše to funguje na principu infekce. Nakažený člověk se sám stává aktivním bacilonosičem a s vypětím všech svých sil šíří dále ideje, jimiž byl infikován (tj. rozesílá spamy a SMS, vyjadřuje se do diskusí, bloguje, píše na Facebook, aktivizuje ostatní, kritizuje a deptá ty, kdo si myslí něco jiného atd.) Šíření informací a myšlenek po internetu se řídí úplně jinými zákony, než známe z reálného světa; a podstata těchto zákonů je nám stále záhadou. Právě kauza Schwarzenberg ukazuje, co dokáže virtuální svět s lidským myšlením. A tak se tento svět, existující jen někde v drátech, procesorech a optických kabelech, vtěluje do reálného světa a může měnit naši společnost k obrazu svému. A zatím nic nenasvědčuje, že by to byl obraz pozitivní.


Punkový kníže (pozor, to není zlomyslnost jeho nepřátel, ale oficiální prezentace Karla pro mládež - produkt jeho volebního týmu).

 
I přes to všechno mě však stejně překvapuje, že na politickou kampaň politického establishmentu tak bláhově a v takovém rozsahu naletěli i mladí lidé. Pro ně byl dříve příznačný spíše duch vzpoury proti zavedeným politikům a (někdy i nemilosrdné) pohrdání establishmentem vůbec. Jejich myšlení bylo revoluční nebo silně sociální. Dnešní mládež je trapně pravicová, neuvěřitelně sobecká a tím pádem pochopitelně krutě antisociální. V důsledku toho naletěli mladí frikulíni i na tuto polickou komedii starých partajníků, které jen přidali rozměr happeningu. Celé to zaangažování mládeže je tak bolestně povrchní (viz ty placky s punkáčským čírem a zavíracími špendlíky, či vyčpělá limonáda obrázku Schwarzenberga jako symbolu vzpoury nebo změny), že si architekti této propagandy mohou mnout ruce a pochvalovat si: "Odteďka si můžeme s touhle masou dělat cokoliv; už neexistuje nic tak blbého, že by nám to nemohlo projít." Z uměleckého hlediska je to popový kýč a to doposavad k mládeži nějak nepasovalo, leč "časy se mění" (parodie na Dylana). Anebo je to tím Facebookovým zasíťováním, které dělá z lidí v podstatě otroky?
Bude úkolem sociologů zjistit, zda nejsou tyto volby přelomové i masivním zapojením "frikulínů" do politického života (frikulín - z mládežnického slangu, složenina z "free", "cool" a "in"). Odteďka bude zřejmě každá volební kampaň mít svou stránku obracející se speciálně k této frikulínské generaci, pro niž je bohužel typické opuštění její tradiční ozdravné role ve společnosti. A je otázkou, co vyroste z generace, která si neprošla vzpourou proti establishmentu a jeho pseudohodnotám.
Bráním se tomu uvěřit, ale třeba je virtuálním prostorem odchovaná mládež už tak povrchní, že je pro ní nejdůležitější, že se prostě něco děje. Je vlastně jedno co. Důležité je něco cítit, prožívat, mít pocit, že jsem u něčeho velikého. Stačí, když je u toho koncert (možná i s jointem) a plká se o tom na síti. Možná má mládež prostě jen pocit nespokojenosti, že už toho strašně málo cítí a neprožívá nic opravdově či do hloubky (viz český film Samotáři).

"Nynější podpora šéfa TOP 09 ze strany studentů, kteří loni na jaře demonstrovali proti likvidaci akademických samospráv vládou, jíž je Schwarzenberg prvním vicepremiérem, je pro mě naprosto nepochopitelná," říká studentka audiovizuálních studií na FAMU a filozofie na FF UK Kateřina Krejčová.

"Schwarzenberga podpořili i věřící vysokoškoláci z Hradce Králové, jehož zvolení prezidentem by (podle nich) šlo proti tolika českým stereotypům a neblaze zakořeněným tradicím českého národa, které mrzačí jeho duši a působí to chronické a přitom neplodné „naštvání“ na všechny a na všechno. Zvolením Karla Schwarzenberga ... by se paměť i duše národa mohla začít léčit a uzdravovat".
Studenti si zřejmě neuvědomují, že za libými slovy o léčení a uzdravování paměti národa by se spíše skrývalo její vymazání.

J. David poznamenává svou zkušenost se studenty, kteří neznají ani nedávné osobnosti: "...oni vůbec nepracují s pamětí. Pro ně všechno začíná teď, a to „teď“ je třeba i ta schwarzenbergovská ukradená a původního obsahu zbavená placka. „Teď“ jsem tady přítomen, „teď“ se připojuji k domnělému autentickému dění, „teď“ dělám svou revoluci. Historie neexistuje. Jinak jsou celou dobu skrytí za virtuální počítačovou realitou."
V pozadí za těmi citovaným slovy studentů prosakuje nedůvěra k demokracii (s nímž by ještě bylo možno souhlasit) a pocit, že když se po 20 letech prokázalo, že si sami vládnout nedokážeme, potřebujeme knížete - bez ohledu na jeho názory. Frustrace národa, že po celých dvacet let není schopen si zvolit vládu, na kterou by mohl být hrdý a důvěřovat jí, je zřejmě hlavním podprahovým motivem, proč lidi začali věřit v knížete.


Habsburg nebo Schwarzenberg? Ale vždyť je to jedno...

 
Právě po internetu se nejvíce šířilo opojení urozeností, před níž se devotně skláněli zvláště umělci. Zdeněk Mahler říká, že jsme národem plebejců. Možná z této mentality vychází duch našeho národa, ještě včera nevolnického a kdysi (21. června 1621) na Staroměstském náměstí katem Mydlářem zbaveného svých pánů (od té doby jsme tak trochu "národ bez hlav"). Dnes po zkušenostech s jakousi svobodou jako bychom se vraceli se staženým ocasem zpět k moudrému rozšafnému knížeti pánu, který se nás milostivě ujme a nějak už s námi naloží. Možná je zatím jakési podvědomé prastaré přesvědčení, že urozený člověk je předurčen k vládnutí, zatímco nevolník má poslouchat a do ničeho se neplést. Třeba máme kdesi hluboko v sobě zkušenost dávných generací, že šlechtic je vysoce vzdělaný, je to vyšší třída. Asi "máme hluboko v sobě představu, že lidé z vyšší kasty nemohou být přízemní." (Jiří David) Jsme geneticky naprogramovaní před šlechtickým titulem kapitulovat, podřídit se. Můžeme se kvůli tomu na sebe zlobit, ale stejně to funguje, "protože nemám modrou krev a on ji má. A mě děsí, že se tu poddanost daří vytvářet znovu a znovu." (J. David) Snad je to nějaký vzorec chování vtisknutý do padlé lidské přirozenosti (už staří Izraelité žádali Boha, aby jim dal krále, který by jim vládnul), takže lidé mají tendenci nějak samovolně zaujímat příslušnou roli - šlechtic se bez skrupulí ujímá vlády, plebejec bez námitek zaujme své místo pod trůnem, ždímaje čapku.

Nicméně, doba už došla tak daleko, že velké skupině plebejců již "pouhá" urozenost nestačí a potřebují u vládce vidět i nějakou tu ideovou náplň. Aristokratická uhlazenost, vytříbené chování a dvorní mrav jsou pěkné, a pro plebejce impozantní, ale nějaké názory a ideje si národ žádá k následování - tím se trošku lišíme od nevolníků. Schwarzenberg se tváří, jako by buď žádné názory neměl, nebo je musel skrývat. Ani jedno ani druhé důvěru nevzbuzuje. A tenhle hendikep nedokázala převážit ani sláva celebrit, kterou mu složily k nohám, když nastoupily do jeho služeb.

Malá citace z jakési lidové povolební diskuse o roli internetových sociálních sítí: "...možná by bylo dobře uvědomit si, že nestačí jen zahltit prostor hesly "Karel na hrad", ale je potřeba i nějaký obsah či názor, nad nímž by lidé mohli přemýšlet. Schwarzenberg je zoufale bezobsažná mýdlová bublina..." Z dob pozdního unaveného komunismu víme, že právě na bezobsažnou propagandu lidé reagují zdravým vzdorem či posměchem.

"Nikdo z těch, kteří jsou uvedeni na jeho stránkách coby volební štáb, se nenarodil před rokem 1970, a naprostá většina je, troufám si tvrdit, z jedné sociální třídy. Okouzleni vlastní vtipností při vymýšlení punkového vizuálu kampaně a nejrůznějších facebookových vychytávek či koncerty o nás pro nás." (Řádky z pera Zemanova nepřítele)

Není vyloučeno, že i to nošení placky je vlastně znakem veřejně vystavované intimity, jak se to mládež naučila na Facebooku. Tou intimitou je teď sounáležitost a je vlastně úplně jedno s čím; v tuhle chvíli je to sounáležitost s volbou Schwarzenberga. (Viz Jiří David)


Donedávna kníže bavil národ a nápadu, že by spící ministr měl být prezidentem, by se všichni jen srdečně zasmáli.

 
Na druhé straně i nad spokojeností Schwarzenberga s jeho 45 procenty je potřeba se pozastavit. Vždyť donedávna to byl jen neoblíbený politický turista z neoblíbené malé strany splácané z přeběhlíků, která je součástí strašně neoblíbené antisociální vlády. Lidé se mu posmívali, že spí při jednáních, je senilní, neumí srozumitelně promluvit v žádném jazyku, nemá vkus (viz červené ponožky) a když se rozhovoří je to bizarní směs archaického jazyka s vulgaritami. Tak nějak jsem zachycoval v minulých letech lidovou reflexi tohoto starého pána, a to se snažím být jemný. A nakonec to vše ještě dovršil tím, že žoviálně plivnul do otevřené a bolavé rány na těle národa, aby dokázal, že jeho srdce je opravdu někde mimo českou a moravskou národnost, na druhé straně šumavské hranice. A náhle po pár týdnech mediální a internetové masáže má 45 procent. Mnoho z nich jistě nejsou hlasy sympatií k jeho osobě, nýbrž jsou to body získané jen za to, že to není Zeman, jehož způsob vystupování se mnoha lidem (včetně mně) jeví jako poněkud nešťastný. Nicméně, právě kauza Schwarzenberg prokázala, že moc médií a virtuální reality sociálních sítí je kouzelný v tom nejstrašidelnějším smyslu slova.

Podle některých komentářů se Schwarzenbergovu volebnímu týmu dokonce podařilo vyvolat něco, co se blíží davové psychóze. Jak jinak než pomatením či zatměním rozumu vysvětlit, že se v očích veřejnosti podařilo smazat jakoukoli spoluzodpovědnost Schwarzenberga za činy vlády, která má podle průzkumů nejnižší podporu občanů od roku 1989? "Během několika dní se spontánně zrodila davová mánie, jako by Schwarzenberg byl jedinou možnou volbou slušného člověka…" (Národní myšlenka) Velké části lidí se podařilo vsugerovat myšlenku, že slušní lidé volí Schwarzenberga, a z toho nevyřčeně plyne obvinění: kdo volí Zemana, není slušný člověk. (To je slušná lekce demagogie.)

Tragikomické je zjištění, že ti samí lidé, kteří byli před pár měsíci na náměstí protestovat proti antisociálním reformám, pod nimiž je Schwarzenberg spolupodepsán, minulý týden chodili s jeho plackou na klopě.

Souhlasím s Jiřím Davidem, že na počátku toho výbuchu iracionality nepochybně stál účelový kalkul. "Bylo to jen několika málo jedinců, kteří dokázali skrze svůj vliv proměnit společenskou atmosféru."


Ukázka propagandy, která se učí od toho, co se již osvědčilo. Co na tom, že se to osvědčilo bolševikům? Karlovi to dobře poslouží i dnes. Na volebním klip TOP 09 je Schwarzenberg kormidelníkem, který volá „jdeme do toho, je nás víc, než si myslíte“. To je převzetí motivu ze slavného stalinského plakátu, na němž je Stalin vyobrazen jako kormidelník, který vede stranu sovětů od vítězství k vítězství (viz obrázek). Ve stejném videu je použitý i bolševický motiv vymetání nekalých živlů (kapitalistů, bankéřů, kněží) koštětem. Na sovětských plakátech vždy zametá Lenin, ve volebním klipu TOP 09 vymetají námořníci admirála Schwarzenberga rudé a oranžové krysy z podpalubí. Fungovalo to skvěle tehdy i nyní. (Studentka audiovizuálních studií na FAMU a filozofie na FF UK Kateřina Krejčová)
 


Virtuální kníže, holografická projekce prezidentského kandidáta

Filozof Václav Bělohradský napsal v souvislosti se Schwarzenbergovou kampaní: „Je nebezpečně snadné vytvořit v Česku simulakrum.“ (Simulakrum - forma bez obsahu, vyprázdněný obraz, přízrak)

Značka „Schwarzenberg“ je umně vytvořeným marketingovým produktem, jenž rozpoutal iracionalitu, říká vizuální umělec Jiří David. A když si vzpomeneme na Schwarzenberga v punkovém vydání ve stylu frontmana Sex pistols, tak snad uznáme, že se tu nejedná o reálnou osobu z masa a kostí, ale o výrobek k použití v propagandě - personalistický obchodní produkt nějaké agentury. Celkově jde o sofistikovanou manipulaci osvědčenými propagandistickými nástroji.

Úkaz "Schwarzenberg for prezident" připomínal jev hojně používaný ve sci-fi filmech. Někdo vypadající jakž takž reálně vlastně reálný není, je to jen holografická projekce (ve sci-fi většinou přichází z budoucnosti, v našem případě spíše z minulosti). Dnes už jsou tyto projekce částečně technicky realizovatelné, ale v případě Karla to s tou jeho virtualitou samozřejmě myslíme metaforicky. Řada studií a rozborů před volbami poukazovala na to, že nikdo takový, jako je Karel Schwarzenberg v podobě distribuované jeho volebním štábem, neexistuje. Vykouzlená podoba tohoto prezidentského kandidáta je nereálným úkazem.

Vytváření imaginárních bytostí, holografických obrazů, mluvících soch, přízraků apod. patřilo vždy do rejstříku dovedností kouzelníků. Dnešní mediální a PR mágové se těmto dávným čarodějům docela podobají. Dnes je to však jev apokalyptický - antikristovský. Možná i na této rovině zažíváme před-okušení antikristovských zázraků; vždyť je psáno, že nechá promluvit sochu či obraz, a ten vydá rozkaz, aby se všichni poklonili před šelmou (Zjevení 13,11-15). Ale zpět k imaginacím v našich volbách.

Filozof Václav Bělohradský soudí, že Miloš Zeman a jeho volba ztělesňují realitu a přijetí našich - třeba nepovedených - dějin. Kdežto Karel Schwarzenberg znamená mýtus a jeho volba naši historii popírá. „Jsme v pokušení zvolit si (alespoň na chvilku) snění o tom, že jsme ještě poddanými a píšeme ponížené supliky dobrému pánu. V politice ale platí neúprosně tato zásada: i mizerná realita je lepší než krásný únik před ní," píše Bělohradský. To je vlastně z jiného konce a podrobněji formulovaná myšlenka, že prezident by měl „patřit do této země", kterou zpopularizoval Václav Klaus. Souhlasím, že Schwarzenberg je mýtus a cizorodý element, „zkonstruovaný kulturní frontou“, jak říká Bělohradský.

Urozenost místo názoru čili absence argumentů

Ani teď se mi ještě nechce věřit, že lidé, kteří jsou považováni za jakousi elitu (a měli by být tedy alespoň inteligentními jedinci, jak by se např. od PEN klubu očekávalo) jsou schopni místo argumentů ve prospěch prezidenta zpívat slabomyslnou píseň "Kníže je lidu blíže" (a to ještě na nápěv stalinistické odrhovačky: Už máme, co jsme chtěli; viz např. zde). Po tak zjevném nevkusu by mohl někdo škodolibý vyjádřit jisté uspokojení, že zrovna tito chasníci zatím "nemají, co chtěli".

Někteří si v komentářích všimli, že kampaň pro Schwarzenberga jako by pocházela ze stejné propagandistické dílny, v jaké byly ušity všelijaké ty barevné revoluce na východě. Dalším typickým znakem ducha kolem Schwarzenberga byly orwelovské motivy, které jsou charakteristické pro Havla a kruhy kolem něj: válka je mír, svoboda je otroctví, černá je bílá, útok je obrana, odsun je vyhnání apod. Sem patří i ta vytrvale proklamovaná slušnost, jenže dosaženo jí mělo být prostředky bezmála stalinskými. Propagandou bez argumentů, nadšením pro knížecí urozenost ale bez opory tohoto nadšení v konkrétních politických skutcích vykonaných jeho v dosavadní kariéře pro tento stát. Vytvářením davového morálního tlaku. Naháněním přívrženců do stáda (příslušnost ke stádu se cejchovala nošením placky). Vytvářením nepřítele státu (nepřítelem byl samozřejmě protikandidát a potažmo jeho voliči). Chyběly už jen persekuce jinak smýšlejících.

Místo myšlenek je tu nabízen punkový účes, místo konkrétních politických návrhů či programu jen šlechtický původ, a místo ideové linie (tj. kam budeme pod jeho vedením směřovat) se tu poukazovalo jen na jakousi neurčitě zdokladovanou "slušnost" či zdvořilost, šarm apod. Zdá se, že většina národa jakousi intuicí správně vytušila, že se jim kýmsi podstrkuje loutka, za jejíž nitky bude tahat kdovíkdo ze zahraničí, senilní stařeček, který sice projevuje neutuchající mládí ducha v šaramantním obdivu k mladým slečnám (ilustrační obrázek), ale jinak se už moc neorientuje. To bylo vidět v debatách, kde nedokázal adekvátně reagovat a nepohodlné dotazy bez vysvětlení prostě smetl ze stolu (např. otázku na případ ACTA).

Když se mu pak nepovedlo ani podat platný hlas do volební urny (dokumentace), tak člověk sice pocítí lidskou lítost nad stařečkem a soucit s nemilosrdným stárnutím, jež čeká nás všechny, ale poslat takového člověka na Hrad si asi mnoho lidí rozmyslelo. Určitě mu nepřispělo i jeho proslulé klimbání na politických jednáních v českém parlamentu i na jeho pracovních jednáních v zahraničí, neboť si to lze vyložit buď jako senilitu nebo neúctu. Při jeho tvrzení, že spí jen tehdy, když kolegové v parlamentu říkají "blbosti", si může volič pomyslet, že lesk jeho údajné šlechtické noblesy by asi potřeboval trochu přeleštit. A knížecí slova určená občanům, kteří na něj před parlamentem čekali se svou otázkou, leč dostalo se jim odpovědi: "Polibte si..." vzbuzují obavy, jestli je vlastně ještě co lešit.

Výroky intelektuálů, herců a ostatních podporovatelů ve prospěch volby Schwarzenberga se většinou nesou v podobném tónu argumentační prázdnoty jako tento: "Vůbec se nezajímám o politiku, ale volím Karla, protože je to osobnost." Jinými slovy: volím, nevím co, nevím proč a nevím koho, ale dělám to rád a chci, abys to udělal taky.

Argumentaci na úrovni brilantně pronikavého intelektu ve stylu: "Kníže je prostě kníže," předvedl Jiří Menzel, který celé předvolební frašce nasadil korunu, když prohlásil, že volí Karla, „protože má ducha šlechtickýho“. Ti ostatní vedle něj nejsou nic jiného než potomci nevolníků. „Lidé, kteří mají zbabělou povahu.“ A basta fidli.

Pokračování zítra

















Zobrazit příspěvek č. 874 jednotlivě

Administrátor --- 22. 1. 2013
Bohozjevení - z kázání otce Rafaela

Promluva ke svátku Zjevení Páně

Bůh se zjevuje! Zjevuje se všem, kteří vynakládají námahu na pokání. Takoví - dá-li Bůh své požehnání - sklidí ovoce své duchovní práce, plody poznání Boha. V dnešní době je však už málo těch, kteří vyvíjejí tuto požehnanou námahu a duchovní práci. Žijeme v době, která se blíží všeobecné duchovní smrti.

Bůh se zjevuje, a to tak, jak se dosud ještě nikdy nezjevil. Zjevuje se nejen lidem, ale i andělům. Proto je dnešní svátek též jejich svátkem. Serafíni dnešního dne oslavují Bohozjevení, protože poprvé viděli Boha takovým způsobem. A od toho okamžiku je jejich slavosloví - jejich serafínský, cherubínský a vůbec andělský zpěv - ještě mocnější. A s ještě větší láskou oslavují svého Tvůrce a Pána, skrze Něhož i oni získali svou existenci.

Narozdíl od nich jsme však my lidé jakoby umrtvení. Bůh se zjevuje, aby přinesl světlo a udělil je i nám, jenže my nereagujeme. Jak se tedy v den dnešního svátku zachováme? Budeme se nezměrně radovat? Nebo spíše budeme raději věnovat svou pozornost svým přátelům, příbuzným, a věnovat se světským hostinám či zábavám? V případě nepokřtěných není divu, chápou svátky čistě tělesným způsobem. Ale co ti, kteří jsou pokřtěni ve jménu svaté Trojice, avšak nejsou dnes v chrámech Božích, aby se i oni ukázali před Bohem jako duchovně živí, aby ukázali, že Ho poznali, že Ho přijali do svého srdce, že se "v Krista oblékli" svatým křtem? Kde jsou? Proč sem dnes nepřišli, aby svědčili před nebem i před lidmi, před anděly i před démony, že patří Bohu, jedinému pravému Otci, Synu i Svatému Duchu? Vždyť jak by bylo lze nalézt Boha mimo Něj samotného? On sám je přece zde - s námi na zemi - přítomen jako pravoslavná církev.

Pravoslavná církev, bratři a sestry, je sám Bůh. Bůh na zemi. Pravoslavná církev je neustále trvající Bohozjevení.

Pro naše svaté však Bůh nebyl jen na zemi s nimi, ale vnímali, že přebývá i v jejich nitru. Myslíme teď např. na svaté otce, v jejichž srdci se usídlil Bůh.

Pravoslavná církev, bratři a sestry, je sám Bůh. Boží Slovo se stalo tělem a rozbilo si mezi námi svůj stan (praví doslovně svatopisec). Pravoslavná církev je Bohozjevení v trvání. Pravoslavná církev je Svatá Trojice, tady s námi. Vždycky s námi. Svatá Trojice - Otec, Syn a Duch Svatý - žije v srdci člověka. A to je neustále možné v pravoslavné církvi pro každého věřícího.

Proč se tedy v našich srdcích neděje to, co vidíme u svatých otců? Protože jsme zatím nepochopili, co je to Církev. Nerozpoznali jsme v ní Boha sestoupivšího na zemi, nepoznali jsme v ní přesvatou Trojici, která se skrze Církev může usídlit v srdci člověka. A proto o nás možno říci, že Církev vlastně neznáme, zatím jsme ji vůbec nepoznali. A jestliže jsme nepoznali ji, pak to znamená, že jsme nepoznali ani Boha. Protože nevidíme-li v pravoslavné církvi Syna Božího, Jeho mystické Tělo, jímž Církev je, nechápeme ani Církev ani jsme nepoznali Boha.

U některých, kdo to poznali a ctili, se usídlil Bůh také v nich. Myslíme na naše svaté otce. Světce, svaté křesťany. Bůh vstoupil do jejich srdce. Svatá Trojice, Otec, Syn a Duch Svatý žije v srdci člověka. A to je, bratři a sestry, pravoslavná církev. Pak uvidíme v Církvi podobu a vyjádření slávy Otcovy, onu pečeť jednoty:

„Otče Pána našeho Ježíše Krista, velikého Boha a Spasitele, naděje naší, jenž jest obraz dobroty tvé, nesoucího na sobě pečeť stejné podoby s tebou. On v sobě ukazuje tebe, Otce. On jest Slovo živé, Bůh pravý, předvěčná moudrost, život, posvěcení, moc, světlo pravé. Skrze něho zjevil se Duch Svatý, Duch pravdy, dar synovství, zasnoubení budoucímu dědictví, počátek věčných blah, síla oživující, pramen posvěcení, z něhož všechno rozumné a duchovní stvoření se posilňujíc, před tebou se klaní a k tobě ustavičnou vysílá chvalořeč, neboť všechno slouží tobě ... Když se pak čas naplnil, mluvil jsi k nám (Otče nebeský) skrze samého Syna svého, jímž i věky jsi učinil. On je zářením tvé slávy i zobrazením tvé osoby a udržuje vše hlasem moci své. Nepovažoval za uchvácení rovným býti tobě, Bohu a Otci, avšak Bůh jsa předvěčný, na zemi se ukázal a s lidmi žil; a z Panny svaté se vtěliv, sebe samého snížil, vzezření služebníka přijav. Tělu ponížení našeho se připodobnil, aby učinil nás podobnými obrazu slávy své.“ (Z anafory liturgie sv. Basila)
Pokud vidíme Církev jako Slovo Boží, vidíme-li v ní jednorozeného Syna, pak přijímáme s vírou křest a Svatého Ducha. A v Duchu Svatém začneme v hloubi své bytosti prožívat nejen, že Církev je Tělo Boží a že Církev je samotný Bůh sestoupivší na zem, nýbrž i další veliké tajemství. Je to něco tak velikého, že se toho sami svatí otcové až poněkud lekali. Svatý vladyka Nikolaj o tom v jedné modlitbě hovoří. Když objevil v sobě Boha hlouběji, než mysl může postihnout, a hlouběji, než dech může sestoupit, zjistil, že Bůh dlí v nejhlubších úkrytech jeho srdce. Zděsil se nad tím, neboť pochopil, koho v sobě nosí. A ještě jeden z velkých otců, který ten zážitek možná popsal nejvýstižněji, i když málokdo tomu dnes rozumí; svatý Simeon Nový Theolog cítil Boha v sobě v Duchu Svatém a sebe zřel v Bohu. Viděl sám sebe jako součást Boží.

Jestliže tedy církev pravoslavnou, bratři a sestry, vidíme jakýmkoliv jiným způsobem a neprožíváme Církev Boží jako to, čím vskutku je, nepochopíme dnešní svátek. Kdo nevidí Církev jako Boha, resp. jako Tělo Boží, nemůže vpravdě slavit svátek Zjevení Páně. A protože je dnes mezi námi tak málo správného chápání Církve, je potažmo tak málo radosti, povznesení, duchovní útěchy z dnešního svátku. Bůh se zjevil, odkryl, ukázal a jako takový je v Církvi stále přítomen, jenže my, členové Církve, ji prožíváme chybným způsobem. Ukazujeme tím svou slepotu a duchovní nevědomost.

A nepoznáváme-li správně Církev, nemůžeme poznat ani sami sebe. Nevíme, co jsme. Nechápeme do hloubky, že jsme děti Boží, součásti jeho Těla. Tím se ukazuje nepříjemná pravda o nás - jako lid Boží jsme v hlubokém kómatu. Necháváme se klamat ďáblem a ponoukat démony k tomu, že vystupujeme proti Církvi. Urážíme ji, povyšujeme se nad ní; začali jsme na ni křičet a mračit se na ni. Nevraživě se tváříme na její duchovenstvo a zlobíme se na kněžstvo. Dokonce opovrhujeme tím nejdražším pro Církev i pro lidi, a to posvátným mnišstvím. Když lidé vidí mnicha, už nejsou schopni postřehnout duchovní světlo, které z něj vychází. V knězi už nevidí dary, které jsou skrze něj lidem udělovány; jsou to taková obdarování, jež si nelze mimo Církev ani představit. Kněžstvo nám přece skýtá perspektivy a možnosti, o nichž se mimo Církev nikomu ani nezdá.

* * *

Tím jsem neměl na mysli světské snění, které je hrou fantazie. Snění mysli, která je ovládána světským duchem, je duchovní nemocí - jsou to jen poryvy fantazií. Mysl, která v sobě nezrcadlí Boha v Trojici, ale je matná, zkalená a zmatená světskými péčemi a vášněmi, nevyhnutelně propadá fantazírování, tj. přeludům. Každý pohyb takové nemocné mysli je jen nerealistickým sněním. A když v tak nemocném vnitřním duchovním prostředí žijeme trvale, jsme uvězněni v tomto vysněném neskutečném prostoru jako v duchovním žaláři. Pak už mysl odtržená od reality touží jen po dalším a dalším snění a chce se bavit novými a novými výmysly. Proto lidé v dnešní nemocné době propadají závislosti na zábavě, na románech, filmových příbězích, televizních seriálech, videohrách či virtuálním světě vykouzleném počítačem.

Tato duchovní nemoc dnešní doby zplodila moderní umění, které je odděleno od Církve a neslouží ani duchovnímu povznesení ani mravnímu zdokonalení ani čemukoliv jinému užitečnému, ale jen bohapusté zábavě. Tato duchovní nemoc zplodila současnou materialistickou vědu, která se odtrhla od požehnaní a od božského pramene poznání a moudrosti. Je to všechno virtuální svět fantazie a magie.

Současná generace v tomto duchovně nenormálním prostředí musí vyrůstat a žít. Dnešní křesťané jsou od mládí obklopeni nemocnými lidmi, kteří uvažují nepřirozeně a jejichž myšlení je ponořeno do démonických klamů. V takovém prostředí si každý musí svou víru těžce vybojovat a celý život namáhavě obhajovat. Přesto se však člověk i dnes může - sice s velkou námahou, leč přece, - pozdvihnout, prohlédnout všudypřítomný klam; může se probrat z kómatu, obživnout a získávat plnou účast na Bohu skrze přivtělení do Kristova mystického Těla, jímž je Církev.

Nikdy se to však člověku nepodaří, dokud spoléhá jen na světlo Slunce nebo na světlo svého intelektu, které patří do sféry padlé a oklamané lidské přirozenosti. Obě tato světla mohou dát mnoho, ale nikdy ne dost, aby to stačilo k záchraně duše. Ve světle z těchto dvou zdrojů nikdy nemůžeme spatřit plnou pravdu ani plnost poznání. V takovém světle nikdy nepoznáme sami sebe a nepoznáme, zda žijeme v pravdě. Obě tato světla jsou totiž jen skomírající lampičkou, šerem, v němž nic není vidět jasně. Bohužel většina současníků spoléhá právě jen na tyto dva zdroje světla.

Proto svatí otcové z dob, kdy se pravda žila a kdy se uskutečňovala v lidských životech, velicí monaši dávných časů, hledící v Duchu Svatém do budoucnosti - na naši současnost, plakali a naříkali. Uzřeli totiž náš svět - viděli jej ponořený do hluboké temnoty; zahlédli i nás - lidi prodlévající v šeru odklonu daleko od Boha. Žijeme v příšeří odpadnutí od života, od poznání, od moudrosti, od pravdy. Náš svět, jak ho viděli dávní svatí, je zotročen obrovitou lží, chycen do sítě lsti gigantických rozměrů.

Jeden ze současných otců používá podobenství o trávě, která svými lístky dokáže prorazit betonový či asfaltový povrch vozovky. Jsou to jen ojedinělá stébla a drobné zelené lístečky, které betonem prorostou, ale vždy se pár takových stvolů najde. Pouze v Církvi Boží se setkáváme s takovýmito zelenajícími se lístky, které vyrostly dokonce i uprostřed široširého betonu. Naše církevní shromáždění, ty hrstky věrných, kteří chápou, proč jsou křesťany a proč jsou dnes v chrámu, to jsou živá stébla trávy, které prorazila asfaltem či betonem na povrch, ze tmy ke slunci. Prorazila betonem všeobecné nevědomosti, našla si průchod skrze všude kolem se rozprostírající asfaltový příkrov nepřátelství vůči Bohu. Tito lidé žijí a přišli do chrámu, prodrali se skrze všechny zdánlivě nepřekonatelné překážky a stojí zde před zjeveným Bohem. Tím se projevili, ukázali, že mají poznání i moudrost a že mají v duších ještě jiné světlo, než to, které přichází ze Slunce nebo z lidského intelektu. To znamená, že mají v sobě život. Ne jenom ten biologický či intelektuální, ale především život duchovní, věčný, nesmrtelný.

Dávní otcové to všechno předzvěděli. Pravili, že Bůh se zjevil všem, ale jen málo lidí jej bude oslavovat a přihlásí se k němu. Většina zůstane oddělena. V našich posledních časech má být nesmírně těžko křesťanskému pokolení, protože je mu dáno žít v podivném prostředí (nazýváme je jemně jako „podivné“). Otcové předpovídali, že tolik věcí bude převráceno, lež a klam se neuvěřitelně rozšíří, zesílí a budou veřejně uznávané, propagované a vnucované. Pravili, že už s mateřským mlékem budou lidé těchto dob sát tuto všeobecnou lež. Žít v takových dobách, žít v pravdě, kterou Bůh zjevuje, bude těžké. Tyto generace budou velice slabé. Nebudou schopny činit nic z velkých skutků víry, které se konaly dříve. Ke spáse však bude těmto lidem stačit jen, aby vydrželi v Církvi, snášeli pokušení, která je obklopují a která otřásají jejich životy. Víc od nich Bůh nebude žádat. Překonají-li onen strašlivý tlak všeobecné apostase a zachovají-li vyznávání zjeveného Boha - Otce i Syna i Svatého Ducha - bude jim to stačit ke spáse. Po těchto lidech už se nepožaduje nic z toho, čím se zaskvěli duchovní velikáni minulosti, nic z askeze a duchovního hrdinství, jež byly běžné v předchozích generacích. Budou považováni za stejné vítěze, jako byli dávní asketové, když se jim podaří překonat síly, které rvou lidské duše z Církve, a být hluchými k vábivým naukám všech těch falešných proroků, čarodějů, mágů a svůdců, kteří odvádějí společenské masy k modloslužebnictví, lákají je na kouzla magie, technologií a vědy a vedou k uctívání démonů. Kdo však obstojí za těchto okolností a udrží se v Církvi? Kdo dokáže v dobách, které přijdou, pokřižovat se a vzývat Boží jméno a jména svatých a andělů? Jen ten, kdo si už dříve osvojil blahodať Svatého Ducha, upevnil se ve zbožnosti a duchovním smýšlení.

* * *

Ať v nás nezůstane žádná roztržitost, světské zmatení, nevěra či pochybnost, když duchovně hledíme v tento svátek na Boha, který se zjevuje. Ať se celá naše bytost pohne směrem k Němu. Hleďme, stojí před námi jako člověk a skrze něho a kvůli němu slyšíme i Otcův hlas pravící: „Toto je Syn můj milovaný.“ Bratři a sestry, váháme - bohužel - je to jako když stojíme na rozcestí, přešlapujeme a přemýšlíme, jakou cestou se dát. Otálíme s vykročením, jsou na nás vidět pochybnosti. Ten, kdo nepochybuje, totiž vypadá jinak než my. A Boží Syn se nám stále znovu a znovu zjevuje, ukazuje se nám každý rok na svátek Zjevení, jak stojí ve vlnách Jordánu. Každý rok dostáváme tuto lekci. Bohu není zatěžko udělat si čas a trpělivě nám opakovat stále to samé.

Hle, Syn jednorozený, Bohočlověk, ten, jehož jsme včera viděli v Betlémě jako dítě, dnes je v Jordáně a Jan ho zvěstuje. Veliký Jan Křtitel a velice vystrašený Jan! Sv. Jan se skutečně zděsil, neboť věděl, kdo je Pán. Znal, že je to sám Bůh v těle. Pouze Jan o tom věděl, neboť Ho zvěstoval a připravoval Mu cestu. Viděl v tom pokorném člověku (podle našeho měřítka to byl mladý člověk, který měl právě třicet let a ve všem byl podoben nám) Beránka Božího, jenž na sebe bere hřích světa.

Z jeho Božství přijímáme my všichni, získáváme tak blahodatí účast na Bohu. Nikde jinde než v Církvi nemůžeme ničeho podobného dosáhnout. Proto je tak důležité být součástí pravoslavné církve, mít podíl na její jednotě. Lidem odchovaným světským myšlením je nepříjemné, když se hovoří o „kanonické církvi“ a vidí v tom nějakou právní normu, čili cosi neduchovního. Ve skutečnosti se pod pojmem „kanonická církev“ myslí jednota Těla Kristova. Jenom v této jednotě se můžeme stát jedním s Ježíšem Kristem. Nemůžeš se přece sjednotit s Kristem, když stojíš mimo Něj. Nemůžeš mít jednotu s Otcem bez Syna a Svatého Ducha. Buď je člověk v plné jednotě, nebo stojí vně Těla Kristova. I kdyby to bylo jen o milimetr vedle, je to stále mimo. Proto nepřijímáme žádné rozkoly. I jeden milimetr může být nekonečnou vzdáleností od Božího Těla. Plná jednota je předpokladem Bohem ustanoveného přebývání v Bohu.

Dávejme pozor, abychom slyšeli Otcův hlas, který dnes zní nad vodami. Je to zázrak, že se země nerozsypala při hřmění tohoto hlasu. Jen díky jeho lásce a milosti nám uši neshořely a ušní bubínky nepopraskaly. Jen díky Boží trpělivosti s člověkem, která se zjevila v Kristu, zní tento hlas tak, že ho můžeme snést.

Když padají a vybuchují bomby, třeseme se hrůzou. Když hromy hřmí, máme strach. Jenže když zní hlas nebeského Otce, zíváme, a když je hlásáno slovo Boží, usínáme. A dnes jsme slyšeli slovo samotného Boha Otce, který i dnes skrze ústa sloužícího duchovenstva zahřměl ve všech našich chrámech: „Toto je Syn můj milovaný, v něm je mé vyvolení.“ Tato slova řeší všechny naše problémy, vyhání všechny pochyby. To, co řekl o svém Synu, se vztahuje i na jeho mystické Tělo, čili na Církev: „Toto je Církev moje milovaná.“ Pravoslavná, apoštolská. Není uzavřená, ale otevírá se všem. „Avšak mimo ni mne neuvidíte.“ Jak praví svatý mučedník Kyprián Kartagenský: „Komu Církev není Matkou, tomu ani Bůh není Otcem.“ (PDF plakátek) Hle, jak velká čest pro nás, jaké požehnání máme v Církvi! Vždyť Otcova láska a Jeho vyvolení se vztahují nejen na Jeho Syna, ale i na Církev. Všichni, kdo jsou její součástí, se tím stávají Božími milovanými a vyvolenými.

A dále čteme, že se otevírají nebesa. Komu se otevírají? Jak připomíná sv. Řehoř Palama ve svém kázání na tento svátek, nebesa se otevřela Pánu Ježíši Kristu. Z náruče Otcovy sestupuje Duch Svatý, jenž z Otce vychází a na Synu spočívá. Nevychází ze Syna, jak tvrdí proti učení Církve ti, kteří při svém rozumování smrtelně uklouzli a dodnes letí ze srázu, aby se na konci svého pádu roztříštili kvůli svým herezím. Takoví se nikdy nepoučí. Oni i s těmi, kteří jim uvěřili, se poznávat Boha už nenaučí. Výjimky se dějí jen mimořádně zvláštním Božím řízením. Většinou je to však s nimi spíše naopak - pronásledují ty, kteří jsou ještě nositeli pravé víry. Tedy nositele pravého světla, čili nositele samotného Pána.

* * *

Bratři a sestry, v naší Církvi je Duch Svatý a nebesa jsou zde stále otevřená. Od historické události Sestoupení Svatého Ducha na apoštoly, což se stalo padesátého dne po Vzkříšení Kristově, se v pravoslavné církvi nebesa nikdy nezavírají. Zavřou se až v den strašného soudu. Tehdy se uzavře brána a již nebude moci vstoupit, kdo doposavad nevešel skrze pravoslavnou církev mezi vyvolené Boží. Tím chodníkem, jímž kráčíme ze země na nebe, jsou svaté Tajiny. Tato stezka vede přes celý podnebeský prostor, kde jsou mnohé nástrahy, a kdo odbočí a sejde z tohoto chodníku vedoucího vzduchem vzhůru, padá dolů, jak to vidíme symbolicky zobrazeno na některých ikonách.

Slyšeli jste dnes, že se při božské liturgii místo obvyklé Trojsvaté písně zpívá hymnus, který Církev pěje při svatém křtu: „Kteřížkoli v Krista pokřtěni jste, Krista jste oblékli.“ Tato sváteční změna v liturgii je vzpomínkou na staré doby, kdy se v den Zjevení Páně konaly společné křty. Tento krásný biblický hymnus má i nám připomínat, že jsme se při svém křtu oblékli v Krista! A že se i pro nás otevřela nebesa a zůstávají nám otevřená po celý pozemský život - nepromarněme toto pozvání!

V Církvi dostáváme od Boha síly a inspiraci k životu podle Boží vůle. Neříkejme, že nemáme síly ke zbožnému životu! Síly nám dá Boží blahodať. To, co nám ve skutečnosti schází, je dobrá vůle konat zbožné skutky. Spíše se nám chce páchat všeliký hřích, než se namáhat pro dobro. Přejeme si závidět, přít se, lhát, krást, smilnit či se dopouštět jiných hrozných věcí. Občas dokonce prosíme Boha o pomoc, když toužíme provádět něco, co je ve skutečnosti dle vůle ďábla. Vyučme se proto nejprve, co si vlastně máme přát a oč usilovat. A to nás učí Boží Syn a Duch Svatý v Církvi. Ježíš Kristus nás nikdy nevede k ničemu, co není v souladu s vůlí Jeho Otce. Duch Svatý v nás nikdy nepodněcuje žádnou myšlenku ani pohnutku, která není dle přání Otce. Nikdy nám Bůh, bratři a setry, nepomůže v konání zla. Nikdy! Zpytujme své úmysly a přání, abychom zjistili, zda se jedná o zbožnost, které nás naučila Církev, nebo zdali pocházejí od nepřítele.

Jako pravoslavní křesťané věříme ve zjeveného Boha Otce, Syna i Svatého Ducha. Věříme, že spásonosným způsobem přebývá a spočívá v církvi pravoslavné. Nikde mimo ni. Jen zde se s Ním sjednocujeme, zde s Ním žijeme, zde se od Něho učíme. Tady žijeme podle Jeho vůle ponoukáni silou Ducha Svatého. A nebesa jsou nám otevřená. Proto křesťané, jak o nich kdysi říkali, „žijí na zemi, chodí po zemi, ale jejich mysl a srdce jsou na nebesích“. To nejsou, bratři a sestry, bajky a krásné pohádky. To je naše církevní realita. Realita tohoto svátku. Odpoutejme se tedy srdcem od země, rozkladu a záhuby, od všeho pomíjejícího, co jednou každopádně pomine! Poutejme se k věčnosti, k nepomíjejícímu světu, k Tomu, kdo je pravdivý a svatý. A to je Bůh náš, přítomný v Církvi, rozdílející se lidem ve svaté tajině přijímání. Ano, takovým podivuhodným způsobem - svou Krví a Tělem se nám Bůh dává jako pokrm ke sjednocení s Ním. Vezmi, jez a pij! Oblékl ses v Něho - jez Jeho Tělo a napoj se Jeho Krví, a to je vše, čeho je ti zapotřebí. Život v Bohu je všechno, co ve skutečnosti potřebujeme. Žijíce v Bohu, bratři a sestry, pociťujeme společenství Církve, pak můžeme do hloubi svých duší prožívat naše bohoslužebná shromáždění. To je tak krásný pocit, že se nemůže poměřovat s žádným jiným dobrým pocitem. Takto zde a v čase vykročíme na cestu vzhůru vedoucí do věčnosti. Bránou je Církev naše svatá, která je „sloupem i upevněním pravdy“ a v níž jsou nebesa otevřena; tudy se vine stezka do království nebeského, království světla. A v záři tohoto světla nechť oslavujeme jediného pravého Boha, zjeveného v Trojici a oslavovaného Církví Kristovou už zde na zemi. Bůh se nám zjevuje!


Připraveno na základě „Kázání na svátek Zjevení - křtu Páně 2011“ od jeromonacha Rafailo Boljevič (upraveno, místy zkráceno a jinde mírně rozšířeno dle jiných zdrojů). (Převyprávěno dle původního překladu, který podle audiozáznamu přel. a drobné korekce přičinil: KM; výchozí český překlad je na www.pravoslavi-strilky.cz)











Zobrazit příspěvek č. 873 jednotlivě

Administrátor --- 16. 1. 2013
Pravoslavný kalendář na rok 2013

O pravoslavném kalendáři na internetu

Dnes v poledne byly rozposlány výtisky Nástěnného kalendáře. Pokud by někdo, kdo měl objednáno, v příštích dnech neobdržel zásilku, prosím, napište (třeba na adresu Ambonu) a bude zjednána náprava. Ohledně některých objednávek, které byly učiněny pro loňský kalendář, máme pochybnosti, zda měly charakter trvalé objednávky nebo jen objednávky pro jeden kalendář pouze na minulý rok (v takových případech už letos nebyl kalendář zaslán). Vytištěno je však pár kusů letošního kalendáře navíc, takže můžeme zaslat těm, kdo si to případně budou přát.

Dekujeme všem objednavatelům za zájem o naše kalendárium.

* * *

Pro Vaši informaci: elektronické kalendárium, které je z adresy kalendar.or.cz distribuováno internetem na další webové stránky, vzniká tak, že jsou ze sazby pro papírovou verzi kalendáře vyexportovány zdrojové soubory s pevnými svátky a paschálií, upravené pro aktuální rok, a tyto soubory jsou posléze importovány do programu obsluhujícího internetový elektronický kalendář.

Návod a podmínky k tomu, jak mít na Vaší webové stránce zobrazeny každodenně aktualizované kalendářní údaje z našeho kalendářní serveru, jsou v kapitole Pro pravoslavné webmastery.

PDF výstup sazby (pro vytištění papírové verze) si můžete každoročně stáhnout z webu na adrese pravoslav.or.cz/kalendarium. Jsou tam stejné PDF soubory, z nichž tiskneme kalendáře pro objednavatele.

Nyní je tam nově umístěno vysvětlení ohledně "konstrukce" paschálního kruhu kalendáře s odpovědí na otázku, proč se v posledním čtvrtletí někdy liší nedělní evangelijní čtení podle našeho kalendáře od čtení podle kalendáře např. ruského.









Zobrazit příspěvek č. 872 jednotlivě

Administrátor --- 14. 1. 2013
Záhrobní zážitky

Pořad o stavu blízkém smrti

K tématu zmíněnému v příspěvku č. 870 jsem náhodou našel televizní počeštěný dokumentární pořad s několika podobnými případy. Je to možná zajímavé na podívání, nicméně nutno nezapomínat na to, že se jedná o zkušenosti, které zůstávají jen na povrchu, nejdou do hloubky. Tyto duše se v posmrtném putování nedostaly tak daleko, aby poznaly, co se s duší děje, zůstane-li v posmrtném stavu definitivně, tj. už bez možnosti návratu do těla. Proto tito lidé většinou nemají zkušenost soudu adal. Podle naší tradice probíhá 40 dní po smrti zvláštní proces putování duše, přičemž soud začíná devátého dne poté, co se duše rozloučila s tělem. Proto s tím nemohou mít zkušenost ti, kteří byli mimo tělo jen chvilku. Některé části z toho, co se jim zjevilo, mohou dokonce být démonickým klamem. Poznání o tom, co vskutku následuje po smrti - a to nejen při samotném umírání či krátce po něm, ale dlouhodobě, zjevuje Bůh jen v některých speciálních případech.

Koho by to zajímalo, odkazuji na pravoslavné zdroje: Zázrak vzkříšení Klaudije Ustjužaninové z Barnaulu v roce 1964 nebo na dokumentární film Návštěva u smrti (na stránce s filmem si můžete přepnout na nižší kvalitu obrazu, pokud by to bylo potřeba) a nebo Podivuhodné vidění monachyně Eupraxie.

A zde je ten počeštěný televizní dokument:












Zobrazit příspěvek č. 871 jednotlivě

Administrátor --- 12. 1. 2013
Nový kalendář

Jihlavský kalendář na rok 2013

Nový kalendář je hotový. Sazbu obou mutací (nástěnný nebo diář) si můžete stahovat na adrese:
pravoslav.or.cz/kalendarium/

Tisknout a rozesílat těm, kdo mají u nás objednané dodání papírové verze, budeme začátkem příštího týdne. Takže pokud byste někdo, kdo máte buď stálou objednávku nebo jste si objednali pro rok 2013, kalendář do konce týdne poštou neobdrželi, neváhejte mi napsat (třeba na adresu Ambonu - viz nahoře). (Někdy se může stát, že objednávka někam "zapadne" a je potřeba zaurgovat.)

Letos jsme přidali do sazby typikonální značky svátků, jak jsou obvyklé v liturgických knihách.










Zobrazit příspěvek č. 870 jednotlivě

Administrátor --- 10. 1. 2013
Z tisku - posmrtný život

Americký neurochirurg: Posmrtný život existuje

Přináším zajímavý text, který prošel světovými médii. Týká se duchovního zážitku neurochirurga. Vzhledem k tomu, že text je příliš krátký a je to jen výňatek z jeho knihy, nebudu se snažit posuzovat charakter popisovaného zážitku (pokud je vůbec reálný; zatím to však vypadá tak, že ta osoba opravdu existuje, opravdu je tím, čím se představuje, a snad toto vyprávění není jen fabulace). Z hlediska křesťanství tam můžeme nacházet některé problematické body, ale to může být způsobeno kvalitou překladu či vytržením z kontextu knihy. Lze tedy obtížně posuzovat motiv této duchovní zkušenosti. Možná je to dílo duchovních bytostí, které se snaží lidi klamat a navodit v nich dojem, že poté, co duše opustí dělo, bude v každém případě vše dobré a žádný problém v "záhrobním životě" člověku nehrozí. Nelze zatím však ani vyloučit, že zážitek pochází z dobrého zdroje a má v materialistické civilizaci povzbudit víru v posmrtnou existenci. Některé problematické body tohoto vyprávění lze totiž interpretovat tak, aby nemusely nutně protiřečit křesťanskému zjevení. Je však otázka, zda je taková interpretace možná v kontextu celého knižního textu. Bez přečtení celé knihy se k tomu raději nebudu více vyjadřovat. Pozoruhodná je každopádně základní podávaná informace, kvůli níž sem tento článek vkládám, - existence jasného vědomí i přesto, že monitorovaná aktivita mozku vyhasla. Zde je ten výběr z vyprávění zážitku neurochirurga:


Americký neurochirurg: Posmrtný život existuje

Americký neurochirurg Dr. Eben Alexander, který pracuje 25 let na Harvard Medical School, onemocněl r. 2008 na zánět mozkových blan a dostal se na týden do komatu. Zažil při tom cestu do posmrtného, nadpřirozeného světa. Svědčí o tom tento týden v týdeníku Newsweek, kde píše o své nové knize na toto téma:

Jako neurochirurg jsem nevěřil na fenomén předsmrtných zážitků, píše autor. Jako neurochirurg rozumím tomu, co se děje v mozku u lidí, kteří se blíží smrti, a vždycky jsem byl přesvědčen, že existuje dobré vědecké vysvětlení pro nadpřirozené cesty na nebesa, které zažívají lidé, kteří o vlásek unikli smrti.

Na podzim r. 2008, po sedmi dnech v komatu, kdy lidská část mého mozku, neokortex, byla neaktivní, jsem zažil něco tak hlubokého, že mi to dalo vědecký důvod věřit v existenci vědomí po smrti.

Neexistuje vědecké vysvětlení, jak je možné, že zatímco mé tělo leželo v komatu, moje mysl - mé vědomí, mé vnitřní já - bylo naprosto při životě. Zatímco neurony mého kortexu stoprocentně ochromily bakterie (zřejmě mělo být přeloženo: viry), které na ně zaútočily, moje vědomí, osvobozené od mozku, se vydalo na cestu do širší, nové dimenze vesmíru, do dimenze, o níž jsem nikdy nevěřil, že existuje, a před zážitkem komatu bych ji odmítl jako nemožnost.

Avšak ta dimenze - kterou popsali četní svědci, kteří se dostali na pokraj smrti - skutečně existuje.

Všechny hlavní argumenty proti přesmrtným zážitkům uvádějí, že tyto zážitky jsou důsledkem minimálního, dočasného či částečného špatného fungování kortexu. Avšak k mé předsmrtné zkušenosti došlo v situaci, kdy tomu nebylo tak, že by můj kortex špatně fungoval - můj kortex byl prostě stoprocentně vypnutý. Je to jasné z vážnosti a doby trvání mé meningitidy a je to zdokumentováno CT skeny mého mozku a neurologickými vyšetřeními.

Na základě dnešního lékařského porozumění mozku je absolutně nemožné, abych během svého komatu zažil jakékoliv, třeba jen omezené vědomí.

Trvalo mi dlouhé měsíce, než jsem se vyrovnal s tím, co se mi přihodilo. Nejen prostě s tím, že bylo lékařsky nemožné, aby byl během svého komatu při vědomí, ale - a to bylo důležitější - i s tím, co se dělo během té doby.

Na začátku svého dobrodružství jsem byl v mracích. Velkých, nadýchaných, oranžovobílých mracích, které byly kontrastně vidět proti tmavě modré obloze.

Vysoko nad mraky - neobyčejně vysoko - létala přes oblohu hejna průhledných, světélkujících bytostí a zanechávala za sebou dlouhé stopy.

Byli to ptáci? Andělé? Ta slova se prostě na ty bytosti nehodí. Byly to bytosti vyšších forem.

Seshora se šířil zvuk, obrovský a zvučný. Byl téměř hmotný, bylo to jak déšť, který cítíte na kůži, ale nezmoknete.

Slyšel jsem vizuální krásu stříbrných těl oněch světélkujících bytostí a viděl jsem radostnou dokonalost toho, co zpívaly. Zdálo se, že není možné pozorovat cokoliv v tomto světě, aniž by se člověk nestal jeho součástí.

A je to ještě podivnější. Po většinu mé cesty byl se mnou kdosi jiný. Žena. Byla mladá a pamatuji se, jak vypadala, naprosto podrobně. Měla vysoké lícní kosti a hluboké modré oči. Zlatohnědé kadeře rámovaly její krásnou tvář. Když jsem ji poprvé uviděl, letěli jsme na nesmírně složitém povrchu, který jsem po chvíli poznal jako motýlí křídlo. Kolem nás byly miliony motýlů.

Oděv té ženy byl jednoduchý, ale jeho barvy - měly tutéž zahlcující, nesmírně pronikavou živost jako všechno ostatní. Dívala se na mě pohledem, za který byste se vzdali celého dosavadního svého života. Nebyl to romantický pohled ani pohled přátelství. Bylo to něco vyššího.

Aniž by použila slov, promluvila na mě. To, co říkala, mnou proletělo jako vítr a okamžitě jsem porozuměl, že je to pravda.

To, co říkala, mělo tři části, a pokud by se to dalo přeložit do lidské řeči, bylo by to toto:
"Jsi milován, navždy, pořád."
"Nemusíš se ničeho bát."
"Není nic, co bys udělal špatně."

Naplnilo mě to obrovským a šíleným pocitem úlevy. Bylo to, jako by mi někdo předal pravidla hry, kterou jsem hrál celý život, aniž bych jí pořádně rozuměl.

"Ukážeme ti tady mnoho věcí," řekla žena znovu, beze slov, ale tím, že jejich pojmovou esenci přímo včlenila do mě. "Ale nakonec se vrátíš."

Na to jsem měl jedinou otázku:
Vrátím se kam?
Ptal jsem se beze slov této bytosti:
Kde jsem?
Kdo jsem?
Proč jsem tady?

Odpověď vždycky přišla v explozi světla, barvy, lásky a krásy, které mou prošly jako obrovská vlna.

Pak jsem se dostal do obrovského prostoru, naprosto temného, nekonečného, ale zároveň nekonečně útěšného. Přestože tam byla naprostá tma, zároveň byl ten prostor plný světla. To světlo pocházelo ze zářící koule, která byla jakýmsi "tlumočníkem" mezi mnou a touto obrovskou přítomností.

Jsem si vědom toho, že je to naprosto neuvěřitelné, jenže to bylo všechno naprosto skutečné.

Moderní fyzika nám praví, že vesmír je nedělitelnou jednotou. Před mým předsmrtným zážitkem byly takové pojmy jen abstrakcemi. Dnes jsou pro mě realitou. Nejenže je svět vesmír definován jednotou, je také - teď to vím - definován láskou.

Strávil jsem desítky let jako neurochirurg v jedné z nejprestižnějších lékařských institucí v této zemi. Vím, že mnoho mých kolegů zastává názor, jaký jsem zastával i já, že mozek, a to právě kortex, vytváří vědomí a že žijeme ve vesmíru, v němž neexistují emoce. Avšak to je nyní rozdrceno. Po zbytek života budu zkoumat pravou podstatu vědomí a budu se snažit ujasňovat, že jsme něčím daleko víc než fyzickým mozkem.

Knihu dr. Ebena Alexandera Proof of Heaven: A Neurosurgeon's Journey into the Afterlife (Důkaz nebe: Cesta jednoho neurochirurga do posmrtného života), vydává nakladatelství Simon & Schuster 23. října 2012.

Zdroj: http://www.blisty.cz

http://abcnews.go.com/Health/












Zobrazit příspěvek č. 869 jednotlivě

Administrátor --- 10. 1. 2013
Z došlé pošty

Prot. Eugen Bakoš - Pravoslavná farnost Halže

Živý betlém - koledy
Pravoslavný dětský sbor ANHELY
Pravoslavná farnost HALŽE 2012

1. Pravoslavná farnost Halže - ANHELY 2012
http://www.youtube.com/watch?v=4Na1Q0BVLas

2. Pravoslavná farnost Halže - CHERUBÍNY 2012
http://www.youtube.com/watch?v=7V5dVIi2ndc





Zobrazit příspěvek č. 868 jednotlivě

Administrátor --- 8. 1. 2013
Televizní zpravodajství o Pravoslaví

Reportáž o letošních svátcích Narození

Česká televize o pravoslavných Vánocích - hlavnich událostech ČT (najeďte prosím na 16:30 minutu)

www.ceskatelevize.cz/









Zobrazit příspěvek č. 867 jednotlivě

Administrátor --- 7. 1. 2013
Film k pravoslavným vánocům

Kristus se rodí!

Oslavujte ho!

Česká televize dala pravoslavným křesťanům dárek pod stromeček - dokument o Svaté Hoře Athos.

Český překlad je na řadě míst možná trochu nepřesný, ale přesto díky!

Hora Athos

Unikátní výprava na svatou horu v Řecku (51 min.):

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/












Zobrazit příspěvek č. 866 jednotlivě

Administrátor --- 2. 1. 2013
Zprávy z ústředí - nové chrámy v Praze

Nový chrám svaté Ludmily v Praze

Nový pravoslavný chrám svaté mučednice Ludmily v Praze byl slavnostně vysvěcen v sobotu 29. prosince 2012. Chrám se nalézá na teritoriu Ruské federace v objektu výstaviště na Sibiřském náměstí v Praze 6 - Bubenči. Pro bohoslužebné účely jej získalo "Podvorije" - Duchovní zastupitelství Ruské pravoslavné církve v České republice pod vedením prot. Mgr. Nikolaje Liščeňuka.

Svěcení chrámu vykonal z pověření Jeho Svatosti Kirilla, patriarchy moskevského a celé Rusi, vladyka Marek, arcibiskup grigorijevský, spolu s vladykou metropolitou Kryštofem a dalšími duchovními. Slavnostního svěcení prvého pravoslavného chrámu svaté Ludmily v Praze se zúčastnili kromě duchovních a věřících ze všech církevních obcí také hosté z Moskvy, Říma a Vídně. Přítomen byl mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Ruské federace pan Sergej Borisovič Kiselov. Po ukončení svěcení promluvil jak vladyka Marek, tak i metropolita Kryštof, kteří vyjádřili vděčnost všemohoucímu Bohu a poděkování představitelům Ruské federace, Duchovnímu zastupitelství Ruské pravoslavné církve v České republice, velvyslanectví Ruské federace v Praze a všem dárcům a obětavým věřícím, kteří se podíleli na jeho budování. Vladyka metropolita zvláště poděkoval Jeho Svatosti patriarchu Kirillovi za jeho otcovské pochopení pro potřeby věřících v Praze, kteří se již mnoho let nevejdou do chrámů, ve kterých se konají bohoslužby církevně-slovansky. Dále vyjádřil radost nad tím, že byl nových chrám posvěcen na památku české kněžny svaté Ludmily, prvé křesťanské mučednice všech Slovanů. Před několika lety totiž věnoval otci Nikolaji ikonu s ostatky svaté Ludmily, které naší církvi daroval vzácný pražský arcibiskup František Tomášek, s prosbou, aby se snažil zbudovat chrám k její cti. Otci Nikolaji se podařilo splnit toto přání a ikona s ostatky dnes spočívá na novém svatém chrámovém prestolu. Závěrem svého vystoupení věnoval chrámu sadu "orleců". Nakonec poděkoval arcibiskupu Markovi za jeho návštěvu a daroval mu jubilejní medaili s vyobrazením svatých Cyrila a Metoděje.

Po svěcení následovalo všenoční bdění, při kterém vladyka Marek udílel věřícím pomazání svatým olejem. Prvou svatou archijerejskou liturgii sloužili oba hierarchové následujícího dne v neděli 30. prosince.

Nový pravoslavný chrám svaté Ludmily je otevřen veřejnosti každý den podle programu. Jeho duchovním správcem se stal otec prot. Vladimír Abrosimov, velvyslanecký kněz doposud spravující chrám svatého velkomučedníka Jiřího, uprostřed areálu Ruského velvyslanectví.

K novému jubilejnímu roku 2013 má Praha 10 pravoslavných chrámů, kde se konají posvátné bohoslužby.


* * *


Nový chrám svaté Kateřiny v Praze

Magistrát hlavního města Prahy poskytl k užívání pravoslavné církvi chrám svaté Kateřiny v Praze 2 nedaleko metra "C" stanice I.P.Pavlova. Jeho zakladatelem byl císař Karel IV. "Otec vlasti", který si velmi vážil východního křesťanství a upřímně ctil svatou mučednici Kateřinu Alexandrijskou. Chrám svaté Kateřiny, nalézající se v areálu nemocnice byl několikrát přestavován. V současné době nese znaky jak gotického, tak i barokního stavebního slohu. Charakterizuje jej gotická věž a velmi bohatá barokní výzdoba.

První pravoslavná bohoslužba se v chrámu svaté Kateřiny v Praze konala v pondělí 24. prosince na Štědrý den roku 2012. Vladyka metropolita Kryštof spolu s duchovními nejprve vysvětil nový sv. prestol a celých chrám po četných úpravách. Kromě svatého prestolu, daru tachovské církevní obce, je v chrámu též vhodný ikonostas z chrámu berounského a mnoho dalších bohoslužebných předmětů, jako například sedmiramenný svícen, dar Duchovního zastupitelství "Podvorija" Ruské pravoslavné církve z Karlových Varů, bohoslužebná souprava věnovaná chrámu metropolitou Kryštofem, či ručně šité pokrývky na sv. prestol věnované monastýrem svatého Václava a Ludmily v Loučkách.

Prvé archijerejské Božské liturgie, která následovala po svěcení, se zúčastnili duchovní a věřící ze všech sedmi pravoslavných církevních obcí v Praze. Mezi vzácné účastníky patřila Její Excellence paní Daniela Anda Grigore-Gitrman, mimořádná a zplnomocněná velvyslankyně Rumunské republiky v ČR spolu s doprovodem.

Metropolita Kryštof na základě usnesení Metropolitní i Eparchiální rady předal chrám pro bohoslužebné účely bulharským pravoslavným věřícím, jejichž církevní obec vede prot. Mgr. Plamen Todorov. Správcem budovy - kostelníkem byl ustanoven pomocný duchovní jer. Mgr. Konstantin Moravenov. Chrám je otevřen pro veřejnost denně v souvislosti s bohoslužebným programem. Mimo tento program je možné si návštěvu chrámu domluvit osobně s otcem Konstantinem na tel 722 015 023, či na elektronické adrese: moravenov/zavinac/gmail.com.


* * *



Panychida za metropolitu Doroteje na Olsanskem hrbitove,
konane ve vyrocni den jeho zesnuti v nedeli 30.12.
Panychidu s Jeho Blazenosti metropolitou Krystofem slouzil arcibiskup Marek
za ucasti velkeho mnozstvi duchovenstva a kozacke straze.
















Zobrazit příspěvek č. 865 jednotlivě

Administrátor --- 31. 12. 2012
Ze světa - Rusko

Patriarcha moskevský a celé Rusi Kyrill vyzval kněžstvo Ruské pravoslavné církve, aby se zřeklo drahých automobilů.


Patriarcha Kyrill (kliknutím zvětšit)

"Zamysleme se a používejme takové dopravní prostředky, na něž nepřejícníci nebudou moci poukazovat ve smyslu diskreditace duchovenstva," prohlásil patriarcha na moskevském eparchiálním shromáždění 28. prosince. Poznamenal při tom, že patriarcha se však nemůže zříci automobilu nejvyšší třídy kvůli charakteru své služby. "Používám automobily ze státního autoparku, což je autopark pro zvláštní účely. Tyto automobily vyhovují speciálním bezpečnostním požadavkům a já jakožto střežená osoba nemohu používat jiné automobily."

Když byl ještě metropolitou, jezdil patriarcha - dle svých slov - zásadně v levných automobilech Volha nebo Škoda a odmítl přijmout luxusní Mercedes, který mu chtěl věnovat jeden mecenáš v polovině 90. let.

"Nehodlám vám nic doporučovat, ale jsou tu japonská či korejská auta, některé značky evropské, které jsou dostatečně pohodlné i bezpečné, ale jejich značka nikdy nebude figurovat v novinách," poznamenal hlavní představitel RPC.

V roce 2012 se v Moskvě staly dva případy, kdy duchovní v drahých automobilech způsobili vážné nehody. Oběma duchovním bylo zakázáno vykonávat bohoslužby a byli potrestáni i dle světského práva (v jednom z případů i vězením).

RIA Novosti









Zobrazit příspěvek č. 864 jednotlivě

Administrátor --- 28. 12. 2012
Ze světa - pravoslaví v Británii

Kněz si postavil u svého domu kapličku

Kněz neměl kde kázat. Zboural kůlnu a místo ní si postavil kostel

Třiašedesátiletý pravoslavný kněz ve Velké Británii, otec Stephen, si za šest měsíců postavil malý kostelík. Je sice miniaturní, takže je tam problém při liturgii konat malý a velký vchod, ale bohoslužby se tam slouží pravidelně a navštěvuje je sedm lidí; v sobotu na liturgii přijde 18 věřících. Otec Stephen byl původně anglikánem, ale odešel poté, co tato církev začala "světit" ženy na kněžky.







Zobrazit příspěvek č. 863 jednotlivě

Administrátor --- 24. 12. 2012
Postní chvilka poezie

ANDĚL





Po nebi anděl o půlnoci letěl
a píseň tichou zbožně pěl;
oblaka, měsíc i hvězdy všechny
dojatě naslouchaly oné svaté písni.

Zpíval o blaženosti bezhříšných duchů
tam pod korunami rajských stromů;
zpíval o Bohu velikém
v chválení svém upřímném.

Duši mladičkou k nám nesl v náručí
do světa nářku a slzí bolestných.
Leč ozvěna jeho písně v duši té zůstala,
ten hlas v ní stále zní, ač slova se ztratila.

Duše pak předlouho světem se trmácí,
naplněna jsouc vždy zvláštním toužením;
umlčet přec nemohou nebeský hlas ten
duchamorné všechny zpěvy pozemské.


Michail Jurievič Lermontov (1831)













Zobrazit příspěvek č. 862 jednotlivě

Administrátor --- 18. 12. 2012
Mikročipy, jejichž pohyb bude sledovaný, zavádějí kolem papeže

Každý krok úradníkov Vatikánu budú sledovať

Kartičky s mikročípmi, ktoré dovolia určiť nachádzanie sa majiteľa na území pápežského palácu, by mali zaviesť od 1. januára 2013. Pomocou nich sa bude môcť taktiež kontrolovať, kedy prichádzajú a odchádzajú úradníci do/zo zamestnania. Sprísnenie kontroly pocíti na sebe tisícky zamestnancov Vatikánu.

Celú výmenu dokumentácie bude tiež sledovať odborník na zabránenie špionáži.


P.S.
Kdy bude stát v čele římskokatolické církve očipovaný papež?

Hlas Ruska












Zobrazit příspěvek č. 861 jednotlivě

Administrátor --- 17. 12. 2012
Ze světa - pokračuje uskutečňování porcování Srbska

Tisíce Srbů blokují výstavbu oficiálních hranic s Kosovem. Bělehrad ustupuje tlaku EU

Srbské úřady ustupují požadavkům Evropské unie a jdou tak na ruku albánské „vládě“ na Kosovu a Metohiji, když přistoupili k budování plnohodnotných hraničních přechodů mezi Kosovem a centrálním Srbskem.

Práce na výstavbě hranic začaly již před třemi dny a pokračují poměrně rychlým tempem, aby byly hotové co nejdříve. Srbové z Kosova původně nevěřili tomu, že by jejich vláda k něčemu takovému přistoupila, když však někteří cestovali do centrálního Srbska, zjistili, že hraniční přechody jsou už z poloviny hotové a svolali proto velké protesty a blokády.

V místech je nyní kolem dvou tisíc lidí, kteří stavební práce blokují. V Kosovské Mitrovici jsou od páté hodiny ráno puštěny sirény, které vyzývají občany, aby se přidali k blokádě. Aktuálně je takto zablokovaný administrativní přechod Jarinje na silnici Leposavic – Raška. Situace je přesto klidná, v obou směrech dosud projížděla auta. Na místo dorazili i američtí vojáci z jednotek KFOR, kteří hlídají, aby stavba přechodu pokračovala.

Kontroly přesto zatím má zajišťovat srbská policie, nikoli celní služba. Hranice vzniká na základě dohod mezi Bělehradem a Prištinou. Nejen na Kosovu, ale v celém Srbsku se proti této dohodě konají demonstrace, nejaktivnější jsou studenti. Velká demonstrace se má uskutečnit dnes od 13 hodin před Národní skupštinou v Bělehradě.

Celá akce představuje nepochopitelný ústupek současné srbské vlády. V okamžiku, kdy bude přistoupeno na vznik regulérních státních hranic, vláda Srbska tak de facto uzná nezávislost Kosova a to proti vůli vlastního národa. Takové snahy je nutné přísně a bezpodmínečně odmítnout, Kosovo je Srbsko!


Více zde













Zobrazit příspěvek č. 860 jednotlivě

Administrátor --- 14. 12. 2012
Další útok na vzácnou svátost - tentokrát v Polsku

Muž hodil několik nádob s černou barvou na Čenstochovskou ikonu Matky Boží

Akt vandalismu proti hlavní náboženské svátosti Polska, Čenstochovské ikoně, byl spáchán 9. prosince. 58-letý muž se pokusil ikonu poskvrnit či poničit několika nádobami s černou barvou. Vandal byl zadržen a uvězněn. Motivy, jimiž byl veden, nejsou zatím známy.

Pachatel se pokoušel ikonu polít černou barvou, ale posvátný obraz je chráněna za sklem, a proto nikterak neutrpěl. Muži hrozí obvinění z urážky náboženského cítění, které se v Polsku může trestat až dvěma roky vězení.

Svátost, která je uctívána katolíky i pravoslavnými, je opatrována v katolickém klášteře Jasna Hura poblíž města Čenstochov na jihu Polska. Podle tradice byla ikona napsána evangelistou Lukášem. Legenda říká, že sv. Helena ve 4. století přivezla ikonu z Jerusalema do Konstantinopole.

Obličeje Bohorodice a Dítěte Ježíše na obraze časem potemněly, a proto je tato ikona často nazývána Černou Madonou.

Podle názoru kunsthistoriků vznikla ikona v Byzanci mezi 9. a 11. stoletím. První historické zmínky o Čenstochovské ikoně pocházejí z 13. století, kdy byla v majetku pravoslavného haličsko-volyňského knížete Lva Daniloviče. Poté, co západoruské země zabralo Polsko v r. 1382, byla ikona přenesena do kláštera Jasna Hura. V 15. století přepadli tento klášter čeští husité, kteří proti uctívání ikon bojovali. Má se za to, že od té doby zůstaly na tváři Bohorodice dvě stopy po úderu husitů.

V r. 1655 obklíčili klášter Jasna Hura Švédové, avšak klášter obléhání přestál díky záštitě Čenstochovské Matky Boží, jak praví tradice. Toto vítězství vyvolalo v Polsku patriotistické povstání, které vedlo k vyhnání švédských okupantů. V r. 1656 vyhlásil král Jan Kazimir Čenstochovskou ikonu za ochránkyni Polska.

Obraz Černé Madony, uctívaný jako divotvorný, přitahuje každoročně mnoho tisíc katolických i pravoslavných poutníků.


Itar-Tass


P.S.
Pravoslavný svátek ikony je 6./19. března
















Zobrazit příspěvek č. 859 jednotlivě

Administrátor --- 12. 12. 2012
Z českého tisku: další medaili za chrabrost posíláme popovi do Ruska

Zastal se punkerek a církev ho za to proklela

(Doplněno)

Katolíci na Christnetu a Lidové noviny mají nového "hrdinu Ruska" - statečného popa, kterého Ruská církev proklela za to, že se zastal nevinných děvčátek z punkové skupiny P. R.

Ano, vyděšeným českým čtenářům katoličtí žurnalisté malují před očima temný obraz strašlivé církevní "klatby" uvalené na chudáka popa. Bere to za srdce, že? Lidové noviny dramaticky píší: "Odvážil se pozdvihnout hlas" a "vzápětí jej stihla klatba". Čtenář sotva dýše nad tou hrůzou. Pro Čecha s historickou zkušeností hořících inkvizičních hranic nemá zpráva v Lidovkách příliš daleko ke sdělení: "Upálení nešťastného odvážného popa se bude konat hned po Novém roce na Rudém náměstí za přítomnosti Putina a severokorejského vyslance; hranici bude v přímém přenosu státem zotročené televize zapalovat patriarcha osobně."

Dále citují katolické Lidovky slova hrdiny: "Církev by se neměla plést se do voleb a politiky." Je moc pěkné, že to píší noviny spřažené s katolickou církví, která se do politiky plete neustále, s politiky je jedna ruka a ovlivňuje politickou situaci u nás ze všech svých sil (nejlepším důkazem nesmírného politického vlivu katolické církve dokonce i v ateistickém Česku je prosazení sporných církevních restitucí proti vůli 80 % národa). Můžete se podívat na dokumentární fotografie pěkné spolupráce katolického kléru s fašisty (že by to nemělo s politikou nic společného?). Konec konců i Synodní rada Českobratrské církve evangelické vydala nedávno své oficiální prohlášení - varování těm, kdo by se snad nechali zlákat sociálním programem pomoci chudým a chtěli volit Sociální demokracii. Ani evangelíci se ovlivňování politiky a voleb nikterak neštítí, jejich kněží nemají problém se zasedáním v parlamentu apod. Všechny církve se tu pletou do politiky a ovlivňují volby, seč jim síly stačí, ale stačí jediná věta patriarchy Kyrilla, který kdesi uvítal Putina s oslovením: "pravděpodobný vítěz voleb", a celý svět je na nohou a zděšeně volá: "Ruská církev se plete do politiky!"

Novinářská etika se zase ukázala ve své "české verzi". Christnet i Lidové noviny se staly tribunou jednoho popa, a po názoru druhé strany bystří čeští investigativci nepátrají, natož po reálných faktech. Proč by po nich vlastně měli pátrat? Vždyť ten "prokletý" pop říká tak pěkně to, co chceme o Rusku slyšet.

Tak jsem zapátral trochu sám a udělal to, co měli udělat dobře placení novináři místo toho, aby v redakci klábosili nad šálkem dobré brazilské kávy (teď si představte, že za takovou kvalitu zpravodajství by se mělo internetovým zpravodajským serverům ještě platit). Tak tedy názor druhé strany:

20.08.2012
Tambovská eparchie sdělila podrobnosti o působení diákona Sergeje Baranova, který před tím na Facebooku zveřejnil dopis, v němž žádá, aby byl zbaven duchovenské hodnosti kvůli nesouhlasu s rozsudkem nad účastnicemi punkové skupiny P. R.

V prohlášení se poznamenává, že na hodnost diákona byl vysvěcen 19. prosince 1994 a poté sloužil v chrámech města Tambov. 2. listopadu 1999 mu bylo místním biskupem zakázáno vykonávat bohoslužby kvůli "drzosti a bezbožnému vztahu vůči posvátným kněžským bohoslužebným rouchům, které projevil, když si 28. října t.r. po večení bohoslužbě v chrámu ženského monastýru nasadil archijerejskou mitru a diákonský orár použil jako archijerejský omofor s úmyslem nechat se takto vyfotografovat, jak stojí před svatým prestolem a jak sedí na archijerejském trůně (na tzv. horním místě) ... kvůli chování, které je nepřístojné pro chování duchovního na veřejnosti, a zpívání vulgárních písní ... kvůli tomu, že přišel do chrámu vykonávat bohoslužbu v opilém stavu..."

Až do r. 2003 byl tento diákon pod zákazem služby. Poté požádal, aby byl zákaz zrušen a opět byl přijat do kléru Tambovské eparchie. Jeho prosbě bylo vyhověno. Později, v r. 2005 byl přijat jako poslušník do volgogradského monastýru, a tamní biskup žádal tambovského biskupa o zaslání jeho personálií. O deset dní později však žádost o zaslání osobní složky zrušil s odůvodněním, že "zdraví a morálka (Sergeje Baranova) mu nedovolují být pravoslavným duchovním, jak ukázalo jeho hýřivé chování během krátké doby, co pobýval v tomto monastýru".

Od r. 2005 nemá Tambovská eparchie zprávu, kde se diákon Sergij Baranov zdržuje. Eparchiální soud po něm pátrá, neboť požaduje podání vysvětlení. Potud zpráva z Tambovské eparchie ze srpna 2012.




Nová zpráva:
V Tambovské eparchii letos v září zasedl eparchiální soud, který řešil případ diákona Sergeje Baranova, jenž se proslavil po celé zemi svým otevřeným dopisem patriarchu Kyrillovi. V něm diákon vyjádřil podporu odsouzených účastnic skupiny P. R., které zorganizovaly "punkovou modlitbu" v chrámu Krista Spasitele.

"Já, nesloužící klerik Tambovské eparchie diákon Sergij Baranov oficiálně vyhlašuji naprosté ukončení vztahů a svůj rozchod s Ruskou pravoslavnou církví Moskevského patriarchátu a žádám, aby mne zbavila posvátné hodnosti (diákona). Zůstávám věřícím křesťanem, ale zůstat v jedné církvi s lháři, prospěcháři a pokrytci nepovažuji za možné," píše Baranov na internetu. Ve svém veřejném dopise také prohlašuje, že kauza P. R. ještě více utvrdila izolaci Ruska od ostatního světa...

Celý dopis na Facebooku (všimněte si, že diákon připojil hned i anglickou verzi; bez ní by celá jeho akce neměla smysl.)

Církev na to reagovala. Nejprve sice Tambovská eparchie tvrdila, že takový diákon neexistuje a že celá historka je zřejmě provokací, ale poté, co zapátrali v archivu, objasnili, že zde skutečně takový duchovní byl a již v 90. letech byl jednou zbaven hodnosti za nepřístojné chování.

Na letošní zasedání eparchiálního soudu byl Baranov třikrát pozván, ale nedostavil se. Soud ho 12. září definitivně zbavil diákonské hodnosti a odloučil od církve, jak si to bývalý diákon sám přál. Nyní toto rozhodnutí musí ještě potvrdit patriarcha. Baranov se před novináři vyjádřil, že není překvapen a že toto rozhodnutí očekával. (TV Life News, 12. 9. 2012; tato TV už šíří informaci o vyloučení z církve kvůli dopisu na podporu P.R.)

Později však zase tvrdil, že žádal vyloučení z Ruské pravoslavné církve, ale nikoliv zbavení hodnosti, a rozčiloval se, že "kněží (tj. soudcové) nechápou, že hodnost je dar Boží a ne majetek Moskevského patriarchátu". Pak dodal, že ho vyloučení z církve (anathema, exkomunikace) neděsí, protože Bůh je v jeho duši a tu mu nikdo nevezme. (Je to prostě rozený teolog; pozn. překl.)

Další ukázkou duševního stavu bývalého klerika jsou jeho vážně míněná slova o vnitrocírkevním "inkvizičním soudu", na němž prý byly punkerky odsouzeny a tento církví předem připravený rozsudek pak světský soud pod přímým nátlakem kněží jen vynesl. Píše to v dopise patriarchovi. Asi všichni, kteří se orientujeme v čase a prostoru, chápeme, že takové výroky mohou pocházet jen z blouznění poškozeného rozumu nebo z deliria tremens. V tom smyslu kvalifikovali jeho slova i představitelé RPC. Spolu s tím vyjádřili svoji lítost nad jeho rozhodnutím.

Suma sumárum. Eparchie už dříve prohlásila, že žádosti diákona bude vyhověno, protože nemůže být duchovním, kdo si to nepřeje. Eparchiální soud vynesl rozsudek s obsahem dle přání bývalého diákona. Přesně to, co písemně a veřejně žádal, tedy dostal - má na to oficiální "bumažku" i s razítkem. Zdá se mi, že první, kdo vyfabrikoval západnímu sluchu lahodící propagandistický slogan ve smyslu: "Zastal se punkerek a církev ho za to pronásleduje," byli v Rusku advokáti skupiny P. R. Teď už podporu "chudákovi popovi", jehož církev kvůli punkerkám "proklela", provolávají jistě mnohá západní média. Jak píše známý český kreslíř: "Největším vědeckým objevem 20. století je zjištění, že se lidská blbost šíří rychlostí světla." A Lidové noviny s Christnetem by mohly zářit jako vánoční stromeček.

-----

Můj zcela soukromý dojem:
Tento vykuk, který má zřejmě dlouhodobý problém s alkoholem (a potažmo s krátkodobou pamětí), si v nějaké střízlivé chvilce rychle spočítal, odkud kapou finance na další vodku. A tak tento "pop", který už sedm let na bohoslužby nedbá, využívá nenadálé příležitosti, svižně zaprotestuje, uvědoměle se staví na tu správnou stranu a s výkřikem "hurá" jako že nastavuje odhalenou hruď všem šípům od ruských mrakoběsů. Myslím, že jeho kalkulace neselže. Teď už pop dává interview zahraničním novinářům - včetně ČTK.
Viděl jsem video s jeho prohlášením. Moc přesvědčivě to nevypadalo. Na videozáznamu s častými střihy vidíme světského člověka (působícího dojmem předčasného chátrání), na němž je na první pohled patrné, že se bohoslužbami a církevním životem nezabývá už léta letoucí; sedí tam v modrém pruhovaném tričku ve zcela světském pokoji a pomalu, vyschlými ústy formuluje své názory, aniž by je nějak hlouběji rozebíral. Vlastně jen - s občasným nahlížením do papíru na stole - ztěžka opakuje ty samé fráze, které použil ve svých předchozích písemných vyjádřeních.
Na jeho nadhozenou uličku už u nás zabrali katolíci. Ti jsou spolehliví. Na Christnetu bědují nad nešťastným "ruským pravoslavným popem", který "se odvážil pozdvihnout hlas proti odsouzení členek punkové skupiny" a "vzápětí jej stihla klatba a teď žije v obavách z dalšího pronásledování a z diskreditace". Statečný pop s lahvinkou v ruce prý "už dávno upozorňoval na všechny nespravedlnosti a nepravosti v církvi" a nakonec se vztyčeným prstem zalká: "preláti diskreditují církev. Postoje vedení povedou až k jejímu rozpadu," a proto jdu ten žal zapít. (Ty citace jsou věrné a ten článek na Christnetu je takový skvost, že jej doporučuji ke čtení a pobavení; je to jako když psávalo Rudé právo.) "Jsme v menšině, ale jsme menšina myslící na záchranu té církve, která vede člověka ke spáse a lásce. Fandíme církvi, ale nesouhlasíme s institucí církve. Kdybychom ji dokázali zreformovat, vše by bylo jinak," duchaplně teologizoval chrabrý pop s nadějí, že toho řekl dost, aby to stačilo na pravidelnou dolarovou rentu, která k němu přiteče tím složitě rozvětveným penězovodem přes nějakou nevládní organizaci zabývající se dodržováním lidských práv.
A pak že Rusové nedoběhnou všechny Zápaďany. Jestliže český Honza přelstí všechny chytráky, tak ruský opilec je vždy chytřejší, než všichni američtí trumberové. Rusové totiž bravurně dokáží "zmást nepřítele a jiné hloupé zvědavce" (viz Svéráz národního rybolovu: You Tube).

V tomto světle hleďme na našeho vykutáleného "popa". Chce to přece kus inteligence, aby člověk poznal, za jaká slova je Západ ochoten tak dobře platit. A vodky budou celé bedny! Je to až neuvěřitelné, jak může být pro Rusa snadné podojit "strýčka Sama". A až pití i finance dojdou, pop si na patriarchátu klekne, padne v prach, zalká, že to tak nemyslel a že ho nějaký běs oklamal a že ve skutečnosti nikdy nechtěl přestat být pravoslavným; patriarcha něco zavrčí, uloží mu nějaké pokání někde v monastýru a jede se dál. Jednou z hlavních ruských vlastností je velkomyslnost. Konec konců ta formulace toho dopisu patriarchovi už v sobě takové náznaky obsahuje. Takže Západ je spokojen a doma není ještě nic ztraceno. Jakže se to říká o tom vlku a koze?
Schwarzenberg popa už podpořil, takže má další certifikát na almužnu: "Za Vaši odvahu a upřímnost Vám vyjadřuji hluboký respekt"*. Možná mu něco pošle i Yoko Ono či Madonna. A Plastici s Pražským výběrem by pro něj mohli udělat benefiční koncert - nejlépe v lednu na letišti humanitárního bombardéra Václava Havla**, aby to trochu připomínalo Rusko. Polonahé ukrajinské blondýnky při tom na jeho počest podříznou řecko-katolíkům zase nějaký památeční kříž. A když jsem si přečetl, že časopis Time zapsal punkerky do seznamu nominovaných za cenu "Člověk roku" a že členky skupiny byly zařazeny mezi top-100 "myslitelů roku", jsem si naprosto jist, jaké další jméno bude na oficiálním seznamu předních světových myslitelů a osobností roku. A nutno říci, že mu to v rámci parametrů, které mu nastavila vodka, myslí vskutku celkem dobře. Inu, myslitel je myslitel. Ten se neztratí.

Pozn. pod čarou

* = Pokud nám to redakce ČTK nezkorigovala, tak tuto dlouhou větu náš ministr zahraničí dokázal napsat bez pravopisných chyb, což je u něho výkon hodný zaznamenání. Většinou písemný projev tohoto kandidáta na prezidenta dopadne o poznání hůře a méně než dvě hrubky v krátké české větě nenaseká. Viz např. obrázek s jeho vlastnoručně vyrobeným volebním sloganem: "Vaše volba rozhodne pro pět celích let" (volba rozhodne na pět let, nikoliv pro pět let, a ne na pět celích let, ale na pět celých let; kdybychom se v tom chtěli vrtat, pak bychom asi trvali na slovosledu: "na celých pět let"; chtěl, abychom se zamysleli, tak jsme jen splnili jeho přání. No, devítiletku by bez reparátu asi nezvládl, ale proč se zabývat takovými prkotinami jako pravopis ministra).

** = Mimochodem ve smyslu pro ironii překonávají Češi každý jiný národ ve světě. Vezměte si jen skutečnost, že po Havlovi, který je ve světě proslulý svým "humanitárním bombardováním", si Češi pojmenují zrovna letiště. Cizinec si tak může myslet, že odtud ty Havlovy bombardéry asi startovaly. Docela by mě zajímalo, jestli ten nápad přejmenovat letiště pochází ve svém počátku od Havlových přátel nebo nepřátel. Celkové vyznění je však v každém případě specificky české.
















Zobrazit příspěvek č. 858 jednotlivě

Administrátor --- 11. 12. 2012
Ze světa - dokument o kněžské pedofilii by mohl být nominován

Dokumentární film o pedofilních kněžích by mohl dostat Oskara

Ze 126 dokumentárních filmů bylo už vybráno 15 nejlepších prací, z nichž bude sestaven nejužší výběr nominovaných na cenu Oskara. V tomto seznamu je zahrnut i film "Mea Maxima Culpa: Silence in the House of God" (má největší vina - mlčení v domě Božím), rozkrývající téma pedofilie mezi katolickými duchovními.

Zda se tento dokumentární snímek dostane do nejužšího výběru se dozvíme 10. ledna 2013. 85. ceremonie udělování Oskarů za zásluhy v oblasti kinematografie za r. 2012 se bude konat 24. února 2013 v LA.

Dle zprávy oficiálního site americké filmové akademie
4. prosince, Interfax












Zobrazit příspěvek č. 857 jednotlivě

Administrátor --- 6. 12. 2012
Zemřel pravoslavný patriarcha Ignatios IV. Antiochijský

Dne 5. prosince t.r. se odebral k Hospodinu antiochijský patriarcha Ignatios.

Narodil se r. 1921 v syrské vesnici Mchardej ve zbožné pravoslavné arabské rodině. Od dětství se účastnil církevního života. Už při svém vzdělávání na univerzitě v Bejrůtu začal sloužit v jednom z chrámů místní eparchie - nejprve jako oltářník a po nějaké době se stal diákonem. V r. 1942 byl jedním z organizátorů hnutí pravoslavné mládeže, které se rozvinulo v Libanonu v době druhé světové války. Toto hnutí vlilo novou energii do života Antiochijské církve a napomohlo příchodu mládeže do církve. V r. 1945 se vypravil do Paříže, kde se vzdělával v Bohosloveckém institutu sv. Sergije. Po návratu na Blízký Východ založil bohoslovecký seminář při Balamandském monastýru, kde mnoho let zastával funkci děkana. V r. 1953 se stal jedním ze zakladatelů Syndesmosu - Světové jednoty pravoslavné mládeže a bohosloveckých školů. V r. 1961 byl vysvěcen na biskupa. V r. 1979 byl zvolen 166. antiochijským patriarchou, třetím v pořadí cti (po konstantinopolském a alexandrijském patriarchovi) dle pravoslavných diptychů.



Věčná paměť!

Zde jsou další fotografie:
http://www.teraz.sk/fotodennik/v-bejrute-pochovavali-antiochijskeho/32640-fotografia.html















Zobrazit příspěvek č. 856 jednotlivě

Administrátor --- 5. 12. 2012
Český rozhlas: Stopy, fakta, tajemství...

Pořad o vladykovi Gorazdovi (2. prosince 2012)

Stopy, fakta, tajemství ... (02.12.2012 10:30) (audio ve formátu MP3)

»Jmenoval se Matěj Pavlík. Známý je ale spíše jako vladyka Gorazd, církevní, který byl za podíl na ukrývání parašutistů, kteří provedli atentát na Reinharda Heydricha, zajat, mučen a popraven nacisty.«
Pořad je v iRadiu do 6. ledna 2013.










Zobrazit příspěvek č. 855 jednotlivě

Administrátor --- 22. 11. 2012
Znamení doby - hloupnutí civilizace

EU zakázala na slovenské minci svatozář kolem hlav Cyrila a Metoděje

Národní banka Slovenska vydá v příštím roce pamětní dvoueurovou minci u příležitosti 1150. výročí příchodu svatých Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Věrozvěstům však bude kvůli nelibosti některých států EU kolem hlavy chybět svatozář. Katolická církev je pobouřena.

Původní návrh mincí tyto symboly obsahoval, ale nelíbilo se to některým státům Evropské unie. Pamětní mince budou v eurozóně normálním platidlem, tudíž se na ně vztahují právní normy EU. „Evropská komise a část členských států požádala o odstranění některých symbolů v rámci uplatňování principů náboženské neutrality. Týkalo se to konkrétně svatozáře a křížů,“ cituje deník Pravda mluvčí NBS Petra Pauerová.

Proti zobrazení Cyrila a Metoděje bez svatozáře a křížů protestovala Konference biskupů Slovenska (KBS). „Je to neúcta vůči vlastním dějinám,“ uvedl mluvčí KBS Jozef Kováčik. Mluvčí připomněl, že věřící za totality riskovali ztrátu svobody, když požadovali, aby se o Cyrilovi a Metodějovi mohlo mluvit jako o svatých. „Žijeme ve svobodné společnosti nebo v totalitě, kde nám někdo bude diktovat, zda můžeme používat státní symboly?“ dodal Kováčik.

novinky.cz

* * *

Jak asi dopadne civilizace, která si pod sebou řeže větev, na které sedí? Dopadne asi dosti tvrdě, řekl bych. A nebude tu nikoho, komu by to bylo líto. Evropa bez křesťanství není nikomu k ničemu prospěšná.

Židé, když zapomněli ctít svého Boha, šli do zajetí. Jaké zajetí asi čeká Evropu? Jak podobný je hřích Evropy hříchu dávných Židů, můžeme nahlédnout z vyprávění o stavu, do něhož odpadl starozákonní Boží lid, jak o tom hovoří Hospodin skrze proroka Jeremiáše:

"Co na mně našli vaši otcové špatného, že se tak daleko vzdálili ode mne, následovali daremnosti a daremnými se stali. ... Vyvedl jsem vás na Karmel, abyste jedli ovoce jeho a nejlepší jeho věci. Vešli jste do mé země, ale poskvrnili ji a dědictví mé jste zhanobili. Kněží se netázali: »Kde je Hospodin?« Strážci zákona nevěděli o mně. Pastýři mne znectili. Vaši proroci prorokovali ve jménu (pohanského) Baala a následovali to, co nepřináší užitek. Proto se budu s vámi ještě soudit," praví Hospodin, "se syny synů vašich se budu soudit. -- Jeďte na ostrovy kyperské* a dívejte se. Pošlete někoho k pouštním kočovníkům** a hluboce se zamyslete! Uvidíte, zda se někde stalo něco takového! Zda vyměnil nějaký národ své bohy -- ač to žádní bohové nejsou? Můj lid však vyměnil svou slávu, za to, co mu žádný užitek nepřinese. Zhrozila se nad tím nebesa a otřásla se děsem strašným," praví Hospodin.

(Jerem 2,2—12; pravosl. překl.)
* = V orig. Chettim, Chittim, Citim, což je starověké jméno pro Kypr /viz např. Josef Flavius/.
** = V orig. Kedár, Kidar; jedná se o kočovné Araby, saracény, žijící na poušti /B21 překládá jako: beduíni/. Kédar byl syn Izmaele /Gen 25,13/, otce Arabů.)


* * *

Nad výše uvedenou zprávou bych však rád upřel hlavní pozornost jiným směrem. Všiml jsem si, že tato zpráva vzešla na monitorech našich počítačů téměř souběžně s jinou zajímavou zprávou, zdánlivě zcela nesouvisející. Nějaký vědec prý dokazuje, že lidstvo za poslední tisíce let hloupne. Zpráva o této teorii, řádně vědecky, materialisticky a evolucionisticky zdůvodněné, se rozlehla jako hrom; všude se ní psalo; není divu - je to rána do nejcitlivějšího místa naší pyšné civilizace, neboť hlavní naší chloubou je pokrok a potažmo údajná nevídaná inteligence současného lidstva. Ponechme nyní stranou příčiny, které vědecká teorie uvádí, a další její roviny, zaměřme se na její ústřední zvěst - lidé v průběhu plynutí času hloupnou, naší civilizaci stále klesá inteligence. Je to jev progresivní a tudíž (ač to vědec raději nedomýšlí až do konce) vede k postupné debilizaci společnosti.
Dr. Koukolík, neuropatolog a psycholog, na svých přednáškách používá pojem "debilizace společnosti" úplně běžně. Dává však tento pojem do souvislosti s působením politiky, masmédií a zábavy na lidské myšlení. Napadá mne otázka, zda debilizace, jejíž průběh vědecky psychologicky dokumentuje, je až důsledkem politiky, masmédií a zábavy, anebo zda jsou politika, masmédia a zábava naopak důsledkem projevem debilizace naší společnosti. Bádání nad tím, co bylo dříve, zda slepice nebo vejce, přenechám povolanějším. Leč s dovolením bych si pojem "debilizace" - bez jakéhokoliv zabarvení ve smyslu nadávky - pro tuto úvahu vypůjčil.
Vědec evolucionista by tento jev možná vyjádřil sloganem: zpět k opicím. Nebo by hovořil o zvratu, kdy se evoluce mění v devoluci. My si zase všimneme, že to koresponduje se zkušeností dávného lidstva, které neuznávalo evoluci ani pokrok, ale všeobecně věřilo v průběžný úpadek lidí a světa. Na počátku byl tedy člověk nejdokonalejší, a jak míjí čas, jde to s ním z kopce. (Nemusím připomínat, že to vcelku pěkně komunikuje s biblickým zjevením historie lidstva.) Platon toto tehdy všeobecně sdílené mínění dokonce promítl do svého pohledu na vztah člověka a opice. Na rozdíl od dnešních darwinistů však Platon měl zato, že opice je zdegenerovaný člověk. Že by nějaká lidská rasa, která ve svém "vývoji" předběhla zbytek lidstva?

* * *

A jak to všechno souvisí se sporem o svatozáře na nějakém oběživu? Všichni cítíme, že v jádru tohoto sporu je snaha sil vládnoucích Evropě eliminovat náboženství, zvláště křesťanství (ostatní náboženství jsou pod podobným tlakem spíše jen proto, aby se tím vyvolávalo zdání spravedlnosti). Ve smyslu výše citovaného biblického úryvku si můžeme snadno dovodit, že jen zdebilizovaná společnost bude chtít eliminovat ze svého života a jeho projevů to, co ji kulturně i materiálně zrodilo či utvořilo a kultivovalo, co způsobilo, že vůbec jest a je tím, čím jest (ve smyslu např. kulturním).

A tím se dostávám k tomu, čím mne souběh obou výše zmíněných zpráv na mém monitoru zaujal. Už delší dobu trpím nepříjemným pocitem, že náboženský úpadek naší civilizace, postupující atheismus či agnosticismus a odpadání od víry může být projevem progresivní hlouposti dnešních lidí. Není teď podstatné, jestli společnost odpadá od víry k pověrám či rovnou k materialismu, zdali se od duchovnosti propadá k duchaření či do naprosté náboženské lhostejnosti. Podstatné je, že současníci ztrácejí duševní schopnost víry a její kultivace, což znamená způsobilost najít víru, udržet víru, upravit život dle požadavků víry. Je to ztráta části schopností lidské duše, těch způsobilostí, které jsou jí vlastní. Jde např. o schopnosti klást si jistý druh otázek, hledět na věci z duchovní (tj. nesvětské a nemateriální) perspektivy, při uvažování o svém životě dokázat jít v myšlenkách za hranici tělesné smrti, postřehnout stopy Stvořitele ve stvoření kolem nás, pokoušet se vidět, co je neviditelné ale přesto sledovatelné, překonat jisté bariéry či strach z rozšíření svého vědomí resp. ze vstupu do duchovního světa atd. Jedná se tedy v prvé řadě o schopnost rozšířit své myšlení, změnit způsob uvažování o sobě i o světě. Hledat a zkoumat nové úhly pohledu.
Znáte jistě mnozí ten druh hlavolamu či rébusu, který je řešitelný jen za jedné podmínky: když se při přemýšlení dokážete oprostit od navyklého pohledu, od myšlenkových konvencí a dokážete se na rébus podívat z jiného zorného úhlu, pak je náhle řešení snadné a zřejmé. Příklad: obtížnost jednoho hlavolamu, s nímž jsem kdysi přišel do styku, tkvěla v tom, že se jeho prvky, které byly podle stanovené předlohy rozloženy na desce stolu, měly uspořádat tak, aby vytvořily obrazec, v němž měl každý prvek od všech nejbližších sousedů stejnou vzdálenost, přičemž pohnout směl řešitel jen s jediným prvkem; bylo zdůrazněno, že s ním lze pohnout jakkoliv. Rébus nebylo možno vyřešit žádným posunováním jakéhokoliv prvku po stole, než jedině tím, že se jeden z prvků zdvihl nad úroveň plochy, na níž ostatní prvky spočívaly. Řešitel tedy musel opustit předsudek - konvenci, která mu říkala, že prvky lze pohybovat jen na ploše. Jakmile mu toto "došlo", bylo řešení úlohy zcela snadné. Inteligence řešitele se tudíž nejprve musela rozšířit tak, aby do svého myšlení zahrnul další rozměr.
Zdá se, že současní lidé jsou tak vychovaní, aby je ani nenapadlo, podívat se na svět, na život i na sebe, z jiné perspektivy, než z materiální. Chybí jim nezávislé myšlení. Starší lidé si ještě pamatují, kolik bylo dříve mezi lidmi různých (třeba i bizarních) názorů, kolik žilo svérázných (a třeba i podivínských) myslitelů, lidových umělců, osobitých řemeslníků. Před nástupem médií bylo běžné, že každý člověk uvažoval úplně jinak, byl utvářen především svými vlastními (a nikoliv hromadně šířenými cizími) zkušenostmi, měl své vlastní teorie na ledacos, vlastní způsoby a přístupy.
Spisovatel B. Hrabal se zabýval tím, že právě tyto různé (a vybíral ty nejzvláštnější) osobité filosofie, hlubokomyslné příběhy, vyprávění o chování různých samorostů, jinotaje, pábení či myšlenkové výrony okouzleně zaznamenával. Široká názorová rozrůzněnost a moře osobitosti, jímž byl každý omýván ze všech stran, měly za důsledek i skutečnost, že lidé byli daleko tolerantnější k jiným názorům, byli zvyklí si vyslechnout ledacos a třeba o tom i přemýšlet a potažmo ocenit lidský svéráz nebo krásu jinakosti.

Dnes sociologivé varují, že se lidé uzavírají do malých spolků a kroužků stejně smýšlejících unijedinců a všechno ostatní je pro ně opovrženíhodný nesmysl, na který útočí. (Někdo celkem konvenční napsal, že před vynálezem internetu a debatních stránek neměl ani tušení, kolik na světě existuje lidí, kteří jsou ochotni veřejně ho prohlásit za naprostého idiota.) Internet a sociální sítě toto uzavíraní skvěle umožňují. Je tam sice mnoho diskusních stránek a klubů, jenže jejich členové zpravidla stojí pouze o potvrzování svého názoru; přijde-li tam někdo nový s jiným pohledem na politiku (náboženství, společnost, historii, sport, hudbu, filmy atd. atd.), pak bývá více či méně zdvořile požádán, aby sem nechodil, neboť jeho myšlenky tady nejsou vítány.

Ano, se sociální inteligencí to jde ve společnosti rychle od desíti k pěti; hrozí reálné nebezpečí, že lidé brzy nebudou schopni vedle sebe žít - agresivita, pohrdání jinak smýšlejícími a obecná netolerantnost k jinakosti se z virtuální sféry internetu rychle přenášejí do reálného života. Významné části generace našich dětí sice budou vlivem propagandistické "homo-masáže" připadat nepřirozené sexuální úchylky jako chování v rámci normy, ale možná budou urážet či potírat přívržence jiného fotbalového klubu, nenávidět jiné kultury či krutě nakládat s nositeli jiného světonázoru či rozdílné hierarchie hodnot. Čím dále tím více lidí už nechce mít kolem sebe ty, kteří myslí jinak, ale chce žít obklopeno jen těmi, kdo mají stejné postoje (jak jsou na to zvyklí ze svého koutku internetové sociální sítě).
Víme všichni, že existují různé druhy inteligence. Nejen ta matematická či logická, ale např. i sociální, emoční, jazyková, kulturní atd. Někomu nejde matematika, ale je talent na jazyky. Jiný si zase pamatuje zeměpisné či dějepisné vědomosti, ale těžko se učí to, co není možno si zapamatovat, ale je potřeba si odvodit. Někdo má fenomenální hudební sluch, ale není schopen citlivého vztahu k lidem. Geniální matematici měli někdy problémy se normálně obléci (většinou se to schová za pověstnou "roztržitostí" myslitelů).

Tedy ztrácí se nám ze společnosti jisté druhy inteligence. Celé úrovně, roviny myšlení, kdysi tak významné a rozvíjené, se dnes rozplývají a mizí z našeho myšlenkového světa. Kus lidství, část našeho myslitelského dědictví je prostě fuč. V těchto inteligenčních rovinách lidé neuvěřitelně zhloupli, zchromli; a co hůře, retardují a hloupnou dál a v podstatě už část společnosti klesla v těchto rozměrech lidské psychiky možná až na úroveň debility, či až do stavu, kdy člověk na daném poli neodpovídá na podněty nebo reaguje jen schematicky, impulzivně, naučeně. V oblasti náboženství se stáváme zaostalou civilizací, která ve své ignoranci vydává svou zpozdilost za pokrok.
Existuje sice tzv. Flynnův efekt, jehož příčiny jsou nejasné. Je tím nazýván údajný neustálý vzestup průměrných hodnot IQ. Domnívám se, že tu jde o to, jaké části inteligence, jaké způsoby myšlení a psychické schopnosti se vlastně těmi IQ testy měří. Zatímco logické a matematické schopnosti jsou v průběhu našeho typu vzdělávání procvičovány a tudíž posilovány (a na ně se významná část testu zaměřuje), jiné schopnosti jsou naopak ubíjeny, protože se nevěří v jejich význam (a z téhož důvodu ani nejsou v IQ testech měřeny). Svou úlohu tedy hraje metodologie, ovlivnění měnící se kulturou, závislost na světonázoru a způsobu vzdělání. Dlouhodobé výsledky jsou jistě ovlivněny i všeobecnou obeznámeností lidí s druhem úkolů, které se v testech vyskytují. Proto výsledky sledování úhrnu jejich výsledků v dlouhodobém horizontu nejsou objektivně vypovídající.
Jsem přesvědčen, že existuje i cosi, co bychom mohli nazvat inteligence duchovní. To je schopnost (bez ohledu na konkrétní náboženství) rozpoznat, že existuje Stvořitel, že kromě materiálního světa jsou duchovní světy, že duch má prioritu nad hmotou. Vyšší vrstvou této inteligence (která už bývá spojena s konkrétními náboženstvími) je schopnost do těchto světů vstoupit svým vědomím, resp. myšlením a oslovit svého Stvořitele; zároveň sem patří i morální tenze v lidské duši, která dovoluje upravit svůj život do souladu s duchovními požadavky. A ještě vyšší vrstvou (nutnou pro křesťanskou víru) je schopnost nahlédnout svůj skutečný duchovní stav, objevit svůj hřích a jeho působení, a tím se "domyslet" až ke Spasiteli a navázat s ním vztah.

A jak by se projevovala civilizace, která by ztrácela duchovní inteligenci? Přesně jako současná Evropa, která už přestává chápat, k čemu vlastně náboženství je, a začíná se zabývat otázkou eliminace náboženství. A dnes se začíná průměrný Evropan svou duchovní inteligencí povážlivě blížit dnu, takže to, co páchají vládcové Evropy na náboženství, jim zřejmě projde a možná bude mít dokonce úspěch. První náboženství, které bude v tomto procesu hromadně opuštěno, je křesťanství, protože vyznávání a žití této víry vyžaduje duchovní inteligenci více, než je tomu v případě jiných věr.

Proč slábne duchovní inteligence? Je to nejspíš podobné jako u jiných inteligenčních schopností, které odumírají, protože je lidé žijící v městském komfortu nepotřebují, a tak část jejich přirozených schopností prostě zakrní. Dříve člověk duchovní pohled na svět a na život nutně potřeboval ke své existenci. Bez duchovní inteligence by byl ztracen v marnosti. Potřeboval pomoc shůry pro časté případy nemocí, katastrof a válek. Dnes mají lidé na nemoci zdravotnickou vědu, na katastrofy mají pojištění, a proti válkám mají státy politické dohody, vojenské pakty apod. Duchovní pohled k vysvětlení své existence dnešní člověk nepotřebuje, protože nemá čas ani síly se tázat. Je zahlcen prací a spoustou drobných povinností, kariérou a možnostmi, chvatem a zmatkem moderního života, přemírou zbytečných informací a přívalem ohlupující zábavy. Jeho pozornost je odkloněna od podstatného k nepodstatnému.

A tak nepoužívaná duchovní inteligence zakrňuje, a takový zhlouplý člověk je schopen uvěřit těm nejhloupějším teoriím, kterým by se lidé ještě před pár stovkami let smáli, až by se za břicho popadali. Jsou to tak neuvěřitelně hloupé názory, že bychom se dříve až ostýchali o nich psát, a tvrzení, že by jim mohla věřit významná část společnosti, by znělo příliš neuvěřitelně či dokonce šíleně. Dnes jsou to názory běžně a bez ostychu veřejně vyznávané vědeckými kapacitami, čili těmi, kdo jsou považováni za myslitelský vrchol naší společnosti. A tak současní lidé už bez obav ze zesměšnění tvrdí, že vesmír vznikl náhodou, život vznikl náhodou, člověk je na světě náhodou a jeho život končí smrtí těla. Podobnými hloupostmi se zhlouplí lidé utvrzují ve své hlouposti.

Divíte se pak, že bruselští vrchní hlupáci zakazují svatozáře?, že zmínka o křesťanství nesmí do evropské ústavy?, že se zhlouplá Evropa tak ochotně vzdává toho, co je páteří její kultury a co ji vyvedlo ze stavu kmenových válek a barbarských nájezdníků?, co ji odlišuje od kultury indické, čínské nebo saracénské? Evropský "lid vyměnil svou slávu, za to, co mu žádný užitek nepřinese. Zhrozila se nad tím nebesa a otřásla se děsem strašným"...












Zobrazit příspěvek č. 854 jednotlivě

Administrátor --- 20. 11. 2012
Zpráva z ústředí - Prešovská eparchie má nového arcibiskupa

Svěcení vladyky Rastislava






Vladyka Rostislav, arcibiskup prešovský a Slovenska, přijal biskupské svěcení v katedrále sv. Alexandra Něvského v neděli 18. listopadu 2012. Jeho světitelem byl metropolita Kryštof, předseda Posvátného synodu Pravoslavné církve českých zemí a Slovenska, spolu s arcibiskupem Jurajem a biskupem Jáchymem. Biskupské chirotonie se zúčastnili také významní archijerejové ze zahraničí. Vladyka Feodor, arcibiskup mukačevsko-užhorodský, z Moskevského patriarchátu, vladyka Porfyrij, biskup jágerský, ze Srbského patriarchátu a vladyka Pajsij, biskup gorlický z Polské metropolie.

Archijerejské chirotonie byli také přítomni zástupci ze všech našich eparchií v čele s metr. prot. ThDr. Jaroslavem Šuvarským, Ph.D., který zahajoval Božskou liturgii. Ze slovenské politické reprezentace přijel do Prešova na svěcení pan Ján Figel, místopředseda Národní rady Slovenska, předseda KDH, který novému prešovskému arcibiskupovi poblahopřál a vyjádřil naději, že se s jeho intronizací otevře nová tvůrčí a požehnaná stránka dějin pravoslaví na Slovensku. Podobně hovořil i ředitel pro věci církevní Ministerstva kultury Slovenska pan Ján Juran, jenž přečetl pozdrav ministra kultury Slovenské republiky pana Marka Maďariče. Za přítomné ekumenické hosty promluvili zástupci řeckokatolické církve a Ekumenické rady církví Slovenska.

Archijerejské žezlo předal arcibiskupu Rostislavovi na konci bohoslužeb metropolita Kryštof s těmito slovy:
"Vaše Vysokopřeosvícenosti Rostislave, arcibiskupe prešovský a Slovenska,
vkládám Vám do rukou arcipastýřské žezlo, abyste jako dobrý pastýř vedl Vám svěřené duchovenstvo a Boží lid cestou spasení do Božího království. Je to žezlo historické, které před Vámi nosili vynikající archijerejové: vladykové Alexij, Dorotej, Nikolaj a Ján. Jste pátým archijerejem, který byl zvolen a ustanoven na prešovskou katedru, jež má hluboké dějinné zakotvení. Původně to byla eparchie mukačevsko-prešovská, jež měla za úkol duchovně pečovat o věřící rusínské národnosti. Dodnes známe pojmy jako Podkarpatská Rus a Prešovská Rus. Toto archijerejské žezlo k Vám přichází po letos zesnulém blahé paměti vladykovi Jánovi. Vladyka Ján se ujal s příslovečnou jemu zodpovědností svěřeného úkolu. Dělal tak s láskou v duchu pravdy a spravedlnosti. Bořil přehrady, které vznikly v lidských srdcích, a budoval mosty tam, kde byla divoká voda nedůvěry, nepochopení a zlé vůle.

Ve Vaší volbě vidíme jasně Boží prozřetelnost. Vaše jméno bylo vylosováno ze tří různých jmen. Hospodin Bůh tak rozhodl, aby nový prešovský arcibiskup a nejvyšší představitel Slovenska byl právě vladyka Rostislav, který nese jméno knížete Rostislava, jenž podobně jako sv. Konstantin Veliký nebo sv. Vladimír, položil základy velkomoravské pravoslavné církve. Jméno Rostislav je identické se jménem Rastko (Krescens), což znamená "růst", a nebo "dát růst". Svatý Rostislav dal vyrůst slovanskému křesťanství a je v širším smyslu zakladatelem všech slovanských pravoslavných církví. Věříme, že se budete se podobat tomu, jehož jméno nosíte a dáte duchovní růst své prešovské pastvě. Podobně jako Vaši předchůdci si získáte i přes své mládí autoritu a úctu, jak v církevních kruzích, tak i u představitelů slovenské státní správy.

Pravoslavné eparchie na Slovensku patřily od založení naší autokefální církve k nejpočetnějším a zároveň nejdůležitějším jejím částem. Z toho důvodu byla v Prešově založena také Pravoslavná bohoslovecká fakulta, která je dnes součástí Prešovské univerzity. Kanonický dozor má nad ní od jejího založení prešovský archijerej.

Máme naději, že s Vaší osobou čeká církev na Slovensku požehnané období, v němž bude vládnout úcta a láska mezi duchovními navzájem i mezi věřícími a duchovními. Pastýřská a misijní služba církve bude viditelná nejenom na východě Slovenska, ale bude zřetelná též v nově ustanovených církevních obcích v západoslovenských krajích v čele s Bratislavou. Těšíme se, že brzy vysvětíte nový pravoslavný chrám v Bratislavě, který bude duchovním přístavem a útočištěm pro všechny pravoslavné obyvatele hlavního města Slovenska.

Nechť Vám Hospodin žehná ve Vašem zodpovědném poslání pro blaho Vám svěřeného Božího lidu, národu i Slovenského státu."
Prvé archijerejské požehnání po duchovní homilii udělil vladyka Rastislav velkému množství přítomných pravoslavných bratří a sester. Novému prešovskému arcibiskupu gratulovali přítomní hosté duchovní i věřící nejenom v katedrálním chrámu, ale také na společném obědě. Pochvalu a uznání za vzornou a pečlivou přípravu svěcení vladyky Rastislava si zaslouží vedení Prešovské pravoslavné eparchie v čele s o. ředitelem mitr. prot. doc. Mgr. Alexandrem Capem, CSc. a o. mitr. prot. Mgr. Michalu Švajkovi, představenému prešovské katedrály a tajemníku ÚER, i dalším jejich spolupracovníkům. Překrásně zpíval při bohoslužbách i při obědě katedrální pěvecký sbor, krojované zpěvačky z Jarabiny a pěvecký sbor z Medzilaborců.

Mnohá a blahá léta vladyku Rastislavovi!

ústředí
       

Videoreportáž z Prešova



Další zprávy: www.mkpe.sk












Zobrazit příspěvek č. 853 jednotlivě

Administrátor --- 18. 11. 2012
K 17. listopadu

Václav Havel v prenatálním období svého vývoje












Zobrazit příspěvek č. 852 jednotlivě

Administrátor --- 14. 11. 2012
Ze světa - k nestabilní sociální situaci v Rusku

Ruský katolický arcibiskup vyjádřil patriarchovi Kyrillovi podporu

Moskva 26. října 2012

Představitel katolické arcidiecése Matky Boží v Rusku a Konference katolických biskupů Ruska, arcibiskup Paolo Pecci, vyjádřil podporu Ruské pravoslavné církvi v souvislosti s anticírkevními akcemi (výtržnost punkerek, podřezávání křížů a vandalství páchané na církevních objektech, novinářská štvanice, pomluvy, rozdmychávání anticírkevních nálad apod.; pozn. red.).

"Vaše Svatosti, dovolte, abychom vás ubezpečili o podpoře katolické obce v Rusku. Chceme se svými pravoslavnými bratry sdílet námahu a péči o ustanovení spravedlivého světa a dobra všude, kde si Bůh bude přát nás k tomuto dílu povolat," praví se v dopise arcibiskupa Paola patriarchovi Kyrillovi.

Dále arcibiskup vyjádřil soustrast s tím, že "Ruská pravoslavná církev musí v poslední době snášet tak hořkou pohanu a potupu od příslušníků některých sfér společnosti".

Útěchou v "takovém soužení" může dle jeho slov sloužit připomínka, že "tak pronásledovali i proroky" (citace z Kristových blahoslavenství; pozn. překl.), a dále citoval ap. Pavla: "Je-li to vůle Boží, abychom trpěli, pak ať je to za dobré skutky, a ne za zlé."

"Jenom když svými skutky uvádíme do života Kristovo Evangelium, můžeme dosáhnout překonání jakékoliv krize, rozepře nebo spory daleko spíše, než jakýmikoliv jinými způsoby ovlivňování situace v církvi i ve společnosti," uvádí se v dopise.

Jak arcibiskup Paolo podtrhl, Ruské církvi a patriarchovi patří "hlavní role ve zvěstování Evangelia a v tom, aby v sociálních, ekonomických a kulturních okolnostech života naší společnosti neustále bylo přítomno svědectví o víře, která jediná je schopna přinášet útěchu a utvářet nové stabilnější vzájemné společenské vztahy."

Interfax - religia, Pravoslavie.ru










Zobrazit příspěvek č. 851 jednotlivě

Administrátor --- 12. 11. 2012
In memoriam -video

Poslední služba bulharského patriarchy Maxima



(Koláž ze záběrů z poslední bohoslužby devadesáti devítiletého patriarchy; zvuk: zpěv první antifony nedělení liturgie)



Rozloučení s patriarchou Maximem před pohřbem



(Vl. Maxim byl nejdéle sloužícím patriarchou v celé 1100 let trvající bulharské historii.)









Zobrazit příspěvek č. 850 jednotlivě

Administrátor --- 11. 11. 2012
Zpráva z ústředí

Rozloučení s patriarchou Maximem

Bulharská pravoslavná církev spolu s představiteli všech místních církví se v pátek 9. listopadu 2012 v katedrále sv. Alexandra Něvského v Sofii rozloučila se svým milovaným patriarchou. Naši církev reprezentoval vladyka Jáchym, biskup hodonínský, spolu okružním protopresbyterem ostravsko-opavským Mgr. Nikolajem Popovem. Biskup Jáchym předal Posvátnému synodu, duchovenstvu a věřícím bulharské církve kondolenční dopis Jeho Blaženosti vladyky Kryštofa, metropolity českých zemí a Slovenska v tomto znění:

"Celý pravoslavný svět postihla veliká ztráta. Odešel k Hospodinu v nedožitých devadesáti devíti letech nejvyšší představitel Bulharské pravoslavné církve blažené paměti patriarcha Maxim. Více než čtyřicet let spravoval Bulharskou pravoslavnou církev. Jeho pevná vůle, víra a milující srdce pomohly pravoslavné církvi i jejímu Božímu lidu řešit mnohé složité problémy ve druhé polovině dvacátého století. Celý život zesnulého patriarchy Maxima byl příkladem pro nás všechny, kteří sloužíme v církvi Kristově.

Patriarcha miloval Českou republiku i republiku Slovenskou. Často býval hostem naší místní církve. Jeho produchovnělý liturgický projev a hluboká kázání navždy zůstaly v srdcích věřících Prahy i dalších našich měst. Nikdy nezapomenu na naše osobní setkání a společné modlitby i naše bratrské společenství a z mé strany vždy doprovázené projevy synovské lásky. Moudrost tohoto nezapomenutelného strace a hierarchy provázela mojí životní cestu. Jeho v pravdě otcovský vztah ke mně, jeho rady a modlitba mi pomáhaly činit důležitá rozhodnutí.

Dnes prožíváme velikou bolest nad odchodem tohoto světlého Božího člověka. Avšak tato naše bolest se spojuje s pevnou vírou, že Pán náš Ježíš Kristus přijal duši blaženého patriarchy Maxima a daruje mu věčný pokoj v náruči Abrahama, Izáka a Jákoba.

Království Boží a věčný pokoj patriarchu Maximovi."

ústředí





Zobrazit příspěvek č. 849 jednotlivě

Administrátor --- 9. 11. 2012
Web k výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje

Vzniká webová stránka k oslavě cyrilometodějského výročí v Mikulčicích

Adresa: mikulcice.pravoslavi.cz

Stránka je zatím - jak se říká - ve výstavbě.
Postupně by měly přibývat materiály.









Zobrazit příspěvek č. 848 jednotlivě

Administrátor --- 9. 11. 2012
Z došlé pošty - Mikulčice a Osvětimany - Hora svatého Klimenta

Zajímavý díl z cyklu České televize »Poutní místa«

Jsou tam zmíněni (byť jen okrajově) i místní pravoslavní.

ceskatelevize.cz










Zobrazit příspěvek č. 847 jednotlivě

Administrátor --- 8. 11. 2012
Pravoslavný postoj k UFO

Sneslo se mi sem několik e-mailů týkajících se problematiky tzv. „mimozemšťanů“.

V rychlosti mohu zareagovat alespoň tím, že uveřejňuji starší článek:

UFO – nic nového pod sluncem (z knihy jeromonacha Serafíma Rose „Pravoslaví a náboženství budoucnosti“)


(Vyšlo ve sborníku Elijáš 3 - pamětníci možná tyto sborníky ze začátku 90. let ještě pamatují.)












Zobrazit příspěvek č. 846 jednotlivě

Administrátor --- 6. 11. 2012
Ze světa - zesnutí nejvyššího představitele Bulharské církve

Zemřel bulharský patriarcha Maxim

Představitel Bulharského patriarchátu vladyka Maxim zemřel 6. listopadu v Sofii ve věku 98 let. Umřel přibližně ve 4 hod. ráno místního času.

Posvátný synod uveřejnil zprávu: "Dnes stanul před Pánem Jeho svatost bulharský patriarcha a metropolita sofijský Maxim."

Před devíti dny v Bulharsku slavnostně oslavili 98. narozeniny patriarchy, který usedl na patriarší trůn v r. 1971 a stal se tím po zesnulém patriarchovi Kyrillovi 21. nejvyšším představitelem Bulharské pravoslavné církve.

Patriarcha Maxim (světským jménem Najdenov Minkov) se narodil 19. října 1914 ve vesnici Orešak (Lovečský region). V r. 1935 úspěšně ukončil Sofijský duchovní seminář pojmenovaný dle sv. Klimenta Ochridského. V r. 1941 v kapli teologické fakulty přijal mnišské postřižení a jméno Maxim. V r. 1956 byl vysvěcen na biskupa

V r. 2004 mu bulharský prezident Georgij Pyrvanov udělil nejvyšší státní vyznamenání, řád "Stara planina" prvního stupně za "zásluhy o ochranu duchovního života bulharského národa a též za moudré vedení Bulharské církve".

Věčná paměť!

Pravoslavie.ru, Itar-tass















Zobrazit příspěvek č. 845 jednotlivě

Administrátor --- 4. 11. 2012
Ze světa - dva noví světitelé mučedníci

V Damašku byl zabit kněz Antiochijské pravoslavné církve

Představený chrámu pror. Eliáše na severním předměstí Damašku, otec Fadi Al-Chaddad byl unesen 19. října skupinou ozbrojenců. 25. října bylo jeho těla nalezeno poblíž místa únosu. Věřící z jeho farnosti, který nechce být jmenován, sdělil, že kněze "hrozně mučili a vypíchli mu oči". "Jedná se to teroristický akt a otec Fadi je mučedníkem naší církve."

Únosci prý požadovali o rodiny duchovního a farnosti výkupné přes půl miliónu Euro. Takový požadavek samozřejmě nebylo možno přes veškerou snahu vyplnit. Příbuzní kněze se pokusili předat alespoň část shromážděných peněz, ale byli při tom sami uneseni a výkupné se ještě zvýšilo.

Zdroj ještě dodal, že únosy jsou "hroznou praxí, která se za několik měsíců války rozšířila".

Otec Fadi byl od r. 1996 knězem na malém předměstí se smíšeným muslimsko-křesťanským obyvatelstvem v počtu 15 tisíc lidí (před válkou.

+ + +

V Sýrii zabit kněz Vasilij Nassar

26. ledna 2012. V oblasti Al-Džaradžima syrského města Chamu byl 25. ledna zavražděn jeromonach Antiochijské pravoslavné církve. Otec Vasilij byl zastřelen v momentě, kdy se na ulici pokoušel pomoci krvácejícímu člověku, který byl zraněn při jednom z útoků vzbouřenců.

Před tím byl na trase Chalab - Damašek kulkou do hlavy zastřelen představitel náboženské sekce syrské zdravotnické organizace Červený Půlměsíc.

Jeromonach Vasilij (naroz. 1982) sloužil v městě Chama a okolních vesnicích. Taktéž vyučoval byzantský zpěv na hudební škole, kterou sám založil.

Pravoslavie.ru







Zobrazit příspěvek č. 844 jednotlivě

Administrátor --- 1. 11. 2012
Liturgie sv. Jana Zlatoústého

Kněžský Služebník a zpěvník pro věřící

Liturgie sv. Jana Zlatoústého. Dvě liturgické novinky v PDF:

Služebník liturgie sv. Jana Zlatoústého - vysázeno jako bilingue (církevně slovansky a česky)

Angelár - postup liturgie s notací, zpěvník pro věřící

Obojí na adrese:
pravoslavi.cz/liturgie










Zobrazit příspěvek č. 843 jednotlivě

Administrátor --- 31. 10. 2012
Z došlé pošty - upozornění na televizní pořad

Dokumentární film o sv. Lazarovi

Cyklus: Světci a svědci

Vzkříšený Lazar

Zde je link na pořad: www.ceskatelevize.cz

V pořadu jsou záběry z chrámu na Kypru v Larnace, kde jsou uloženy jeho svaté ostatky (je na nich vidět prýštící myro).

Pokud se vám pořad bude líbit, můžete o něm něco napsat do diskuse na webové stránce s filmem.

...............

O sv. Lazarovi tradice praví, že při svém pobývání v záhrobí viděl takové věci, že se po vzkříšení až do konce svého života už nikdy nezasmál. S jedinou výjimkou. Jednou viděl na tržišti, jak zloděj krade keramický džbán. Pobaveně na to poukázal slovy: "Hleďte, hlína krade hlínu!"










Zobrazit příspěvek č. 842 jednotlivě

Administrátor --- 30. 10. 2012
Tak ještě zase k té kauze nešťastných punkerek - 2

Pokračování našeho hořce výživného tématu

Navazuji na předchozí příspěvek. A dnes zase jiný pohled.

Svatý vladyka Gorazd II. (+1942) napsal: "Bez spojení s Bohem jsme my lidé pouhými červy uprostřed vesmíru. Jsme-li však spojeni s Bohem, jsme dědici království Božího."

Jeden současný biskup dal ke svému kázání titulek: "K čemu je Pravoslaví tomu, kdo žije jako dobytek?" Kázání se týkalo jednoho dávného heretika, ale zároveň je to evidentní narážka na nechvalně známé punkerky, proslulé už před výtržností v Chrámu svým hromadným pářením na veřejnosti a dalšími veřejně páchanými sexuálními perverzitami.

Jak by mohla mysl, zhrublá zálibou v hnusu a neznající stud, chápat krásu a čistotu?

Proč se dostalo oněm sprosťačkám, od nichž by se běžný člověk ještě před rokem odvracel s odporem, takové fantastické podpory? Proč tolik lidí podporuje toho, kdo se chová jako dobytek? Je to svědectví, že v celé naší civilizaci dochází ke kulminaci stoletého procesu změny pohledu na člověka. Na postkřesťanském západě je to zcela jasné a v Rusku se to dnes projevuje přesně do té míry, do jaké je "evropské". V této civilizaci, pro niž je příznačné to, co nazýval starec Paisij "evropským duchem", začíná převažovat pohled na člověka jako na dobytek. Symbolem svobody a společenského dobra je dosyta se najíst, užívat si zábavy a potěšení či slastí všeho druhu. Západní civilizace morálně zkolabovala zpět k prapůvodnímu pohanskému: chléb a hry. "Ubavit se k smrti", jak se říká. To začíná být smysl života pro značnou část této civilizace.

To je pro nás důležitá zpráva. Pokud se do takového "dobytčího stavu" dostane nejen nějaká skupina či úzká společenská vrstva, ale stává se pomalu charakteristickým pro celkový stav naší společnosti, pak to musí mít i nějaký vliv na způsoby naší církevní práce, pastýřského či misijního působení ve společnosti. Měli bychom to začít promýšlet. Křesťanství odpovídá na otázky. Jenže k čemu je církev tomu, kdo si žádné otázky neklade? Kristus přinesl naději na věčný život, ale jak se obrací k tomu, kdo o nic takového nestojí? "Nepřišel jsem za těmi, kteří si myslí, že jsou zdraví, ale jako lékař k těm, kteří vědí o své nemoci," dal by se parafrázovat jeden z výroků Ježíšových.

Takovým lidem když zvěstuješ něco o očištění lidského srdce, o tom, že je potřeba se líbit Bohu a zříkat se pozemského, abys získal nebeské, pohlédnou se na tebe, jako bys utekl z psychiatrické léčebny. Pravoslaví a křesťanství je jim naprosto k ničemu; je to naopak cosi protivného, co jen překáží jako balvan z minulosti, čeho je potřeba se definitivně zbavit, aby to neuráželo jejich pohled. Takoví lidé budou tleskat každému poskvrnění čehokoliv svatého, jen to musí být ještě nějak (nejlépe politicky) zdůvodněno, aby jejich barbarství nebylo tolik "do očí bijící". Takto se chová většina západních politiků (i řada našich). Vznešenost, kultura, svatost, čistota, posvěcení, Bůh... - to vše leží mimo jejich horizont, a proto to nemohou brát v úvahu při svém přemýšlení. Lidskost - ve smyslu naší schopnosti hledět vzhůru - se vytrácí, zůstává jim jen hlava dobytčím způsobem skloněná k pozemskému, k tomu, co je slastí pro tělo či zábavou pro psychiku (nějak se tu nehodí říci: pro duši).

Takže další otázka, kterou před nás prošedší skandál staví, zní - jak hlásat křesťanství v tlející západní společnosti, jak se dorozumět s těmito lidmi? Západní církev se pokusila řešit tento problém aggiornamentem. Před půl stoletím otevřela dveře i okna světu. Jenže ono to jaksi nabralo "zpětný tah". Takže místo toho, aby duchovnost z církve naplno proudila do světa, jak latinští preláti doufali, tak jim světský duch těmi široce otevřenými dveřmi fičí do církve. Můžeme se z toho poučit, že přizpůsobováním světu a době se nikam nedostaneme. Nicméně otázka zůstává - jak oslovit současníky?

* * *

Pravoslaví nabízí krásu - to je jeho misie tomuto světu. Především krásu Božího Království. Ta se zrcadlí v kráse ikon, kráse bohoslužeb, liturgického zpěvu, chrámu. Vše, co je zapojeno do bohoslužby, má být odrazem krásy Kristovy. Proto jsou bohoslužby vznešené, kadidlo voní, svíce z včelího vosku... Hlavně však nutno zmínit duchovně se skvoucí nádheru pravoslavné víry - ano, křesťanství je krásné a touto svou krásou si i dnes povolává nová a nová srdce. A tou nejjemnější a nejvznešenější krásou, kterou církev nese světu, je Kristovo Evangelium.

Jeden starý kněz mi kdysi řekl, že se začal zabývat teologií, protože pravoslavná teologie je krásná. Slavný historický výběr svatootcovských děl, zabývajících se duchovním životem a poznáváním Boha, se jmenuje - v církevně-slovanském jazyce - „Dobrotoljubije“, což znamená nejen lásku k dobru, ale milování krásy.
Ukazovat krásu je tedy součástí křesťanského zvěstování. Zve lidi ke kráse, inspiruje je k čistotě. Volá je ke službě kráse. Nabádá je uskutečňovat krásu, učinit něco krásného se svým životem, proměňovat touto krásou shůry okolní svět.

Jenže je tu opět jedno „ale“. Podobně jako lidé zničili krásu svého životního prostředí, zmrzačili přírodu a otrávili vodu, zemi i vzduch, tak ve jménu svobody a slasti mrzačí své duše, otravují duchovním jedem svá srdce. Vše ve jménu svobody! Jak univerzální heslo, v jehož duchu se děje nejhorší zotročení člověka! Jakmile se řekne slovo svoboda, ihned se ptejme: "Svoboda k čemu?" Budeme-li se dotazovat vytrvale a půjdeme-li až ke kořeni současného chápání svobody, většinou nakonec dobéřeme k odpovědi: "Svoboda ke hříchu." To je směr, k němuž jsou lidé dnes duchem doby zváni: Pryč se vším, co člověka spoutává, protože je to proti svobodě. Pryč s jakýmikoliv omezeními! Pryč s Božími přikázáními! Pryč s krásou čistoty! Pryč s věrností a monogamií! Pryč s úctou k druhým lidem (před narozením, za života i ve stáří i po smrti)! Pryč s odpovědností za svůj život! Pryč s ostouzením chtíče, jako by to bylo něco nepatřičného a nepřirozeného! Rozorejme meze všem náruživostem! Chceme holdovat všem vášním, přesytit se ukojením všech živočišných pudů. Ať žije hnus! Dejte nám svobodu ponořit svět do bažiny odpornosti.

Jestliže platí Dostojevského: "Krása spasí svět," pak nejspíš platí i opak - hnus lidi zabíjí, nečistota je umrtvuje. Hypertrofie vášní lidi zombíruje. A tyto tlející živé duchovní mrtvoly se vrhají na vše, co zde ještě zbylo čistého, krásného a posvěceného.

* * *

V současném společenském systému je zápas za zachování krásy na tomto světě stále těžší. Krásu lze snadno rozbít, pošpinit, zneuctít. Vlastně se může jen dosti obtížně bránit, protože její vlastností je mírnost a pokoj. Zatímco hnusu rozhodně zánik nehrozí. Má na své straně všechny špatné lidské vlastnosti. A vývoj společenského systému více a více napomáhá šíření hnusu, jemuž prý nesmí být kladeny do cesty žádné překážky.

Máme totiž demokracii a svobodu, a hnus má svá práva. Nemůžeš ho zakázat, a poslední dobou jeden za druhým padají poslední prostředky, jimiž bylo možno hnus alespoň omezovat. Zkus dnes něco kázat proti hnusu. Všichni nadnárodní obránci lidských práv, všechny ty nevládní organizace, ba i vládní, hned budou křičet, že snaha omezit hnus je nedemokratická a že odporuje posvátným idejím svobody. Dokonce to může dojít tak daleko, že prohlásí boj proti hnusu za něco, co vlastně odporuje naší kultuře a nakonec i zákonu.

Konec konců stav moderní kultury tomu už začíná odpovídat. Dnes se ředitelé galerií, divadel či pořadatelé koncertů mohou nad produkcí tzv. "moderního umění" tázat: "Je to dosti hnusné, aby to mohlo být prohlášeno za umění? Je to dost šokující, aby to bylo invenční? Je to dostatečně zvrhlé, abychom tomu mohli přiřknout ideovou náplň?"

* * *

Hnus je chráněn zákonem. Hnus požívá tak všestranné ochrany ze strany autorit tohoto světa, společenského systému a nyní už - čím dále tím více - i ze strany společenského konsenzu. Krásu může každý tupit zcela svobodně slovy i skutky. Nanejvýše se dočká dosti vlažného pokárání (jen tak "aby se neřeklo", přece ještě nejsme úplní barbaři či opice, ještě ne). Zkus však říci něco proti hnusu - budeš prohlášen za ignoranta! Hnus je dnes na svém vítězném tažení. Brány pekel se otevírají a chrlí do světa více a více nechutností.

Pravdou je, že hnus zatím ještě nevyhrál na sto procent. Teprve sbírá síly ke konečnému vítězství a shromažďuje všechny své věrné a verbuje do svých řad nové služebníky. Ještě jsou tu ostrůvky krásy, poslední ztracené varty uprostřed toho kalného moře slizu. Tam ještě jsou ti, kteří vedou bitvu a ani píď jejich posvátné země nedostane hnus zadarmo.

A možná, že i na této rovině je dnes pole naší evangelizace. Hlásat krásu, učit krásu, bránit krásu. Pěstovat ji, udržovat a předávat dalším jako jeden z rozměrů našeho posvátného dědictví. A možná je to poslední součást našeho duchovního pokladu, které alespoň někteří lidé kolem nás budou nakonec ještě schopni porozumět. A třeba právě skrze krásu si najdou cestu i k podstatě křesťanské víry.

* * *

Na závěr bych s maličkou vsuvkou citoval slova zesnulého srbského patriarchy Pavla: "Nemůžeme změnit zemi v ráj, ale můžeme (se pokoušet) zabránit tomu, aby se změnila v peklo."














Zobrazit příspěvek č. 841 jednotlivě

Administrátor --- 28. 10. 2012
Co nám chce Bůh zjevit?

Tak ještě zase k té kauze nešťastných punkerek

Myslím, že bychom měli tento případ ještě chvíli promýšlet. Ne kvůli tomu, jestli dostaly ty nestoudné "dívenky" trest velký či malý, ale kvůli tomu, abychom přišli na to, jakou lekci nám tím vším Bůh chce dát. Vše se děje (nebo je dopuštěno) k naší spáse a nejhorší by bylo zůstávat v nevědomosti. Tak tedy jaké jsou souvislosti akce těch žen, které jakoby vyskočily z pekla a zplodily skutečně démonický tyátr v hlavním chrámu největší ze světových pravoslavných církví?

Tím hlavním duchovním kontextem samozřejmě nejsou ani prezidentské volby ani Putin. To vše jsou z duchovního pohledu jen záminky či příležitost. Jako skutečný kontext shledávám putování pásu přesvaté Bohorodice po Rusi. Všechno to démonické běsnění, které pak nastalo, by nám mělo ukázat, jakou duchovní sílu mělo přivezení této svátosti do Ruska a jak veliké požehnání z ní vycházelo. Starec Efrém, který relikvii do Ruska přivezl, za to tvrdě zaplatil uvězněním. V Rusku duchovní síla tak posvátné události rozhýbala všechnu běsovskou havěť, která rozbouřila národ a nakonec vyvolala tento útok na hlavní pravoslavnou svatyni (jiné drobnější útoky bezprostředně předcházely a další následují).

Je to pro nás viditelný projev skryté ale podivuhodné síly svatosti a svátosti, modlitby, relikvií a především církevního života. Každý projev života Církve má nesmírnou duchovní sílu. Když už si ani my tuto sílu neuvědomujeme tak zřetelně a bezprostředně, jak by se od nás všech čekalo, je nám tato síla zjevena nepřímo - skrze tu démonickou bouři. O americkém mnichu Serafimovi Rose se říká, že se v mládí přesvědčil o Bohu, když si jednoho dne uvědomil působení ďábla ve světě v nedávných dějinách; z této nabyté duchovní zkušenosti s ďáblem vyvodil prostou dedukcí něco podstatného o Bohu. A teď máme tuto možnost i my všichni.

* * *

Ano, myslím, že jedině démonickou inspirací lze vysvětlit, že takovou skandální událost, která je má nejen náboženský charakter, ale i rovinu společenskou, kulturní, morální, tolik lidí přijalo vlastně se sympatiemi. Kdyby se nejednalo o pravoslavný chrám, ale o chrám jiné církve nebo o mešitu či synagogu, jistě by bylo sympatizantů nepatrně. Už jsme zde psali, že podobná punková "performance" by byla trestná i ve většině jiných států. Tolerovaná či dokonce vstřícně přijímaná by nebyla nikde (tolerance se žádá jen po Rusku a po pravoslavných chrámech).

Ostatně jakási skupinka se pokoušela akci punkerek jen ve slabounkém odvaru napodobit v chrámu sv. Víta (oproti punkerkám se chovali relativně slušně, nelezli k oltáři, ale zůstali kdesi vzadu, nekřičeli nic sprostého ani rouhavého, prostě chovali se relativně "sametově"), a přesto je ochranka z chrámu vyprovodila. Žádná svoboda projevu se ani u nás v katolické katedrále nekoná.
* * *

Tak tedy tím dalším, co nám bylo zjeveno, je síla démonů a demonstrace, jak pevně drží ve svých pařátech značnou část národa a téměř celý západní svět i jeho masmédia. Ty nenormální sympatie bezvýhradně vyjadřované od politiků, novinářů a umělců jsou výmluvným svědectvím o povaze duchovní síly, s níž jsou v kontaktu. Vždyť normální by zrovna v takovém případě (bez ohledu na stát, kde se to stalo, i na dotčenou církev) bylo ostře odmítnout takové chování a zneuctění svatostánku. Ta morální i politická podpora je zrovna v případě tak skandálního chování jevem nenormálním, proto se přímo vnucuje potřeba vidět za tím působení nějaké duchovní síly.
Punkerky už jsou nominované na udělení různých uměleckých či společenských ocenění (např. poslanci Evropského parlamentu doporučili ocenění Sacharovovou cenou za svobodu myšlení, kterou uděluje Evropský parlament, a další). Svůj obdiv jim vyjadřují celebrity. Asi nám nedá moc práce nahlédnout i za tímto jevem výrazné duchovní působení a potažmo dedukovat, pod jakou duchovní inspirací se celá tato společenská a politická rovina života Západu nachází. To je nesmírně důležitý úkaz.

Dokonce jsou nominovány na udělení Lutherovy ceny, proti čemuž však (marně) protestovali někteří teologové i další občané. Proti navržení hudebnic odsouzených ve vlasti za výtržnost v pravoslavném chrámu vystoupili evangeličtí teologové, podle nichž byl protest Rusek rouhačstvím, i někteří politici. Odpůrci nyní usilují o zrušení nominace, vedení města Wittenberg ale na svém rozhodnutí trvá. "Bylo by zničující, kdyby naše město opravdu nominovalo Pussy Riot a ony pak cenu vyhrály," citovala agentura Reuters Friedricha Schorlemmera, místního protestantského teologa a respektovaného obránce lidských práv v bývalém Východním Německu. "Lutherovo město by nemělo rouhání podporovat," dodal s tím, že problém má s texty písní mladých Rusek i samotným jménem jejich umělecké skupiny. Proti němu se postavil například vlivný deník Die Welt, který názory teologa Schorlemmera odsoudil. (Mimochodem, kromě čestného ocenění by punkerky získaly 10.000 eur.)

Amnesty International pokládá všechny tři aktivistky za vězně svědomí, odsouzené pouze za pokojné vyjádření svého přesvědčení. Dívky získaly podporu lidskoprávních organizací i mnoha světových umělců, například Stinga, "Madonny", Yoko Ono či Björk. Za propuštění ruských hudebnic se konaly happeningy, na sociálních sítích se šíří petice. Organizovány jsou koncerty a demonstrace.
Když si na základě toho všeho uvědomíme, že duchovní nepřítel ovládá právě ty společenské okruhy, které se honosí svou noblesou, úspěchem, bohatstvím, kariérou a jsou adorovány masami, pak dostává jeden výrok z evangelia pozoruhodný význam: "Co lidé cení vysoko, je před Bohem ohavnost." (Lukáš 16,15)

To jsou všechno zjevení bezesporu velice užitečná a předvádějí nám, jak důležité je pro náš duchovní život nemít s těmi oblastmi života naší civilizace nic společného, ba, držet si je co nejdál od těla a hledět na ně s nedůvěrou jako na to, co svírá ve spárech nepřítel naší spásy.

* * *

A nyní jiný pohled.

Ve vztahu k těm konkrétním ženščinám může církev jen vyjádřit nad nimi lítost. Světská moc ať činí, co má činit, a církvi nepřísluší do toho vstupovat. Ne nadarmo nosí meč, jak praví Písmo. Zkoumat, zda je zde důvod k trestu, je její práce. Nejde tu očividně o státní pronásledování nevinných. Církvi v takovém případě nepřísluší hodnotit, jestli je trest moc přísný nebo málo přísný či tak akorát. Prof. A. Osipov říká, že kdyby ty pachatelky vyjádřily před nějakým církevním představitelem lítost a slíbily, že už takové věci konat nebudou, pak by měl patriarcha morální a církevní právo žádat světskou moc o změkčení trestu (to bylo i v minulosti v Rusku zvláštním právem patriarchy žádat světského panovníka o snížení či prominutí trestu). Když se nekají, pak církev nemá právo nic v jejich prospěch činit; církev nemá konat nic pro člověka, který dává najevo, že si to nepřeje; stejně jako Bůh dává člověku právo odmítnout spásu, odmítnout nabídku věčného života, tak v této intenci se má chovat i církev.

Osipov dále dodává, že by církev měla z celé kauzy čerpat i nějakou sebereflexi - tj. uvědomit si to, co si má každý člověk a každou minutu svého života uvědomovat, že (řečeno slovy kajícího se lotra ukřižovaného po pravici Kristově): dostali jsme to, co zasluhujeme. Kdykoliv přišla v minulosti nějaká pohroma - mor, neúroda, požár, nájezd Mongolů či Tatarů nebo Turků, vždy o tom křesťané zapsali do svých kronik: v roce tom a tom, nás kvůli našim hříchům to a to postihlo.

Takže důvody pro církevní sebereflexi tu určitě jsou. I církev by měla tuto punkerskou pohromu přijmout jako Boží výzvu k pokání a zkoumat, co všechno děláme špatně.

Pokračování příště











Zobrazit příspěvek č. 840 jednotlivě

Administrátor --- 25. 10. 2012
Je libo do Vaší knížky autogram, z něhož kape lidská krev?

Osoba označovaná jako "Balkánská řeznice" podepisovala v Praze svou knihu




Madeleine Albrightová v Praze: „Jste váleční zločinci"

23. 10. 2012 ve večerních hodinách proběhla v Paláci knih Luxor autogramiáda nové knihy Madeleine Albrightové „Pražská zima". Akce se zúčastnilo několik aktivistů z občanského sdružení Přátelé Srbů na Kosovu, kteří připravili pro bývalou ministryni zahraničí USA plakáty s fotografiemi volně stažitelnými z internetu, předložili je paní Albrightové a slušně ji požádali o jejich podepsání, což okamžitě vyústilo v agresivní zásah ochranky.

Neschopnost adekvátně a důstojně reagovat na kritiku. Tak by se dala popsat reakce bývalé ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightové poté, co jí členové sdružení předložili k podpisu plakáty s kolážemi fotografií kosovských telekomunikací, první dětské oběti tzv. humanitárního bombardování, tříleté Milice Rakić, srbských utečenců z Chorvatské Krajiny a militantních muslimských dobrovolníků v armádě Bosny a Hercegoviny. Madeleine Albrightová byla viditelně rozrušená, plakáty podepsat odmítla, na aktivisty volala: „Vy jste váleční zločinci!" a „Get out!" a nařídila jim okamžitě opustit prostor Paláce knih.

„Madeleine Albrightová ze své funkce ministryně zahraničí USA prosadila bombardování Svazové republiky Jugoslávie v roce 1999 letadly NATO bez mandátu OSN, podpořila džihád v Bosně v letech 1992-1995, manipulovala s fakty kolem Srebrenice a osobně vydělala na privatizaci kosovských telekomunikací. Měla by za svá politická rozhodnutí nést následky a přiznat zodpovědnost za krveprolití, která si vyžádala několik tisíc civilních obětí", vysvětluje jeden z účastníků a člen občanského sdružení Daniel Huba, proč přinesl na autogramiádu plakát k podpisu.

Poté, co byly Madeleine Albrightové předloženy připravené plakáty s fotografiemi, zasáhla ochranka knihkupectví Neoluxor a několik aktivistů bylo bezdůvodně fyzicky i verbálně napadeno. Ze strany organizátorů autogramiády padaly opakovaně výrazy jako „zku...vení bolševici", což někteří z aktivistů ze sdružení, které spojuje členy napříč politickými stranami a přesvědčením, považují za urážku a budou žádat omluvu.

Členové sdružení se poté dostavili na místní oddělení policie, kde popsali neadekvátní chování zaměstnanců knihkupectví Neoluxor. Policie nyní prověřuje, zda ze strany zaměstnanců knihkupectví nedošlo k překročení pravomocí a zda se svým agresivním zásahem nedopustili přestupku proti občanskému soužití nebo veřejnému pořádku.

Občanské sdružení Přátelé Srbů na Kosovu zásadně nesouhlasí s neprofesionálním přístupem ochranky Knihkupectví Neoluxor, který připomíná totalitní praktiky, odporuje zásadám demokratické diskuze a názorové plurality.


Tento text byl připojen k videu na Youtube


Jádro skupiny (protestující v Luxoru) tvořili čeští občané, kteří se před týdnem vrátili z poznávací cesty po Kosovu. Cílem cesty bylo umožnit zájemcům, kteří tam ještě nebyli, seznámit se na vlastní oči s tím, jak se tam žije nealbánským menšinám. Pro všechny účastníky zájezdu to byla naprosto otřesná zkušenost. Není pochyb o tom, že dnes na Kosovu dochází pod dohledem tzv. mezinárodního společenství k postupnému vymazávání a vyhlazování všeho, co nějak souvisí se srbskou kulturou a náboženstvím. Kosovo jako právní stát je čirá fikce. Jasným příkladem jsou majetková práva. Pro Nealbánce neplatí. Albánci si zabrali domy, byty, pole a lesy, které patřily Nealbáncům. Nikoho to nezajímá. Nealbánci jsou pod neustálým tlakem ze strany albánských extrémistů. Kosovská policie incidenty šetří a šetří, ale nic z toho. Druhým cílem cesty bylo předat humanitární pomoc v srbských enklávách. Byla to moje třetí cesta na Kosovo.

Výňatek ze souvisejícího článku na Britských listech, kde je též možno srovnat, jak o incidentu "informovaly" Lidové noviny.

-------

Zdá se, že na tom, co M. A. provedla Srbům a Kosovu, ještě i pěkně vydělává, viz zprávu z tisku:

Bývalá americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová a další významní američtí politici skupují klíčové podniky v Kosovu. Informoval o tom chorvatský deník Jutarnji list.
Společnost Albright Capital Management, jejíž vlastníkem je Albrightová, se údajně s dalšími osmi společnostmi účastní privatizace kosovského Telekomu. Podle zákulisních informací je prý výběrové řízení ušité na míru právě firmě Albrightové, která se výrazně angažovala v řešení otázky nezávislosti Kosova.

Albrightová už loni vydělala 20 milionů eur (485 milionů korun) díky prodeji vlastnického podílu v telekomunikační firmě Ipko slovinskému Telekomu.

Podle chorvatského deníku je americký vliv v Kosovu obrovský už od roku 2000. Například generáln NATO Wesley Clark, který velel spojeneckým operacím při kosovské krizi v roce 1999, se chystá koupit hnědouhelné lignitové doly a zabývat se výrobou kapalného paliva z tohoto méně kvalitního uhlí.

Myslím, že o informaci není potřeba pochybovat, zvláště když tak nepříjemné zprávy přinesly (Lidovky)

-------

Žena, o níž je řeč, zřejmě uchystala světu nejednu krvavou lázeň.

Doporučuji Vaší pozornosti její vlastní slova, která po úvaze pronesla a otiskla. Asi si pamatujete, jak byly Irák uvaleny sankce pro údajnou přítomnost zbraní hromadného ničení, které tam prostě nebyly. Albright o tom sama napsala v knize Madam Secretary: When asked by (Leslie) Stahl, "We have heard thet half a milion childrren have died (as result of sanction). I mean, that´s more children than died in Hiroshima. And, you know, is the price worth it?" Albright replied: "I think this is a very hard choice, but the price - we think the price is worth it."

Český překlad tohoto záznamu jejího interview s Leslie Stahlovou: "Slyšeli jsme, že kvůli sankcím zemřelo půl milionu dětí, to je více dětí než zemřelo v Hiroshimě. Stálo to za to?" Albrihtová odvětila: "Myslím, že to byla velmi těžká volba. Ale cena? Myslím, že to stálo za to."

(Mimochodem, Havel jí chtěl předat prezidentský úřad ČR.)

(Z přednášky dr. F. Koukolíka, neuropatologa)

--------

A ještě jeden výňatek:

... Vedle statisíců předčasně zemřelých iráckých dětí do pěti let věku, za jejichž smrt nese Albrightová neopomenutelný díl viny, by neměly chybět ostatní oběti zahraniční politiky USA, a to od ledna 1997 až do ledna 2001, kdy „Madla“ stála v jejím čele.

V druhé polovině 90.let vrcholila protipovstalecká kampaň turecké armády namířená proti kurdům ... Tato kampaň zahrnovala bombardování, rabování, masakry civilistů, znásilňování, plenění – to vše s vojenským tréninkem a diplomatickým krytím Clintonovy administrativy, která Ankaře posílala zbraně v hodnotě 800 milionů dolarů ročně ... Turecká armáda byla v té době až z 90% závislá na amerických zbraních ... Tři miliony Kurdů byly násilně vysídleny z domovů, až 4000 vesnic a osad bylo bombardováno, evakuováno a zničeno (sedminásobný počet vesnic, jež zničily srbské polovojenské oddíly a bombardování NATO v Kosovu – pozn. aut.) Oficiální zdroje uvádějí 30.000 usmrcených Kurdů ... v letech 1984 až 1999. Jiné prameny uvádějí 50 000 zabitých. Avšak většina zvěrstev, zmasakrovaných a vysídlených padá na vrub militaristickému entuziasmu Clintonovy vlády s Madeleine Albrightovou v popředí.

Spojené státy a Velká Británie v roce 1999 až do hořkého konce podporovaly indonéská zvěrstva ve Východním Timoru, který již od roku 1975 přišel téměř o třetinu své populace v důsledku indonéské invaze, již Bílý dům posvětil a zásoboval zbraněmi. Ještě před masivním zářijovým útokem indonéských okupačních sil v roce 1999, který vypudil 85 % Východotimořanů z domovů, byly během osmi měsíců povražděny tisíce osob. Přestože se Madeleine Albrightová před tiskem a kamerami bila za práva Východotimořanů, indonéští katani během září toho roku zničili 70% země – předtím než Clintonova vláda indonéským generálům oznámila, že je „game over.“Ani kvůli Východotimořanům si Madeleine Albrightová nevysloužila ani nadávku, ačkoliv i v tomto případě šlo o skutečně barbarské zločiny. Avšak zde není výčet hrůz, jež má tato „dáma“ jako bývalá šéfka americké diplomacie na svědomí, u konce.
(Zdroj: Britské listy)



P.S.
Tak přeji všem, kteří si nechali "krvavou Madlou" podepsat její dojemnou knížku, krásné večery při čtení pod lampou a pak sladké sny...










Zobrazit příspěvek č. 839 jednotlivě

Administrátor --- 25. 10. 2012
Nový překlad

O převtělování čili reinkarnaci

Na rozcestníku Alexej Ilijič Osipov nový text: O převtělování









Zobrazit příspěvek č. 838 jednotlivě

Administrátor --- 21. 10. 2012
Zprávy z církve

Volba nového pravoslavného biskupa na Slovensku v Prešově

Novým prešovským biskupem byl zvolen 34-letý jeromonach Rastislav, rodák ze Sniny. Celkem byli tři kandidáti. Pozvaných bylo 220 delegátů ze všech farností prešovské eparchie (z každé církevní obce duchovní a jeden laik). Voleb se zúčastnilo 192 delegátů. Ve třetím kole voleb zvolilo výše jmenovaného v tajném hlasování 83 % voličů.

Vysvěcení a intronizace má proběhnout 18. listopadu v Prešově.

Další odkazy:
Prešovská pravoslávna eparchia má nového biskupa (video)
Pravoslávni veriaci zvolili za biskupa otca Rastislava (video)
Pravoslávni veriaci zvolili za biskupa otca Rastislava












Zobrazit příspěvek č. 837 jednotlivě

Administrátor --- 19. 10. 2012
Jak funguje modlitba

O modlitbě pro moderního člověka

Úvodem - proč je dnes potřebné rozebírat téma modlitby

Jednou z věcí, které církev ne vždy umí dobře zpracovat, je skutečnost, že má před sebou lidi dnešní doby, kteří jsou svým vzděláním, formací, rozhledem, myšlením, vnitřním světem poněkud jiní než lidé středověku. Pojem "středověk" rozhodně nepoužívám v pejorativním smyslu (vše, čím se chlubí postmoderní člověk, že má navíc v porovnání se středověkým, může být vnímáno jako výhoda či jako handicap - záleží na úhlu pohledu). Skutečností je, že modernímu člověku většinou nestačí říci holou větu: "Kristus tě spasil." Zatímco starověkému člověku sama taková zpráva mohla změnit život (možná proto, že byl vnímavější a hlubšího myšlení), současný člověk touží pochopit. Dnešní lidé většinou potřebují rozumět, aby mohli věřit. A platí to hlavně pro potřebu současníků porozumět základním principům naší spásy - uchopit svým rozumem, jak to vlastně tak přijde, že jsme spaseni; stejně to platí i pro chápání smyslu a funkce modlitby, eucharistie a všeho, co se v církvi děje.

Dříve lidé spíše nejprve uvěřili a důsledkem toho bylo porozumění. Dnes je to naopak. Můžeme dlouze diskutovat o tom, zda je to dobře nebo špatně, ale trvat na tom, že naši současníci musejí způsobem svého myšlení napodobit starověké věřící, by bylo ignorancí nebezpečnou pro současný duchovní život i pro misii Církve. Prvokřesťanská doba je samozřejmě věčnou inspirací pro církevní život, jenže jak plynou staletí a mění se lidská společnost, okolnosti i formace lidské osobnosti, tak se i Církev vyvíjí - nemění se ve své podstatě, ale rozvíjí se její život (jako dítě při růstu mění některé parametry a rysy své podoby, ale zůstává stále tím samým jedincem).

Pokusy některých západních církví přehlížet základní rysy charakteristické pro myšlení a chování současného moderního člověka, a násilně se vracet do církevních reálií daných mentalitou lidí doby prvokřesťanské, končí pravidelně tragikomicky. Vidíme to především na tzv. letničním hnutí, které zplodilo mnoho církviček a sekt, a zároveň se stalo jakousi sekcí v církevním životě prakticky všech starších západních církví. Při návštěvě takových shromáždění máme pocit, že jsme se ocitli někde v ústavu pro choromyslné (mimochodem, právě před tím varuje apoštol Pavel 1.Kor 14,23) či snad na ještě smutnějším místě... Lidé se chovají nenormálně, nedůstojně, křičí, poskakují, chrlí ze sebe nějaké neartikulované blábolení, koulejí očima, kroutí se, válejí se po zemi. A takové běsnění je zde prohlašováno za modlitbu. Spatříme tam exaltované emoce, chování vymknuté kontrole, divoké pohyby (všechno, co svatí Otcové považují za neslučitelné s opravdovou modlitbou a duchovní střízlivostí). A co je na tomto dobrovolném zřeknutí se rozumu zvláště pozoruhodné, je skutečnost, že se to vše prohlašuje za dílo jakéhosi "svatého ducha". Pravoslavný křesťan tam však zřetelně vidí působení démonů či vyslovenou posedlost. Na druhé straně je nutno chápat, že tento nenormální způsob "modlitby" vznikl mj. jako extrémní reakce na studené, strohé bohoslužby, které spíše než živý vztah s Bohem připomínaly administrativní výkon prováděný při nějakém úředním zasedání. Tzv. padesátniční hnutí je projevem žízně po duchovních zážitcích, žízeň toho, kdo je na poušti. (Jako ilustrace k tomuto tématu jsou u nás ke shlédnutí některé videodokumenty.)
Pro pravoslavné křesťany má zásadní význam držet se pevně učení svatých Otců o duchovním životě, modlitbě i o teologii, studovat toto učení a zároveň je aplikovat aktuálně pro současného člověka. Proto je důležité číst také knihy současných starců, kteří dokázali na základě vlastní duchovní zkušenosti aktualizovat učení svatých Otců. Za všechny takové starce můžeme bez obav jmenovat starce Paisije Svatohorce, uznávaného celým pravoslavným světem. (Při výběru literatury je nutno mít na paměti, že dnes vyšlo do světa mnoho lži-starců a slepých duchovních vůdců, jimž jsou publikována jejich díla, a je tedy záhodno zkoumat, zda je autor knihy, z níž se chceme něco naučit o duchovním životě, uznáván v pravoslavné církvi všeobecně nebo jen v kroužku svých ctitelů.)

Všichni chápeme, že významnou součástí křesťanství, duchovního a církevního života je tajemství, které je nesdělitelné slovy. To je oblast, s níž člověk komunikuje vírou, která je jednou z poznávacích schopností lidské duše, a důvěrou v Boží zjevení, jemuž se rozum člověka podřizuje. Je to tajemství Božího království, kde se hovoří nevypravitelnými slovy - naším pozemským jazykem o něm nelze mluvit. Nicméně podobně jako ledovec má sice většinu své masy skrytu pod hladinou, leč pětina je nad vodou a je viditelná, tak i v křesťanství mnoho z oblasti víry a tajemného života sice nelze vysvětlit a pochopit, avšak není toho na křesťanství zase tak málo, co vysvětlit a pochopit lze.

Ano, byly to krásné dřevní doby, kdy většině křesťanů stačilo prostě přijmout do srdce základní linii evangelijního příběhu a vyznávat pár tezí víry, a jejich duše duchovně rozkvétaly dle míry jejich zbožnosti, očištění a horlivosti. Leč dnešní doba je krásná zase tím, že můžeme lidem předkládat učení svatých Otců, které dříve bylo spíše majetkem mnišstva a teologické elity. A toto učení odpovídá na všechny hluboké otázky současníků. Ve světle svatootcovského učení mohou i dnešní lidé chápat hluboké pravdy Evangelia.

Je povzbuzující, že všude po světě pravoslavná církev stále chápe význam svatootcovské tradice a dle svých sil a možností ji na každém místě spolu s Evangeliem hlásá jako aktuální učení a zvěst o Bohu a o člověku. Např. v Rusku se tím zabývají duchovní i teologové, mj. zde občas citovaný prof. MDA Alexij Osipov, který se neustále pokouší vykládat učení svatých Otců aplikovaně na naši dobu. Při každém takovém díle je samozřejmě možné a přirozené dopustit se snad někde omylu či nepřesné úvahy, ale v celkovém rozměru je to veledůležitá součást spektra hlasů, jimiž se církev obrací k moderním lidem.

* * *

V tomto kontextu mne potěšil dotaz, který byl zaslán na Ambon a týkal se modlitby. Dal by se přetavit a zkrátit do jednoduché otázky: "Jak funguje modlitba?" Dotaz se týká tak elementární součásti našeho duchovního a církevního života, že ji možná zapomínáme vysvětlovat. Ztrácíme ze zřetele, že člověk tohoto století potřebuje rozumět tomu, k čemu vlastně je modlitba, jak má vypadat, jaká je její funkce atd. Stále jen opakujeme lidem: "Modlete se, modlete se! Tady máš modlitebník a čti modlitby večerní, jitřní a pro různé každodenní situace. Opakuj Ježíšovu modlitbu. Kup si čotky a začni - stokrát, dvěstěkrát, tisíckrát. Poutník, o němž se píše ve známé knize, se ji modlil deseti tisíckrát. Na světě není nic důležitějšího než modlitba." Stačí však vždy jen takové výzvy a rady?

Většina křesťanů uznává, že modlitba je cosi zásadního pro duchovní život, a tak se o ni upřímně snaží. Rozhodně nechci snižovat jejich úsilí, ale přesto si dovolím podotknout, že by každý měl projít nějakým úvodem, zasvěcením do modlitební praxe. Samozřejmě, lidské srdce se umí modlit samo od sebe a křesťana učí Duch Svatý se modlit a sám se za nás přimlouvá (Řím 8,26), a vlastně se v něm, jako v chrámu, modlí. Přesto z reakcí a dotazů věřících vidíme, že smyslu modlitby rozumějí jen částečně (např. viz dotazy: proč mne Bůh nevyslyšel?, neuzdravil?; anebo tak soudím dle obsahu modliteb věřících, kteří často prosí Boha za věci druhořadé a jen zřídka je napadá modlit se za to, co je opravdu důležité pro spásu).

* * *

Leč nyní už pojďme k vlastní stati o modlitbě; nejprve k základnímu teologickému zdůvodnění modlitby.

Tím, že Bůh stvořil člověka, omezil svou vlastní svobodu. Lze to snadno pochopit na podobenství: když někoho pozvete do svého domu a dáte mu tam svobodu chovat se v určitých mezích dle svého; tím samozřejmě zúžíte svou vlastní svobodu, neboť se zříkáte některých práv, která jako majitel domu máte. Bůh se při stvoření svobodného člověka zřekl práva zasahovat do jeho života - ve smyslu manipulace s člověkem, neboť nechce mít člověka jako loutku. To je výchozí a plně biblický základ našeho uvažování o vztahu člověka a Boha.

Když Bůh zasahuje, tak je to vždy - obrazně řečeno - zvenku, např. prostřednictvím okolností, které mají člověka dovést k pochopení nebo k úsilí, nebo zasahuje svou prozřetelností (to když současné lidské možnosti a schopnosti nedovolují smysluplnou naprostou autonomii člověka) a nakonec zasahuje skrze spolupráci s člověkem, např. formou vyslyšených modliteb či zázraku - za předpokladu, že si člověk tuto spolupráci alespoň částečně uvědomuje, podílí se na ní a souhlasí s ní.

Modlitba tedy v jádru není jen sdělováním Bohu, co bychom si přáli, aby pro nás učinil. Bůh pochopitelně ví, co potřebujeme, a chce nám to dát. Jenže se zřekl svobody dávat nám, co sám uzná za vhodné, kdykoliv vidí, že něco potřebujeme. Potřebuje naši spolupráci, kterou je mj. i modlitba. Aby nám mohl dávat, musíme o to prosit. Není to akt ponižování člověka do nedůstojné role prosebníčka, ale naopak povýšení člověka na svobodného partnera Boží všemohoucnosti. Neboť máme moc Bohu nějaké konání povolit či nepovolit. Dokonce v některých případech i přimět Boha ke změně jeho vůle (ilustrace k tomu jsou v Bibli, např. Exod 32,7-14 nebo Luk 11,5-10).

Nejpřiléhavěji to vystihují slova Páně: "Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou." (Zjevení Janovo 3,20)

Modlitbou tedy spolupracujeme s Bohem a otevíráme mu možnost nás obdarovat. Existují však situace, kdy se naše přání střetává s Boží vůlí. Naše zření je omezeno na přítomnost, kdežto Bůh vidí do budoucnosti a zří, kam vedou cesty, na které bychom rádi vykročili. Často nám tedy odepře splnění přání, protože jinak by to znamenalo vydat se cestou, která by pro nás nebyla prospěšná. Dalším rozdílem mezi viděním člověka a zřením Božím je rozdílné hodnocení toho, co je pro nás prospěšné. Z hlediska člověka je většinou prospěšné to, co spatřuje jako bezprostředně užitečné. Bůh hledí do budoucnosti a vidí celý život a osud člověka. Vidí krátkost pozemského života a věčný život posmrtný. A tak se zde na zemi k nám chová s ohledem na náš věčný osud. Čili chce pro nás věčnou spásu - a to i za cenu pozemského utrpení, je-li součástí naší cesty do nebeského království.

* * *

"Bůh jest Hospodin a zjevil se nám!" zpívá církev. Nyní pár slov o tom, co je nutným předpokladem správné modlitby.

Modlitba je tedy spojení s Bohem. Spojení v součinnosti, synergii čili spolupráci. Proto má modlitba několik základních předpokladů. Prvním je víra - víra, která se zakládá nikoliv na lidské fantazii, ale na Božím zjevení. Toto zjevení nám zprostředkovává především Bible - hlavně její srdce - Evangelium. Tam se nám otevírá duchovní pohled na Toho, kdo se zjevil a ke komu se modlíme. Tím, kdo se tu zjevuje, je vtělený Bůh - Ježíš Kristus. Za důležité považují pravoslavní, že víra - aby měla spasitelnou sílu - nesmí být porušená. Vždyť Pán Ježíš o sobě pravil, že je Pravda. Tedy jedině pravdivá víra nás může spojovat s Tím, kdo je Pravda. Proto chrání pravoslavní svou věrouku před všemi novotami či škrty.

Víra pro nás není cosi abstraktního ve smyslu - co není vidět, tak v to můžeme alespoň věřit. Nic takového! Víra nám připomíná slovo vidět, zřít čili poznávat. V Boha věříme, protože jsme ho z jeho zjevení poznali. Víra tedy značí znát. Poznat z Evangelia a dále více poznávat z osobní duchovní zkušenosti (pozor nepřehodit pořadí - nejprve Evangelium a na něm se teprve buduje osobní duchovní zkušenost, kterou hodnotíme vždy podle kritérií daných Evangeliem).

Druhým předpokladem opravdové modlitby je duch pokory a pokání. Samotné formální poznání Boha nestačí ke komunikaci s ním, resp. k modlitbě. Satan Boha výborně zná (jak praví A. Osipov - i ten nejmenší prašivý běsík ví o Bohu více, než všichni profesoři teologie), ale je mu to k ničemu. Toto poznání (resp. tento druh víry) ďábla s Bohem nespojuje ani mu nepřináší spásu; i přes všechno své poznání je ďábel největším a lítým Božím nepřítelem. To, co dává modlitbě sílu a moc, aby nás spojovala s Bohem, je kromě víry právě pokora a pokání (což jsou vlastnosti, které ďábel nemá a štítí se jich).

Získat pokoru a pokání je základem křesťanského duchovního života a každé pravdivé duchovní zkušenosti! Bez nich je to jen hra na duchovnost či fantazie a snění, nebo psychologický (v horším případě psychiatrický) fenomén, v nejhorším případě divadlo, které věřícímu uchystali démoni. Získat tyto kvality je skutečným oříškem, který louská věřící v podstatě celý svůj život. Ta tvrdá skořápka lidského egoismu a démonické pýchy však skrývá sladké jádro blažené pokory. Základem tohoto díla získávání pokory je učit se neodsuzovat nikoho. Základem pokání je provést nelítostný soud nad sebou: obvinit se, usvědčit se a odsoudit se ve svém srdci před Bohem, který vidí, co je skryto.

Důležité pro duchovní život je naučit se správnému smýšlení. Správně uvažovat o Bohu i o člověku. Uvědomit si své hříchy a svou naprostou nedostatečnost - čili svůj pravý stav. Kdo přijímá svaté Tajiny a často se zpovídá, nemusí se bát, že by kvůli nazření svých hříchů upadl do depresí (je to vyzkoušeno). K tomu nám neocenitelným způsobem slouží čtení modliteb sestavených svatými Otci (viz např. plné pravidlo pravoslavných večerních a jitřních modliteb PDF zde). Do znění těchto modliteb totiž jejich svatí autoři otiskli stav své mysli. Jako se pečetidlo otiskuje do horkého vosku, tak otiskli Otcové do slov modlitby svou mysl a své srdce očištěné od vášní a osvícené nestvořeným světlem Boží blahodati. Proto jsou ty texty tak cenné. Je v nich obsažen způsob myšlení osvícených Božích lidí; jinými slovy: na těchto textech vidíme, jak uvažují svatí. A když tyto modlitební texty zbožně přednášíme (tedy pokud je čteme pozorně, nikoliv bezmyšlenkovitě drmolíme), tak se svatootcovský duch a způsob myšlení z nich otiskuje do naší mysli. Pravidelným čtením těchto textů se stává jejich uvažování i naším uvažováním, a to nám může velice urychlit postup na duchovní cestě.

Smýšlíme-li s pokorou a pokáním o sobě, a s láskou a zbožnou bázní o Bohu, jak nás to ve svých modlitbách svatí učí, pak dostává naše modlitba správného ducha. Modlitba bez pokory a modlitba s pokorou se od sebe duchovně liší stejně, jako hostina bez soli a se solí. Pozveme-li k sobě domů krále a předložíme-li mu velice drahé jídlo, leč bez soli, nedočkáme se ani chvály a milosti.

Tím, že v modlitbě vyznáváme své hříchy a svou nemohoucnost a zároveň vzýváme Boží pomoc, vlastně vyznáváme pravdu o člověku a o Bohu. A tímto poznáním pravdy, přijetím pravdy, sjednocením se s ní a jejím vyznávání vstupujeme do díla pravé modlitby, která má sílu spojit člověka s Bohem. Tehdy se nitro člověka naladí na "správnou duchovní frekvenci" a naváže kontakt s Bohem, podobně jako rádio naladěné na vlnu žádané stanice (jak říká starec Paisij, který byl za války spojařem).

V duchovním díle nesmíme ani v nejmenším spoléhat na žádné své "zásluhy" (to slovo by snad měl pravoslavný křesťan vymazat ze svého slovníku). Všechny naše ctnosti a duchovní zápasy jsou totiž před Bohem úplně bezcenné, pokud nás nepřivedly k pokoře, vysvětluje sv. Izák Syrský. Žádná dovednost, schopnost ani dar, nic není tak velikého, jako když člověk vidí sám sebe jako nejnižšího ze všech stvoření (tak to vyplývá z Pateriku, avva Sisoj).

* * *

Emoce, představy
Pro skutečný, tj. realistický duchovní život je charakteristickým rysem duch střízlivosti. To znamená utíkat od jitření emocí a naprosto se vyhnout vytváření jakýchkoliv představ o Bohu či o duchovních věcech. Všechny naše představy budou totiž nutně falešné, takže jimi zasejeme faktor lži do svého duchovního života. Snaha o očištění srdce je neslučitelná s vyvoláváním emocí, které ve skutečnosti nejsou kvůli stavu našeho srdce nikdy úplně čisté. Pokoušet se očistit nitro a při tom v sobě jitřit city znamená totéž, co jednou rukou budovat a druhou zase bořit. Nemluvě o tom, že i emoce v sobě nesou duchovní falešnost, mají tendenci vydávat se za duchovní život, a tím úplně zastřít skutečný duchovní život, který nemá se emocemi nic společného. Proto staví Otcové varují: žádné emoce, žádné představy, jinak se skončí duchovní život dříve, než začal a změní se na fantazie a snění. Utíkejme jako před ohněm od všeho, co se tváří jako duchovní, ale nese nějaké rysy sentimentality. (O nebezpečí, kdy sentimentalita nahradí duchovnost, viz A. Osipov.)

Kritériem modlitby pak (po výše vzpomenutých) je ještě pozornost. Nemáme-li pozornost a dokonce se o ni ani nesnažíme, pak je naše modlitba spíše rouháním (sv. Ignatij Brjančaninov).

Bohoslužby
Starci říkají, že účast na Božské liturgii je pro křesťana zcela nezbytná. Nelze ji nahradit žádnou osobní modlitbou. I ve dvacátém století máme dost příkladů svatých starců, kteří dosahovali nejvyšších úrovní duchovního zření, a neuměli si představit den bez svaté liturgie.

Ježíšova modlitba je krásné dílo. Leč i o ní platí výrok o pozornosti. Nebývá užitečné nahrazovat kvalitu (tj. pozornost) kvantitou (čili počtem vykonaných modliteb). A při velkém počtu je obtížné udržet pozornost. Lépe méně a pozorně, než mnoho. Ježíšova modlitba může po mnoha letech vést ke skutečné vnitřní modlitbě, kterou ct. Siluan nazývá "jedinou pravou modlitbou", ale při nesprávné praxi může vést k rychlému pádu do klamu, a je to nejhorší, co se může stát tomu, kdo se snaží o duchovní život. Velkou chybou bývá snaha světských lidí vnějškově napodobit to, k čemu se dobrali mniši po mnoha letech duchovního zápasu.
Ke každé meditativně prováděné duchovní praxi patří jakási změna vědomí. Když se modlící soustředí na modlitbu, mohou se před jeho vnitřním zrakem začít objevovat podivná světla a záře či vize, může slyšet zvuky či dokonce hlasy, mít pocity lehkosti, opouštění těla atd. Důležité je nevšímat si toho. Zklidňující se mysl začíná se otevírat vnímání jiného světa, než je tento. To je jev, na kterém se budují pohanské meditace, které se cíleně snaží navodit změněný stav vědomí - proto je v pohanských kultech, józe, buddhismu apod., (ale i v islámu a v jisté míře i v nepravoslavných církvích, viz A. Osipov) toto otevření se duchovním vjemům všemi dosažitelnými způsoby podporováno - tělesnými polohami, tancem, sebetrýzněním, úpravou dechu, rytmickou hudbou, vibracemi či dokonce chemicky (drogy, rostliny, omamné výpary atd.). Pravoslavný křesťan nesmí ztrácet ze zřetele, že v naší duchovní praxi není podstatné otevírání mysli, ale očištění srdce; není podstatné, že se vědomí začne otevírat, ale komu se začne otevírat. Proto má zásadní význam, nevšímat si při modlitbě ničeho a nikoho, ale stále upírat svou pozornost k Ježíši Kristu. (Další podrobnosti nutno hledat např. v pravoslavné literatuře.)
Vhodný způsob, jak začít rozšiřovat modlitbu z několika minut před domácí ikonou na delší dobu, může být tichá ale vytrvalá snaha ponoukat se v průběhu dne (třeba bez čotek, ale při každé činnosti) k neustálé tiché modlitbě či pamatování na Pána Ježíše, přesvatou Bohorodici a svaté. Není to nic bezvýznamného přimět se co nejčastěji v duchu či šeptem vzývat Boha Ježíšovou modlitbou, nebo posvěcovat mysl udržováním zbožné vzpomínky na Ježíše Krista, na části Evangelia, na jakékoliv modlitby. Je to vlastně aplikace pravidla sv. Serafíma Sarovského pro světské lidi (PDF). Zdržíme-li se sentimentu, představ a emocí, pak nás tato praxe sotva může zavést do klamu. Jde o dílo navenek skromné, ale může v tichosti a nenápadně přinést hodně užitku.

* * *

Na závěr
Neztrácejme nikdy ze zřetele, že modlitba je v pravoslaví pevně zasazena do kontextu veškerého duchovního a církevního života, k němuž patří dodržování Božích přikázání (bez plnění přikázání není nic z toho, co děláme, milé Bohu, jak se praví v Pateriku), křesťanská morálka, bohoslužby a svaté Tajiny, očišťování srdce od vášní...

Tolik jako úvod k modlitbě pro moderního člověka. Tento text se rozhodně nepokouší nahradit svatootcovská pojednání na toto téma, ale mohl by možná být současníkům jakousi předmluvou k nim.

















Zobrazit příspěvek č. 836 jednotlivě

Administrátor --- 18. 10. 2012
Pozvánka na výstavu

V Dolním Rakousku probíhá výstava o Byzanci

"Zlatá Byzanc a Orient", to je název výstavy, která se koná nedaleko českých hranic, na renesančním zámku Schallaburg v Dolním Rakousku. Výstava osvětluje na příkladech nádherných staveb a ikonopisného umění vysokou kulturní úroveň Konstantinopole, ale nechává návštěvníky nahlédnout i do všedního života Byzantinců.

Před renesančním zámkem čeká na návštěvníky funkční rekonstrukce byzantského stroje na řezání kamene poháněného vodou z první poloviny 7. století, jehož předloha byla nalezena v Efezu. Výchozím bodem výstavy je slavnostní sál zámku Schallaburg, přestavěný na byzantský korunní sál. Akustické zážitky zprostředkovávají při zvláštních příležitostech byzantské varhany, které byly zhotoveny přesně podle originálu.

V první části výstavy jsou představovány císařství, víra, armáda, zemědělství, řemesla a obchod. Druhá část výstavy je věnována kulturnímu vývoji Byzance, která dokázala plodně využít několik "renesancí" antického myšlenkového a uměleckého dědictví, aniž by utrpěla hloubka a plnost pravoslavné křesťanské teologie a církevního života.
"Zlatá Byzanc a Orient" je podle slov svých propagátorů výstavou pro celou rodinu. Krátké filmy, 3D rekonstrukce, interaktivní knihy, animace a audioprojekce přibližují historii Byzance doslova nadosah. Výstava je dvojjazyčná, informace jsou poskytovány v němčině a angličtině.

Výstava potrvá do 4. 11. 2012.
Zámek Schallaburg leží poblíž Melku, při cestě z Vídně do Salzburgu.
Více informací na www.schallaburg.at

Podle článku v časopisu Vysočinka
zpracovala Jana Baudišová














Zobrazit příspěvek č. 835 jednotlivě

Administrátor --- 15. 10. 2012
Zpráva ze světa. Zedníci všech zemí spojte se!

Postavíme nový dům, tentokrát pořádně

"Bariéry, rozdělující východní a západní církev, budou překonány," prohlásil patriarcha Bartoloměj ve Vatikánu.

Ekumenický patriarcha Bartoloměj přibyl do Vatikánu na oslavu padesátiletí druhého vatikánského koncilu. 11. října vystoupil před synodem katolických biskupů.

"Naše přítomnost zde vyjadřuje a dokazuje naši věrnost společnému svědectví..." prohlásil na úvod. II. vatikánský sněm nazval "hranicí proměny" v historii církve. Dále mluvil o vývoji, dosaženém ve vztazích mezi pravoslavnými církvemi a katolickou církví za těch 50 let a při té příležitosti prohlásil: "Doufáme, že bariéry, rozdělující východní a západní církev budou překonány a nakonec bude zbudován nový dům, pevně založený na Ježíši Kristu - úhelném kameni, který učiní všechny jednotnými".

CatholicCulture.org

------

Pozn. překl.
Je to takové zvláštní stavbařské vyjádření, že? Budování či zdění nového domu, tentokrát ovšem pevně založeného na Ježíši Kristu. Jen bych se rád Jeho Všesvatosti a ekumenického patriarchy zdvořile otázal, zda to máme chápat tak, že to svatí apoštolé postavili tak špatně, abychom museli zdít nový dům. Nebo to pokazili až svatí Otcové? Anebo že by příčinou problémů z dosavadním domem pravoslavné církve byly všeobecné sněmy? Jen se ptám, protože to slyším poprvé, že bychom měli stavět zgruntu nový dům, lepší, než je ten původní. A co uděláme s tím starým? Většinou se staví nový příbytek, když je ten starý špatný. Takže bych čekal nějaké teologické zdůvodnění, co se při první stavbě nepovedlo... V naší církvi se až doposavad učilo, že je svatá, apoštolská, Kristova; očekával bych tedy, že není potřeba budovat nějakou jinou.












Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1435 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 835 do č. 875)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz